Cestovní jaro 2011 bylo úžasné. V rychlém sledu Miláno, Barcelona a Benátky. Poslední jmenované byly kvůli Marianovi, který tam nikdy nebyl. Je to taková turistická klasika, kterou by měl asi vidět každý, takže když jsem našla zpáteční letenky za 1200,- Kč, tak jsem neváhala – přeci mu ten zážitek musím taky dopřát:)

Podařilo se mi sehnat hotel asi 3 minuty od mostu Rialto a hned první ulici od Kanálu Grande. Takže hned po příjezdu na Benátské parkoviště autobusů jsme naskočili do vaporetta (vodního taxíku) a jeli kanálem do centra. Velký kanál je hlavní dopravní tepnou města, rozděluje ho na dvě poloviny a několikrát mění v prudké zatáčce směr.

Každých cca 5 minut jízdy má vaporetto zastávku, přičemž křižuje kanál ze  jedné strany na druhou – to by se na obyčejné silnici realizovalo těžko.

Před odletem jsem se jako vždy vybavila průvodcem s podrobnou mapou. Bohužel jsme zjistili, že v Benátkách nejsme schopni se podle ní orientovat – uličky se kroutily jinými směry než měly, vodní kanály byly tam, kde jsme s nimi nepočítali, nebo neměly přes sebe přemostění, takže půlka uliček, do kterých jsme vlezli, byla nakonec slepá. Po půl dni marného porovnávání reality s papírovým obrázkem jsme strčili průvodce do kapsy a jen tak jsme se procházeli bez bližších záměrů. Benátky jsou malé, takže nakonec jsme vždycky došli tam, kam jsme chtěli:)

Gondolu jsme si nenajali, protože na tak drahou romantiku jsme prostě neměli – jedna jízda stojí 200 EUR. Radši jsme se vrhli na jídlo, které je kdekoliv v Itálii dle našeho názoru lepší než 95% jídla u nás. Díky večeři u jednoho krásného kanálu s proplouvajícími loďkami, lvími hlavami na zábradlí prohnutých mostů a všudypřítomné hudby, jsem navíc objevila svou novou životní lásku – koktejl Bellini (šampaňské a broskvový džus), pojmenovaný po slavném barokním benátském malíři, který hojně využíval ve svých obrazech sytě žlutou barvu.

Benátky jsou v podstatě takovým turistickým skanzenem, moc běžných lidí tu nežije (a většina z těch, co ano, je zaměstnána v turistickém průmyslu). V praxi to vypadá tak, že se ráno do tichých probouzejících se uliček vyvalí miliony turistů ze všech zemí světa, pořvávají, fotí se, krmí holuby, nakupují benátské sklo a vinutkové korálky, pak se vrhnou do restaurací na oběd, znovu oblehnou památky, večer se projdou a donakoupí a pak usnou. Ráno začíná kolotoč nanovo.

Nejpřecpanější je samozřejmě náměstí sv. Marka s kampanilou (věží) a katedrálou. Ano, to je to náměstí, které je pravidelně v únoru pod vodou a probíhá na něm slavný karneval. V květnu ovšem žádná voda na náměstí není, zalévají ho masy turistů. Nicméně i přes to rozhodně stojí za vidění jak samotné náměstí, tak vedle něj stojící Dóžecí palác s přilehlým Mostem vzdechů a krásná katedrála sv. Marka s mozaikovou výzdobou uvnitř.

Povšimněte si pouličních lamp s růžovými stínítky – ty jediné v noci svítí, takže v Benátkách není po setmění skoro nic vidět:)

Když však ale opustíte přecpané nejslavnější historické centrum, přejdete přes most Rialto na druhou stranu Kanálu Grande, a zanoříte se do spleti uliček, můžete dojít do starého židovského města, narazit na krásné malé cukrárny, staré paláce, zeleninové trhy, skryté zahrady i působivé umělecké galerie a muzea.

A nakonec se také můžete podívat ze břehu na další benátské ostrůvky, které již nejsou oděleny úzkými kanály, ale skutečným mořem. Pokud byste dohlédli opravdu daleko, třeba byste i uviděli kouř ze sklářských pecí na ostrovech Murano, kam byli kdysi vysídleni všichni skláři, aby nezpůsobili v Benátkách svou prací požár….

Pokud vám stačí běžné turistické pohledy, pár galerií, procházky a plavba kanálem, tři dny a dvě noci jsou tak akorát. Popravdě, nejsme na turisty tak zvyklí, takže jsme uvažovali o tom, že delší čas bychom tam asi nepřežili:) Ale i tak, Benátky stojí rozhodně za návštěvu, už pro ten zážitek z města bez aut, ale zato s tisíci loďkami.