Kodaň historická

V červenci 2009 jsem se vydala za Týnou do Kodaně. Týna tam totiž rok žila a pracovala a byla tak hodná, že mě pozvala na návštěvu. Toho si cením, protože jinak bych se asi do Dánska jen tak nepodívala.

Stihly jsme toho za pár dní hodně, pro přehlednost rozdělím posty z Kodaně do několika částí, i když tak nebudou pokrývat můj krátký pobyt chronologicky.  A jelikož už je to osm let, nečekejte souvislý text, ale spíš hodně fotek (stejně vím, že to tak máte nejradši 🙂 ). Je to způsobeno i jistou nahodilostí, s jakou jsem se v Kodani pohybovala. Bez průvodce, bez plánu, co bych chtěla a nechtěla vidět, prostě jsem se procházela a fotila, co se mi líbilo, sedla si, kde se mi zachtělo (v jednom případě lehla na lavičku u královského paláce a spokojeně tam usnula), zažila, co mi Týna doporučila.  Někdy stojí za to nic neplánovat, a jenom se courat a nasávat atmosféru nového, neznámého místa.

Kodaň je pro našince překvapivě barevná, fotogenická, vizuálně malebná a plná roztomilých detailů (ty si nechám na jeden souhrnný post), takže vychutnat si ji vizuálně je určitě dobrý způsob. Navíc je hrozně drahá, takže procházení a okukování vychází finančně nejlíp.

Takže, začínáme:

Každý, kdo přijede do Kodaně, musí samozřejmě navštívit a vyfotit si Nyhavn – nejslavnější a hlavní kodaňskou ulici, kterou vede kanál vykopaný kdysi švédskými válečnými zajatci. Takové kanály edou celým historickým centrem města a jsou turisticky velmi vyhledávané a zajímavé.

Po kanálech se samozřejmě můžete projet loďkou v rámci jakési historicko-architektonické prohlídky městem (což jsem učinila a mohu doporučit, při pohledu z vody získává jakékoliv město z vody nový rozměr), ale pokud se nechcete na brezích kanálu mačkat s jinými turisty otočte to do některé z vedlejších ulic a uliček.  Tam můžete bloumat mezi starými paláci, protestanskými kostely a barevnými domky, až do zemdlení.

Výraznou dominantou města je Mramorový kostel – stavba s výraznou zelenou kupolí – hezčí je ovšem zvenčí než zevnitř, protože její výzdoba se drží protestantského střídmého stylu.

Královskou rodinu hlídá stráž s vysokými čepicemi…..

……. a barevné domečky se tísní kolem kanálů, kde se střídají s domky oboženými kamenem.

Zrovna třeba v tomhle je advokátní kancelář (ano, taky by se mi taková líbila).Mosty přes kanály jsou proklatě nízké, takže pod některými z jejich oblouků si musíte lehnout na dno loďky.

A kdyby se vám naopak zachtělo pohledů z výšky, Kodaň nabízí spoustu věží, odkud si můžete užívat ptačí perspektivy. Já zdolala dvě. První  byla věž, kde měl svůj byt a svou astronomickou laboratoř a pozorovatelnu zřízenou Tycho Brahe. Je to věž hodně zajímavá. Široká kulatá stavba, místo schodů má pozvolnou točitou rampu dlážděnou červenými cihlami.

Druhou pak byla štíhlá věž s šíleným točitým schodištěm situovaným zvenčí střechy. Tam jsem zatuhla hned na spodním ochozu a nebyla jsem schopná vylézt výš. Dřevěná věž ve větru sténala, a vydávala zvuky, jako by měla brzy spadnout.

Naštěstí se však náhle neskácela, a tak jsem mohla obdivovat výhled zahrnující kanály, moře, jiné kodaňské věže, červené střechy i četné městské parky.

Pokud se vydáte k tomuto kostelíku stojícímu v parku ve tvaru pěticípé hvězdy, obklopenému jezírky s labutěmi, zjistíte, že se nacházíte nejen blízko starých kasáren, ale také u sochy Malé mořské víly.

Symbol Kodaně se nachází překvapivě daleko od historického středu města, blízko moderního přístavu a ve stínu velkých kancelářských budov. Smutná víla, zatím ještě s ploutvemi, sedí na kameni u břehu, tichá, zadumaná, nenapadná a obklopená turisty.  Jak jsem se tak na ní dívala, bylo mi jí líto….

Rubriky: Dánsko | Štítky: , , , , , , | Napsat komentář

Ischia 2016

Letos v létě jsme pro moje zdravotní komplikace stihli kromě červnové Francie jen necelých pět dní na Ischii. Takové to, rychle koupit letenku, naskočit do letadla, být  pozdě odpoledne v Neapoli, z letiště dojet autobusem do přístavu, nasednout na trajekt a za hodinu být v jedněch z mnoha ischijských termálních lázní. Všechno to shrnu do jednoho postu, takže bude mnoho fotografií a méně textu 🙂 .

img_3896Na jednu stranu tuhle nahodilost a rychlost, s jakou se člověk může dnes dostat na druhý konec Evropy v jednom dni, naprosto miluju. Oběd v Praze a za čtyři hodiny se s větrem o závod a s italským pannini v ruce vzdalujeme dýmajícímu Vesuvu a míříme na 33 kilometrů vzdálený ostrůvek rozvalující v ostrém slunci subtropického moře. Na druhou stranu, tyhle hotelové dovolené nejsou náš typ, takže přelidněné italské špinavé pláže, řady slunečníků a snídaně v obřích hotelech nám nejen nedělají dobře, ale spíš nám nahání strach…

Termální lázně našeho hotelu jsme nakonec kvůli horku ani jednou nevyužili a ráchali se ve venkovním bazénu, kde bylo příjemně, nepřelidněno a s otevřeným barem. Je mi trošku záhadou, kam ty mraky lidí z hotelu mizely, když ne k bazénu – museli všichni jezdit transportním hotelovým autobusíkem na jednu takovou extra ošklivou šedou pláž hned vedle přístavu. Ty italské pláže, já vám nevim….to je tak hnusná věc, nechápu, jak si někdo může kazit dovolenou tím, že ji stráví deset centimetrů od nejbližšího pronajatého lehátka někoho zcela cizího… ale proti gustu, žejo…

