Prsatá katedrála

Publikováno 2.2.2019 | Autor: Luu

Národní památka La Catedral de la Encarnación de Málaga je korunním šperkem města, s druhou nejvyšší věží v Andalusii.

Začali ji stavět v polovině šestnáctého století, ale v osmnáctém ji museli nechat nedokončenou z příkazu krále. Proto také nemá dostavěnou jednu věž a od toho se odvozuje její přezdívka La Manquita (Jednoruká). Stavěla se tak dlouho, že na ní lze pozorovat všechny stavební slohy dané doby vždy jeden za druhým. Má ještě staré gotické základy, stavba nad nimi je renesanční, fasáda, střecha a věž jsou pak čistě barokní.

Kolem katedrály vede každé ráno dlouhá fronta lidí čekajících na prohlídku. Můžete si zaplatit několik okruhů s průvodcem včetně prohlídky vyřezávaného kůru či katedrálního muzea. Bez průvodce se mimo mši do katedrály vlézt nedá. Několikrát jsme se pokusily vystát si frontu na lístky na střechu (vždy každou půlhodinu), ale fronta byla tak děsivá, že jsme to vzdaly. Jednou ráno se nám ale podařilo narazit na přijatelně krátkou frontu a během dvaceti minut jsme si koupily lístky na odpoledne a šťastně vyrazily obhlížet město.

Po cestě jsme, stejně jako celý ten pobyt v Malaze, potkávaly nádherně oblečené lidi. Krásně a velmi vkusně namalované ženy v úžasných elegantních šatech zářivých barev, gentlemany v perfektních oblecích, vyšňořené dětičky. Všichni mířili právě ke katedrále, kde se odehrávaly svatby a křtiny. Bavila jsem se o tom se svým učitelem španělštiny, a dle něj je v Andalusii zvykem tyto události slavit opravdu pompézně, i kdybyste pak tři roky potom neměli co jíst. Je to otázka tradice a místní kultury. Já bych to u nás chtěla taky, aby se lidi uměli oblíknout. A taky bych se chtěla umět v padesáti namalovat tak, abych vypadala jako ty Španělky. Přirozeně a zároveň výrazně. Na to ale prostě musíte mít obličej. A vlasy…Ty jejich vlasy! Za vlasy Španělek bych byla ochotná někoho proklít. Nebo vzdát se na tři roky belloty, a to je opravdu oběť z nejvyšších!

Tohle je snímek fasády z jiného kostela, hned za rohem. Protože jsme v historicky silně katolické zemi, kde mají kostely všude, samozřejmě. Ale jeden krásnější než druhý…

Po návratu k hlavní katedrále jsme si počkaly na průvodce a ve skupině začaly stoupat věží nahoru po točitých schodech, venkovními ochozy katedrály, znovu po schodech nad kůrem, až na střechu. Ještě, že ten průvodce jde s vámi. Tohle není jako katedrála v Miláně, kde se nedá ztratit, protože lezete pořád vzhůru. Tohle je bludiště různých schodišť, teras, ochozů a skrytých dveří.

Po nějaké době jsme dorazily až k posledním dveřím, prolezly z temné chodby do záře odpoledního slunce, a oslněny prudce mrkaly, abychom to spatřily: prsatou střechu!

Celá plochá střecha katedrály je pokrytá malými kopulemi z cihel, nahoře ukončenými průduchem (co vypadá jako komín). Celé je to vyvedené v tělové barvě a je jich mnoho a mnoho:

Ochozy vedou kolem dokola celé katedrály, takže se můžete kochat pohledy na Málagu ze všech stran. Na fotce níže je například vidět Gibralfaro. Nám se ale nejvíc líbilo sledovat střechy okolních domů, kde měli lidé nádherně zřízená patia plná zeleně, lehátek, odpočíváren a zašíváren.  Po něčem takovém taky hrozně prahnu. Mít vlastní střechu se stromy a pod nimi lehátko. Ani ten bazén by nemusel být (ale nevadil by).  A navíc z toho lehátka výhled na prsa katedrály…No kdo by o to nestál, řekněte?

Vím, že to s ním nemá nic společného, ale tahle fotka mi připomíná organickou architekturu Gaudího z Casa Batló (o němž jsem psala tady).

Ráda se podívám na střechy a věže různých katedrál, a tahle je jedna z těch vynikajících. Skvělý přímořský vzduch, vyhlídky na město i modrou mořskou hladinu, jedna vysoká věž a prsa na střeše. To za vylezení pár schodů rozhodně stálo.

Klidně do komentářů sem nebo na FB napište, na které katedrále se líbilo vám. Já mám pořád nejradši tu milánskou, ale tahle se drží na špici spolu s výhledem ze šikmé zvonice v Pise a neskutečnou výškou výhledu z věže florentské katedrály.

Tímto uzavírám posty z Malagy. Chybí mi ještě jeden z této cesty, a to o Alhambře.  Ten bude  ale hodně dlouhý a plný fotek, což mi asi chvíli zabere. Doufám, že si počkáte!

Rubriky: pevninské, Španělsko | Štítky: , , , , , , | Napsat komentář

Pohledy na maurskou Málagu

Publikováno 29.1.2019 | Autor: Luu

Prý je dobré vylézt na pevnost Gibralfaro brzy ráno, když není plná turistů a slunce nepraží při stoupání k branám pevnosti návštěvníkovi přímo na hlavu. A asi to bude pravda. Nicméně, když se dvě matky od dětí potřebují vyspat, tak se prostě vyspí. Pak se dojdou nasnídat do města (churros con chocolate) a do Mercado de Atarazanas si zajdou koupit svačinu, a TEPRVE PAK jsou ochotny vydat se směrem vzhůru nad město. Procházka je to totiž pěkná, ale do kopce celkem dost, a kdo by se chtěl uhnat, že?

