V září jsem se ocitla v Apulii znova – s K. jsme se tam vydali na týden. Čtyři dny jsme strávili v parku Gargano a tři na jihu, v Bari a jeho okolí. A jelikož o Bari a krajině kolem něj jsem už psala minule, dnes se podělím o pár vzpomínek na Gargano samotné.

Původně byla dovolená naplánována úplně jinak. Měli jsme z Gargana odjet lodí na Tremitské ostrovy (takto nejtropičtější italské ostrovy, plné historie a přírody), a pak se do Bari přesunout na poslední den. Jenže, jak už to tak na jihu Itálie bývá, cestovatel míní  a místní obyvatelé mění. Jelikož přijelo málo turistů, cestovky se rozhodly, že ukončují lodní sezónu, a přesto, že nám jedna z nich prodala lístek, v den odjezdu cestu zrušila s odůvodněním, že jsou velké vlny. Což byl naprosto zjevný nesmysl, ale nic jsme s tím neudělali. Přišli jsme o peníze za rezervaci hotelu na Tremitech, já si střihla drobný hysterák a nějak to dopadlo. Byl to extra náročný den plný překopání plánů, odjezdu narychlo, bez hotelu, čekání na autobus, stopování a jízdy do neznáma. Nakonec jsme to ale přežili, ale všchno dopadlo, jak mělo, a my byli spokojení:)

To byla jen taková drobná odbočka, můžeme začít:

Gargano je rozlehlý vápencový národní park, který vyčnívá do moře nad Bari jako ostruha jezdecké boty na mapě Itálie.  Parkem jako takovým sice vede několik tras, ale nejsou jen tak přístupné z městeček na pobřeží. Člověk by potřeboval auto nebo motorku, pokud by chtěl dělat výlety po parku. My jsme si vystačili s autobusy a výletovali právě po těch městech a mestečkách. V září je jih  Itálie vyprahlý, všude dozrávají olivy, moře je ale stále teplé a slunce krásně hřeje.

Bydleli jsme ve Vieste, což je turistické městečko s historickou částí, přístavem a   příjemným podnebím. Jeho hlavní turistickou dominantou a symbolem je vápencová homole, kterou vidíte na fotografii výše, zvaná Pizzomunno. Lidé dříve věřili, že je dutá, a že v ní mají svoje tajné sídlo zloději. Dnes, na pláži zaplněné slunečníky a lehátky, jen pár metrů od rušné silnice, své kouzlo ztratila. Osobně se mi na Vieste líbilo mnohem víc staré město s uzounkými tmavými uličkami, kostely, restauracemi, krámky a desítkami vyhlídek na pobřeží, které pak v noci povyšují posezení v restauraci na pětihvězdičkový zážitek.

To pobřeží je samo o sobě velmi zajímavé. Vápenec o síle až 1 kilometru se ostře zařezává do moře  a v jeho útesech mořské vlny vyhlodaly stovky jeskyní.  Z Vieste se dá vyjet každý den na projížďku lodí, která vede právě kolem takových jeskyň a skalních útvarů.  Kombinace tyrkysově modré vody, oslepující bílé barvy útesů a zeleně na nich je až kýčovitě překrásná. Na vrcholcích některých skalisek pak z olivových hájků vyhlíží na moře luxusní bungalovy. Sice nevím, kudy z nich jejich obyvatelé lezou do vody, když ji mají sto metrů pod podlahou, ale za ty výhledy z ložnice by asi spousta lidí dala pravou ruku….

Na břehu útesů se pak nacházejí zvláštní dřevěné konstrukce. Budky a boudy vysoko na lešeních, ze kterých se dřív lovívaly ryby. Tyto trabucchi jsou dnes chráněny jako památky. Některé se ještě používají a jiné jsou prý předělány na restaurace. Hledali jsme tedy restaurace na klandru, protože jsme si řekli, že by to byl určitě zážitek, na nějaké povečeřet, ale žádnou takovou jsme neviděli. Musel nám stačit jenom pohled na ty staré:

Z Vieste se asi za 45 minut dá dojet autobusíkem do městečka Peschici, které leží v samé špičce garganské „ostruhy“. Nabízí nejen krásné vyhlídky a návštěvu historické pevnosti (s výstavou středověkých mučicích nástrojů), ale i neskutečně zasněnou atmosféru ospalého výletního městečka v půlce září, zapomenutného, sluncem lehce připečeného, ale přesto nádherně barevného. A taky skvělou restauraci přímo na pláži (vyzkoušeno osobně:)).

Posledním městem, kam jsme se v Garganu vypravili, je Manfredonia. Podle legend byla  založena Diomedem, jedním z udatných obléhatelů staré Tróji. Jedná se o staré sídlo původních obyvatel z kmene Daunů, kteří byli posléze na přelomu druhého a třetího století BC podrobeni Římany. Ve středověké pevnosti uprostřed města se v muzeu nalézají desítky daunských kamenných stél s nádhernými  reliéfy a také tam mají pěknou archeologickou expozici o starověkém Garganu.

To ale není všechno – když naskočíte na autobus, jedete asi 10 minut z centra, a pak asi 20 minut bloudíte a následně se vydáte přesně opačným směrem, než vám ukáže místní četník, dojdete po silnici k vykopávkám starořímského města Siponta. To dříve bylo přístavem, ale dnes už leží hluboko ve vnitrozemí.  Město Sipontum, kolem kterého Manfedonia vyrostla, bylo založeno Řeky, okupováno Alexandrem Velikým, posleze dobyto Římany, na jeho území měl kázat apoštol Pavel i apoštol Marek, pak bylo opuštěno kvůli zemětřesení, osídleno Saracény a dnes……dnes je z něj malý obdélník vykopávek s odkrytou apisdou staré bazilky.

Gargano mohu jen doporučit všem, kteří touží po dovolené v krásné přírodě, u čistého moře, mimo davy turistů. Je to opravdu odtržený kousek světa, daleko od nákupního šílenství severu i turisticky objeveného jihu. A já mám na něj krásné vzpomínky, díky K.

Tímto příspěvkem jsem dokončila celý italský rok 2013 ….a mohu se vrhnout na rok 2014,  protože už mám za sebou Miláno, zimní Alpy, Florencii a chystám se na Řím. Že by ten pravý ITALSKÝ ROK  byl teprve ten letošní? 🙂