Jelikož je přes den v červenci na Ischii opravdu vedro, trávili jsme dny převážně takto (ano, i na cestovatelském blogu se dá občas narazit na masňáckou fotografii, tohle je jedna z nich):

13718526_1022813237767240_887767173744236155_nI tak jsme se ale pokusili cestovatelsky vytřískat z Ischie, co se dá. Obešli jsme třeba celé blízké  pobřeží od přístavu až ke Castello Aragonese (více o něm tady), kde jsme si prolezli celý středověký hrad a ve vedru se ploužili kolem rozpálených zdí, abychom se mohli pokochat podivnými zákoutími i vyhlídkami na okolní moře.

img_3902Část bývalého kláštera je zahlená do pnoucích se bugenvileí mnoha barev, a jejich mohutný porost skýtá stín alespoň u některých zdí. Zato zhroucená katedrála bez střechy je vystavena žáru slunce neustále a barvy jejích fresek  úplně vybledly. Jen dole, v kryptě, si můžete prohlédnout krásné středověké malby živých odstínů, kterým nic stáří neubralo na kráse.

img_3914Z Castella je krásný výhled na nejvyšší horu ostrova, skoro 800 metrů vysoké Epomeo, kam se lze dostat autem a potom pěšky či na oslu, když máte náladu. Bohužel, cesty jsou strmé a rozbité a naše auto, které jsme si půjčili (viz dále), by takovou cestu nezvládlo.

img_3910

img_3900Nahoře v nejvyšší části hradu je luxusní restaurace, kam každý večer směřují vyšňoření hosté, aby pojedli něco od michellinských šéfkuchařů, zatímco se dojímají nad výhledy na rozsvícené ischijské pobřeží se siluetou Vesuvu na horizontu. Pokusili jsme se do ní proniknout, ale bohužel, bez dlouho dopředu udělané rezervace to bylo bez šance.  Na druhou stranu, marná nebyla ani večeře na břehu mořském, odkud jsme mohli pozorovat rozsvěcující se Castello při západu slunce.

img_3920Ale chození po břehu nám nestačilo, takže jsme si jeden den zapůjčili auto zvané Žihadlo. Rudý vůz italské provinience, jehož výkon dvou koní (jeden musel být chromý a jeden šilhal) nás v děsivém vedru bez klimatizace prohnal kolem dokola celého ostrova. Na druhou stranu, co chtít za výkon za pětatřicet euro na den, že? 🙂 Jeli jsme po směru hodinových ručiček, a zastavovali, když se nám zalíbilo.

img_3926Dokonce jsme dvakrát podnikli heroický pokus o vykoupání se na pláži, ale mezi všemi těmi slunečníky a davy lidí jsme byli ztraceni. Jeden pokus o vykoupání se zvrhl v oběd v rybí restauraci, druhý pak o namočení se mezi uřvanými dětmi házejícími po sobě chaluhy na pláži o velikosti 20x 20 metrů, obsazenou asi 80 lehátky. Nechápu…

img_3929Po točitých silničkách jsme dojeli k nejjižnějšímu výběžku Ischie zvanému Punta Sant’Angelo. Sto metrů dlouhý výběžek do moře je obklopen krásným rybářským městečkem (a milionem plážových slunečníků).

img_3930

Mají tu dobré dorty a je tu i pár pěkných věcí k vidění.

img_3931Na západní části ostrova se nám zalíbil nápad dojít si k majáku. Napřed k němu vedly šipky, takže jsme se drali Žihadlem úzkými uličkami, které jsme z boku míjeli o pouhé centimetry:

img_3941Ale nakonec jsme ho zaparkovali na konci cesty a šli pěšky mezi lány opuncií a vysokým rákosím, abychom po chvíli došli k nejzápadnějšímu srázu ostrova, na jehož boku byl přilepen bílý maják.

img_3937

img_3939

Bohužel, schůdky k majáku byly zavřené, takže jsme si jen chvíli užívali turistůprosté ticho a rozhlehlost mořské pláně, pak jsme nasedli do Žihadla a vrátili se zpět k půjčovně.

O Ischii bych řekla asi tolik, že je to taková nouzovka pro lidi, co mají 4 dny volna a letenky do Bari jsou zrovna vyprodané, nebo je to ráj pro důchodce a rodiny s dětmi milující velké hotely s bazény, dobrý turistický servis, skvělou zmrzlinu a nevadí jim přecpané pláže. Nám těch pár dní stačilo k načerpání energie na další boje s nemocemi, k odpočinku a dobrému jídlu, a myslím, že na Ischii už se nepodíváme. To ale neznamená, že vám ji nedoporučuji. Jen tvrdím, že v Itálii jsou mnohem lepší (a levnější) místa, kde strávit skvělou dovolenou. My si na konci alespoň před odletem zajeli vlakem do Herculanea, abychom byli taky trochu kulturní. Neapolský záliv je na zážitky skvělý, ale na cestování to chce jinou dobu, aby člověk mohl udělat alespoň pár kroků a necítil se při tom spálený na škvarek :).

Rubriky: Itálie, Neapolský záliv | Štítky: , , , , , | 2 komentáře

Poslední dny mezi sopkami

Dnes sepíšu poslední vzpomínky na náš výlet po Francii, a pak budu asi vyškrabávat zbytečky z cest jiných. Zatím nemáme nic naplánováno, ale nebojte, vždycky se něco najde.

Skončila jsem naposledy tím, jak jsme se vrátili ubití z výšlapu na Plomb du Cantal. Druhý den ráno jsme přejeli do jiné části Massivu Central a vyrazili na pěší výlet kolem dvou velkých vodopádů a jednoho jezera. Počasí bylo tento den dost nepříznivé, chvíli lilo, chvíli padla mlha, pak zase bylo na pět minut slunečno, a to pořád znovu a znovu.