V pravé poledne jsme se po cestě trošku pekly, ale nevadilo to. Po podzimu v Praze to byla příjemná změna. A vyhlídky na město byly samozřejmě stále úchvatné:

Na této fotce je vidět býčí arénu i ta nová promenáda, co večer hýří životem kolem obchůdků, restaurací, bárek a lodí. Za těmi paneláky vlevo se pak rozkládá ona pláž Malagueta, o níž jsem psala v minulém postu.

bty

Když už zdoláte cestičku na úpatí obrovských hradeb, překonáte frontu a zvítězíte nad strašlivě překombinovaným automatem na lístky (ten vám totiž dokáže prodat asi 30 druhů lístků včetně různých kombinací, skupinových slev, s dopravou či bez, a pravděpodobně tam někde bude i cesta na Měsíc pro pět dospělých, tři děti a psa), vstoupíte do pevnosti postavené v desátém století Araby k ochraně města. Gibralfaro mělo za úkol chránit nejen Málagu jako takovou, ale hlavně obytnou pevnost Alacazaba na úpatí kopce. Ta je tak, narozdíl od Gibralfara, zdobná a okrasná. Horní pevnost je naopak strohá, bez vybavení a fontánek, v podstatě je to opevněný kopec sloužící hlídkám.

Nečekejte tedy skanzen plný dobového vybavení. Nahoru na Gibralfaro se leze proto, aby se návštěvník pokochal výhledy na město i na dlouhé hlídací ochozy na vrcholcích masivních obranných zdí. A taky si tu můžete dát v bistru příjemnou svačinu.

Jak jsem už psala, pevnost Gibralfaro sloužila k ochraně Alcazaby. Byla s ní propojena několika ochrannými zdmi v systému zvaném Coracha, pod jejichž záštitou mohli obránci putovat mezi oběma pevnostmi.

Alcazaba sloužila jako posádková pevnost  a byla postavena asi o 70 let později než Gibralfaro. Materiál na její výstabu ležel příhodně blízko – ono římské divadlo stojící hned pod pevností. Klasickým osudem většiny římských památek bylo stát se kamenolomem a zdejší divadlo nedopadlo jinak. Není divu, že na něj místní poté zapomněli.

Alcazaba je krásná. Musíte do ní tedy před tím, než navštívíte Alhambru, aby se vám nezdála maličká, a nezajímavá. Ale vedle Alhambry bledne většina světových památek, takže to není žádné měřítko. Nic takového u nás doma nenajdete, rozhodně stojí za vidění. V Alcazabě najdete mnoho v zeleni skrytých zákoutí, fontánky, ozdobné bazénky, oku lahodící detaily a mozaikovou výzdobu. A taky skvělé funkční záchody, to berte jako tajný insider tip.

Pro Maury byla voda velmi důležitá. Sloužila k očistě před modlitbou, napomáhala meditaci, ochlazovala vzduch. V Alcazabě je voda klíčovým prvkem spojující různými kanálky místnosti i celé obytné komplexy, napájející desítku fontánek a kašen a běží z kopce ve stružce uprostřed každé uličky. To jsem si vždycky přála doma, vlastní potok v každé místnosti, ale bohužel nebydlím v Alcazabě, ale v paneláku. Škoda, no. Nejen kvůli vodě, ale i kvůli těm výhledům a jamónu iberico de bellota.

Je to dle mého také svělé místo pro samostatné cestovatele, co mají čas. Umím si představit sedět pod jasmínovým loubím několik hodin a číst si. My nikam sice nespěchaly, ale sednout jsem si stihla jen na chvilku.

To je věc, kterou jsem na blogu popisovala už několikrát a můžu ji všem doporučit. Prostě si občas někde sedněte nebo lehněte. Nasajte atmosféru. Užijte si, že jste někde JINDE. Snažte se uvažovat jako stavitel pevnosti, jako rybář na břehu moře, u kterého se povalujete, jako nájemník konkrétního domu, zakladatel té či oné zahrady. Jsou to tiché momenty plné něčeho, co vám nikdy nikdo nevezme, už jen proto, že jsou velmi těžko sdělitelné třetí osobě.

Co jsem v tom podloubí cítila já? Vděčnost. Většinou ji cítím. Za to, že můžu cestovat. Za to, že mám doma zdravé děti, o které se někdo oddaně stará. Za to, že mám peníze, abych mohla cestovat. Za to, že jsem zdravá, abych mohla cestovat, že žiju ve společnosti, která to umožňuje. Za to, že mě netlačí boty a blíží se oběd. Vždycky se najde něco, za co být vděčný…

A touto meditativní chvilkou končím dnešní post z Malagy. Ještě snad zvládnu jeden krátký o prsaté katedrále, a potom čeká Alhambra. Tak se těšte!

Rubriky: pevninské, Španělsko | Štítky: , , , , , | Napsat komentář

Málaga – a život je krásnější!

Publikováno 22.1.2019 | Autor: Luu

Na začátku října jsme s kamarádkou Vlaďkou vyrazily na dámskou poznávací jízdu. Málaga, Španělsko, moře, památky, juchůůůůůůůůůůůů! Vyspat se do devíti! Juchůůůůůůůůů!! Salsa, bellota, Alhambra? Juchuchůůůůůůůůůůů!!!

Přiletěly jsme odpoledne, ubytovaly se v bezva hotelu v naprostém srdci města, a hned se vydaly na průzkumy. Zjistily jsme, že památky máme hned u bydlení, že si před mobil můžeme na poslední chvíli na neděli zarezervovat prohlídku Alhambry i koupit lístky na autobus, že si můžeme dopřát belloty, co hrdlo ráčí, a že se budeme mít dobře.

