Naše první leváda – Levada da Serra

Zjistili jsme, že na blízkou levádu da Serra se nám vyplatí nechat se odvézt s Jarmilama taxíkem, přičemž jsme se s řidičem Joelem domluvili, že si nechá dětské autosedačky v kufru a mu na konci cesty zavoláme, aby nás mohl vyzvednout na druhé straně. Levnější, než si půjčovat na den auto.

Na začátku trasy panovalo vedro a asi pět minut trvalo, než se Jarmily dostatečně uvelebily v nosítkách, aby usnuly a bylo jim pohodlně. V tu chvíli už jsme procházeli kolem téměř vyschlé levády přivádějící vodu z hor do Monte. Trasa byla zpočátku plná lidí, ale po pár kilometrech jsme už šli úplně sami.

Cesta začínala u nádherné vyhlídky na nejvyšší domy Funchalu a Monte uprostřed vavřínového pralesa, a přes kopce bylo vidět moře v oparu.

bty

Náš cíl ležel za cca 12 kilometry cesty vavřínovým pralesem, prakticky bez výrazného převýšení. Poté, co jsme zašli hlouběji do lesa, pochopili jsme, proč je Madeira zvána také Ostrovem květin.

Toto je kalokvět. Může mít barvu bílou, světle modrou, tmavě modrou nebo i skoro fialovou. Pro nás květina, co se pilně šlechtí na zahrádce,  pro madeiřany plevel, co jim zaneřáďuje každé volné místečko a je třeba ho hubit. Tady tenhle nádherný plevel kvetl podél celé levády v hojném množství a v různých barvách, člověk nestačí zírat.

No a kromě kalokvětů procházíte záplavou eukalyptů, cesmín, hortenzií a hlavně těch vavřínů. Jedná se o speciální druh vavřínu (tedy ne „bobkový list“), jedinečný pozůstatek třetihorního pralesa, který kdysi pokrýval velkou část Evropy.

Vavřínový les, portugalsky Laurisilva, pokrývá dnes 150 kilometrů čtverečních madeirských kopců a je chráněnou přírodní památkou UNESCO. Není to les v našem slova smyslu, ale vyloženě prales. Jedna kytka vedle druhé, kapradiny, keře, velké zelené lupeny, a mezi tím mnoho druhů stromů, jehličnatých i listnatých, z nichž visí v mohutných trsech mechy a epifyty. To vše pak zalito sluncem nebo rozplývající se v mlze – mraku, kterému se náhodou Madeira zrovna postavila do cesty.

bty

Stejně tak tomu bylo i v den, kdy jsme šli kolem levády da Serra my. Na začátku vedro k padnutí, postupné ochlazování, jak jsme se mírným stoupáním dostali výše v terénu, a nakonec se všechno ztratilo ve vlhké mlze. Teplota prudce poklesla a Jarmily musely být zakukleny.

Celá trasa se pak zakončila u fotbalového stadionu týmu madridské druhé ligy, postaveného vysoko v horách, a protože v kopci, tak na mohutných betonových pylonech. Kam se běhá pro míč, když hráči překopnou, to teda nevím, podle mě se může zastavit až v moři. Kuba byl šťastnej jako blecha – fotbal, fotbal, fotbal přece!

A to je z prvního levádového výletu všechno. Těšte se na další, vodopádový Risco a 25 fontes.

Rubriky: Madeira, Portugalsko | Štítky: , , , , , , | Napsat komentář

S tankem do kopce a zase zpátky

Madeira není hornatá. Madeira je totiž jedna obří sopečná masa vyčuhující z vln Atlantiku. Žádné příjemné pláže, žádný pozvolný vstup do vody, žádné táhlé kopečky, zapomeňte. Prostě jen stojíte tam, kde se náhodou setkává vodní hladina s kuželem bývalé sopky. A proto se i její hlavní město, přístav Funchal, rozkládá na prudkých svazích, a při jeho návštěvě zažijete změny počasí z důvodu výšky. U moře může být 28 stupňů, ale stačí vyjet nahoru na horu, a už je jenom 15 a vy stojíte v mracích tak hustých, že by kreslená postavička záviděla, a klepete kosu v čerstvém mořském větru.

Podařilo se mi náhodou na poslední chvíli zapojit mozek, když jsme se vezli v taxíku směrem od hotelu stojícího mimo Funchal do historického centra (ne, že bychom byli takoví masňáci, ale do místních busů se tank bohužel nevejde…možná by to šlo udělat tak, že já bych držela obě Jarmily a Kuba by odendal obě korby a kočár složil, ale to si neumím v reálu v rámci rychlého nastupování a vystupování z busu představit), a požádala jsem řidiče, ať nás vyveze k té nejvýš položené památce, kterou jsme měli na seznamu. Že jako potom postupně slaníme dolů z kopce.

Joel (stal se z něj pak náš dvorní taxikář) nás vyložil u pevnosti São Joāo do Pico, kterážto shlíží na Funchal z výšky 111 metrů nad mořem. Těšili jsme se na její obrovské obranné zdi, brány a cisternu, ale bohužel, na místě jsme zjistili, že probíhají celkové opravy a pevnost je dočasně zavřena (škoda, že to neměli na webu). Tak jsme se alespoň rozhlédli po střechách Funchalu a začali se sunout dolů k přístavu. Oněch 111 metrů převýšení k mořské hladině jsme ušli tak, že jsme museli Jarmily v kočáru naklopit, jako bychom jim dávali najíst, takže v ulicích se 40% sklonem klesání ležely zcela rovně a prokrvovaly se rovnoměrně.

