Ráno jsme z Pisy za hodinu dojely do Florencie a během chvíle se nám podařilo trefit do hotelu. Ani jsem neutšila, jak blízko historickému centru jsem ten hotel zabukovala, tak jsem měla radost, že se dobrá věc podařila. Hned jsme vyrazily do města a rozjely jsme neuvěřitelný dvoudenní kolotoč kutlury, historie, muzeí a uměleckých děl.

Hned v první bazilice, kostele San Lorenzo, farním kostele Medicejského rodu, jsme se pokochaly sakristií vyzdobenou Donatelem a vnitřní výzdobou a fasádou od Michelangela. Jen tak, v jednom kostele, hned dvě želvy Ninja jednou ranou!

Bohužel jsme se nedostaly do hrobky Medicejských, která se stala Michelangelovým veledílem – vstupenky se musí kupovat týden dopředu přes internet, což jsme netušily…Alespoň máme důvod, proč jet do Florencie znovu:) Jelikož je v kostele pohřben i sám Donatelo, byly jsme se podívat na jeho hrobku. A na popiscích jsme si přečetly, že zakladatel Medicejské dynastie, Cosimo Medici, byl s Donatelem takový přítel a kamarád, že jej nechal pohřbít hned u svého hrobu, tak aby spolu leželi hlava u hlavy a sídleli své myšlenky i po smrti. To nám dalo dost materiálu pro podnětnou půlhodinovou spekulativní debatu na téma potenciálního zajímavého sexuálního života těch dvou. Ale jak říkám, nemám ověřeno, berte to jako drb :).

Hned za rohem od San Lorenza se nachází hlavní náměstí a na něm – přeslavné florentinské Duomo,  katedrála stavěná dvě století v kuse (na tom mne vždycky zaujme, že kolem chodilo několik generací lidí, kteří tu stavbu vždycky viděli jenom rozestavěnou).  Slavná kopule dómu byla první vztyčenou kopulí od doby antiky – a stala se vzorem například pro Sv. Petra ve Vatikánu.  Hned vedle Duoma stojí jeho campanila – věž postavená ve stejném slohu (a ozdobená stejnou úžasnou geometrickou fasádou z 19. století).  Plivly jsme si do dlaní a vyšplhaly jsme 463 schodů, abychom shlédly Duomo a celou Florencii z ptačí perspektivy. Jelikož v celém městě nemohlo nikdy být ze zákona postaveno nic vyššího, než samotné Duomo, rozhled byl skutečně velkolepý a nádhernou toskánskou krajinu zdobenou historickými domy jsme měly jak na dlani.

Znáte mně a mé strachy z výšek – tady to ale nebyl problém, protože jakékoliv okénko i samotný ochoz na vrcholku věže byly pevně zamřížované a nehrozil žádný pád. To mne dost uklidnilo a užívala jsem si výhled. Je ovšem pravdou, že výstup byl náročný, protože jsme se oblékly na zcela jiné počasí, než nakonec panovalo. Vedro bylo, vedro…

Před Duomem stojí nádherné babtisterium ve stejném slohu. Uvnitř je, narozdíl od toho pisánského, nádherné.  Osmiúhelníková stavba je prý nejstarší budovou v celé Florencii a zvenčí vypadá velmi impozantně. To ale nic nevypovídá o nádheře, kterou skrývá její tmavý interiér. Mozaiková výzdoba kopule ze 13. století vám převypráví Starý i Nový zákon v barvě a zlatě. Byla jsem úplně očarována – seděla jsem na lavičce pod kopulí a jenom fotila a zírala.

Jelikož byla třeba se po takové renesanční nádheře vzpamatovat, daly jsme si oběd – florentský hamburger (originální – bez housky), mne povzbudil tak, že jsem se cítila být připravena na další zážitky. Na rychlo jsme prolezly trh, kde jsem ukořistila cestovní kabelu. Potřebovala jsem ji, protože už mne nebavilo tahat přes ruku svetr a sako a šátek, které jsem postupně se stoupající teplotou odhazovala.

Od náměstí Duoma jsme prošly luxusní nákupní čtvrtí k mostu Ponte Vecchio. Je to most jedinečný svou krásou – když po něm jdete, nepoznáte, že jste na mostě, protože ho z obou stran lemují domky zlatníků (dnes velmi drahých zlatnických krámků). Jako jediný most z celé Florencie přežil druhou světovou válku. Traduje se, že je tak krásný, že i nacistům bylo líto ho odpálit…

Na druhé straně řeky jsme strávily odpoledne v zahradách Giardino di Boboli. Chvili jsme se procházely po parku a obdivovaly výhledy do krajiny (a zoufale na výstavě Muzea porcelánu uvnitř zahrady hledaly záchod), ale pak jsme se rozhodly natáhnout se na trávu a pozorovat z dálky Duomo.