No, je to prostě tak, že na cestování je strašně důležitý parťák. Já cestuju ráda sama, ale když se mi poštěstí jet s někým, s kým si sednu a rozumím, je to báječný. Například Kubu mám proto, že jsme na cestách zjistili, že nám to spolu hrozně všechno jde. No a s Vlaďkou se známe už roky, doplňujeme se navzájem strašlivýma historkama ze zaměstnání, ona je ochotná se mnou jít na salsu, ač netancuje, a navíc jí nevadí chodit po pamatkách. Dokonce i na flamenco jsem jí zavlekla a neprotestovala. Tak se pozná pravý přítel…

Málaga leží na břehu mořském, je to velké turistické letovisko s nádhernou nově zrekonstruovanou pobřežní promenádou plnou obchodů a restaurací, a jeho městská pláž zvaná Malagueta začíná jen pár kroků od konce promenády, za historickým městským centrem. Pod bílým majákem a dohledem paneláků, mohou se místní i turisté kdykoliv vyložit na slunce a užívat si atmosféry a zdravého vzduchu. Panečku, to je město podle mého gusta!

Tak to nějak po sobě čtu, a říkám si, že bych měla začít šetřit vykřičníky. Jenže ono mi to nedá. Uprostřed toho zimního marastu vidím, jak nádherně jsme se měly, vzpomínám na teplo, na procházku po písku, grilovanou rybu na pláži, a vykřičníky se mi sypou do klávesnice z rukávu tak nějak samy.

Hodně se nám líbilo molo nasypané z obrovských betonových krychlí o hraně přes dva metry. Došly jsme po něm až na konec, kde ale nebylo nic, než soukromá marína. Tak jsme se otočily a šly zpět na pláž.

Kdo sleduje můj FB, většinu těchto fotek už viděl, protože jsem je průběžně sdílela. Neměla jsem s sebou foťák, takže omluvte, prosím, kvalitu obrazu, jsou to všechno mobilovky. Nicméně si myslím, že některé stojí za to.

Třeba tahle noční fotka stěny katedrály. O té budu psát víc někdy příště, ale chci pro zájemce podotknout, že takhle z boku přímo pod ní se dá krásně navečeřet.

Večerní procházka městem vůbec stojí za to. Velká část je tvořena pěší zónou a doprava je svedena do podzemí. Samozřejmě si uvědomuji, že centrum Málagy je v podstatě turistickou rezervací a skanzenem, vyšperkovaným, super čistým a potěmkinovsky upraveným, ale kouzlo se mu upřít nedá.

Například tohle krásně a nevtíravě osvětlené starořímské divadlo. Jinde by zářilo oranžovou, barvy by byly syté a světla výrazná. V Málaze ne. Velmi vkusně nasvícené schody (někdy se tam pořádají živá představení), na pozadí maurských hradeb pevnosti Alcazaba nahoře na kopci. Krásné a vzdušné. Do toho nádherně vodí cypřiše a davy turistů se tak nějak vypaří. Jste tu vy a minulost. Jo, cestování mi dává hodně. A tyhle momenty jsou z těch nejkrásnějších.

Ruiny římského divadla jsou nejstarší památkou Málagy a jedinou antickou památkou ve městě, co přežila nálety za druhé světové války. A historie toho, proč je přežily, je skvělá. On totiž o nich nikdo v době druhé světové války nevěděl! Andalusie na velké římské divadlo zcela zapomněla a znovuobjevila ho až v roce 1951, když se město chystalo rekonstruovat něco jako tamní kulturák. Ten byl nakonec zcela stržen a na uvolněném prostranství proběhly rozsáhlé vykopávky, jenž vydaly divadlo znovu světu a světlu.

Nejen historií živ je však člověk, zejména turista, a proto má malaga krásnou třžnici z druhé poloviny devatenáctého století, El Mercado de Atarazanas. Zrekonstruovaná do posledního detailu, plná maličkých stánků o tisíci chutích a vůních, to se nedá nedoporučit. Rozhodně zkuste: bellotu, čersvé džusy, ovoce, sýry. A jestli máte kuchyň, tak čerstvé ryby nebo domácí polotovary. Naprosto kvalitní hamburgery, špízy, předpřipravená jídla od řezníků, to je moje představa vyvážené pseudodomácí stravy bez zbytečné námahy. A chci to tady u nás!

Proto taky v centru nenajede žádný supermarket. Pěkně na tržnici, pak vedle do pekárny a cukrárny, a u místních si postavit a obstarat celé menu pro třicet lidí.

Poslední věc, co tu dnes uvidíte, je toto video. Nešly jsme do turistických restaurací  s flamencovým vystoupením, kterých je po celém Španělsku jak hub po dešti, ale našla jsem vstupenky na představení v Interaktivním muzeu hudby. Kromě skvělé výstavy, kde si lze vyzkoušet spoustu hudebních nástrojů, tu pořádají výborná vystoupení kytaristy, zpěvačky a tanečnice. Mohu rozhodně doporučit, byli skvělí!

A na konci tohoto povšechného postu o Málaze ještě tip pro milovníky nevšední módy: obchod Bimba y Lola. Jděte do toho!

Rubriky: pevninské, Španělsko | Štítky: , , , , | Napsat komentář

Opice v podhradí a ptačí hrad

Publikováno 18.1.2019 | Autor: Luu

Hrad Lanskorn, to je taková past na turistovo oko. Z dálnice vypadá úchvatně a velmi středověce. Věžičky, stříšky, zubaté cimbuří, střílny a obří kamenné zdi. Ale to je tak všechno, co z hradu zbylo. Z té dálnice vypadá opravdu nejlíp, mrzí mě, že jsem si ho za jízdy nestihla vyfotit. To by bylo foto s atmosférou.

Nicméně, dnes do hradu lidé jezdí kvůli úplně jiným věcem, než je středověká architektura. No, ne věcem. Kvůli zvířatům.

V rozhlehlé oplocené rezervaci Affenberg (neboli Opičí kopec) rozkládající se pod svahy hory, na níž byl Lanskron postaven, žije tlupa asi 150 opic. Makkaci červenolící tam dlí a dost se jim daří. Rozmnožují se, spolupracují s vědci na pokusech týkajících se jejich IQ a dělení sociálních rolí ve skupině, a taky baví lidi.