Uličky se samozřejmě klikatí a různě rozbíhají a sbíhají, ale vždy se po cestě najde něco, u čeho lze zastavit a zahýkat nadšením. Ať už se jedná o nádherný klášterní komplex Sv. Kláry, kostely vyzdobeny malovanými kachlemi azulejos (čti azuležů), ozdobné kašny, malé zahrádky plné palem, nebo samotné Muzeum azulejos.

A to bych to nebyla já, abych do něj nevlezla. Sice jsme tam tankem porouchali výtah (nějak se zasekl), takže místní kustod nakonec pomáhal Kubovi snést tank přes tři patra, ale rozhodně to stálo za to. Kustod si to asi nemyslel, ale tvářil se velmi ochotně. Dokonce nám za ty trable chtěl vrátit vstupné, ale to jsme odmítli, protože muzeum bylo jinak krásné.

Ze své lásky k azulejos jsem se vyznávala již v tomto postu o Lisabonu, takže se nebudu opakovat. Jen chci zdůraznit, že ty kachle jsou prostě nádherné a já chci s nima mít oblepený doma celý panelák. Kolem dokola. Tak.

Tolik stylů, tolik tvarů, tolik barev, tolik invence , lásky a práce vložené do kusu glazované hlíny… Jeden se musí zastavit a zírat v tichém obdivu.

Posilněni zážitkem jali jsme se dále sestupovat příkrými uličkami k moři.

Postupně jsme slezli až do centra města, které tvoří peší promenády okolo krásných městských parků. V největším z nich, Parque de Santa Catarina, jsme vyložili Jarmily na deku na trávník a nechali je odpočinout a provětrat. Zatím toho bylo v okolí hodně co k obdivování.

Madeira prostě není zvána Zahradou Atlanitku jen tak pro nic za nic. Každý její městský park se může směle rovnat kontinentálním botanickým zahradám, každá domovní předzahrádka je nádhernou přehlídkou barev a v každém příkopu u cesty rostou květiny, za něž by doma dal zahradník pravou ruku.

Od parku jsme pak prošli pěší zónou lemovanou barokními koloniálními paláci, výstavními hotely s dokonalými cukrárnami obloženými výstavními azulejos, obchody nacpanými k prasknutí výrobky ze slavného portugalského korku, až ke katedrále Sé, kterážto mi ale nepřipadala výjimečná, takže jsem vám ji ani nevyfotila.

Nevadí, protože –  jak jsem psala výše – každý kousek Funchalu nabídne nějaký drobný detail, kterým se lze kochat.

Na Funchalu je nejlepší asi ta atmosféra. Mix horského podnebí s pobřežní romantikou, palmy vlající ve větru, všudypřítomné cákance barev v podobě exotických květů,skvělé jídlo a milí lidé.

No a ty dlaždičky, v jakékoliv podobě 🙂 .

Rubriky: Madeira, Portugalsko | Štítky: , , , , , | Napsat komentář

Na Madeiru s růžovým tankem

Jestli sledujete můj blog na Facebooku (pokud ne, koukejte to rychle napravit tady), už to víte dávno. No a jestli ne, občas si tu jen zalistujete na webu a přijde vám divné, že už jsem přes rok nikde nebyla a sepisuju si tu jen staré cesty, tak překvápko! Tradadadááá: mám dvojčata. Holky. Pracovní název Jarmily.  A jsou to mimina, takže s dlouhýma cestama do dalekých pr….ehm….destinací, je na chvíli konec. Doufám ale, že to vás od blogu neodradí, protože se stále snažím cestovat a objevovat, což je i příběh cesty na Madeiru v srpnu letošního roku.

A jelikož mám hočičí dvojčata, mám taky obří dvoukočár zvíci tanku. Růžového. Proto ten název dnešního postu.  On totiž ten tank prostě předznamenává všechno, co se na naší dovolené dělo.

Začalo to samozřejmě balením. Všichni mí dlouhodobí čtenáři znají mé superbalící miniaturizační schopnosti, které jsou pravidelně trnem závisti v oku mých přátel i nepřátel. Tak vězte, že s dvojčaty ve věku čtyř měsíců to neplatí. Na deset dní chca nechca vezete nakonec dva příručáky (nacpané umělým mlékem), dva velké kufry (jeden je pln oblečení pro ně, jeden pro nás), dvě autosedačky, batoh s dítěcím jídlem a proprietami do letadla, nu a samozřejmě ten růžový tank, jenž je středem pozornosti kdekoliv, natožpak na letišti.

Taky musíte přijet na letiště o dvě hodiny dřív, než jste doposud zvyklí. My to neudělali, dali jsme si jen hodinu, že přeci automatika, projít check-inem umíme snad i ve spánku, procestovali jsme svět, ne?  No, a poprvé v životě mě tak vyvolávali na last call, zatímco jsem stála u brány, držela dvě hemžící se mimina (jedno v manduce a jedno v náručí), zatímco se Kuba vedle mě pokoušel ten šestnáctikilový růžotank nacpat do transportního vaku, aby ho mohl odevzdat stevardovi (ten, zvyklý na monogolfky, koukal!). Nebo jenom ta legrace, jak dostat dvě mimina v tanku skrz odbavovací frontu, přes bezpečnostní rám, kontrolu tekutin v jejich lahvích, sedačky poslat s nadměrnými zavazadly, tank naložit na rentgenový pás, vyložit, složit a naplnit dětma… Ještě, že máme tak hodný děti, co nepláčou, jenom se blazeovaně rozhlíží, co se kolem děje, a milostivě přijímají projevy hlubokého obdivu okolních davů.

