Útesy Moherské

K Vánocům dostal Kuba ode mě dárek – výlet na západ Irska, abychom se podívali na slavné Moherské útesy. Měli jsme v plánu hodně chodit, udělat delší trek po útesech. Odlet v pátek, návrat v neděli. No….bohužel ve středu večer jsem skončila na Bulovce na kapačce kvůli zlobící plotýnce, a jelikož jsem celý čtvrtek proležela, nebylo jisté, kolik toho budeme moci vůbec nachodit. Navíc, stejně jako letos v Miláně, nás pěkně vypeklo počasí. Celý týden bylo na místě krásně, a jakmile jsme měli přijet, došlo k prudkému poklesu teploty, zatažení oblohy, a dešti. V Miláně to byl extrém, osm stupňů a prakticky čtyři dny kontinuálního deště jsem tam ještě nezažila.

Vyjeli jsme tedy v pátek po obědě (díky ségro Dahno za hlídání Jarmil) a naše letadlo přistálo v Dublinu po šesté hodině. Rychle jsme si vyzvedli objednané auto a vyjeli přímo na západ přes celé Irsko. Zelené pastviny okolo dálnice se mi hrozně líbily, po cestě jsem počítala stáda pasoucích se krav a ovcí, a do toho lilo.

Ještě jsme se na rychlo zastavili v tisíc let staré hospodě. Sean’s Bar v Athlone je totiž zapsán v Guinessově knize rekordů jako nejdéle otevřený bar světa, neboť byl dle historických dokumentů založen v desátém století. Dala jsem si vodu, protože jsem nudná a abstinent. Já vim, ale nic se s tím nedá dělat. A protože neřídím vlevo, tak si nic pořádného nemohl dát ani Kuba, jenž naopak bravurně zvládá protisměrnou jízdu a neplete si stěrače s blinkrama. Má natrénováno z Malty a Mauricia totiž. I tak to pro něj bylo ale náročné, protože jsme dojeli za úplné tmy (ač se na severu setmělo až v půl jedenácté), a naše auto nedisponovalo, jak jsme zjistili, funkčními dálkáči.  Klikaté irské silnice z obou stran lemované břidlicovými zídkami jsme tak chvílemi zdolávali dost pomalu.

Západní Irsko se od zbytku země hodně liší. Na východě vypadá všechno hodně „anglicky“. Cihlové řadové domky ve městech, udržované zahrádky, všude stejné živé ploty. Osiřelý západ, jak kraj nazývá režisér, spisovatel a autor coolnes dramatu Martin McDonagh je jiný. Nehostinné kopce střídají malá kamenitá políčka, stísněné domky s masivními zdmi a malými okny jsou rozhozeny po krajině, a farmy střídají pastviny, sem tam nějaký ten osamocený hrad, a mezi tím krajina starodávných Keltů.

Ráno jsme vyrazili na trek. Ten měl podle mapky začít ve městě Liscanoru na útesech , ty jsme měli celé projít a sejít z nich na druhé straně, v Doolinu, kde jsme bydleli. Cca 12 km by to mělo být. Podle mapky, map.cz, googlemaps a podle pana domácího. Ve skutečnosti nás autobus vyhodil hodně daleko od útesů, takže jsme k nim skoro osm kilometrů jen šli cestami mezi políčky dělenými břidlicovými ploty, pasoucím se dobytkem, letními domy s poetickými jmény a oku lahodící estetikou, abychom došli k  útesům někdy po poledni.

Osm kilometrů dlouhé Mohérské útesy se svou úctyhodnou výškou přes 200 metrů patří k nejvyšším v Evropě. Z ničehož nic se krajina kolem Liscanoru začíná prudce zvedat, aby ukousnutá v podobě zubatého pobřeží padala do šedých vln Atlantiku.

Celé pobřeží je tvořeno směsí břidlice a pískovce, na okrajích útesů pak i s vápencem. Což znamená, že se díky břidlici povrch štípe na velké pláty a plotny, jenž tak vytváří krásné přírodní pozorovatelny a vyhlídky. Břidlice se všude v okolí těží a jsou z ní střechy, domy, zdi na pastvinách i chodníky.