Dost lidí se třeba smálo, když první makkaci přelezli polot a několik týdnů bivakovali volně v lesích v okolí Villachu.  Dneska už je plot zvýšen a zajištěn, takže si můžete zlepšovat náladu procházkou mezi opicemi a pozorováním jejich interakcí s průvodcem či mezi sebou navzájem.

Zájemci o pozorování opic chodí ve skupinách s jedním průvodcem, který vypráví o životě, zvycích a návycích jednotlivých opic i celé tlupy. Ukáže vám právě narozená mláďata, opičí nemocnici i hlavolamy, se kterými se potýkají nevětší opičí mozky (většinou samiččí, jak jsme se dozvěděli), aby se dostaly k jablku, jenž ze stroje vypadne za odměnu po splnění úkolů. Je vidět, že makkaky to baví – ne, že by zápolili se strojem z hladu. Jablek a dalšího jídla mají totiž všude dost, ale tahle odměna, ta je prostě zajímá. Hlavně se nedívejte opicím do očí, nenabízejte jim jídlo, nejezte v areálu a dávejte si pozor na makkačí chmatáky. A taky na to, aby se vaše nechodící batole neopřelo o provaz, co si o něm myslí, že je to zábradlí. Udělá totiž potom veletoč a skončí přímo u opic….

Hned u rezervace Affenberg je skvělá restaurace s gauči pro děti, houpačky, prolézačky, pískoviště a kolotoč. Nám při odpočinku na hřišti začalo krápat, hrozně se zatáhlo a teplota spadla během půl hodiny o 10 stupňů. Končilo tropické období a začínalo mokro.

I tak jsme se rozhodli pokračovat, protože to byl náš poslední den v Korutanech a čekalo nás jen večerní balení a cesta domů druhý den ráno.

Ještě jsme se vydali nahoru na torzo Landskornu, kde se nachází jen luxusní restaurace a pak obří ptákoviště. Nebo jak se má říkat prostranství pro předvádění různých dravců z celého světa, obklopené jejich prostornými klecemi?

V každém případě na ptákovišti se několikrát denně odehrává ptačí předváděčka trvající cca hodinu. Dravci krouží na pokyn cvičitele nad davem, nalétávají na ruku, otáčejí se ve vzduchu na pětníku a těsně míjejí diváky ječící údivem a nadšením.

Prý to bylo skvělé. Ríkali teda ostatní. Já to neviděla, protože jsem se uvolila uvozit Jarmily do spánku, pak jsem je obalila vším oblečením, co jsem měla a mrzla jsem tu hodinu na ochozu, protože do hlediště ptákoviště se za provozu (tedy za letu dravců) už nesmí. Tak jsem si alespoň vybila mobil a vypráskala data brouzdáním po iternetu. Na konci show už začalo lít tak, že jsem se i s Jarmilama běžela ukrýt pod markýzu blízkého bistra. Tam nás našli ostatní a běželi jsme v lijáku dolů pod hrad do auta.

Tímto deštěm se spustily velké lijáky, co vyplavily druhý den Salzburg a odřízly 5 tisíc lidí od okolí, v horách se pak druhý den změnily na prudké sněžení. Alpy v létě, no. Nám to ale nevadilo, protože jsme se jen večer posbírali a druhý den se v prudkém dešti vydali směr Praha. Zácpy na silnicích byly strašlivé, řev Jarmil, které ignorují Kinedryl také, a 4 hodiny trvající smyčka jednoho dílu Teletubbies byla nakonec naší spásou (ač strašlivou). Abychom si trochu odpočali, po cestě jsme se stavili ještě v Red Bull muzeu, a pak už opravdu dojeli domů.Tímto si dovoluji konstatovat, že Korutany jsou krásné, každý rok by se tam dalo jezdit k jinému jezeru a vidět jiné věci. A že s Tomášem a Helenou (jojo, věrní čtenáři tuší, jsou to ti dva, co jsme je před sto lety potkali kdysi s Marianem na Srí Lance a projeli ji s nimi) se nám prostě cestuje výborně, a zase někam pojedem.

Díky za pozornost a zůstaňte blogu i jeho FB stránce věrni, za chvíli začnu psát další posty úplně odjinud :).

 

Rubriky: Rakousko | Štítky: , , , , , , | Napsat komentář

Směrem vzhůru (vyhlídky)

Publikováno 13.1.2019 | Autor: Luu

Přímo nad Faaker See je jeden zalesněný kopec, pod jehož vrcholkem do dálky září obrovské krásné slunečníky na verandě restaurace, co svítí ve dne v noci. Říkali jsme si, že to bude nějaké luxusní posezení s pokoukáním, co nám s dětmi bude k ničemu, ale jelikož kolem vedla vyhlídková trasa na jezero, rozhodli jsme se zajít.

Ve skutečnosti se jedná o obyčejné příjemné dřevěné lavičky bistra spojeného s tamním lanovým a zážitkovým centrem. Místní dorost se tam učil střílet z luku, lezl po provazech na stromy, slaňoval z plošin, skákal parkour, a vůbec se tam vyblbl.  Jeho rodičové si zatím dopřávali zázvorové pivo a kochali se výhledy na jezero. Kdybychom neměli čtyři malé děti, rozhodně by se tam dal strávit tzv. zážitkový den. My se tedy zdrželi jen na tu jednu limonádu a pak nasedli do aut a vydali se na další vrchol. Tentokrát však byla cesta zajímavější než cíl sám, protože Villacher Alpenstrasse je vyhlídková placená vysokohorská silnice s mnoha zastaveními, v postatě taková naučná autostezka. Překonává převýšení 1200 metrů a končí na parkovišti Rosstratte ve výšce 1732 metrech nad mořem. Můžete zastavovat cestou nahoru či dolů, jak se vám zachce. Kuba se rozhodl vytůrovat si serpentýny na jeden zátah, což se neobešlo bez mého řevu a pláče, protože nesnáším tůrování motoru a serpentiny a ostré zatáčky a mám pocit, že všichni zemřeme, i když jedeme strašlivou rychlostí 50 kilometrů v hodině. Osobně bych to jela na jedničku co noha nohu mine a spálila motor…