Ale co, to se všechno nakonec zvládlo, čtyři hodiny letu s drobnými záchvaty jekotu (dětí a téměř i Kuby) se taky přežily, letadlo nás vyklopilo na funchalském letišti, kočár jsme složili, děti do něj nacpali, sedačky vyzvedli, a teprve na místě jsme zjistili, že se nevejdeme do taxíku, co pro nás poslal hotel, protože holt máme dvě děti a tank. Růžový.

I vyměnil si náš taxikář auto s jiným, co původně přijel pro desetičlenný zájezd, naše rodina se mu tam vešla akorát, a za chvíli už nás vysazoval před hotelem. O něm musím říci, že jeho management velice překvapil a potěšil, protože po mém mailu ohlašujícím příjezd dvou čtyřměsíčních dvojčat nám bez navýšení ceny dali suite  s dvěma pokoji a kuchyní, abychom dětem mohli připravovat jídlo a sterilizovat lahve.

Je třeba uvést, že dovolenou jsme pojali tak, že chceme vidět, co se dá a co nejvíc půjde, s přihlédnutím k možnostem Jarmil v tanku. Madeira je perlou Atlantiku, rájem pro pěší turisty, s více než 3500 kilometry turistických tras, z toho 2500 km vedoucích kolem levád – umělých vodních kanálů protkávajících celý ostrov, přivádějících vodu z vavřínových pralesů bohatých na srážky tam, kde je jí třeba.  Uznejte, že to si člověk nemůže nechat ujít, bez ohledu na to, že už si nemůže, jako zamlada,  jen tak hodit na záda batůžek, ujít za den 35 kilometrů po horách, povečeřet tuňáka z plechovky násadou zubního kartáčku a spát někde v ratejně, co se otřásá pod poryvy větru.

Všechno se podařilo, viděli jsme historické hlavní město Funchal, jeho souseda Monte, položeného na horském úbočí, šli jsme tůry kolem tří levád,  viděli jsme poušť, prales, vodopády i nádherná údolí, projeli jsme ostrov autem, jeli jsme lanovkou i na silničních saních, jedli místní kuchyni, poznávali lidi, a to celé to stálo za to, nikomu se nic nestalo a všichni jsme se měli dobře.

V dalším postu budu psát o Funchalu a Monte, pak si nechám levády a poušť, květenu, obyvatele, fotky detailů a vůbec. A pamatujte, že při prožívání těchto zážitků nebyla zraněna žádná Jarmila :).

Rubriky: Madeira, Portugalsko | Štítky: , , , , , , , , | Napsat komentář

Kodaň v detailu

A co dál? Teď už jen závěr. Ten, kdo čte můj blog pravidelně, ví, že miluju focení maličkostí. Drobnosti – detaily dlažby, okna, kliky, průhledy mezi domy, výzdobu za oknem… Tyhle věci pro mne znamenají tu pravou atmosféru místa. Dokreslují cestovatelský dojem, mohou ho zkazit i vystřelit o několik tříd výš. A Kodaň, ta jich má spoustu. Stačí se pořádně dívat kolem sebe při procházce městem:

Tenhle post, to je vlastně jenom taková sada pohlednic. Nic hlubšího v tom nehledejte. Ale mám někdy potřebu se takovými věcmi zaobírat, protože to jsou právě ony, co mi nakonec ulpí v paměti.

Kodaň je navíc nejzelenější Evropské hlavní město – má největší plochu veřejné zeleně na hlavu. A všechny ty parky jsou krásně udržované.

Právě v nich se opalují polonahé Dánky v sedmnácti stupních – takový pařák uprostřed července, přeci!!

No a pak tu máme pár krásných křivých domů (ano, jako v Amsterodamu), asi v tom bude sesedání půdy kolem kanálů v centru města…

A to je vše, přátelé. Tolik ke Kodani roku 2009…to zírám, že si to vlastně ještě pamatuju:) No a chystám se na nějaké posty z Anglie, taktéž vzpomínkové. Můžete se tedy těšit.

A nezapomeňte se dívat, krása je v detailu všude kolem nás!

Rubriky: Dánsko | Štítky: , , , , | Napsat komentář

Kodaň moderní

Kodaň není jen historickým městem s půvabným centrem plným kanálů a křivolakých uliček. Je také městem progresivní severské architektury plné  pevných a čistých křivek a rozmáchlých staveb skvěle zapadajících do svého okolí.

Některé z ikonických budov můžete vidět při projížďce kanály.  Co třeba slavná Opera  z roku 2004?

Nebo tenhle krásný dům s prosklenou kavárnou přímo nad vodou (myslím, že je to muzeum):

Hrozně by se mi líbilo bydlet v domě, co má vlastní marínu a místo zdí obrovská okna s výhledem na moře:

I když vlastně nevím proč, když nemám loď a žádnou mít nechci :)) Nevadí, i tak by se mi tam líbilo bydlet. Otázka je, jak to izoluje v drsném severském klimatu (v Dánsku není díky Golfskému proudu v zimě moc zima, ale zato tam velmi často a intezivně prší).