Obloha měla onen den skoro stejně olověnou barvu jako oceán, takže se mi břidlicové srázy na jejich pozadí na fotkách ztrácí, ale představu si udělat můžete.

Na jižní straně útesů jsme byli skoro sami. Nikde žádný plot, jen vyšlapaná cestička dva metry od okraje zející hlubiny.  Krásně si to můžeme demonstrovat na dvou fotkách níže. Na první jsem já, svou hrůzou z výšek v podstatě paralyzovaná, na okraji velké břidlicovo pískovcové desky tvořící kus útesu. Na další pak miniaturní Kuba na tom samém místě, focený z protilehlého útesu přes mořskou hladinu, bohorovně stojící, zatímco já za hledáčkem foťáku umírám hrůzou za něj.

Postupně začali přibývat turisté, a po cca čtyřech kilometrech, u návštěvnického centra zahloubeného v kopcích uprostřed útesů, nastaly davy lidí, většinou naprosto nevhodně oblečených a obutých, co si jen vyskočili z autobusu zapózovat nad propastí a zase běželi zpátky. Na moje trekové odění a hůlky hleděli dost podivně, ale je mi to jedno, já byla v teple a nebolela mě záda.

U návštěvního centra jsme se rozhodli dál nepokračovat, protože už jsme ušli celkem dost, a chtěli jsme ještě něco vidět. Chytili jsme po nějaké chvíli autobus zpět do Doolinu, kde jsme parkovali, a rovnou vyjeli do cca 20 kilometrů vzdálené jeskyně Aillwee.  Blízko útesů se nachází zvláštní kraj plný šedých kopců, protkaný jeskyněmi – chráněná oblast Burren.

Jeskyně Aillwee (ve staré irštině to znamenalo Žlutý kopec) byla objevena teprve ve třicátých letech 20. století a otevřena o čtyřicet let později. Její objevitel, místní pastýř, si nechal svoje tajemství pro sebe, protože nevěřil, že by ta díra mohla být zajímavá. Teprve když na počátku sedmdesátých let v baru narazil na speleology, jeskyni jim ukázal.Oproti jiným jeskyním je Aillwee chudá na výzdobu, ale zase v ní byly nalezeny kosti medvědů starých pět tisíc let. A taky tam mají krásný podzemní vodopád. Omluvte, prosím, kvalitu fotografií, ale fotila jsem z ruky při naprosto mizerném osvětlení.Taky to byla první jeskyně, co jsem kdy viděla, ve které mají bar, curkárnu a obchod s upomínkovými předměty. Byli jsme po celém dni a předchozím cestování dost unavení, takže jsme si dali v jeskynní cukrárně čaj a dort. Mělo to fajn atmosféru, i když byla celkem zima.

Večer jsme si byli dát jídlo v pravé irské hospodě s pravou irskou hudbou (já vím, turisti) a taky jsem si koupila, zmítána náhlou zamilovaností, růžově pudrové kostkované paleto z irské vlny. Netuším, co s ním budu dělat, ale je nádherné. Potom ještě následovalo mé památné řízení po silnici vlevo, celkem asi 300 metrů, a to, prosím, včetně vycouvání od hospody. Už 10 let řídím jen automat, takže manuál a vlevo byla dost neřešitelná výzva. Nakonec mi řadil Kuba a já jela a doufala, že neodřu bok o kamennou zídku vedle silnice, protože mi přišlo, že jedu moc málo u strany.

No, a pak jsme usnuli zcela zmožení, abychom se probudili do nádherně azurového jitra dne našeho odjezdu. K vzteku, ale co člověk nadělá?

Luu se představuje:

Fyzicky žiju v Praze, uvnitř své hlavy pak po celé zeměkouli. Nejvíc ze všeho bych si přála schopnost teleportace. Až na pár výjimek chci vidět celý svět....
Příspěvek byl publikován v rubrice Irsko se štítky , , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s