První vodopád byl hned pod silnicí, stačilo se k němu trošku spustit bahnem a vysokou travou.

img_3834

Vedla k němu naučná stezka v plynulé francouzštině, nicméně vyrozuměla jsem alespoň to, že v řece žijí larvy chrostíků. To si totiž pamatuju z Ferdy Mravence, že se obalují kamínky a pískem. Jak je vidět, čtení dětské literatury se vyplatí a je třeba jej podporovat!

Chtěli jsme jít dál po pěšince kolem vodního toku, ale bohužel jsme se dostali mezi elektrické kravské ohradníky, takže jsme se radši vrátili zpět na silnici a šli k druhému vodopádu, vysokému přes čtyřicet metrů.

img_3855To už se zase pomalu spouštěl liják, takže jsme se proběhli zpět kolem přežvykujících cantalských krav (aby se to nepletlo, tak z jejich mléka se vyrábí zdejší proslulý zrající sýr jménem Cantal) k jezeru, na jehož břehu se nacházela pěkná restaurace. Tam jsme si dali oběd a čekali, až se počasí vylepší.

img_3859

Z této fotky je patrné, že jsme se nacházeli v části parku, kde nebyly tak vysoké hory sopečného původu, jako tomu bylo včera.  Kraj je to malebný a velmi příjemný na pohled. Na každém rohu se nachází hrad, zámeček nebo alespoň strážní věž, vždy uprostřed nádherně zelené louky, obrostlý divokými kosatci žluté barvy, všude samé malé statky a kamenné domky a malé vesnice, které vypadají, jako by se v nich zastavil čas.

img_3848img_3835To ale neplatilo odpoledne, kdy jsme se rozhodli projet průsmyky mezi sopkami ve střední části parku Auvergne. Na pěší tůry to moc nebylo  – hrozně foukalo a pršelo. Jeli jsme po úzounkých silnicích obtáčejících vrcholy pradávných sopek, stoupajících kolem jejich kráterů a klesající zpět do říčních údolí, kdysi vymletých ledovci, dnes plných hnědavého skotu.

img_3861Na některých místech jsme litovali, že jsme nepřijeli za lepšího počasí – bylo vidět, že po hranách útesů vedou turistické pěšiny, ze kterých musí být prvotřídní rozhled do krajiny.  Na některých místech bylo krásně vidět, že se nacházíme uprostřed kráterů prastarých sopek, kdysi dominujících okolí. Zejména, když jsme vyjeli dost vysoko, aby bylo možno dívat se zeshora.

img_3863V jednom okamžiku jsem pozorovala vysokou a strmou skalní stěnu, tyčící se nad námi v dálce, a na ní malinkou chatku. Říkala jsem Kubovi, že tam bych teda chajdu mít nechtěla, protože tam šplhat, to musí být hrůza. To jsem ještě netušila, že to je obrovská turistická bouda v nejvyšším průsmyku celého Massivu Central, 1.589 metrů nad mořem vysokém Pas de Peyrol. Když jsme se do něj autmo vyšplhali, zjistili jsme, že bouda je plná německých důchodců, které tu na oběd vysadily desítky autobusů, neboť se jedná o památné místo. Nejen že je to tedy nejvyšší průsmyk široko daleko, ale taky leží pod nádhernou sopkou Puy Mary, dnes horou pyramidovitého tvaru, vysokou 1.783 metrů, vyhlášenou za významnou přírodní zajímavost.

img_3881Na Puy mary se dá vyšplhat od boudy po dřevěných schodech, velmi příkrých a hlavně dlouhých. Nebyli jsme ochotni se rvát o místo mezi procházejícími davy, a tak jsme se vydali na druhou stranu, na protilehlý hřeben, odkud byl na Puy Mary pěkný výhled, a kde nebyla ani noha.

Prodírali jsme se prudkým větrem po vrcholu skalního ostrohu, z něhož se na obě strany prudce svažovaly svahu do sopečných kráterů. Chvílemi jsme šli v mlze, někdy sněhem, ale většinou bylo vidět pěkně.

img_3876-2 Moc jsme toho ten den nenachodili kvůli počasí, ale celkově hodnotím výlet jako velmi zajimavý a moc pěkný.

Naposledy jsme přespali v našem krásném penzionu a pan domácí nás pozval na šestichodovou večeři. Podávaly se typické speciality kraje Auvergne – Cantal, jako slaný švestkový chlebíček, marinovaná husí stehna, bramborová kaše se sýrem cantal, která se táhla tak, že se musela střihat nůžkami, i několik dezertů, výběr sýrů a ořechů. Nechápu, jak to ti Francouzi mohou jíst denně a nemít sto kilo….

Poslední den našeho výletu jsme dopoledne jeli na sever k nejznámější sopce Massivu Central, osamělému Puy de Dome, na jehož vrcholu si staří Římané postavili Martův chrám. Na vrchol kopce dnes vede železnice a je z něj nádherný výhled na okolní pseudokrátery.

img_3883-2

img_3886

img_3888Obešli jsme vrch Puy de Dome kolem dokola, pěkně promrzli, sjeli zase dolů mašinkou, a pak jeli do Saint Etienne, kde se odehrával druhý fotbalový zápas Euro 2016, kam Kuba šel – Česko x Chorvatsko. Já bloumala městem, zatímco davy šílely na stadionu, pak jsme se potkali s Kubou u auta, přespali na rychlo v hotelu u dálnice a v pět ráno vyjeli směrem domov.
A tím končí zápisky z cesty Francie 2016, díky za pozornost!

Rubriky: Francie | Štítky: , , , , | 4 komentáře

Sopky Auvergne – krávy na Plomb du Cantal

Park Sopky Auvergne je součástí Francouzského středohoří – Massif Central. Pahorkatina je pozůstatkem obrovského pohoří tvořeného stratovulkánem Cantal, kdysi vysokého tři kilometry, co chrlil lávu před 18 miliony let.