Nicméně, i na tom drsném severu mají promenády a pláže na břehu mořském. V krásných dnech (rozuměj – víc než 17 stupňů) jsou plné polonahých Dánů a Dánek, kteří si užívají slunečních paprsků a ráchají se v moři, v dešti či pošmournu pak na nich lidi sportují a procházejí se. Na pláž navíc vede metro, jako v každém spořádaném přímořském hlavním městě. Herdek, tohle mi u nás ale rozhodně chybí. Hlašte se, kdo to chce taky!

To by to ovšem nebyla Kodaň, kdyby i pláže a pobřeží nebyly pojaty zajímavě a moderně po stránce architektonické.

No a kdyby vám bylo té nové architektury málo, pořád se můžete metrem dopravit kus za centrum, na sídliště.

Proč by měl turista jezdit na kodaňské sídliště? Jednoduše proto, že v Kodani nenajdete žádné Jižní město, Prosek a Letňany, ale nádherné, do přírody citlivě zasazené domy projektované špičkovými a slavnými architekty. Jeden z těchto paneláků dokonce v roce 2008 a 2009 vyhrál několik architektonických cen pro nejlepší obytné domy na světě. Jmenuje se Mountain Dwelling a ze strany od ulice vypadá jako supermoderní budova, z druhé strany od kanálu pak nabízí stupňovité balkony jednotlivých bytů. Chcichcichcichci!

No a i okolní paneláky mají opravdu zajímavé tvary, včetně tady těch střepovitých balkonů (o kterých nevím, na kolik jsou obyvatelné a na kolik jsou jen exhibicí architekta).

Tak co, líbí?

Rubriky: Dánsko | Štítky: , , , , , , | Napsat komentář

Kodaň noční a živá

V krátkosti se dnes vrátím k parku Tivoli Gardens. V centru Kodaně vyrostl už v polovině devatenáctého století, a přesto, že nabízí spoustu modeních vymožností a zábavy, působí schválně velmi starosvětským dojmem.

V tomto postu, prosím, omluvte sníženou kvalitu fotografií, měla jsem s sebou jen malý příruční foťáček, který noční fotky moc nezvládl.

Vstup do Tivoli je samozřejmě pompézní, procházíte velkou branou osvětlenou tisícem žároviček,  a na náměstí před ní se tyčí velké vyhlídkové kolo.

Do Tivoli Gardens můžete zajít na večeři, na balet, taneční vystoupení, divadlo, do obřího akvária, na horskou u dráhu (dokonce nejstarší dřevenou horskou dráhou na světě), kolotoče, projet se loďkou…anebo si zkusit štěstí na některé z mechanických atrakcí, které vypadají, že sem sestoupily z třicátých let. A ony taky sestoupily, jenom je tu krásně udržují a vylepšují.

Můžete se samozřejmě projít po desítkách mostů přes potůčky a jezírka, krmit ozdobné koi kapry a kochat se monumentálními kulisami parku Tivoli, jako je třeba Čínská čtvrť, záoceánská galeona, Palác z pohádek Tisíce a jedné noci…

Samozřejmě, že se kdekoliv v Tivoli Gardens můžete najíst, pokud na to máte (v Dánsku je obecně jídlo hodně drahé a v Tivoli to platí dvojnásob), pokud na to nemáte, musíte si vystačit s lízátkem v historizujícím stylu:

Tivoli Gardens nemají ty zahrady v názvu jen tak. Opravdu se jedná o zábavní park zasazený do veliké zahrady. V severském Dánsku, oteplovaném Golfským proudem, tak sice uprostřed léta teploty nelezou vysoko, ale to nebrání Dánkám, aby se opalovaly v plavkách, když si Češka nasazuje druhou mikinu, a květinám, aby hýřily barvami:

Abyste mi to s tou teplotou věřili, přidávám noční foto z jiné části Kodaně, z hlavního náměstí u městské radnice, kde na jednom rohu stojí zajímavý dům. Má na sobě neonový teploměr a ve věžičce barometr s postavami představujícími déšť a slunce (takový malý dřevěný s panenkou a panáčkem jsem měla jako malá u babičky). V osm hodin večer bylo 18 stupňů, což byl na místní poměry nezvykle teplý večer, takže zatímco já jsem měla zmíněné dvě mikiny, kšiltovku a šátek, místní obyvatelstvo si vyrazilo ven v letních šatech na ramínka a kraťasech.

Člověk tak lépe pochopí zimomřivé Italy choulící se na konci května na Karlově mostě do péřovek…

Rubriky: Dánsko | Štítky: , , , , | Napsat komentář

Kodaň historická

V červenci 2009 jsem se vydala za Týnou do Kodaně. Týna tam totiž rok žila a pracovala a byla tak hodná, že mě pozvala na návštěvu. Toho si cením, protože jinak bych se asi do Dánska jen tak nepodívala.