Samozřejmě jsme přežili a na konci silnice vylezli na parkovišti Rosstratte z auta u vrcholku krásného holého kopce plného krav, s vyhlídkovými tabulemi a obřími lavičkami připravenými k odpočinku. Odsud se dá dělat několik horských treků, včetně jednoho výšlapu na samý vrchol Dobratsche (2166 metrů nad mořem), přičemž po cestě lze potkat nejen stáda krav, ale i kamzíky. S chariotem a minidětma jsme si to odpustili a jen se kochali krásou Alp několika zemí.

Ona horská silnice má několik zastavení, kde jsou vyhlídky, geologická pozorovací místa, hřiště pro děti, restaurace, naučné tabule o místní květeně a podobně. Vybrali jsme si jen tři, protože k většině z nich se muselo jít terénem, který byl pro Jarmily v chariotu neúnosný, a ony neměly náladu na nošení. Nakonec jsme zaparkovali v půlce cesty v restauraci s výhledem a houpačkami (ano, houpačky – naše spása), odkud jsme se ještě vydali na dvě vyhlídky a pak se jeli rychle koupat, protože počasí bylo opravdu nádherné. Přes třicet stupňů v Alpách, to není každý den.

Závěrem dodávám, že Korutanská návštěvní karta platí na celou Alpenstrasse, takže s ní hodně ušetříte, pokud ovšem nezapomenete, že ji máte v peněžence. Ale i když si pak vzpomenete, paní u pokladny vám peníze vrátí, protože je hodná a slušná 🙂

Rubriky: Rakousko | Štítky: , , , , , , | Napsat komentář

Výhledy na Wörthersee

Publikováno 23.12.2018 | Autor: Luu

První výlet, který jsme v Rakousku udělali, byl půldenní a nenáročný. Člověk se prostě nemůže od modrých a teplých vod jezera jen tak odtrhnout. Musí si odpočinout po cestě, Jarmily se musí dosytosti vyhrabat v písku, prolézt na prolejzkách a taky si musíte dát schnitzel. Potom teprve lze uvažovat o nějakém výletě. To dá rozum. Nejsme šílenci…občas…

Od Faaker See je moderní rozhledna Pyramidenkogel necelých 25 minut jízdy autem. Do 851 metrů nadmořské výšky se k jejímu úpatí můžete dostat autem, autobusem nebo (pro nadšence) pěšky. Nám  jako Kubův fyzický výkon dne stačilo vytlačit Jarmily v chariotu od parkoviště do kopce k rozhledně…

Organický tvar nové rozhledny nahradil starou hranatou krabici na sloupu, celou železobetonovou. Ta byla prozměnu náhradníkem původní nízké dřevěné rozhledny z padesátých let.  Co je však zajímavé, i tato nová krásně roztančená rozhledna z roku 2013 je celá ze dřeva. Z modřínových sloupů, i když to tak nevypadá. Má 100 metrů na výšku a je tak nejvyšší dřevěnou rozhlednou na světě!

Nahoru se můžete dostat po schodech nebo výtahem a dolů výtahem, po schodech a nebo tobogánem.

Zvládli jsme jen ten výtah a schody, protože na 125 metrů dlouhý tobogán byla strašlivá fronta a Jarmila B po nemoci byla poněkud nedůtklivá. Ale zase ji bavilo jezdit výtahem nahoru a dolů, takže alespoň měla o zábavu postaráno, zatímco druhý rodič šel pěšky po schodech.

Z několika pater rozhledny se nabízí až neuvěřitelné výhledy na téměř 20 kilometrů dlouhé jezero Wörthersee, přičemž tyrkysově zeleno-modré jezero vypadá občas jako pohlednicový kýč. Voda je průhledná nekolik metrů do hloubky, šinou se po ní malé loďky, výletníci si jezdí na prámech a kolem břehů jsou malá městečka s roztomilými bílými kostelíky. A v pozadí samozřejmě alpské vrcholky.

Popravdě, když jsme odcházeli, byli jsme v takovém naštvaném rozpoložení, že nemáme ani moře, ani Alpy, ani průzračná termální jezera a vůbec… Naštěstí ty Korutany jsou od Pražáka jen 6 hodin autem, a to je snesitelné :).

Děti ovšem nejvíc nebavily ani výhledy ze tří plošin, ani jízda výtahem, chůze po schodech a příjemný horský vzduch. Ne. Nejlepší byly samozřejmě houpačky a pizza na úpatí věže. Je pravda, že dětské hřiště tam měli moc hezky udělané, včetně dlouhých podzemních křížících se tunelů. To je vůbec celkově moc dobrá atrakce, tam když se nechodící nemluvně dobatolí, netušíte, kudy vyleze. Ale druhé pro něj většinou vlezlo a někam ho dotlačilo. Výhoda dvojčat.

A pak, že s dětmi se nedá cestovat, a že je to nebaví. Baví, jen se jim to musí přizpůsobit!

Rubriky: Rakousko | Štítky: , , , , , | Napsat komentář

Jednou nohou ve třech zemích

Publikováno 16.12.2018 | Autor: Luu

Ještě nikdy jsem na blog nepsala příspěvek, u nějž bych mohla zaškrtnout umístění hned pod několik rubrik – najednou patří do Rakouska, Slovinska i Itálie.

Od Faaker See je vrchol jedné hory s třemi jmény (na rakouském cípu je to Dreiländereck) co by kamenem dohodil a autem za 20 minut dojel. Nahoru se buďto můžete vydat celodenní tůrou pěšky, nebo se nechat vyvézt čtyřmístnou sedačkovou lanovkou. A vyvezou vám zadarmo i kočár nebo vozík.