Dneska je to nádherná krajina, kde se na jedovaté zeleni prudkých svahů bývalých sopek mezi zbytky sněhu pasou krávy plemene cantal, a přes okraje starodávných sopečných kráterů se přelévají mračna v prudkém větru.

img_3807

Výhledy se z masivu Cantal nabízí opravdu neskutečné. Ostře řezané hřebeny hor, rozeklané vlivem dlouhodobého působení drsného podnebí, jsou v prudkém kontrastu s malebnými vesničkami s domy s fasádami ze štípané břidlice, obklopenými pastvinami. Silničky se vinou po příkrých svazích jako opilí hadi a těžké mraky co chvíli zahalí některý z vrcholků, jen aby byly vzápětí vystřídány prudkým pozdně jarním sluncem.

img_3819Hned první den jsme se rozhodli vylézt na Plomb du Cantal, nejvyší vrcholek toho, co zbylo po výbuchu obřího stratovulkánu. Nápad dobrý, ale měl jeden háček. Vylézt na vrchol vysoký 1855 metrů nad mořem nezdá se být zase tak komplikované, když má ovšem člověk to správné oblečení. Kuba nevěřil, že by v červnu mohla být ve Francii zima, a tak mě přesvědčil, že si nemám brát teplé oblečení. Tu chybu už neudělám, příště se oblékám podle svého, přátelé. Zima totiž byla, velká. Kolem osmi stupňů, a ještě občas pršelo. I připravili jsme se tak, že jsme napřed poobědvali vydatné jídlo a vypili půl litru horkého čaje, abychom na sebe následně v autě navlékli vešekeré oblečení, co jsme měli s sebou, a vyrazili jsme do kopce.

Spodní prádlo, 2x ponožky, 2x kalhoty, tílko, triko, svetr, mikina, šátek, šál, bunda…. Sebekriticky přiznávám, že boty jsem měla jen jedny. Ale nakonec se mi, i když takhle nabalené, lezlo do kopce dobře.

Postupně jsme stoupali po pěšince křižované malými potůčky výš a výš mezi krávami pasoucími se všude kolem nás. Na začátku jsme se jich dost báli, než jsme zjistili, že jsme těm přežvýkavcům zcela ukradení, a málokdy se dokonce obtěžují otočit na nás hlavu, i když procházíme necelý metr od nich.

img_3777

Stoupání bylo celkem prudké, začínali jsme na nějakých 1350 metrech nad mořem (to byla restaurace a parkoviště, odkud jsme vyšli), takže postup byl náročný a cestičky klikaté, přímo se jít nedalo. Nakonec jsme ale vylezli až na hřeben rozdělující dvě údolí. Odtud se z každé strany spouštělo několik lanovek místního lyžařského areálu.

Na hřebeni byl jen prudký vítr, my, krávy a jinak nikde ani noha.

img_3798Po třech hodinách lezení  do kopce jsme na hřebeni zmobilizovali své síly a rozhodli se vyšplhat na úplný vrcholek Plomb du Cantal (to je ta boule na obrázku výše). Vlekli jsme se chvíli po hřebeni  a u úpatí onoho bobku jsme zjistili, že na něj vedou krásné dřevěné schody.

img-20160616-wa0000

Ten panáček michellinek plazící se pomalu nahoru, to jsem já. Několik vrstev oblečení je vidět dobře na následující vcholové fotografii:

img-20160616-wa0005 Dokonce jsem v sobě našla tolik síly, abych pro vás natočila i 360° video. Za kvalitu zvuku se omlouvám, vítr tam byl opravdu silný. Představu si ale uděláte.

Cesta dolů byla rychlejší a k autu jsme stihli dojít ještě za světla. Mohu ujistit své čtenáře, že tuto noc se nám spalo nádherně – únava v kombinaci s francouzským venkovem dělá divy i s nespavci, jako jsem já.

Rubriky: Francie | Štítky: , , , , , , | 2 komentáře

Půvaby francouzského venkova

S radostí jsme opustili přelidněné Toulouse a v dešti vyjeli na sever do přírodního parku Causses du Quercy.  Návrat do přírody byl úžasný.

Pomalu se kolem nás začaly objevovat kamenné domky obklopené stromy barvy hluboké zeleně mnoha odstínů, skrývající se za starými zídkami z lámané břidlice. Úzoučké silničky se proplétaly mezi nádhernými rezidencemi, z nichž každá druhá vypadala jako hrad či zámek, a naopak staletými maličkými domečky obrostlými divokým vínem a růžemi.

img_3698Ubytovali jsme se v malém penzionu a rovnou vyjeli na výlet.  Počasí se měnilo každých pět minut, z deště do ostrého slunce, ale zase to dodávalo okolní krajině nádhernou atmosféru.

První zastávka bylo středověké město Rocamadour, přilepené na skále pod starobylým hradem. Místní gotický klášter je jednou z významných zastávek na svatojakubské cestě, a tudíž oblíbeným poutním místem.

img_3702Nejhezčí výhled na město je z cimbuří hradu. Můžete se k němu dostat po silnici vedoucí po hřebeni kopce, a to pěšky od parkoviště ve vedlejší vesnici z níž je krásný výhled na celý Rocamadour. Hrad na kopci je soukromý a za vstup se platí tak, že vhodíte do kasičky dvoueurovou minci a kasička vám odemkne kovou mříž před schody vedoucími nahoru na hradby.

img_3711Kdekoliv v parku Causses du Quercy se najíte dobře. Je to místo, odkud pochází nejen nejznámnější francouzská pochoutka foie gras, ale hlavně kachní konfit – confit de canard. Ten se dá koupit v každé kachní farmě ve velkých plechovkách po dvou až šesti nohách. To je lahoda, to je masíčko! Mohu jen doporučit nakoupit si jich pár domů do zásoby.

V Toulouse jsem si všimla prospektu lákajícího k návětěvě propasti Padirac a zachtělo se mi do ní zajet. Já jsem prostě milovník jeskyní, nemůžu si pomoct.  Gouffre de Padirac je jednou z nejnavštěvovanějších jeskyní ve Francii a v létě se prý na prohlídku stojí několikahodinové fronty. Zkusili jsme to jen tak na blind a měli jsme štěstí – čekali jsme jenom patnáct minut.

