A končíme! (Island VII)

Jak se podává z titulku tohoto postu, již jsme ve finiši naší cesty kolem Islandu.

Předposlední den jsme museli ujet hodně kilometrů, abychom se dostali, kam jsme potřebovali. Takže nastala nuda, nuda, šeď, šeď, a to vše prokládáno větrem a deštěm.

Ale občas nastaly i zábavné momenty. Jako například ráno, když jsme se v Grettislaugu vydali po pobřeží ve snaze najít pláž, která se pyšní miliony nádherných jiskřivých a na slunci se blýskajících křemenů. Přešli jsme několik černých pláží, pastviny, vyšplhali na útesy, ale cesta dál nevedla. Kamínky se nekonaly, byly zrovna pod vodami přílivu. Není nad dobřé načasování :). I tak jsme ale měli krásný výhled na ostrov Dragney.

IMG_2174

Radši jsme se vydali na cestu a napojili se po několika kilometrech na Ringroad, která již opouštěla severovýchod ostrova a začínala se stáčet k jihu.

Ještě po ránu jsme se zastavili v muzeu Glaumbaer. To je skanzen  představující žasnoucím návštěvníkům život na islandském venkově v devatenáctém století. Soustava spojených domků a místností propojených centrální chodbou a střechou i boky pokrytými trávovými drny, které sloužily jako izolace,  pojmula až pětatřicet lidí. Původní Glaumbaer byl založen v jedenáctém století  a farma byla postupně rozšiřována, modernizována a přestavována. Drny se nešetřilo, bylo jich v tomto štiplavém severském podnebí potřeba. Z dříví se stavět nemohlo, protože jednak na Islandu už nezbyly skoro žádné stromy, a jednak  se zbylé vzácné dřevo používalo výhradně na stavbu lodí.

IMG_2180

IMG_2175

Základem pro to, aby se lidi z několika spřízněných rodin nepozabíjeli na tak malém prostoru (například všechny postele byly v jedné velké světnici), byl naprostý respekt k soukromí ostatních. Tak praví průvodce. Hm….Osobně bych asi zemřela na nedostatek osobního prostoru do dvou dnů, a to nejen vzhledem k tomu, že moje je rodina spolek zvědavců. Spát s dalšími dvěma až třemi nocležníky najednou na šedesát centimetrů široké posteli bych prostě nezvládla.

Ještě jsme cestou viděli zajímavý kostel z 18. století, první kamennou budovu široko daleko. Uvnitř vypadá jako loď obrácená naruby, se stropem natřeným na temě modro, s tisícem zlatých hvězdiček.

IMG_2205

Dál jsme jeli podél pobřeží a zbytečně najeli asi sedmesát kilometrů, abychom spatřili kolonii tuleňů. Bohužel se však nezadařilo. Popojížděli jsme po hrozných cestách, bloudili a napojovali se  na podivné silnice, unikali šílenému větru a dešti a na mě padla deprese z cesty a špatného počasí. Prostě nezvládám ty nízké teploty nějak dlouhodobě.

Večer jsme v dešti dojeli do významné rekreační oblasti zvané Húsafell. Sem si Islanďané přijíždějí odpočinout.  Místní předimenzovaný kemp s bazeném, golfovým hřištěm a restauracemi, byl sice trošku šokézní, potom, co jsme strávili týden v divočině, ale teplé sprchy zadarmo to dost vynahradily :).

Ráno jsme se vzbudili do nádherného jitra. Nejteplejší počasí, které jsme na Islandu zažili, se rozhodlo ukázat se na rozloučenou, poslední den. Vyšli jsme nahoru do kopců, pod nejmenší Islandský ledovec, kde se dalo udělat několik treků.

IMG_2216

Plánovači zdejších turistických stezek jsou ovšem neschopní. Jen je namalují na podivnou mapku zcela bez měřítka a jakýchkoliv podrobností, v krajině pak nevyznačí nic. Tak jsme se potulovali kopci mezi chomáči mechu a nízkých křovisek, přeskakovali potůčky a lebedili si v nádherném teple pod blankytnou oblohou.