Hned u vrchní stanice lanovky se nachází skvělá hospoda, hřiště pro malé i velké děti a kravín. A také rozcestí několika turistických tras. Jelikož jsou Alpy tak nějak pořád nahoru a dolů, z kopce do kopce,  rozhodli jsme se jen vyškrábat se až na vrchol Dreiländerecku. K tomu je třeba od lanovky sejít dolů a zase vylézt nahoru do výšky 1511 metrů nad mořem.

Toto je Heleny pěkná fotka, z níž si lze udělat celkem jasnou představu o tom alpském nahoru a dolů, což, jak jsme shledali záhy, není nejlepší terén pro výlet s patnáctiměsíčními dvojčaty v chariotu. Blbě se to tlačí, ujíždí to, děti ječí, nelíbí se jim to. Dítě B navíc ještě cítilo únavu z proběhlé virózy. Bylo tedy i s chariotem a svým otcem zaparkováno do hospody se hřištěm v sedle údolí a já se s dítětem A v manduce na břiše vydala zdolávat vysokohorský vrchol.

Vlastně to šlo.  A když to porovnám třeba s výšlapem na Cotopaxi, byla to úplná hračka. Kdybych nemusela plácat Jarmilu konejšivě po plíně a zpívat jí u toho píseň Já mám koně vraný koně, šlo by se mi asi ještě líp.  Ale výkon to stejně byl a na tom si trvám, protože i když to byl krpál krátký, byl dost prudký.

Za tu trochu námahy, kterou zvládly i dvě větší děti (5 a 3 roky, pokud se chystáte se svými ratolestmi – ať víte, co zvládnou) jsme byli odměněni nádherným panoramatickým rozhledem z trojmezní hory. Viděli jsme jak nízké Karavanky, tedy konec Korutanských Alp, vysoké Julské Alpy včetně nejvyššího slovinského vrcholu Triglav (což je vtipné, protože za celý týden ve Slovinsku jsme ho pro samé mraky nezahlédli), i italské Dolomity, ostré a nepravidelné jako vykotlané dravčí tesáky.

Zpáteční cesta byla rychlejší, následovaly houpačky a zmrzlina a cesta lanovkou dolů. Ideální půldenní výlet s dětmi v Korutanech!

 

Rubriky: Itálie, Rakousko, sever, Slovinsko | Štítky: , , , , , , , | Napsat komentář

Tyrkysové jezero v Alpách

Publikováno 8.12.2018 | Autor: Luu

Protože máme hnusně studený prosinec plný deště, je na čase vás všechny trochu vyprudit obrázky naprosto nesnesitelně tyrkysového jezera zrcadlícího nádherné alpské vrcholky pod jasnou letní oblohou.

Faaker See v rakouských Korutanech leží jen kousek od slovinských hranic ve výšce 554 metrů nad mořem. Je to dvoukilometrové termální jezero s vápencovým podložím, což je příčinou a) té kýčovitě tyrkysové barvy i v maximální hloubce třiceti metrů a b) stabilně krásných letních teplot kolem 26 stupňů.  Aneb značka ideál, vzdálená od nás jen cca 7 hodin jízdy.

Na dovolenou jsme se tam vydali s Jarmilami, Helenou a Tomášem a jejich dětmi R. a B. v obdobném věku, jako jsou Jarmily, aby byla smečka. Na cestu jsme pak vyrazili v pomýleném dojmu, že když vyjedeme z  Prahy v šest večer, Jarmily hned usnou a budou spát celou cestu, co přes noc pojedeme, a taky, že se jim budou líbit pohádky pouštěné z tabletů, a taky, že jim zabere kinedryl. Ve skutečnosti se vyspaly dvacet minut, jako takovou předvečerní pauzičku, a jaly se ječet dalších cca 5 hodin, bez ohledu na tablety s pohádkami (z nichž jeden se rozbil hned po hodině cesty), tablety medikamentu (nefunguje to, stejně tak jsem jim mohla dávat cukr) a cokoliv jiného. Dále jsem po cestě zjistila, že Jarmila B má stále ještě vysokou horečku, kterou měla 4 dny před tím, a je třeba ji srážet po 4 hodinách, Kuba má brýle s ulomenou nožičkou, nemáme jarmilí pasy, jež jsem omylem zapomněla doma, a to samé, že jsem provedla s foťákem. Prostě začátek výletu jako růžová sněhová slaďoučká pusinka.

Naštěstí se po příjezdu vše vytříbilo a ve dvě hodiny v noci jsme dostali sebe i Jarmily do postele, Tomáš s Helenou už byli na místě, všechno připravili, teplota se zdála být sražena téměř definitivně a ráno jsme se probudili do krásného dne.

DSC_0364

Byli jsme v hotelovém komplexu sestávajícím z několika takovýchhle chatek, z nichž v každé byly čtyři apartmány s kachlovými kamny. A s vlastním vstupem do jezera,  kde se dalo ráchat každý den dle libosti až do vymáčení.

DSC_0369

Uprostřed jezera se nachází soukromý ostrov, na který nemají běžní smrtelníci vstup povolen, ale můžete ho klidně celý objet, když si půjčíte elektroloď, jako jsme to učinili my, nebo si ho můžete obhlédnout shora, když se vyšplháte na vyhlídku nad jezerem, jako jsme to učinili my taky.

 

DSC_0653

V dalších postech budu popisovat různé výlety, které se dají od Faaker See podniknout směrem do hor, ale tenhle post je vyloženě vysírací – podívejte se, jak krásně se dá rochnit v blankytně modré vodě teplé skoro třicet stupňů a úplně průhledné.