Do hluboké propasti otevírající uprostřed malého městečka svá okrouhlá obří ústa můžete sejít po železných schodech či sjet výtahem. Ze slunečného francouzkého venkova se najednou ocitnete ve vlhkém, mechem pokrytém světě plném kapající vody, padajících minivodopádů a lezavé zimy.

img_3724Oproti jiným jeskyním je propast Padirac významná v tom, že sestává ze dvou odlišných částí. První, kudy jdou návštěvníci sami, je nekrasová část,  kudy procházíte vysokou trhlinoum jakýmsi kaňonem ve skále měnící barvy. Strop jeskyně se klene vysoko nad vámi a cestička vede kolem podzemní bystřiny.  Nakonec vás dovede k obrovskému podzemnímu jezeru, na jehož břehu čekají zaparkované loďky.

img_3759Jak praví klasik, je dobré bydlo býti bidelníkem, a proto vás zdejší bidelník odstrká bidlem v loďce necelý kilometr do druhé části jeskyně. Ta, tvořená propustnými horninami, dovolila protékající řece vyrobit krasové útvary roztodivných tvarů – nejen klasické stalaktity, stalagmity a stalagnáty, ale zvláštní talířovité útvary, obří houby, ufoni a podnosy plné cizokrajných kamenných pochoutek jsou krásně osvíceny a zrcadlí se v pohádkově modrozelené vodě podzemních jezírek.

img_3741

img_3756Fotila jsem opět na tajňačku, je to nějaká mánie, zakazovat focení bez blesku v jeskyni, kde šajní kilowatový žárovky, holt. Nevím, co – kromě marketingu vedoucímu ke koupi profi fotek – k tomu provozvatele vede.

Okruh jeskyní je relativně krátký, za hodinu a půl jsme vylézali zpět na povrch zemský. Propast Padirac rozhodně stojí za návštěvu, právě kvůli tomu vodnímu elementu, který v jiných jeskyních není tak výrazný.

Poslední zastávkou toho dne byla procházka malými městečky nádherně usazenými uprostřed kopců. Středověká města jsou nádherně zrekonstruovaná, citlivě obývaná a nádherně přirozená. Nikde nenajdete jediný dům obložený barevným  polystyrénem, šílenou rekonstrukci nebo plechovou červenou střechu. Ne, tady se přistupuje k tradicím citlivě a zároveň tak, aby se bydlelo dobře a příjemně (viděli jsme na penzionech, ve kterých jsme po cestě bydleli). Jde to, přátelé, ale chce to trochu citu a architekta.  Kéž by takhle vypadal náš venkov.

img_3767

img_3774

Rubriky: Francie | Štítky: , , , , | Napsat komentář

Vesmír na dosah ruky

Na okraji Tolouse se nachází výkladní skříň Evropské kosmické agentury (ESA) zvaná Vesmírné město. A když šel Kuba na zápas národního týmu se Španělskem, já měla celý den pro sebe a Cite de l espace byla jasná volba. Dojet tam ucpaným centrem, kde policie kvůli zápasu odkláněla dopravu snad ve všech směrech odevšad, bylo trochu náročné, ale nakonec jsem se do něj dostala, i když na konci jsem se musela spoléhat na autonavigaci, protože naváděcí cedule byly celkem zmatečné.

Velký areál lze rozdělit na tři části – venkovní expozici s průchozími kopiemi starých kosmických modulů a funkční rakety ESA Ariane, promítací sál ve tvaru globu, v němž probíhá vzdělávání formou různých vědomostních videosoutěží, kde proti sobě zápasí několik týmů návštěvníků (bohužel jen ve francouzštině), a poté obří muzeum.

dsc_0660

dsc_0650A to je na celý den. Naprosto zábavnou a fascinující formou plnou kvízů, holoprojekcí a pokusů jsou zde vysvětleny fyzikální zákony, vývoj vesmíru, vrstvy naší atmosféry, funkce satelitních telefonů a podobně. A bylo to DOKONALÉ.

Jak malá jsem se radostně účastnila projektu hledání života na Europě, ledovém měsíci Jupitera – musela jsem se problourat ledem, hledat živočichy, vysílat sondy, vše za pomoci videoprojekce ovládané celým tělem, pátrání po mimozemských civilizacích na potenciálních planetách obíhajících kolem vzdálených hvězd (ležíte v sondě a hledáte vhodné hvězdy pro život různými druhy průzkumných prostředků od spektroskopů po sondy):

dsc_0656Sledovala jsem vývoj Měsice a Země v průběhu miliard let – promítání na vypouklé makety vesmírných těles se skvělým výkladem, projela jsem se vesmírným výtahem  jednotlivými druhy atmosféry, pokusila se vytvořit si vlastní tornádo či sníh, prošla si replikou mezinárodní vesmírné stanice ISS, složila jsem vesmírný kvíz,  vyšetřovala a operovala jsem pacienta v džugli pomocí satelitního spojení s lékařem v civilizaci, a to nejlepší – prošla jsem se po Měsíci.

Jako vážně. Nejsdílenější video z FB stránky blogu dám i sem, abyste si to užili. Simulátor chůze po Měsici pomůže člověku ukázat, jak vypadá chůze v šestinové gravitaci. Zároveń to slouží k tomu, aby se veřejnost mohla pobavit, jak šílenec Luu lítá na pérech nad zemí…..Zde to je, smějte se na můj účet se dle libosti:

 

Dokázala bych v Cite de l espace strávit celý víkend a pořád bych neviděla všechno. Bylo to skvělé, vzdělávací, zábavné a ukazuje to, jak se má prezentovat věda dětem a mladým lidem přístupnou formou. Doporučuji naprosto všem, už jenom kvůli tomu simulátoru moonwalku :).

Rubriky: Francie | Štítky: , , , | Napsat komentář

Středověk – chybí mi tu drak a princezna

Carcassonne. Ne, nemyslím tu oblíbenou deskovou hru, píšu o středověkém, hradbami obehnaném městě, po kterém se ona hra jmenuje.  Jelikož je tak slavné, tak zachovalé a tak jedinečné, je třeba vyrazit na jeho prohlídku brzy ráno. Kolem jedenácté dopolední už je totiž úplně nacpané turisty z celého světa a naprosto ztrácí genius loci.

