Doháním blogařské cestovatelské resty, místo toho, abych psala něco důležitého do práce. Život je prostě otázkou priorit 🙂 . Pro rok 2015 mám v itineráři cestování hodně, takže se samozřejmě můžete těšit na další blogy z cest, ale i tak jsem slíbila dopsat roky minulé. A tedy na tom musím zapracovat.

Loni v květnu jsme byli s Kubou na pár dní v Římě. Vždycky jsem chtěla vidět Město (jak mu říkali staří Římané) – místo, kudy chodil Caesar, mí oblíbení Flaviovci, celá Juliovsko-Claudiovská dynastie, kde byla založena republika…no prostě dějiny, láska moje. A to nemluvím o skvostech italské renesance.

Základem pro výlet do Říma je výběr období. V květnu je tam nádherně – teplo až vedro a turisté se začínají houfně sjíždět. Je pravdou, že v takovém městě asi nejde najít sezónu zcela bez návštěvníků, ale myslím, že pokud bych jela příště, vybrala bych březen, maximálně první půlku dubna. Tak bychom se asi nemuseli prodírat davy tak usilovně. I tak to v každém případě stálo za to.

Jako historiomaniak přiznávám, že v okamžiku, kdy se má noha dotkla půdy Města po výstupu z autobusu, jsem se málem rozbrečela radostí. Jsem na Esquilinu! Uvidím Kapitol, Vaticanus, Aventinus, Caelius a další pahorky, o kterých jsem dosud jenom četla. A co teprve, když jsem zjistila, že ty pahorky nejsou žádný Petřín a Žižkov, ale mírně zvlněné kopečky s převýšením pouhých pár metrů, takže se člověk neunaví šplháním do výšek :).

Ráno jsme vyrazili odškrtnout si nutnou položku na návštěvnickém itineráři: Koloseum. Největší amfiteátr postavený v římské říši, a to právě mou oblíbenou Flaviovskou dynastií (a tedy vznikl později, než si většina lidí myslí – Caesar, Nero, Caligula a spol. v něm nikdy neseděli).

Koupili jsme předem vstupenku, což se vyplatilo (stejně jako u Vatikánských muzeí), protože jsme nemuseli stát frontu, která se vytváří před Koloseem už ráno a pomalu ho obtáčí.

Pokud jste nikdy v žádném amfiteátru nebyli, tak si to asi užijete víc. Já mám za sebou zachovalý a turisty nezavalený El Djem v Tunisu, takže jsem byla ráda, když jsme proběhli úzkými chodbami a během dvaceti minut se dosytosti vynadívali na zázemí pro gladiátory a divokou zvěř, tribuny pro diváky chudé i bohaté. Škoda jen, že Koloseum postihl osud mnoha starověkých památek – místním obyvatelům velmi dlouho sloužilo jako lom na mramor a pískovec.

Vyplatí se koupit si kombinovanou vstupenku do Kolosea a na Fórum Romanum.  Přátelé, to je naprosto neuvěřitelné místo. Projdete plotem a můžete se hodiny potulovat mezi starověkými chrámy a bazilikami a přestavovat si, jaké to bylo stát na schodech senátní Kurie, odkud se vyhlašovala válka. Nebo jaké to bylo, když na náměstí hořela pohřební hranice Julia Cesara. Nebo jak se na na Fóru promenádovali obyvatelé Města, kteří si přicházeli přečíst Denní zprávy, vyzvednout si z banky peníze, nechávali se oholit, nakoupit si nějakou tu dobrotu na svačinku a poslechnout si nejnovější drby. Tohle bylo prostě srdce Říma.

Přes třicet stupňů ve stínu sice dělalo své, ale lítala jsem po Fóru jako divá a lehce maniakálně se přitom pohihňávala. A fotila jak šílená.

Součástí archeologického areálu je i Neronův Zlatý dům na pahorku Esquilinu a opustíte ho východem směřujicím nahoru na Kaptiolinus. Odtud jsme se vydali do centra podívat se na další skvosty – Fontánu Di Trevi a Fontánu Čtyř řek. Mezi tím jsme ale prošli ještě Panthenon, několik kostelů s obrazy Caravaggia a výzdobou od Rafaela.

A když jsme se mohutnými davy protlačili k fontáně, lehce jsme se pokochali a rychle zdrhli někam, kde nebude tak narváno.

Fontána Čtyř řek na náměstí Plaza Navona je zajímavá tím, že její autor Bernini na ní zobrazil největší řeky tehdy známého světa: Gangu, Dunaj, Rio de la Plata a Nil. Každá z řek je zobrazena jako postava říčního boha obklopená mořskými koňmi.

Poslední fotka, kterou sem dnes dám, je špatné kvality, protože jsem ji fotila jen tak z ruky v téměř úplné tmě, ale je jasné, že do galerie uměleckých skvostů se toto dílo řadí a jsem moc ráda, že jsem ho viděla naživo. V kostele hned vedle našeho hotelu se nacházely dvě význačné sochy – mladý Ježíš a rohatý Mojžíš, obě od Michelangela.

Jak vidíte, běhali jsme po Městě jak fretky, abychom toho stihli co nejvíc. Tímto veřejně děkuji Kubovi, že mě podpořil a lítal se mnou!

To je pro dnešek všechno, abych vás tou krásou nezahltila. Den další, o kterém budu psát příště, bude totiž ještě nabitější – celý den jsme strávili ve Vatikánských muzeích.