DSC_0375DSC_0530DSC_0771

Brzy ráno nebo večer nebyla na pláži ani noha, chodila jsem plavat potmě, když už se podařilo uspat děti. Voda byla přijemně vlažná i takhle večer po západu slunce, temně černá, měsíc svítil, noční ptáci hulákali, a já si mohla konečně na chvíli odpočinout.

Teploty nám přály, měli jsme celý týden přes třicet stupňů, jen poslední den začalo pršet, ale to jsme naštěstí měli naplánovaný výlet, na kterém se to dalo přežít. A když jsme odjížděli, nastaly průtrže mračen, které vytopily a od okolí odřízly Salzburg. No, a ve zprávách pak další den říkali, že v Korutanech hned následující týden mohutně sněžilo. Takže už aspoň víme, proč jsme měli v apartmánu ta nádherná kachlová kamna – někdy tam prostě můžete v srpnu zapadat sněhem…

Pokud je však vedro,  je k Faaker See naprosto nutné přibalit dvoumetrového jednorožce a taky obří kruh ala růžový plameňák. Využili jsme oboje k zábavě, blbnutí i relaxu, ale jednorožec se navíc postaral o akci, když jsem ho zadokovala u břehu a on se vykašlal na nějaké kotvení a rozhodl se vydat s větrem v zádech na okružní cestu jezerem.  Když jsem zjistila, že jednorožec nám zmizel, ptala jsem se koupajících se Rakušáků, jestli ho neviděli. Prý ano, odplaval tááámhletím směrem za rákosí, mávl jeden pán laxně rukou. Skočila jsem po hlavě do vody a mohutnými tempy jsem se hnala v jednorožčích stopách, ačkoliv mi ho vítr odnášel stále dál a dál za jezero.  Plavala jsem za ním hrozně dlouho a daleko, až mi ho chytil nějaký pán ze své lodi. Na zpáteční cestu jsem se už moc necítila, ale naštěstí celou honičku viděl ze břehu Tomáš a s R. nasedli na plameňáka a vydali se mi na pomoc, takže jsem se vyměnila s ním na plameňákovi a on odpádloval domů jednorožce. Historka na dlouhé zimní večery!

DSC_0347

Tady je pro pobavení foto, jak jsme vozili Jarmily těch sto metrů na pláž a z pláže. Hledej pozorně!

IMG-20181208-WA0006 (2)

A to je asi tak pro dnešek všechno, fotek modrého jezera mám samozřejmě ještě asi padesát, ale už bych se opakovala. Lepší bude soustředit se na jednotlivé výlety do okolí. Příští blog bude o hoře, na níž se stýkají Rakousko, Slovinsko a Itálie, kde jsem podala obdivuhodný fyzický výkon (ale lov jednorožce byl skoro horší).

IMG-20181208-WA0010[1]

Rubriky: Rakousko | Štítky: , , , , , , , | Napsat komentář

Madrid na jednu noc

Publikováno 24.10.2018 | Autor: Luu

Toto je příběh jednoho romantického gesta.

Jelikož takových gest v mém životě nebylo mnoho, vážím si jich velmi a ráda se o nich budu šířit. I s fotkama. Hlavně s fotkama, protože na povídání toho moc není. Jsou sice mobilové, ale to vám určitě nebude vadit. Navíc jsou Kuby, protože moje zmizely někde v propadlišti výměny mobilu.

Každopádně, dostala jsem od Kuby dárek k výročí – jednu noc v Madridu jen pro nás dva, v poledne tam, druhý den odpoledne zpátky. A hlídání zajištěno. Chápete? Noc bez Jarmil?? Po roce a půl??? A navíc v Madridu???! Nádhera.

Čtyři hodiny letu byly sice únavné, ale po chvíli jsme na rozhlehlém madridském letišti našli správný vlak do centra a do hodiny jsme byli v hotelu, hned vedle muzea Prado. Ptáte se, co nás udrželo svěží na to, abychom se jen převlékli a vyrazili do víru velkoměsta? Šunka, přátelé! Hned na letišti jsme si koupili kostičky nejlepší šunky na světě – jamon iberico de Bellota – to je sušená šunka z černých iberských prasat, navíc krmených žaludy, volně žijících v oborách s pečlivě kontrolovanou skladbou rostlin. Jinak si nesmí dovolit označení bellota. A dá se ve Španělsku koupit všude, přičemž cena začíná na velmi vysoké a stoupá k pekleně sakra-opravdu-tolik-peněz-za-šunku-?-vysoké. Nicméně, koncentrace obchodů s Bellotou v Madridu mi přišla na hranici jakési posedlosti.

Ale i tak, kupte si ji, jo? Kupte!  Zažijete tzv. nebe v hubě. Problém je v tom, že pak už nebudete chtít jíst nic jiného a nějaké trapné italské prosciutto vás bude nechávat chladnými. Nezbyde vám, než utrácet pravidelně výplatu za pár plátků a po večerech se budete zmítat v myšlenkách na to, zda neprodat babičku na ledviny, abyste si mohli dovolit celou jednu tu visací nohu.

My se rozhodli, že když máme pré na jednu noc, zkusíme všechno, co budeme chtít, ochutnáme všechno, a vůbec. Takže hned po pěší cestě do centra (pár bloků) jsme měli další šunku, churros nadívané čokoládou a karamelem, zmrzlinu…a když jsme došli do centra na náměstí Plaza Mayor, vedle nějž je krásně zrekonstruovaná a upravená tržnice El Mercado San Miguel, zastavili jsme se na delší dobu tam.

Není to běžná tržnice, jako mají jiná města, ale maličké stánky plné nejrůznějších lakomin, které si můžete na místě hned sníst. Nakládané věci, šunky, chlebíčky, rybí špízy, ústřice, dortíky, tapas všech druhů a uprostřed lavice plně obsazené. U jedné z nich jsem se porvala s takovou straší Mexičankou o místo, ale protože měla větší zadek, vytlačila mě ze židle, na kterou jsem čekala půl hodiny. Nicméně, jelikož jsem se s ní dokázala pohádat, považuju celý incident za velký úspěch, protože hádat se ve španělštině, znamená, že ten jazyk už nějak ovládám :).