IMG_3677Město ležící na břehu řeky Aude vzniklo ještě před starými Římany, ale jeho dnešní podoba pochází z doby jeho největšího rozmachu, z počátku třináctého století.

Malé strážní věžičky chrání celé město po obvodu mohutných dvojitých zdí a uvnitř se nachází i malý hrad, posázený věžemi, ochozy a citadelami.

IMG_3671

IMG_3670

Vypadá to jako vystřižené  z pohádky o princezně uvězněné ve věži střežené zlým drakem dštícím oheň na rytíře ve stříbrné zbroji, co? To proto, že to tak vypadat MÁ!  V devatenáctém století totiž bylo Carcassonne v rozvalinách a stalo se z něj chudinské ghetto. Kompletní rekonstrukcí ho zachárnil architekt Viollet-le-Duc, který přidal špičaté stříšky všem věžím ve stylu tehdy lehce romantizující architektury.

IMG_3660

Hrad má tři prohlídkové okruhy a moc pěknou výstavu o tom, jak se město postupně rozvíjelo a zase upadalo.

Jakmile se uličky Carcassonne začaly zaplňovat turisty, prchli jsme. Potřebovali jsme dojet do Toulouse, které okupovaly vyřvávající davy českých a španělských fotbalových fanoušků – druhý den byl totiž zápas v rámci EURO2016.

Ten den se nám žilo dost komplikovaně. Kuba totiž při výměně peněz podcenil drobné a nechal si dát spoustu pětiseteurových bankovek. No, a ty prostě nikde ve Francii nechtějí přijímat, ani v obchoďáku, ani na benzince, ani v McDonaldu, ani v hotelu, vůbec nikde. Ocitli jsme se tak v roli hrdiny filmu Milionová bankovka a málem jsme pošli hlady, ač měli šrajtofli nacpanou – většina restaurací nebrala karty, na dálnici se taky nedalo platit kartou a na pumpě nám nerozměnili. Navíc byl víkend a banky měly zavřeno. Dojeli jsme tak do Toulouse z Carcassonne po okreskách, pokusili se rozměnit obří pětistovky v několika obchodech a nakonec jsme skončili na toulouském letišti, kde se nám podařilo konečně obstarat si „drobnější“ dvoustovky a stovky.

Přelidněné a uřvané Toulouse se mi moc nelíbilo, ale i tak se mi dostalo pěkné dávky středověku – v bazilice svatého Saturnina. Ta byla vybudována na přelomu jedenáctého a dvanáctého století, a je celá z krásně růžovočervených cihel. To je vůbec barva města Toulouse, na jehož cihly dodává bahno této barvy řeka Garonne.

IMG_3689

Jak vidíte, pro nás, zvyklé na malé románské rotundy, co by se člověku vešly do obýváku, je taková obří bazilika něco nečekaného a člověk si musí trošku zvyknout….

IMG_3691

Na druhé straně, není dobré si na tu historii zvykat až tak moc, protože v Toulouse se nachází vesmírné město Cité de l’espace. A tam jsem strávila celý následující den – o tom zase příště…

Rubriky: Francie | Štítky: , , , , , , | 4 komentáře

Římská Provence (II. část)

Opustili jsme Avignon brzy ráno a vyjeli směrem na západ. Čekal nás nabitý den plný památek a historických monumentů.

Napřed jsme se zastavili v Arles, městečku proslaveném svými římskými monumenty, a také patnáctiměsíčním pobytem Vincenta van Gogha. Vybrali jsme si dvě hlavní památky, divadlo a amfiteátr.

IMG_3624

Divadlo je opět krásně zrekonstruované a probíhají v něm večerní představení (ráda bych zažila, ale Francouzi bohužel hrají všechno jenom ve francouzštině, takže smůla). To ale platí kupodivu i pro arleský amfiteátr, v němž se zrovna večer v den naší návštěvy pořádaly býčí zápasy.

IMG_3629

IMG_3634

Z nejvyššího ochozu amfiteátru byl nádherný rozhled po okolí a vstupenku doporučuju určitě koupit, i když moderní sedadla na kovové konstrukci kazí vnitřní vzhled arény jako takové. A představte si! Ve středověku byla aréna v Arles opevněna a  lidi ji přestavěli na něco jako hrad. Tady je obrázek z Wikipedie:

Drawing-of-Arena-City-Arles-France-494x329

Po hodině cesty od Arles nás čekal zlatý hřeb programu – nejvyšší stojící starořímská stavba –  Pont du Gard. Skvost římského stavitelského umění vedl vodu trojpatrovým mostem  vysokým 49 metrů a 275 metrů dlouhým do města Nimes vzdáleného asi 25 kilometrů. Celý akvadukt od pramene Eure až do města ale měřil přes padesát kilometrů a po celou dobu měl sklon přesně 0,4 stupně, což je neuvěřitelných stabilních 0,15 milimetru (!!!) převýšení na jeden metr. Voda jím proudila celkem 900 let, dokud se ve středověku neucpala vodovodní trubka, protože už akvadukt nikdo neudržoval.

IMG_3637

Kdysi jsem slyšela jednoho architekta vysvětlovat, že Římané neuměli postavit stabilní oblouk vysoký padesát metrů, takže prostě postavili tři řady oblouků na sobě.  Jednoduché a geniální.

Návštěvníci mohou přejít po prvním patře mostu na druhou stranu a na jeho obou stranách vyšplhat na vyhlídku na skále.  Zároveň je možno vykoupat se v nádherně modré řece Gard, jež dala mostu jméno. Mělčiny se nachází na obou stranách mostu, ale osobně doporučuji vykoupat se proti proudu řeky, není tam tak natřískáno lidmi, jako na peřejích níže po proudu pod mostem.

IMG_3643

Zaplavala jsem si (říkám to pořád, stačí nosit sportovní podprsenku a černý spoďáry a nikdo nic nepozná…a když pozná, mlčí), rozplývala se pohledem na most a vůbec byla nadšená. Vůbec se mi nechtělo odejít, ale museli jsme, potřebovali jsme dojet až do Carcassone a po cestě ještě vidět Nimes. A taky se najíst, už jsme měli hlad jak vlci.