Na tomto místě je třeba odbočit a prozradit, že Húsafell je centrem dalšího historického kraje plného ság. Tentokrát se jedná o pana Snorriho, kněze, mudrce, soudce a literáta. A tak je u každého většího kamene diskrétní mosazná cedulka, která popisuje Snorriho hrdinské skutky na tom či onom místě. Ano, bylo to zde, kde Snorri ulovil lišku. Ovšem, na TOMTO místě Snorri podojil jednou rukou ovci a zároveň druhou rukou kozu. Jistě, toto je bazének, odkud Snorri diktoval své básně…. Po čase si z toho člověk chca nechca začne dělat legraci :).

My jsme však nemířili na památná Snorriho místa, ale k termálním jezírkům výš po řece řítící se hlubokým kaňonem. Hledali jsme na šílené mapce cestu, ale pak jsme se rozhodli řídit se tlustým potrubím, které přivádí horkou vodu ze zřídla do kempu. Prostě jít proti proudu trubky. Voda musí být v místě čerpání opravdu vařící, protože ještě po pár kilometrech u kempu je tak horká, že ji musí mísit s ledovou vodou z řeky.

Ano, ledovou vodou. LEDOVOU. Vím to naprosto jistě, protože cesta se několikrát ztratila, aby se po chvíli vynořila na opačném břehu řeky. To znamená, že jsme museli řeku přebrodit celkem třikrát.

IMG_2226

Výše vidíte památné foto, zachycující mne těsně před tím, než mi  následkem umrznutí odpadly nohy v kotnících. Ta voda byla tak studená, že brození fyzicky bolelo. Díky Bohu za ručník, slunce a teplé boty.

Nakonec jsme došli ke krásnému vodopádu, vedle kterého stoupala pára z termálního jezírka ve skalách. Tak jsme se svlékli a chvíli lenošili naložení do vody plné zelených řas. Ňamka. Ale řekněte, když už byste došli tolik kilometrů a přebrodili kvůli tomu třikrát řeku, přece byste nešli zpátky, aniž byste se vykoupali uprostřed panenské přírody pod modrou oblohou?

To byl nádherný a velmi důstojný konec cesty po Islandu. Vymazal úplně vzpomínky hnusopočasí z předchozího dne a naladil na to, aby člověk na potkání každému vyprávěl, jak je Island naprosto bezva:)

IMG_2243

O kousek dál jsme se stavili u posledního vodopádu Hraunfoss. Ten je jedinečný už od pohledu. Jak je vidět, nepřitéká do něj voda po povrchu, ale potůčky pod lávovým polem.

No a pak už jsme jen jeli posledních sto a něco kilometrů (z toho několik podmořským tunelem) do Reykjavíku, kde si Kuba večer nutně potřeboval zajít na zápas druhé islanské ligy – zatímco já se před větrem skrývala v autě a četla si. Stan jsme rozbili v naprosto přeplněném kempu uprostřed Reykjavíku, kde byl ten večer bohužel letní open air festival a celý večer nám do uší duněla hlasitá hudba.

Ráno jsme si jen proběhli město (už opět v dešti a větru) a už jeli na letiště.

IMG_2250

IMG_2260

Tak a je to.

Konec.

To byla cesta po Islandu, zemi, kam jsem se vždycky chtěla podívat a po níž jsem toužila od dětství. Sopky, vodopády, jezera, moře, ledovce, černé pláže a zase sopky. Spousta sopek a ještě víc vodopádů, devět nocí ve stanu, v mraze, ve větru a devět dnů překonávání sebe sama. S Kubou jako skvělým spolucestovatelem.

Díky, díky, díky! Islande, jsi skvělý. Nechť tě Snorri provází!

IMG_2257

Luu se představuje:

Fyzicky žiju v Praze, uvnitř své hlavy pak po celé zeměkouli. Nejvíc ze všeho bych si přála schopnost teleportace. Až na pár výjimek chci vidět celý svět....
Příspěvek byl publikován v rubrice Island se štítky , , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s