Stihly jsme toho za pár dní hodně, pro přehlednost rozdělím posty z Kodaně do několika částí, i když tak nebudou pokrývat můj krátký pobyt chronologicky.  A jelikož už je to osm let, nečekejte souvislý text, ale spíš hodně fotek (stejně vím, že to tak máte nejradši 🙂 ). Je to způsobeno i jistou nahodilostí, s jakou jsem se v Kodani pohybovala. Bez průvodce, bez plánu, co bych chtěla a nechtěla vidět, prostě jsem se procházela a fotila, co se mi líbilo, sedla si, kde se mi zachtělo (v jednom případě lehla na lavičku u královského paláce a spokojeně tam usnula), zažila, co mi Týna doporučila.  Někdy stojí za to nic neplánovat, a jenom se courat a nasávat atmosféru nového, neznámého místa.

Kodaň je pro našince překvapivě barevná, fotogenická, vizuálně malebná a plná roztomilých detailů (ty si nechám na jeden souhrnný post), takže vychutnat si ji vizuálně je určitě dobrý způsob. Navíc je hrozně drahá, takže procházení a okukování vychází finančně nejlíp.

Takže, začínáme:

Každý, kdo přijede do Kodaně, musí samozřejmě navštívit a vyfotit si Nyhavn – nejslavnější a hlavní kodaňskou ulici, kterou vede kanál vykopaný kdysi švédskými válečnými zajatci. Takové kanály edou celým historickým centrem města a jsou turisticky velmi vyhledávané a zajímavé.

Po kanálech se samozřejmě můžete projet loďkou v rámci jakési historicko-architektonické prohlídky městem (což jsem učinila a mohu doporučit, při pohledu z vody získává jakékoliv město z vody nový rozměr), ale pokud se nechcete na brezích kanálu mačkat s jinými turisty otočte to do některé z vedlejších ulic a uliček.  Tam můžete bloumat mezi starými paláci, protestanskými kostely a barevnými domky, až do zemdlení.

Výraznou dominantou města je Mramorový kostel – stavba s výraznou zelenou kupolí – hezčí je ovšem zvenčí než zevnitř, protože její výzdoba se drží protestantského střídmého stylu.

Královskou rodinu hlídá stráž s vysokými čepicemi…..

……. a barevné domečky se tísní kolem kanálů, kde se střídají s domky oboženými kamenem.

Zrovna třeba v tomhle je advokátní kancelář (ano, taky by se mi taková líbila).Mosty přes kanály jsou proklatě nízké, takže pod některými z jejich oblouků si musíte lehnout na dno loďky.

A kdyby se vám naopak zachtělo pohledů z výšky, Kodaň nabízí spoustu věží, odkud si můžete užívat ptačí perspektivy. Já zdolala dvě. První  byla věž, kde měl svůj byt a svou astronomickou laboratoř a pozorovatelnu zřízenou Tycho Brahe. Je to věž hodně zajímavá. Široká kulatá stavba, místo schodů má pozvolnou točitou rampu dlážděnou červenými cihlami.

Druhou pak byla štíhlá věž s šíleným točitým schodištěm situovaným zvenčí střechy. Tam jsem zatuhla hned na spodním ochozu a nebyla jsem schopná vylézt výš. Dřevěná věž ve větru sténala, a vydávala zvuky, jako by měla brzy spadnout.

Naštěstí se však náhle neskácela, a tak jsem mohla obdivovat výhled zahrnující kanály, moře, jiné kodaňské věže, červené střechy i četné městské parky.

Pokud se vydáte k tomuto kostelíku stojícímu v parku ve tvaru pěticípé hvězdy, obklopenému jezírky s labutěmi, zjistíte, že se nacházíte nejen blízko starých kasáren, ale také u sochy Malé mořské víly.

Symbol Kodaně se nachází překvapivě daleko od historického středu města, blízko moderního přístavu a ve stínu velkých kancelářských budov. Smutná víla, zatím ještě s ploutvemi, sedí na kameni u břehu, tichá, zadumaná, nenapadná a obklopená turisty.  Jak jsem se tak na ní dívala, bylo mi jí líto….

Rubriky: Dánsko | Štítky: , , , , , , | Napsat komentář

Ischia 2016

Letos v létě jsme pro moje zdravotní komplikace stihli kromě červnové Francie jen necelých pět dní na Ischii. Takové to, rychle koupit letenku, naskočit do letadla, být  pozdě odpoledne v Neapoli, z letiště dojet autobusem do přístavu, nasednout na trajekt a za hodinu být v jedněch z mnoha ischijských termálních lázní. Všechno to shrnu do jednoho postu, takže bude mnoho fotografií a méně textu 🙂 .

img_3896Na jednu stranu tuhle nahodilost a rychlost, s jakou se člověk může dnes dostat na druhý konec Evropy v jednom dni, naprosto miluju. Oběd v Praze a za čtyři hodiny se s větrem o závod a s italským pannini v ruce vzdalujeme dýmajícímu Vesuvu a míříme na 33 kilometrů vzdálený ostrůvek rozvalující v ostrém slunci subtropického moře. Na druhou stranu, tyhle hotelové dovolené nejsou náš typ, takže přelidněné italské špinavé pláže, řady slunečníků a snídaně v obřích hotelech nám nejen nedělají dobře, ale spíš nám nahání strach…