To se nám podařilo před obří nimeskou arénou, dvakrát větší než byl amfiteátr v Arles. Vstupenka se vyplatí, amfiteátrem lze (na rozdíl od toho arleského) prolézat libovolně v několika patrech, tunely i s vyhlídkami jak na město, tak na vlastní arénu.

IMG_3648

IMG_3650

A abychom ty římské památky shlédli všechny (děkuji Kubošovi, kterému to zas až tolik neříká, za trpělivost),  zašli  jsme se ještě podívat na tzv. Hranatý chrám.

IMG_3653

A pak už jsme jenom jeli, jeli a jeli na západ směrem na Carcassone, abychom opustili starověk a přešli do éry francouzského středověku. Tam za městem v kopcích jsme měli zarezervovaný krásný pokoj na farmě uprostřed přírody. No…když jsme po komplikacích našli cestu a dojeli k farmě, zjistili jsme, že tam probíhá bujará rodinná oslava asi třiceti lidí a majitel nám francouzsky sdělil, že naši rezervaci nemá. Dalších tři čtvrtě hodiny jsme situaci řešili s operátory booking.com, kteří museli sehnat někoho mluvícího francouzsky, aby to s panem majitelem vyřídil, ale nakonec jsme rezignovali, protože jsme nestáli o malý kamrlík bez oken, který by na nás zbyl, ač ase panu majiteli nechtělo, ale z Bookingu mu hrozili pokutou,  ale zato s rámusem v okolí. Radši jsme se vydali hledat ubytování jinde, do vinic a kopců.

Francouzský venkov je nádherný, nicméně když se v něm snažíte najít ubytování, je to lehce dobrodružné. Když už padala tma, dojeli jsme k malému soukromému penzionu v městečku pod středověkým klášterem. Jeho majitel byl sběratel starožitností, a tak jsme spali v posteli z 18. století, na pokoji měli obří svícny z tepaného stříbra a na nočním stolku nádherné přenosné porculánové umyvadlo. A celé krásně zrekonstruované, citlivě a elegantně a navíc za půlku ceny původního ubytování. Nádhera. Jo a ještě se snídaní. Majitel Joel se dost vyděsil a chudák byl už ve spoďárech, když jsme se na něj dobývali v půl deváté večer, ale krásně jsme se rukama nohama domluvili (až na to, že Kuba nějak blbě zaslechl  Joelovo jméno a místo „Žuel“ mu vesele říkal „Žužueli“).  A takový jsme měli výhled z okna:

IMG_3657

A tím končí část naší cesty po Jižní Francii plná starověku. Příště to rozbalíme s opevněným městem Carcassone a románským Toulouse. Vydržte!

Rubriky: Francie | Štítky: , , , , , | Napsat komentář

Římská Provence (1. část)

Výlet do Francie, letos v červnu, deset dní, 4.000 km autem, okružní jízda Jižní Francií a fotbal. Je třeba říci, že z  jednoho fotbalového utkání, na než dostal Kuba lístky k narozeninám, nám to trošku nabobtnalo. Ale bylo to skvělé.

Tentokrát hlavní trasu naplánoval Kuba a já doladila detaily podle průvodce. Začali jsme celodenním přejezdem z Prahy a skončili v podvečer kousek od Orange, abychom v hotelu zjistili, že Hafík na rozloučenou načůral ze samé lásky Kubovi do kufru, takže všechno jeho oblečení smrdí jako opičí klec. Tu tašku jsme myli v průběhu cesty asi pětkrát, a teprve potom to přestalo páchnout (a Kuba při tom ztratil sluneční brýle, co jsme vyndali, ale už nezabalili). Zajímavé je, že když jsme o dva měsíce později dorazili na Ischii, zjistili jsme, že Hafík načůral Kubovi do jinýho kufru, takže to asi začíná být nějaký rituál nebo co:).

Ráno jsme se vydali mimo dálnici do Vaison la Romaine. Uprostřed rozhlehlých vinic se na malém pahorku daleko odevšad rozkládá zajímavé městečko, z části z doby římské, z části středověké. Obě části pak spojuje starý římský most.

IMG_3593Vykopávky jsou celkem rozhlehlé, dvě odhalené římské čtvrti rozdělené dnešní moderní silnicí. V opraveném amfiteátru se dnes konají představení a koncerty (ano, chtěla bych si tam zahrát Kláru Zachanasjanovou), v muzeu jsou zase ukryty obrovské přenesené mozaiky a modely několikapatrových římských rezidencí.

IMG_3586

IMG_3589

Víte, jak stará moudrost říká, že když něco chcete udělat, máte to prostě udělat hned a okamžitě a neodkládat na jindy, protože pak už se to nemusí povést? Takže, prosim vás, až pojedete do Vaison la Romaine, rozhodně si na tom zadním náměstí pod stromy dejte pohár v biozmrzlinárně. My vedle ní byli na obědě a přejedli jsme se, takže když jsme viděli ty neskutečné poháry, co servírovali hned vedle (30 cm vysoká šampuska plná prosecca, v ní plovoucí ovocná zmrzlina, nahoře obří bezé pusinka, třešně, další zmrzlina, karamel a čokoláda, atp.), řekli jsme si, že si takový pohár dáme jinde. No a samozřejmě, jinde takové nedělali. Takže, neudělejte tu samou chybu co my a napište mi, že jste si dali nejkrásnější pohár pod sluncem, buďte tak hodní! Já si budu vyčítat, že jsem si ten pohár nedala, ještě na smrtelný posteli….

Z Vaison la Romaine jsme se vraceli směrem na jih přes Orange. Tam se nachází obrovské a nádherně zrekonstruované římské divadlo z doby císaře Augusta. Je proslavené obří (víc jak sto metrů dlouhou) fasádou, zdí za jevištěm, která v římské době nesla spoustu soch bohů a císaře.

IMG_3600

V divadle mají moc pěkně zpracovaného audioprůvodce v ceně vstupenky, dobře člověku vysvětlí, na co se dívá, jak často se konala představení, kde kdo seděl, jak to bylo s občerstvením, záchody a podobně. Takové okénko do starého světa.

