Konečně jsem spatřila Alhambru

Dnešní post píšu s odstupem pěti měsíců, což není zase u mého blogu nic tak výjimečného. Běžně zpracovávám cesty po návratu z jiných, přebírám fotky a hledám čas pro psaní. U Alhambry je to ale jinak. Dlouho mi prostě trvalo, než jsem dokázala tu krásu zpracovat v sobě, abych s ní mohla sem, ven, mezi lidi.

„Červená pevnost“ uprostřed bílého města Granady, ležící na úpatí pohoří Sierra Nevada, klenot maurského stavitelství na našem kontinentu, místo, které jsem vždycky toužila vidět. Ovšem, když jsem se s Vlaďkou vydala do Málagy, nevěděla jsem, jestli se jí bude chtít tak moc cestovat, takže jsem se na Granadu tak nějak vnitřně vybodla a smířila se s tím, že ji uvidím jindy. Ovšem po cestě v autobusu z letiště do hotelu jsme se bavily, co budeme dělat, a zjistila jsem, že Vlaďka je chce Alhambru taky vidět. Tak jsem ještě v buse z mobilu koupila poslední dva volné lístky na pondělní prohlídku s průvodcem a druhý den jsme – taky přes mobil – koupily jízdenky do Granady a zpátky (neděste se, na lístcích je uvedena vždy CÍLOVÁ destinace, v tomto případě Barcelona, nikoliv Granda, jak jsem zjistila dotazem na helpline, poté, co jsme se vyděsily my).

Ráno jsme vstávaly za tmy, už předem sbalené kufry jsme nechaly na hotelu, a v půl šesté ráno jsme došly na málagský autobusák. Cesta trvala cca dvě hodiny a já ji prospala na volném dvousedadle.

Z granadského autobusáku jsme se dostaly tramvají do centra, prohlídly si katedrálu a pěšky jsme se škrábaly vzhůru na plošinu, kde paláce stojí. Píšu paláce, množné číslo, protože to, co my známe pod pojmem Alhambra je ve skutečnosti soubor mnoha budov obehnaný tlustými hradbami s 13 strážními věžemi. Část je přístupná veřejnosti právě pouze s průvodcem, takže dražší lístek se rozhodně vyplatí. Celý palác Alhambra a zahrady Generalife byly postaveny Maury spolu s dolní městskou bílou čtvrtí Albayzin. Celý komplex paláců zabírá přes neuvěřitelných 142 tisíc čtverečních metrů a prohlídka může trvat klidně celý den.

Nemohly jsme najít správný vstup do Alhambry, takže jsme se bály, že nestíháme našeho průvodce, ale naštěstí se vycházelo o něco později a vše jsme zvládly. Vjemů bylo za ty tři hodiny prohlídky tolik, že jsem zůstala nějak přehlcená. Nejsem tak schopna zreprodukovat tu jména konkrétních budov a přiřadit je ke konkrétním fotografiím. Stejně tak se mi nepodařilo bez širokoúhlého objektivu (měla jsem jen mobil), zachytit majestátnost Alhambry a Generalife.

Proto se vám všem čtenářům omlouvám za roztříštěnost tohoto příspěvku, a zároveň předem inzeruji, že fotek bude hodně, ale hlavně detailních záběrů na výzdobu paláců. Málem totiž nepřežila. Po reconquistě se Alhambry chopili křesťanští vládci a omítkami pokryly nádhernou dlažbu, strhali věže, zničili zahrady a vůbec se k palácům chovali macešsky. Zkázu Červené pevnosti (význam jména v arabštině) chtěl dovršit Napoleon, jenž měl v plánu podminovat celou Alhrambru a srovnat ji se zemí. Dočetla jsem se, že jeden z vojáků nesouhlasil s jeho plánem a výbušniny zneškodnil, čímž nám všem dovolil, abychom se dnes mohli podivovat na krásou paláců z jakoby jiného světa.

Voda byla v maurském stavitelství důležitý očistný a meditační prvek, a tak v každém paláci a na většině nádvoří nechybí ozdobné fontány a jezírka. Vodotrysky byly přidány až později v rámci rekonstrukce, původně byly hladiny zrcadlově klidné a odrážely spletité vzory na fasádách.