Termální lázně našeho hotelu jsme nakonec kvůli horku ani jednou nevyužili a ráchali se ve venkovním bazénu, kde bylo příjemně, nepřelidněno a s otevřeným barem. Je mi trošku záhadou, kam ty mraky lidí z hotelu mizely, když ne k bazénu – museli všichni jezdit transportním hotelovým autobusíkem na jednu takovou extra ošklivou šedou pláž hned vedle přístavu. Ty italské pláže, já vám nevim….to je tak hnusná věc, nechápu, jak si někdo může kazit dovolenou tím, že ji stráví deset centimetrů od nejbližšího pronajatého lehátka někoho zcela cizího… ale proti gustu, žejo…

Jelikož je přes den v červenci na Ischii opravdu vedro, trávili jsme dny převážně takto (ano, i na cestovatelském blogu se dá občas narazit na masňáckou fotografii, tohle je jedna z nich):

13718526_1022813237767240_887767173744236155_nI tak jsme se ale pokusili cestovatelsky vytřískat z Ischie, co se dá. Obešli jsme třeba celé blízké  pobřeží od přístavu až ke Castello Aragonese (více o něm tady), kde jsme si prolezli celý středověký hrad a ve vedru se ploužili kolem rozpálených zdí, abychom se mohli pokochat podivnými zákoutími i vyhlídkami na okolní moře.

img_3902Část bývalého kláštera je zahlená do pnoucích se bugenvileí mnoha barev, a jejich mohutný porost skýtá stín alespoň u některých zdí. Zato zhroucená katedrála bez střechy je vystavena žáru slunce neustále a barvy jejích fresek  úplně vybledly. Jen dole, v kryptě, si můžete prohlédnout krásné středověké malby živých odstínů, kterým nic stáří neubralo na kráse.

img_3914Z Castella je krásný výhled na nejvyšší horu ostrova, skoro 800 metrů vysoké Epomeo, kam se lze dostat autem a potom pěšky či na oslu, když máte náladu. Bohužel, cesty jsou strmé a rozbité a naše auto, které jsme si půjčili (viz dále), by takovou cestu nezvládlo.

img_3910

img_3900Nahoře v nejvyšší části hradu je luxusní restaurace, kam každý večer směřují vyšňoření hosté, aby pojedli něco od michellinských šéfkuchařů, zatímco se dojímají nad výhledy na rozsvícené ischijské pobřeží se siluetou Vesuvu na horizontu. Pokusili jsme se do ní proniknout, ale bohužel, bez dlouho dopředu udělané rezervace to bylo bez šance.  Na druhou stranu, marná nebyla ani večeře na břehu mořském, odkud jsme mohli pozorovat rozsvěcující se Castello při západu slunce.

img_3920Ale chození po břehu nám nestačilo, takže jsme si jeden den zapůjčili auto zvané Žihadlo. Rudý vůz italské provinience, jehož výkon dvou koní (jeden musel být chromý a jeden šilhal) nás v děsivém vedru bez klimatizace prohnal kolem dokola celého ostrova. Na druhou stranu, co chtít za výkon za pětatřicet euro na den, že? 🙂 Jeli jsme po směru hodinových ručiček, a zastavovali, když se nám zalíbilo.

img_3926Dokonce jsme dvakrát podnikli heroický pokus o vykoupání se na pláži, ale mezi všemi těmi slunečníky a davy lidí jsme byli ztraceni. Jeden pokus o vykoupání se zvrhl v oběd v rybí restauraci, druhý pak o namočení se mezi uřvanými dětmi házejícími po sobě chaluhy na pláži o velikosti 20x 20 metrů, obsazenou asi 80 lehátky. Nechápu…

img_3929Po točitých silničkách jsme dojeli k nejjižnějšímu výběžku Ischie zvanému Punta Sant’Angelo. Sto metrů dlouhý výběžek do moře je obklopen krásným rybářským městečkem (a milionem plážových slunečníků).

img_3930

Mají tu dobré dorty a je tu i pár pěkných věcí k vidění.

img_3931Na západní části ostrova se nám zalíbil nápad dojít si k majáku. Napřed k němu vedly šipky, takže jsme se drali Žihadlem úzkými uličkami, které jsme z boku míjeli o pouhé centimetry:

img_3941Ale nakonec jsme ho zaparkovali na konci cesty a šli pěšky mezi lány opuncií a vysokým rákosím, abychom po chvíli došli k nejzápadnějšímu srázu ostrova, na jehož boku byl přilepen bílý maják.

img_3937

img_3939

Bohužel, schůdky k majáku byly zavřené, takže jsme si jen chvíli užívali turistůprosté ticho a rozhlehlost mořské pláně, pak jsme nasedli do Žihadla a vrátili se zpět k půjčovně.

O Ischii bych řekla asi tolik, že je to taková nouzovka pro lidi, co mají 4 dny volna a letenky do Bari jsou zrovna vyprodané, nebo je to ráj pro důchodce a rodiny s dětmi milující velké hotely s bazény, dobrý turistický servis, skvělou zmrzlinu a nevadí jim přecpané pláže. Nám těch pár dní stačilo k načerpání energie na další boje s nemocemi, k odpočinku a dobrému jídlu, a myslím, že na Ischii už se nepodíváme. To ale neznamená, že vám ji nedoporučuji. Jen tvrdím, že v Itálii jsou mnohem lepší (a levnější) místa, kde strávit skvělou dovolenou. My si na konci alespoň před odletem zajeli vlakem do Herculanea, abychom byli taky trochu kulturní. Neapolský záliv je na zážitky skvělý, ale na cestování to chce jinou dobu, aby člověk mohl udělat alespoň pár kroků a necítil se při tom spálený na škvarek :).

