Začnu dnes krátkým dovětkem ke včerejšku. Vydali jsme se večer do Chichen Itza na Luz Y Sonido Show (což znamená něco jako Show světla a zvuku). Dorazili jsme dřív, pustili nás dovnitř na naši původní vstupenku, což nás mile překvapilo, a za 40 pesos jsme si každý zapůjčili sluchátka, která přes vysílačku chytala anglický překlad. Ta, jak se později ukázalo, byla víceméně na nic, protože vysílače byly tak slabé, že se ze sluchátek většinu času ozývalo jenom praskání a šumění. Celkově však představení stálo za to, neboť pyramida i ostatní stavby byly krásně nasvícené a byla k nim vyprávěna celá historie, představen účel staveb, i povyprávěno o mayské mytologii. Nejlepší bylo nasvícení hlavní pyramidy tak, jak vypadá dvakrát ročně, když její schody hrou světla a stínů představují obrovského okřídleného hada Quetzalcoatla. Dojem kazili domorodci i turisti, kteří nějak nepochopili, že jejich foťáky nedoblesknou na pyramidu vzdálenou 350 metrů, a tak stále rušili mohutnými výboji světla. Oproti tomu dojem vylepšovaly světlušky, které létaly všude okolo nás a nádherně blikaly.

Show světla a zvuku při posledních pěti vteřinách představení ovšem dostala grády, neboť se ozval hrom trhající oblohu, začaly lítat blesky, a v okamžiku úderu posledního tónu hudebního doprovodu se spustil tak příšerný liják, že všichni hromadně prchli do foyer, kde postávali další půl hodinu a čekali, jestli se déšť trochu umoudří. Blesky praskaly, hromy třískaly, větve ze stromu lítaly a my si říkali, že to je opravdu Luz y Sonido 🙂 Alespoň jsme si ve slevě koupili krásnou knížku plnou fotek mexických památek dělaných z balónu a ulovili jsme taxíka. Stejně jsme ale za tu půl minutu, než jsme k němu doběhli, měli v botách rybníky a sušili jsme se do rána.

Ráno byla obloha opět jako vymetená (zdejší tropická klasika), a my se přesunuli do Valladolidu, koloniálního města, druhého největšího ve státě Yucatán. Líbí se nám tu víc než v Meridě, protože město není ani přeplněné turisty, ani tak hlučné. Je plné malých, barevných, maximálně dvoupatrových domků, a jak pravil Marian, chcípl tu pes. Je tu prostě tak nějak uvolněně přátelsky (a samozřejmě vedro).

Do Valladolidu jsme však nepřijeli za koloniální architekturou, ale za cenoty. Ty jsou yukatánskou specialitou, neboť tento poloostrov nemá ani řeky, ani potůčky, ani jezera, ani rybníky. Veškerá voda, která tu naprší, se shromažďuje na nepropustných podzemních vrstvách, odkud stéká do některé z jeskyní. Když se do jeskynního dómu proboří vchod, propadne strop, nebo prostě provalí stěna, je tu cenot. Někdy je v cenotu voda zelená, někdy modrá, většinou však průzračně čistá a plná rybek. Mayové cenoty uctívali, neboť v nich dle jejich víry přebýval vodní bůh Chac, který ovládal životně důležitý déšť.

Nejznámějším cenotem je asi ten v Chichen Itza, kam Mayové naházeli mnoho tun obětin, mezi nimi zlato, jadeit, náhrdelníky, stély, sošky, ale i třeba i lidi (počítáno ve stovkách). Tenhle cenot jsme viděli taky, ale je v něm odporně zelená voda plná řas a koupat se v něm by mne ani nenapadlo. Leda pokud by mi jako druhá varianta hrozilo obětování.

V okolí města Uxmal je cenotů kolem stovky, několik jich je i u Meridy a tady ve Valladolidu jsou tři. Jeden je přímo ve městě, asi dvě stě metrů od Zocala, jmenuje se Cenote Zaci. Tento cenot je částečně otevřený, částečně je pod jeskynním překryvem. Krásně je vidět, jak je to v podstatě polorozbořená provalená jeskyně, neboť od části stropu visí spousty krápníků. Mezi nimi létají vlaštovky, které po desítkách hnízdí u stropu, krouží nad hladinou a loví hmyz (a kadí do vody). V tomto cenotu se nám moc koupat nechtělo, ačkoliv několik místních se vesele ráchalo.

Ve skutečnosti byla v jeskyni mnohem větší tma, fotky jakž takž vypadají proto, že jsou na dlouhou expozici….a proto jsou pohyby tak rozmazané. Když jsem se pokusila natočit video, vyšli z toho akorát černoši v tunelu (éééé, totiž v cenotu). Jeli jsme tedy asi 7 kilometrů taxíkem k druhým dvěma cenotům. Na místě jsme zjistili, že přestože jsou od sebe cenoty vzdáleny asi 50 metrů, do každého z nich se platí poměrně vysoké vstupné, a samozřejmě, za každý zvlášť. Rozhodli jsme se tedy jít jenom do jednoho z nich, a to známějšího a krásnějšího cenotu Dzitnup.

Vlezli jsme po schodech dolů do díry, a najednou jsme stáli uprostřed velké jeskyně, kde bylo nádherné jezírko s čistou vodou, nad ním všude mohutné stalaktity připomínající sloní tělo, padající od stropu spolu s kořeny stromu alamo, které jako provazy visely až k hladině, přičemž jedinou dírou ve stropě jeskyně dovnitř svítilo sluneční světlo, které vytvářelo ve tmě okolní jeskyně sloup označující hladinu modré. Opravdu, voda ozářená sluncem byla jasně a zářivě modrá. V tom všem se producírovaly až 20 centimetrů velké černé rybky, sem tam prolétla dírou ve stropě vlaštovka. Kupodivu, ani v jednom cenotu nebylo moc lidí.

Byla to nádhera. Opět se ve mně probudily staré speleologické sklony, hned jsem si v jezírku zaplavala a pokusila se dohonit sluneční kužel. Marian si zase zkusil vyšplhat se po kořeni stromu z vody nahoru, ale hned mu to pískáním hlídač zakázal. Naštěstí se o to někdo z návštěvníků pokusil každých pět minut, takže jsme nevypadali jako burani:) Koupání bylo skvělé, ale voda byla na místní poměry a tělo přehřáté sluncem docela studená, takže jsem ve vodě nevydržela dlouho, pak už jsem se jenom kochala. Mám pár fotek, ale obávám se, že v té tmě vůbec krása jezera pod zemí nevynikne tak, jako v reálu….

Teď jsme si jenom došli na večeři (dokud si dobrou můžeme dovolit, v Tulumu asi budeme žít vzhledem k místním cenám na konzervách), a teď si jdeme koupit lístky na zítra, na karibské pobřeží.