Ono je to totiž tak. Kdo se vydá do Vatikánských muzeí, musí disponovat skvělou fyzičkou, dobrým zrakem a pohodlnou obuví. Láska k umění je taktéž nepostradatelná. Na druhé straně, kdybyste neměli rádi umění, tak tam asi vůbec nelezete, že?

Na ráno jsme měli objednané lístky, což se ukázalo jako dobrý nápad, neboť fronta na vstup se táhla kolem celého Vatikánu a byla tak na dvě tři hodiny. My jenom 20 minut čekali na to, až se zorganizuje vstup přes objednanou agenturu, a pak nás pustili rovnou a přednostně.

Vatikánská muzea jsou obrovská. Celkem se můžete kochat exponáty na 47 000 m²  a ujít při tom po chodbách 7 kilometrů. Hlavním tahákem je samozřejmě Sixtinská kaple vymalovaná od podlahy ke stropu Michellangelem. A to je také největší problém celých Muzeí. Většina lidí jde totiž jen a pouze za Sixtinskou kaplí, kterou však lze navštívit jen tak, že všichni musí projít celou soustavou chodeb spojující mnoho jiných expozic. Pár kilometrů chůze mezi exponáty a v davu ostatních kaplechtivých turistů si tu tak tak chca nechca dá každý.

Byla jsem moc ráda, že jsem se dostala k expozici starořeckého mramoru. Na vlastní oči vidět slavného Laokoóna či Apollona Belvederského, to byl zážitek, kvůli kterému by návštěva Muzeí stála sama za to.

Se mi na tom líbí, jak měli ti Staří Trojané kněze s vymakanou břišní muskulaturou:) Ale vážně, tuhle sochu jsem chtěla vždycky vidět, od okamžiku, kdy jsem poprvé otevřela učebnici dějepisu. Takže, hurá!

Další sbírka,  která by rozhodně neměla ujít vaší pozornosti, je Etruské muzeum. V jiných muzeích není moc příležitostí vidět archeologické nálezy po Etruscích, všichni se soustředí na jejich římské následovníky. Ve Vatikánu můžete například shlédnout nejen sarkofágy, zbraně a busty, ale i slavnou sochu Marta z Todi. Pěkná byla také expozice starých map nebo starořímských mozaik.

Freska na obrázku výše je Rafaellovo veledílo Vysvobození svatého Petra. Nachází se v průčelí jednoho z mnoha sálů Muzeí a dokonale ilustruje rozdíl mezi geniálním a obyčejným. Práce umělce se světlem a stínem, pohybem i pohledem „skrz mříž“ se naprosto vymyká tomu, co je k vidění v ostatních sálech. Při pohledu na fresku jsem zažila stejný pocit, jako před Poslední večeří nebo Noční hlídkou. Génius z nich prostě září na dálku.

To, bohužel, neplatí pro zlatý hřeb Muzeí – Sixtinskou kapli. Kdybych navštívila Muzea jen kvůli ní, asi puknu vzteky. Poté, co se k ní konečně po heroickém výkonu při procházení kilometrů chodeb dostanete, ocitnete se v sevření davu, který vás natlačí do kaple, vleče vás, aniž by vám dovolil se zastavit či zaostřit na nejzásadnější Michellangeovo dílo, aby vás po nějakých třech čtyřech minutách vynesl dveřmi na druhé straně. Fotit se NESMÍ,  mluvit se NESMÍ, zastavit se NESMÍ, jak na vás neváhají hlasitě ječet okolostojící hlídači.

No….i tak  jsem se snažila:)

A to bylo všechno. Po cca pěti hodinách jsme opustili Muzea slavným schodištěm ve tvaru dvoušroubovice a vydali se prohlédnout si zbytek Vatikánu.

Chrám sv. Petra ani Svatopetrské náměstí mě nijak neuhranuly. Prostě turisticky exponovaná místa, kde turismus přebil jakéhokoliv ducha, které místo mohlo mít. Jediné, co zůstává, je opulence a monumentalita. Tento druh církve mi není příliš libý….

Co mi však po chuti je, to je Michellangelova Pieta. Nechápu, kde na tohle všechno ten chlap bral čas. Žil dvě stě let? Vždyť jenom ve Florencii a Římě je od něj snad každé třetí dílo, které je veřejnosti přístupné. Bohužel, z důvodu hrozby opakovaného vandalismu je Pieta ukryta před návštěvníky daleko za neprůstřelným a hloupě se lesknoucím sklem.

Tak. A víc si nechám do posledního postu o Římě, i když jsme ten den zvládli nachodit ještě hodně kilometrů. Já jsem v tomhle fakt maniakální magor. Celý den lítám po památkách a večer mne tak bolí nohy, že se na ně nemůžu ani postavit…..

Máte to taky tak?