Rubriky: Itálie, Neapolský záliv | Štítky: , , , , , | 2 komentáře

Poslední dny mezi sopkami

Dnes sepíšu poslední vzpomínky na náš výlet po Francii, a pak budu asi vyškrabávat zbytečky z cest jiných. Zatím nemáme nic naplánováno, ale nebojte, vždycky se něco najde.

Skončila jsem naposledy tím, jak jsme se vrátili ubití z výšlapu na Plomb du Cantal. Druhý den ráno jsme přejeli do jiné části Massivu Central a vyrazili na pěší výlet kolem dvou velkých vodopádů a jednoho jezera. Počasí bylo tento den dost nepříznivé, chvíli lilo, chvíli padla mlha, pak zase bylo na pět minut slunečno, a to pořád znovu a znovu.

První vodopád byl hned pod silnicí, stačilo se k němu trošku spustit bahnem a vysokou travou.

img_3834

Vedla k němu naučná stezka v plynulé francouzštině, nicméně vyrozuměla jsem alespoň to, že v řece žijí larvy chrostíků. To si totiž pamatuju z Ferdy Mravence, že se obalují kamínky a pískem. Jak je vidět, čtení dětské literatury se vyplatí a je třeba jej podporovat!

Chtěli jsme jít dál po pěšince kolem vodního toku, ale bohužel jsme se dostali mezi elektrické kravské ohradníky, takže jsme se radši vrátili zpět na silnici a šli k druhému vodopádu, vysokému přes čtyřicet metrů.

img_3855To už se zase pomalu spouštěl liják, takže jsme se proběhli zpět kolem přežvykujících cantalských krav (aby se to nepletlo, tak z jejich mléka se vyrábí zdejší proslulý zrající sýr jménem Cantal) k jezeru, na jehož břehu se nacházela pěkná restaurace. Tam jsme si dali oběd a čekali, až se počasí vylepší.

img_3859

Z této fotky je patrné, že jsme se nacházeli v části parku, kde nebyly tak vysoké hory sopečného původu, jako tomu bylo včera.  Kraj je to malebný a velmi příjemný na pohled. Na každém rohu se nachází hrad, zámeček nebo alespoň strážní věž, vždy uprostřed nádherně zelené louky, obrostlý divokými kosatci žluté barvy, všude samé malé statky a kamenné domky a malé vesnice, které vypadají, jako by se v nich zastavil čas.

img_3848img_3835To ale neplatilo odpoledne, kdy jsme se rozhodli projet průsmyky mezi sopkami ve střední části parku Auvergne. Na pěší tůry to moc nebylo  – hrozně foukalo a pršelo. Jeli jsme po úzounkých silnicích obtáčejících vrcholy pradávných sopek, stoupajících kolem jejich kráterů a klesající zpět do říčních údolí, kdysi vymletých ledovci, dnes plných hnědavého skotu.

img_3861Na některých místech jsme litovali, že jsme nepřijeli za lepšího počasí – bylo vidět, že po hranách útesů vedou turistické pěšiny, ze kterých musí být prvotřídní rozhled do krajiny.  Na některých místech bylo krásně vidět, že se nacházíme uprostřed kráterů prastarých sopek, kdysi dominujících okolí. Zejména, když jsme vyjeli dost vysoko, aby bylo možno dívat se zeshora.

img_3863V jednom okamžiku jsem pozorovala vysokou a strmou skalní stěnu, tyčící se nad námi v dálce, a na ní malinkou chatku. Říkala jsem Kubovi, že tam bych teda chajdu mít nechtěla, protože tam šplhat, to musí být hrůza. To jsem ještě netušila, že to je obrovská turistická bouda v nejvyšším průsmyku celého Massivu Central, 1.589 metrů nad mořem vysokém Pas de Peyrol. Když jsme se do něj autmo vyšplhali, zjistili jsme, že bouda je plná německých důchodců, které tu na oběd vysadily desítky autobusů, neboť se jedná o památné místo. Nejen že je to tedy nejvyšší průsmyk široko daleko, ale taky leží pod nádhernou sopkou Puy Mary, dnes horou pyramidovitého tvaru, vysokou 1.783 metrů, vyhlášenou za významnou přírodní zajímavost.

img_3881Na Puy mary se dá vyšplhat od boudy po dřevěných schodech, velmi příkrých a hlavně dlouhých. Nebyli jsme ochotni se rvát o místo mezi procházejícími davy, a tak jsme se vydali na druhou stranu, na protilehlý hřeben, odkud byl na Puy Mary pěkný výhled, a kde nebyla ani noha.

Prodírali jsme se prudkým větrem po vrcholu skalního ostrohu, z něhož se na obě strany prudce svažovaly svahu do sopečných kráterů. Chvílemi jsme šli v mlze, někdy sněhem, ale většinou bylo vidět pěkně.

img_3876-2 Moc jsme toho ten den nenachodili kvůli počasí, ale celkově hodnotím výlet jako velmi zajimavý a moc pěkný.

Naposledy jsme přespali v našem krásném penzionu a pan domácí nás pozval na šestichodovou večeři. Podávaly se typické speciality kraje Auvergne – Cantal, jako slaný švestkový chlebíček, marinovaná husí stehna, bramborová kaše se sýrem cantal, která se táhla tak, že se musela střihat nůžkami, i několik dezertů, výběr sýrů a ořechů. Nechápu, jak to ti Francouzi mohou jíst denně a nemít sto kilo….