To nám vydrželo do doby, než se z tlampačů v zahradě začalo linout hlášení v pěti jazycích, že se park zavírá. V povznesené náladě jsme prošly městem zpět (že já slepice si nekoupila tu růžovou kabelku, co jsem viděla v tom malém krámku pod zahradami – nikde jinde už jsem ji neviděla) a navečeřely se. Byly jsme tak unavené, že jsme doma upadly do postelí a za chvíli nevěděly nic o světě.

Ráno jsme vstaly brzo, protože jsme si šly koupit lístky na Davida, TOHO Davida. Ano, onu nejslavnější sochu evropské civilizace.  Muzeum jsme měly hned za rohem a i když jsme přišly chvíli po osmé, sehnaly jsme lístky až na desátou hodinu. Rozhodně se to ale vyplatilo, protože a) nemusely jsme stát kilometrovou frontu, b) viděly jsme nádherný klášter San Marco.

Následující fotky jsou v horší kvalitě, protože jsem fotila jen na mobil – věděla jsem, že máme před sebou perný den, a nechtěla jsem tahat foťák.

San Marco je neuvěřitelný dominikánský renesanční klášter, proslavený freskami Fra Angelica (čti frandželiko). Prohlídku jsme měly vskutku zajímavou, protože si nás hned po vstupu vyhlídli dva mladíci s visačkami a prosili nás báječnou lámanou angličtinou, že jsou tu na praxi jako studenti střední umělecké školy a chtěli by nás zdarma po klášteře provést provést i s výkladem. To jsme samozřejmě neodmítly a dobře jsme udělaly. Kluci jako záchranný kruh svírali desky, kde měli popsaný každý kousek kláštera, a jako o život nás seznamovali s jednotlivými freskami i další výzdobou.

Ostudné je, že do té doby jsem vůbec nevěděla, že nějaký Fra Angelico existoval. Mea culpa, přátelé. Byl to úžasný raně renesanční autor a jeho fresky Zvěstování narození Ježíše či Ukřižování, to jsou opravdu mistrovská díla, před kterými padá brada.

Shodly jsme se s Dahnou na tom, že Fra Angelico není tak proslavený, protože želv Ninja nebylo pět. Jinak by ho určitě zařadili taky. Rozhodně by si to zasloužil. On a ostatní mniši vyzdobili jednotlivé cely (včetně odpočinkové a meditační luxusní dvoumístné cely Cosima Medici) nádhernýmni freskami, které vypadají, jak okna do skutečného světa.

Kluci ze střední sice měli občas problémy s překladem, což vedlo k zábavným momentům, ale nakonec to zvládli a my jsme jim napsaly pěkné hodnocení – snad dostali jedničku.

Další kulturní zastávkou dne byl tedy David a další Michelangelovy sochy – Otroci (postavy napůl vylézající z kamene). V muzeu se nesmělo fotit, ale to jsem zjistila až poté, co jsem něco vyfotila. Tak tady máte – pokochejte se taky:

Sice se nemohu zbavit dojmu, že David nemá normální poměr mezi velikostí hlavy, dlaní a chodidel a zbytku těla, ale co – jednou je to kánon krásy a hlavně, je to první nahatá socha, kterou někdo vyhotovil od doby antiky!

A jedeme dál – cestou z muzea jsme našly obchod, kde jsem později K. obstarala jeho vysněný fotbalový dres Fiorentiny, ale následně jsme se přesunuly do dalšího muzea, na které jsem byla natěšená už měsíc – Museo Gucci 🙂  No jasně, kabelky, tašky, kufry, šaty a dokonce i Gucci auto….muááááá. Fotky nebudou, anžto fotit bylo zakázáno. Ale fakt jsme si to užily!…Narozdíl od Museo Ferragamo, které bylo naprosto o ničem a hrozně mne zklamalo. Rada je jasná – víte, kam máte jít.

No a pak už jsme jen nakupovaly (ehm…ať žije Itálie) a nakonec povečeřely v úžasné restauraci, umístěné v renesančním paláci plném fresek. A ráno jsme se přes Řím vrátily zpět do Prahy.

Děkuju ti, ségro, bylo to výborné, jako vždy, s nikým jiným bych si Florencii tak neužila!

PS: kam pojedeme příště????