Modrá a zelená, barvy vody a barvy islámu, také vévodily původní vnitřní výzdobě ze třináctého a čtrnáctého století. Tam, kde se zachovala a její zbytky se podařilo zrekonstruovat, jsou detaily naprosto ohromující. V obřích plochách pokrývají zdi, stropy, sloupy i podlahy geometrické mozaiky i sádrové vlysy sestávající z maličkých částí.

Výzdobou oněch prostor museli její autoři strávit roky. Kdo čte blog déle, zná mě. Tyhle detaily já miluju. Onu geometrickou pravidelnost, dokonalost každého detailu, živé ale zároveň poklidné barvy, kombinace otevřených interiérů s výhledy do nádherných zahrad…Jak říkám, přehlcení vjemy.

Kontrastem této jemnosti a delikátnosti, okázalého luxusu a manifestaci neuvěřitelného bohatství, jsou pak masivní a hrubé hradby s obrovskou masou strážních věží, jenž obtáčí celou Alhambru.

Legrační je, že Španělé vyslovují jméno komplexu jako Alambra s neznělým R. Zatímco naše české čtení přímo odpovídá výslovnosti Maurů – v arabštině Al Hambra (vyslovováno s výrazným H a ostrým R).

I když máte s sebou průvodce (vykládá vám přímo do sluchátek), v každé místnosti je několik kustodů, dohlížejících na neurvalé turisty. Jelikož je Alhambra jednou z nejdůležitějších památek UNESCO, je v sezóně naprosto přeplněná návštěvníky. Takže jsme měly také obzvláštní štěstí, že se nám podařilo na poslední chvíli sehnat lístek. Nicméně masy turistů nejsou vždy pořádkumilovné a památku v minulosti postihly kruté projevy vandalismu. Uvádíte proto při nákupu i svoje jméno, příjmení a číslo pasu nebo občanky. A ti kustodi vás pak sledují ostřížími zraky a třeba vám zakazují si sednout na podlahu. Nevím proč, když stát se na ní může, ale dobrá…

Od východu Branou spravedlnosti zpět do města jsme rychle seběhly,  chytily tramvaj a dojely na autobusák a začalo nám, zcela neplánovaně, velké dobrodružství.

Autobus totiž sice vyjel, ale každých pět metrů se zastavoval, jeho motor ječel jako týraný osel, autobus poskakoval a chvěl se. Řidič však tvrdošíjně pokračoval v jízdě, a to i přes skutečnost, že mu na kruhovém objezdu motor chcípl čtyřikrát. Lidé v autobuse se nejdříve dotazovali, co se děje, řidič však odmítl odpovídat a sveřepě znovu nastartoval a hnal umírající vůz směrem na nájezd dálnice. Při představě, že uvázneme ve vedru bez motoru kdesi v polovině pohoří Sierra Nevada, zatímco naše večerní letadlo z Málagy odlétá bez nás, jsem se přidala k pokřiku nyní již skandujících spolucestujících. Jakási matrona začala vykřikovat, že ona a její dvě děti nezemřou v tomto autobuse, a  když se řidič odmítl vrátit, nelenila a zavolala na centrálu jeho přepravní firmy. Ta po dalších deseti minutách nařídila řidiči vrátit se zpět na nádraží. I přeskákali jsme čtvrt města zpět, abychom se chvíli dohadovali s dispečerem provozu (asi nezapomenu rozhořčený dialog mezi dispečerem a řidičem našeho autobusu, poté, co onen nebohý dopravní prostředek definitivně zesnul tři metry od nástupního ostrůvku:  Co je? Vždyť tomu nic neni? – Nevim, nechtěli jet dál, že prej to neni bezpečný. – Co kecaji, vždyť to jede? – Nevim, oni prostě vystoupili…) a za 10 minut nastoupili do nového autobusu, jenž nás zdárně odvezl do Málagy.

Tam už jsme si jen vyzvedly kufry, po chvíli zmatků našly autobusovou zastávku letišťového busu a včas a řádně se dostavily k odletu domů do Prahy.

Krásné to bylo, díky, Vlaďko, já se těším na další cestu!

Luu se představuje:

Fyzicky žiju v Praze, uvnitř své hlavy pak po celé zeměkouli. Nejvíc ze všeho bych si přála schopnost teleportace. Až na pár výjimek chci vidět celý svět....
Příspěvek byl publikován v rubrice pevninské, Španělsko se štítky , , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s