Pak jsme se, zcela přejedení, procházeli kolem královského paláce, katedrály, až k vyhlídce na Madrid od převezeného egyptského chrámu jménem Debod, originálu to dovezného od Asuánu.

Večer jsme si zašli na flamenco. Hrozně jsem se těšila na něco, jako jsem viděla v Barceloně. Bohužel, navzdory dobrým internetovým recenzím bylo naše vystoupení příšerně turistické. A nebylo moc kvalitní…. I tak se zjevně německým důchodcům líbilo. A představu, jak flamenco vypadá, si z něj vlastně můžete udělat taky.

Aby těch zážitků nebylo málo, šli jsme do nejstarší restaurace na světě. Tedy, samozřejmě že ne úplně nejstarší, jaká kdy existovala, ale nejstarší od jejího otevření dosud fungující. V tomto případě pak od roku 1725. Prý se tam jí úchvatně, což nemůžu posoudit, protože jsem si fakt špatně vybrala jídlo. Ale Kuba se cpal, až se mu dělaly boule za ušima, a je to znamením, že restaurace je skutečně dobrá. Jo a pozor, je tam hrozně silná klimatizace, mrzla jsem tam.

To bylo pro jeden den dost. Druhý den jsme si trochu přispali (do devíti, chápete), a šli na druhou stranu od centra, neboť hned u hotelu jsme měli obrovský park Parque del Buen Retiro – nádherné zelené plíce Madridu. Na 350 akrech se nachází několik zajímavých staveb obklopených krásně ošetřovaným městským lesem, zahradami, pěšinkami a cestičkami, a nabízí odpočinek od shonu hlavního města. My jsme se šli podívat na Palacio de Cristal, úžasnou skleněnou budovu z roku 1887.

A ta se mi líbila (až na šunku) z celého Madridu úplně nejvíc. Slunce se odráží od skleněných ploch celého paláce tak, že z dálky vypadá jako svítící drahokam usazený na okraji rybníčka s kachnami a želvami.

(není nad foto s pytlem odpadků, že?)

A to nám muselo stačit. Před námi už byl jen oběd a krátká procházka s nákupy a cesta zpět na nádraží, na poslední chvíli pořízené kilo a půl Belloty do kufru na letišti a let domů.

Bylo to skvělé, na jaře letíme zase! Díky, Kubo!

Rubriky: pevninské, Španělsko | Štítky: , , , , , | Napsat komentář

Tak ahoj, Malto!

Publikováno 28.8.2018 | Autor: Luu

Poslední den na Maltě jsme měli takový jeskynní. Napřed jsme se mrkli do skalní sluje Għar Dalam a potom do slavné maltské Modré jeskyně, alias Blue Grotto.

Ghar Dalam jsme našli podle navigace – je totiž uprostřed městské zástavby, jak už to na Maltě bývá. Jen tak podle mapy se najít nedá. Jeskyně se proslavila tím, že je v ní ve vrstvách v různých sedimentech pěkně spořádaně nad sebou uložena historie pravěkého osídlení Malty. Od deset tisíc let starých koster třetihorních minislonů a minihrochů přes doklady nejstaršího lidského osídlení na ostrově v době před 7500 lety, až po čtyři tisíce let staré kostry jelenovců.

Vytáhli jsme Jarmily z auta, naložili je do manduk a vydali se speleologicky žasnout. Napřed jsme tedy žasli nad touto cedulí chránící přecházející šnečky, ale pak jsme se do jeskyně dostali, aniž bychom zašlápli jediného.

A zjistili jsme, že jeskyně je skutečně pouze pro nadšence do paleolitu, protože to není jeskyně v pravém slova smyslu, jak jsme zvyklí od Macochy a Koněprus, ale taková delší a hlubší díra ve svahu. Chodníčkem přístupná na cca 20 metrů, dál ne.

Ale kostí se tam našly desetitisíce, to je pravda. Čili speleologická hodnota nula, ale zato historická 100 procent.

Popojeli jsme po pobřeží, připraveni nasednout na loďku mířící do Modré jeskyně, ale plány nám začalo křížit počasí. Zatáhlo se a začalo drobně poprchávat. Blue Grotto je totiž nejhezčí za plného slunce, kdy se šikmé sluneční paprsky odráží od zářivě bílého dna jeskyně a prosvěcují vodu do nádherně modré barvy. Ale jelikož jsme neměli další dny na čekání na slunce, museli jsme to risknout.

Jarmily tak byly opět nejmladší návštěvnice jeskyně široko daleko, všichni z nich byli nadšeni. Na malé loďce jsme se podívali do sedmi různých jeskyní, z nichž většina měla alespoň částečně modrou barvu či byly porostlé růžovými a červenými korály.

 

Myslím, že není třeba popisu dalších detailů, jako pozvracené Jarmily a všeho kolem v luxusní restauraci nad jeskyní, či večerní balení na cestu domů, nebo tu únavnou cestu samotnou. Radši si uchovám ty lepší vzpomínky.

Vzpomínám na ostrov mého mládí, představující něco nostalgicky dojemného a vzácného, co je ukryto kdesi dávno v čase. Místo, kam se nedá vrátit, protože už neexistuje. Zároveň na ostrov, kam jsem se přeci jen navrátila, a to s ročními dvojčaty, což by mě před dvaceti lety nenapadlo ani v nejdivočejším snu. Na ostrov geograficky stejný, ale přítomností úplně, absolutně jiný. Na ostrov, kde stejná zůstala jen jeho národní limonáda Kinnie a barva jeho moře. A přeci skvělý.

Tak na Maltu, přátelé!

 

 

Rubriky: Malta | Štítky: , , , , , , | Napsat komentář