Takže, co nás to napadlo? Zbláznili jsme se? Zešíleli jsme?

Na tyto a podobné dotazy okolí jsem odpovídala jednoduše. Mauricius je taková malá Evropa uprostřed Indického oceánu. Sice tropická, ale jsou to tropy pro začátečníky. Nic tam nehrozí. Žádné nemoci, komáři šířící prapodivné nemoci, minimální kriminalita. Až na ty cyklóny teda. Ale o těch až později.

Jinak lze říct, že Mauricius, to je takové nové Chorvatsko. Lítají tam Češi v ohromných číslech, vozí si s sebou babičky a dědečky, aby se jim starali o potomky, bydlí v apartmánech a vaří si špagety s tuňákem k večeři. Takže pokud váháte, nebojte se a klidně se sbalte. Stejně jste asi jediní z okolí, kdo tam ještě nebyl, podle toho, jak to tam vypadalo. Akorát se tedy snažte necestovat v cyklonové sezóně, pokud vám vadí, že občas bude pršet.

Co zabalit? Všechno proti komárům, co máte doma. Někdy tam prý nejsou, ale my jich měli spoustu, takže jsme se mazali a stříkali tak často, že jsme pořád museli něco dokupovat, a nevycházelo to zrovna levně. Jinak na místě pořídíte cokoliv, co byste zapomněli, a to včetně warfarinové injekce (ta se zlomila Kubovi v batohu a potřeboval novou na zpáteční cestu), úvazu na zlomenou dětskou ručičku (dítě A nám spadlo z houpačky a na rentgenu nic nebylo, ale pro jistotu nám úvaz dali), francouzských sýrů a italské sušené šunky. Tamní obchody pro turisty jsou zásobovány lépe než naše velkoměstské.  Není se opravdu čeho bát. Mají tam dokonce i PLAŠIČ GEKONŮ!!!

S dětmi samozřejmě člověk pozná onu turistickou tvář ostrova, tu pro zahraniční turisty. Asfaltové silnice nejvyšší kvality vedoucí tropickým pralesem, špičkově vybavenou soukromou nemocnici, pláže, upravené turistické stezky a zábavní parky. Určitě jde zažít Mauricius i jinak – treky, bydlení u místních, divokou přírodu. Podmínky na to má. Ale na to je asi lepší letět na vedlejší Reunion. Malý a poklidný Mauricius prostě láká k trávení dovolené s dětmi.

Postupně sem napíšu, co jsme viděli a kde jsme byli. Ale můžu to shrnout tak, že jsme zaujali přístup 1:1, tedy jeden den relax na pláži a u bazénu a jeden den výlet. Tím se nám zkomplikoval pronájem auta. Lepší a levnější je samozřejmě půjčit si auto na několik dnů po sobě. Tím, jak jsme si ho půjčovali každý druhý den, jsme platili za jednotlivé dny víc. Ale zase rozhodně méně, než kdybychom ho měli celý měsíc v kuse. I tak byl ale problém s velikostí auta – normální turisti přece nepotřebují velké auto na velký kočár a dvě autosedačky stejné velikosti. S dvojčaty prostě jezdí jen maniaci :)))

Takže když už Kuba narazil na majitele autopůjčovny, který byl ochoten půjčit mu své soukromé velké auto, a sehnal dvě autosedačky  (zapomeňte na kvalitu a bezpečnost, jakékoliv sedačky jsou lepší než žádné, a jsou to jediné tropy, co jsem kdy navštívila, kde existenci dětských autosedaček zaznamenali, ač jen pro turisty), hned se skamarádili a půjčovali jsme si auto jen u něj. Autosedačky byly asi jediné v celém městě, protože ty samé dvě jsme předtím dostali v jiné autopůjčovně od někoho jiného.

Jak se tam líbilo dětem? Jak to snášely? Byly nadšené. Unesli jsme je od zimy, tmy, vlhka a nemocí dýchacích cest (prokletí předčasně narozených dětí) do světa zeleně, zvířátek a k bazénu. Mohly chodit nahaté a bosé, nikdo je nenabaloval do deseti vrstev. A dostaly zmrzlinu. Moře je teda vůbec nebralo, ani písek na pláži. Ale byly tam spokojené, celý měsíc zdravé a zdravotně jim to rozhodně prospělo. Nebyly nemocné ani po návratu a dalších pár měsíců poté.

My jsme ale měli bojovku s cestou tam. Dítě A týden před odletem dostalo strašlivé a nesrazitelné vysoké horečky, leželo jak hadrová panna a nechtělo jíst. A tři dny před odletem to chytlo i dítě B. Na rady, abych vzala nemocné děti do letadla a tahala je 24 hodin někde v luftě, jsme se vykašlali. Nejsme sadisti. Kubovi se podařilo sehnat jiné letenky o deset dní později a ubytování nám taky přesunuli bez problémů. Byli rádi, že jsme  z původních dvou a půl týdne nakonec vzali celý měsíc (to ty nové letenky). A my nakonec byli taky rádi. Stálo to za to.