Musím přiznat, že to bylo dost rychlé i na mne, protřelou cestovatelskou fanatičku. To si takhle poslední dubnové úterý čtu večer v posteli, když mi volá K. a ptá se, co dělám ve zbytku týdne. Na mou odpověď, že nic, co by se nedalo přesunout, se mi dostalo reakce: „Skvěle, tak si sbal, zítra v jednu letíme do Soulu.“

A tak jsem sáhla do své cestovatelské krabice, za půl hodiny si sbalila, objednala přes net průvodce, druhý den jsem si ho ráno vyzvedla v obchodě, vyměnila jsem peníze na dolary, koupila si conversky na delší chození a v jednu jsem byla nastoupená a připravená na cokoliv. Je pravdou, že když se mně po telefonu rodina vyptávala, co budu dělat o svátečním dni, byli všichni informací, že se budu nacházet v Jižní Koreji, lehce vyvedení z míry. No, už si u mě asi taky zvykli na ledacos…

V Soulu jsme přistáli kolem sedmé hodiny ráno, a tím pádem s námi pak celé tři dny mával jet lag  – cestování na východ je prostě vždycky ošidné. I tak jsme ale zvládli dojet rychlovlakem do centra, pochopit systém metra (17 linek a 670 stanic) a po troše komplikací i zakoupit dobíjecí jízdenku a dojet k hotelu, který jsme objevili už na druhý pokus hned u hlavní nákupní čtvrti Myeongdong (zde prosím, přijměte mé přiznání, že Jižní Korea je mou první navštívenou zemí, kde si nejen že nepamatuji názvy čtvrtí, památek, ulic a jánevímčeho z hlavy, ale nedokážu je dokonce ani  správně přečíst a vyslovit). Bylo to skvělé výchozí místo k prozkoumání celého města,  a navíc to byl krásný malý hotel za skvělou cenu, který našel K. v době, kdy já objednávala průvodce – miluju tenhle globální svět, fakt :).

Dopoledne jsme si zvládli projít čtvrť Myeongdong, která až na jeden katolický kostel, starou budovu Centrální banky a níže uvedenou výjimku nemá žádné významné památky.

Místo toho jsme fascinovaně hleděli na moderní stavby nacpané obchody s oblečením, jídlem, kosmetikou, rozesmátými plyšáky, fotoaparáty, potravinami na špejli a podobně. Korejská kosmetika, to je sám o sobě světový pojem (Jižní Korejci například vynalezli BB creamy), ale nikdy bych neočekávala že v jedné ulici bude 30 beauty shoppů, před každým bude stát lákačka se vzorky zdarma, všude se budou inzerovat slevy na zesvětlující krémy (ano, opak našich samoopalovacích) a před jedním z nich, že bude dokonce vystavená průhledná vana, ve které budou tři děvčata mícháním vyrábět co nejkrásnější barevnou voňavou pěnu, aby přilákala zákazníky. Prostě – pastva pro oči!

Přichomýtli jsme se také k jedné tradiční jihokorejské svatbě:

Uprostřed tohoto tepajícího obchodního srdce města se pak nachází historická dřevěná Brána Sungnyemun, takto Národní poklad č. 1 (to je opravdu oficiální označení),  z konce 14. století (zcela zrenovovaná po úmyslně založeném požáru před šesti lety). Je nutno přiznat, že jsme na místě neúmyslně způsobili lehké pozdvižení při pokusu proniknout na památku kolem zadního zábradlí, ale přežili jsme my i brána.

Od velebné památky uprostřed výškových budov jsme uhnuli směrem tržiště Namdaemun, abychom zapadli mezi tisíce obchodů a obchůdků s výrobky nejrůznější provinience, počínaje stovkami krámků s rybami, masem, poživatinami na špejli a kořením, přes stovku krámků s oblečením a stovky stánků s lacinou elektronikou konče. Prodírání se davy bylo velmi hlasité, velmi výrazné a velmi vyčerpávající.

V poledne jsme odpadli na několik hodin, zmožení změnou času, abychom se z postele vynořili v podvečer a prohlédli si skanzen Namsangol – tradiční vesnici z domků zvaných hanok.  Ty mají tradiční papírové stěny mezi pokoji, střechy z keramických tašek a jsou krásně malované.

Pak jsme povečeřeli tradiční stravu připravovanou na obří pánvi zabudované přímo do stolu v restauraci, vyhřívanou vlastní plynovou bombou. Na pánev obsluha nahází ingredience a čas od času vám je přijde zamíchat. Musí se na to pořádně a s fortelem, jak jsme brzo zjistili – přehazování masa a rýže  na pánvi jen tak ze ze strany na stranu, o které jsme se pokusili, neznaje poměrů, se setkalo s pobavením ze strany okolních spolustrávníků.

Nakonec jsme lanovkou vyjeli k dominantě čtvrti Myeongdong, věži N Seoul Tower, vypínající se nad městem na kopci Namsan. Věž svítí každý večer jinou barvou a je z ní prý úžasný výhled. To nevíme, protože jsme na ni nevyjeli, jen jsme se potloukali u její paty a vyhlídky na město nám stačily i tak.

A to je vše, přátelé, na jeden den, s jet lagem, toho bylo celkem dost, ne?