Poslední den našeho výletu jsme dopoledne jeli na sever k nejznámější sopce Massivu Central, osamělému Puy de Dome, na jehož vrcholu si staří Římané postavili Martův chrám. Na vrchol kopce dnes vede železnice a je z něj nádherný výhled na okolní pseudokrátery.

img_3883-2

img_3886

img_3888Obešli jsme vrch Puy de Dome kolem dokola, pěkně promrzli, sjeli zase dolů mašinkou, a pak jeli do Saint Etienne, kde se odehrával druhý fotbalový zápas Euro 2016, kam Kuba šel – Česko x Chorvatsko. Já bloumala městem, zatímco davy šílely na stadionu, pak jsme se potkali s Kubou u auta, přespali na rychlo v hotelu u dálnice a v pět ráno vyjeli směrem domov.
A tím končí zápisky z cesty Francie 2016, díky za pozornost!

Rubriky: Francie | Štítky: , , , , | 4 komentáře

Sopky Auvergne – krávy na Plomb du Cantal

Park Sopky Auvergne je součástí Francouzského středohoří – Massif Central. Pahorkatina je pozůstatkem obrovského pohoří tvořeného stratovulkánem Cantal, kdysi vysokého tři kilometry, co chrlil lávu před 18 miliony let.

Dneska je to nádherná krajina, kde se na jedovaté zeleni prudkých svahů bývalých sopek mezi zbytky sněhu pasou krávy plemene cantal, a přes okraje starodávných sopečných kráterů se přelévají mračna v prudkém větru.

img_3807

Výhledy se z masivu Cantal nabízí opravdu neskutečné. Ostře řezané hřebeny hor, rozeklané vlivem dlouhodobého působení drsného podnebí, jsou v prudkém kontrastu s malebnými vesničkami s domy s fasádami ze štípané břidlice, obklopenými pastvinami. Silničky se vinou po příkrých svazích jako opilí hadi a těžké mraky co chvíli zahalí některý z vrcholků, jen aby byly vzápětí vystřídány prudkým pozdně jarním sluncem.

img_3819Hned první den jsme se rozhodli vylézt na Plomb du Cantal, nejvyší vrcholek toho, co zbylo po výbuchu obřího stratovulkánu. Nápad dobrý, ale měl jeden háček. Vylézt na vrchol vysoký 1855 metrů nad mořem nezdá se být zase tak komplikované, když má ovšem člověk to správné oblečení. Kuba nevěřil, že by v červnu mohla být ve Francii zima, a tak mě přesvědčil, že si nemám brát teplé oblečení. Tu chybu už neudělám, příště se oblékám podle svého, přátelé. Zima totiž byla, velká. Kolem osmi stupňů, a ještě občas pršelo. I připravili jsme se tak, že jsme napřed poobědvali vydatné jídlo a vypili půl litru horkého čaje, abychom na sebe následně v autě navlékli vešekeré oblečení, co jsme měli s sebou, a vyrazili jsme do kopce.

Spodní prádlo, 2x ponožky, 2x kalhoty, tílko, triko, svetr, mikina, šátek, šál, bunda…. Sebekriticky přiznávám, že boty jsem měla jen jedny. Ale nakonec se mi, i když takhle nabalené, lezlo do kopce dobře.

Postupně jsme stoupali po pěšince křižované malými potůčky výš a výš mezi krávami pasoucími se všude kolem nás. Na začátku jsme se jich dost báli, než jsme zjistili, že jsme těm přežvýkavcům zcela ukradení, a málokdy se dokonce obtěžují otočit na nás hlavu, i když procházíme necelý metr od nich.

img_3777

Stoupání bylo celkem prudké, začínali jsme na nějakých 1350 metrech nad mořem (to byla restaurace a parkoviště, odkud jsme vyšli), takže postup byl náročný a cestičky klikaté, přímo se jít nedalo. Nakonec jsme ale vylezli až na hřeben rozdělující dvě údolí. Odtud se z každé strany spouštělo několik lanovek místního lyžařského areálu.

Na hřebeni byl jen prudký vítr, my, krávy a jinak nikde ani noha.

img_3798Po třech hodinách lezení  do kopce jsme na hřebeni zmobilizovali své síly a rozhodli se vyšplhat na úplný vrcholek Plomb du Cantal (to je ta boule na obrázku výše). Vlekli jsme se chvíli po hřebeni  a u úpatí onoho bobku jsme zjistili, že na něj vedou krásné dřevěné schody.

img-20160616-wa0000

Ten panáček michellinek plazící se pomalu nahoru, to jsem já. Několik vrstev oblečení je vidět dobře na následující vcholové fotografii:

img-20160616-wa0005 Dokonce jsem v sobě našla tolik síly, abych pro vás natočila i 360° video. Za kvalitu zvuku se omlouvám, vítr tam byl opravdu silný. Představu si ale uděláte.

Cesta dolů byla rychlejší a k autu jsme stihli dojít ještě za světla. Mohu ujistit své čtenáře, že tuto noc se nám spalo nádherně – únava v kombinaci s francouzským venkovem dělá divy i s nespavci, jako jsem já.

Rubriky: Francie | Štítky: , , , , , , | 2 komentáře