Po severních fjordech (Island VI)

Když jsme se probudili u Mývatnu druhý den, stan opět jevil tendence k polehávání ve větru, ale sílu včerejší vichřice to nemělo. Líp se nám alespoň balilo. Nicméně, i tak se musím svěřit, že dostat tyčkou od stanu při jeho bourání pecku vedle oka, znamená mít tam další týden zajímavou modřinu…

S vulkanickou krajinou v okolí jezera jsme se rozloučili návštěvou lávové jeskyně Grótagjá.  Ve středověku bývala Grótagjá místem očistných rituálních koupelí, později se v ní myli psanci. Na Islandu totiž platil zákon, že pokud vyhnanec přežil v pustém vnitrozemí ostrova po dobu dvaceti let, mohl se navrátit do civilizace a všechny hříchy mu byly odpuštěny. Několik lidí se tedy o to pokusilo, ale záznamy hovoří jen o jednom úspěšném hrdlořezovi a jeho ženě, kteří dokonce v pustině vychovali několik dětí.  V jeskyni bývalo pěkné koupání i plavání, ale po posledních velkých erupcích Krafly v osmdesátých letech minulého století stoupla teplota vody na padesát a víc stupňů. I když od té doby voda pomalu chladne, stejně je hrozně horká na to, aby si v ní člověk zaplaval.

IMG_2085

Já jsem si v ní alespoň chvíli máčela chodidla (a pěkně jsem si je spálila), Kuba si statečně namočil nohy až nad kolena, víc to už fakt nešlo. Před námi bylo ale v jeskyni pár odvážlivců, kteří se postupným reverzním otužováním pod hladinu dokázali ponořit celí.  Asi taky záleží, na jaké straně jeskyně člověk do vody vleze, já seděla u pramene a tam byla voda ještě teplejší než ve zbytku.  I tak to byl příjemný zážitek, protože voda má krásnou barvu a v jeskyni nefouká a je tam přívětivé klima, a kdyby nebylo uřvaných Japonců, kteří přišli chvíli po nás a důležitě přeměřovali tepltou vody digitálním teploměrem, byla by to zkušenost téměř meditační.

Od Mývatnu jsme se vydali směrem na východ, do nejkrásnějšího města Islandu – Akureyri. Po cestě jsme se na chvíli zastavili u obřích vodopádů Godafoss (tedy Vodopádu bohů), které nesou jméno podle jedné historické události z roku 1000 AD. Vykladač zákonů Þorgeir Ljósvetningagoði tu rozhodl o tom, že místní lidé budou od teď křesťany a sošky pohanských bohů vhodil přímo do Godafossu.  Takto to tedy vypadá, když Islanďanům spadnou hračky do kanálu…é, totiž do vodopádu:

IMG_2096

Po Ringroad jsme dojeli do Akureyri, města ležícího na konci úzkého a hlubokého fjordu obklopeného zasněženými horami.  Jelikož jsme si k návštěvě vybrali zrovna islandský svátek nezávislosti, ulicemi procházel slavnostní průvod a mezi domy byla hlava na hlavě. Na tom liduprázdném ostrově si člověk brzo zvykne na samotu, a tak nám ty davy byly celkem nepříjemné. Alespoň jsme se ale konečně podívali na to, jak vypadá místní obyvatelstvo, které jinak turista moc nezahlédne, a přesvědčili se o tom, že pocit chladu je naprosto relativní a individuální, a že tam, kde já potřebuju dvě termotrika, mikinu a tlustou softshellku, islandské mamině od dětí stačí letní květované šaty, punčochy a šáteček kolem krku.

IMG_2109

Radši jsme se vydali dál na sever. Opustili jsme Ringroad a liduprázdnými silničkami vinoucími se kolem fjordů jsme se šinuli stále blíž k polárnímu kruhu.

Cesta procházela horami soustavou děsivých neosvětlených jednoproudých tunelů s místy na čekání, kam se jedno míjejících se aut vždycky muselo odklidit, aby druhé mohlo projet. Byla to opět taková hra nervů, stejně jako na jednoproudých mostech. Kdo uhne dřív? A uhne vůbec někdo? Byla jsem ráda, že řídí Kuba:)

IMG_2117

A v jednom takovém fjordu přišel na řadu zlatý hřeb dne: Muzeum slanečků. Zní to legračně, ale v zemi, která je rybami naprosto posedlá, a jejíž ekonomika roky z ničeho jiného než ze slanečků nežila, v zemi, kde se vedly slanečkové války s okolními národy, je to jasná volba.