Z Orange jsme dojeli do Avignonu, kde Kuba zamluvil hotel přímo v historickém centru. Parkovat se ale dá jen mimo obrovské obranné zdi, které celé staré město obklopují. To je skvělé, protože město je hodně přizpůsobeno pro pěší. Do Papežského paláce jsme tak došli za chvíli a celí v úžasu pozorovali největší gotickou stavbu světa.

IMG_3603

V průvodci i na internetu se lze dočíst, že návštěva Paláce nemá smysl, protože v něm není skoro žádné vybavení. Musím oponovat. Prohlídka stojí rozhodně za to. Nikde jinde tak obrovské místnosti a skryté katedrály neuvidíte. Z patra do patra budete procházet mamutími prostory, završené lomeným obloukem, propojené úzkými schůdky v točitých chodbičkách, uvidíte místnosti plné barevných fresek a nádherné mozaikové podlahy.

IMG_3609

IMG_3612Na pokladně Papežského paláce si můžete koupit kombinovanou zlevněnou vstupenku na Palác a Avignonský zřícený most. Samozřejmě, že jsme si ji koupili, protože být v Avignonu a netrsnout si na mostě, kde „všichni tančí, všichni tančí“, to nejde.

IMG_3614IMG_3615

Dokonce jsem k tomu natočila i video s takovým maličkým kolovrátkem, co jsem koupila jako dárek neteři (obávám se, že si s ním ta nevděčnice hraje mnohem míň, než bych si s ním hrála já, kdybych si ho bývala nechala)… video se nachází zde, na FB stránce blogu.

No, a pamatujete, co jsem říkala o tom, že by člověk měl udělat to, co chce? Jsem zjevně nepoučitelná, protože když jsem narazila na tenhle nádherný kolotoč, chtěla jsem se projet, ale odložila jsem to na večer, aby za tmy byla větší romantika…no a mezitím mi ho zavřeli. Takže poučení z dnešního postu je celkem jasné. Jezděte na kolotoči a jezte zmrzku!

IMG_3620

Rubriky: Francie | Štítky: , , , , , , , | 2 komentáře

Řeka Soča a průsmyk Vršič (Slovinsko VIII)

Poté, co jsme opustili jižní Slovinsko a solné pánve, jsme najeli na Italskou dálnici a hnali se tudy zpět do Julských Alp, kde jsme naši cestu začínali. Po cestě jsme viděli pravé a nefalšované Giro d’Italia. Teda takhle, viděli jsme jenom silnice opentlené růžovými mašlemi, obří kočky v růžové barvě sedící na růžových bicyklech, vystavené nad růžově natřeným plotem, tisíce růžových balonků, atp. No a zácpy a uzavírky, protože peloton měl přednost.

Odpoledne jsme ale i tak úspěšně dojeli do malé vesničky jménem Drežnica, ležící pět kilometrů od města Kobarid. Ten je centrem adrenalinových sportů a my jsme do něj jeli proto, že si chtěl Kuba zopakovat kaňoningovou zkušenost z Ekvádoru. Na místě jsme ale zjistili, že a) to co se ve Slovinsku nazývá kaňoningem, je ve skutečnosti jenom sjíždění vodních přirozených „skluzavek“ na laně, b) cena že je fuj vysoká, a konečně c) že kvůli prudkým deštům z minulého týdne asi stejně není kaňoning možný. Měli jsme tedy celý volný den na procházky. Jenže já měla ten rupnutý palec….Tak jsme se rozhodli, že tu jenom přespíme a druhý den se vrátíme domů, o den dřív.

I tak jsem moc ráda, že jsem Drežnicu viděla. Leží v nádherném horském údolí, obklopena strmými horskými štíty, přičemž v jejím středu na malé vyvýšenině stojí kostel se metrů vysokou štíhlou zvonicí. Rozhodně doporučuju, na pěší výlety naprosto ideální základna.

IMG_3572

IMG_3574Trošku jsme se prošli po okolí (já teda prokulhala), pojedli na zahrádce našeho ubytování prosciutto a chleba a ulehli.  Ráno jsme vyrazili podél toku řeky Soči k průsmyku Vršič.

Po cestě se nachází  neskutečné množství nádherných pohledů na tyrkysově modrou řeku omývající bílé kameny na pozadí zelených hor.

IMG_3578

IMG_3577

Postupně jsme nabírali výšku, až jsme se dostali k silnici postavené za první světové války ruskými zajatci. Proto se cestě také říká Ruská. Průsmyk spojuje město Bovec na jedné straně s městem Kranjska Gora – to je místo, kde jsme přejeli hranice Slovinska s Rakouskem přesně před 10 dny. Celkem 50 serpentin stoupá a pak zase klesá v ostrých zatáčkách, aby se člověk mohl vyšplhat do výšky 1611 metrů.

Řeknu to takhle. Já bych sem ráda dala fotky serpentin a podobně, ale nešlo to. Hrozně jsem se bála, že spadneme, někdo do nás nabourá, spálíme auto nebo já nevím co, a celou cestu jsem brečela. Já ty serpentiny prostě nesnášim. Kuba si to naopak celkem užíval, ale moje panika ho brzdila v rozletu a jeli jsme dost opatrně (prej – mně se zdálo, že se řítíme dvousetkilometrovou rychlostí a bídně zahyneme každým okamžikem)….Takže mám jenom jedinou fotku z vrcholu průsmyku:

IMG_3581

Na jeho druhé straně už jsme se jenom zastavili na úpatí hory na krátkou odpočinkovou pauzu a vyjeli zpět směrem Praha.

A to je ze Slovinska vše, přátelé. Byla to výjimečná dovolená, naprosto jsme nečekali, že se tak vydaří, a že se nám každý den bude něco tak hrozně moc líbit. Slovinsko je zkrátka nádherné.

No, a jelikož jste si to odhlasovali v anketě, příští post bude z Francie, tak se těšte :).

IMG_3582

Rubriky: Slovinsko | Štítky: , , , , , , , | Napsat komentář