Muzeum v Siglufjorduru bylo dokonce před pár lety vyhlášeno Evropským muzeem roku. A rozhodně je k tomu důvod. V několika budovách staré továrny na slanečky, rybí tuk a sardinky v plechovce se nachází rozhlehlá expedice mapující celý slanečkový průmysl, jehož boom nastal na počátku 20. století.

IMG_2121

IMG_2136 (2)

Nejenže si můžete prohlédnout staré parní stroje, které zpracovávaly slanečky na rybí olej, a také prozkoumat pulty, u kterých „sleďové dívky“ kuchaly ryby a nakládaly je do sudů se solí. Také můžete projít opuštěnou společnou ubytovnu sleďových dívek, tak jak vypadalo těsně před uzavřením továrny v padesátých letech. Nejhezčí je ale expozice v obří budově bývalé loděnice, kde je vystaveno několik škunerů pro lov herinků včetně veškerého rybářského nářadí.

IMG_2128

IMG_2124

A kdopak pozná, co je tohle? Můžete si tipovat v komentářích:

IMG_2139

Slanečkové muzeum bylo prima, navíc jsme tam byli prakticky sami, krom jedné starší německé dvojice. Kdo opustí Ringroad, na turisty prostě jen tak nenarazí. To se potvrdilo, když jsme jeli dál po severním pobřeží – nikde ani živáčka, jen sem tam nějaká ta ovce, jedna farma na sedmdesát kilometrů a v dálce jen bouřlivý Severní ledový oceán.

IMG_2153

IMG_2155

Pozdě večer jsme se dostali do oblasti severovýchodního Islandu, kde se hluboko ve vnitrozemí z fjordů stávají laguny plné mořského ptactva, kraje zvaného Grettislaug. Jako v různych jiných oblastech po celém Islandu, i tady ožívá středověká islandská historie jednou ze slavných ság – zde Ságou o Grettim.  Celý kraj se jmenuje podle hrdiny Grettiho, který vykonal spoustu hrdinských skutků, jako například přeplavání 7 kilometrů moře z ostrova Drangey na pevninu, aby na hlavě donesl zpět na ostrov oheň.

Zdejší oblast je plná termálních jezírek a kouřících puklin ve skalách. A právě tady jsme zakotvili ve skrytém tábořišti daleko od všech hlavních silnic. Na pobřeží Severního ledového oceánu, hned pod zasněženým tisícimetrovým horským masivem se nachází jezírka, kde Gretti odpočíval předtím, než se s ohněm vrhnul zpět do mořských vln, aby donesl plamínky na ostrov. Ten se ostatně vznáší na dohled od pevniny jako nějaký mlžný koráb napůl ukrytý v mracích.

IMG_2167

Tady se naskytla příležitost zažít ten pravý Island. V ledovém větru plném mrholení se svléct a do zemdlení se vyvalovat ve světle půlnočního slunce v jednom ze dvou jezírek, jejichž voda měla kolem pětatřiceti stupňů, pak vylézt a zanořit se do ledových vod Severního moře. A zase zpět.  To by nebyl Kuba, aby si do moře, které má pět stupňů neskočil, že :). Já zůstala u toho máčení v horké vodě, protože jenom vylézt z ní ven na tak dlouho, aby se člověk osušil a navlíkl zpět do několika vrstev oblečení, mě stálo dost odvahy.

A to je vše, už jsme téměř na konci, zbývaly nám jen dvě poslední noci, dva a půl dne  pobytu na Islandu, a o těch napíšu příště.

IMG_2165

Luu se představuje:

Fyzicky žiju v Praze, uvnitř své hlavy pak po celé zeměkouli. Nejvíc ze všeho bych si přála schopnost teleportace. Až na pár výjimek chci vidět celý svět....
Příspěvek byl publikován v rubrice Island se štítky , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Jedna reakce na Po severních fjordech (Island VI)

  1. Kuba napsal:

    Hezký článek!

    To se mi líbí

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s