Jak bych vám to…..tak nějak……no, já…….hm…….asi to udělám jednoduše: prostě jsme se s Dahnou v říjnu v Amsterodamu dohodly, že někam zase vyrazíme. Volba padla na Florencii, a jak jsme řekly, tak jsme letos v dubnu udělaly. A Italský rok může pokračovat. Rozhodně to však neznamená, že bych byla nějaký italský závislák, jenom proto, že tu v poslední době nepíšu nic jiného. Vůbec, ani trošku. To aby bylo jasno:)

K. mne potěšil, když mi zjistil, že můžeme letět přes Pisu, takže uvidíme slavnou šikmou věž. Rozhodly jsme se,  že poletíme ve čtvrtek večer do Pisy, kde přespíme,  v pátek přejedeme vlakem do Florencie a odtud se vrátíme do Prahy. Jelikož se do Florencie létá z Prahy jenom přes Řím a zabere to půl dne, doporučuji ostatním letět přímo do Pisy a z letiště vzít autobus do Florencie, jede to hodinu a letištní autobusy jezdí každých půl hodiny od florentského nádraží.

Podařilo se mi zajistit nádherný hotel, nacházející se cca 100 metrů od Piazza dei Miracoli – náměstí, na kterém se nachází ty největší klenoty románské Pisy (myslela jsem si, že renesanční, ale není nad to, mít kamaráda architekta, díky Jelene!).  A co je úplně nejlepší, z letiště jsme do něj dojely během asi patnácti minut autobusem. Nádhera.

Samozřejmě, že jsem se těšila na Šikmou věž, kterou jsem vždycky viděla jenom na fotkách, ale netušila jsem, jak mne krása Věže a její ho okolí zasáhne.

Piazza dei Miracoli (aneb Náměstí zázraků) rozhodně dostojí svému jménu. Na obrovském zatravněném náměstí  se proti nebi črtají zářivě bílé románské klenoty – katedrála a babtisterium, vedle kterých se zdá samotná Věž drobná  a jaksi vedlejší.

Ale tento pocit samozřejmě odezní v okamžiku, kdy obejdete davy turistů, snažících se před fotoaparáty naštelovat tak, aby vypadali, že Věž podpírají. Jakmile přijdete k samotné základně Věže, a zvednete oči, už vám tak malá nepřipadá. Rozhodly jsme se, že vylezeme až nahoru, ač se obě obáváme výšek.  Lidi se vždycky hrozně diví, proč lezu na různé věže, skály, Machu Picchu, Lví skálu, a podobně, když se tam většinou hrůzou zaseknu a nemůžu ani tam ani zpátky. Na to odpovídám, že kdybych se o to ani nepokusila, navždycky bych si to vyčítala…A nevylézt na věž, která se začala naklánět brzy po začátku stavby, kterou se pokoušeli narovnat tak mocně, až se začala naklánět na druhou stranu, byla několikrát ohrožena pádem, kotvena, betonována a konečně zachráněna, aby se stala symbolem Itálie? Ani náhodou!

Takže jsme vlezly do věže  – a nastalo Velké Zmatení Vnitřního ucha. Těch pět metrů, o které je věž vychýlena od své základny, totiž dělá hodně.  Při chůzi máte pocit, že vám podlaha utíká pod nohama a vy připomínáte námořníka na souši po dlouhé plavbě.  Tělo zvyklé na vodorovné podlahy a celkem předvídatelný sklon schodů prostě odmítá pochopit, že je něco jinak, než normálně.  Těch tři sta schodů nahoru je tak trošku adrenalinových, ale jinak v podstatě přežitelných.

Shora vypadá Piazza dei Miracoli stejně úžasně. Jen ještě víc vynikne rozlehlost katedrály, ladný tvar baptisteria i mešitu připomínající tvar hřbitova.  Vrcholek věže můžete obejít celý dokola (nebo jej lehce obplížit kolem zdí, pokud se, jako já, děsíte možnosti přistoupit k zábradlí na jeho okraji) a obdivovat výhled do nádherné toskánské krajiny.

Když jsme slezly z věže dolů, byly jsme nadšené. Tím kde jsme, kdy tam jsme (bylo nádherné jaro), že tam můžeme být – pouhou hodinu letu od domova jsme se ocitly na svěže zeleném trávníku vedle opravdové Šikmé věže v Pise. Někdy mi takové cestování dává pocit, že se mi to všechno snad jenom zdá….

Ten pocit se samozřejmě jenom prohloubil poté, co jsme viděly vnitřek obrovské katedrály. Pod nádherně vyzdobeným stropem, uprostřed těžké vůně kadidla, jsme zíraly na krásně zdobený itinerář svatyně a pocit neskutečna byl narušován pouze hlasem z tlampače, který ve čtyřech jazycích velmi hlasitě nabádal návštěvníky k zachování ticha. To byl takový vtipný návrat do reality.

Oproti tomu stavba baptisteria o dokonale kruhovém půdorysu je strohá, ponurá a jednoduchá. Důvodem, proč je tak slavná, je její dokonalá akustika. Naštěstí jsme se uvnitř nacházely v okamžiku, kdy paní hlídačka předvedla, co baptisterium dovede. Zazpívala pár dlouhých čistých tonů, které zněly tak neskutečně dlouho, že dokázala zpívat sama se sebou v terciích. Kdybych to neslyšela na vlastní uši, tak tomu neuvěřím.

Už se začalo stmívat, když jsme si procházely historický hřbitov, který tvoří jednu stranu náměstí. Dočetla jsem se, že na jeho půdě se nechávali významní lidé z celé Itálie pohřbívat proto, že tam byla dovezena hlína z Jeruzaléma. Románská stavba vůbec nepřipomíná hřbitov tak, jak ho známe. Je tvořena sloupořadím obklopujícím dvě travnatá nádvoří, vyzdobeným freskami a sochami, a každý metr čtvereční té bílé mramorové kolonády je zaplněn náhrobky se jmény a podobiznami jednotlivých významných mrtváčků.

Ve světle zapadajícího slunce se celá Piazza dei Miracoli koupala v zářivě žluté barvě, a když jsme se vracely v noci domů z večeře, stavby z mramoru se přízračně vznášely nad trávníkem jako nějaké románské koráby nad hladinou tichého moře…

Ano, je to pohled pro turisty, tisíckrát zobrazený, stotisíckrát zhlédnutý na fotografiích. Ale teď ho mám i zažitý na vlastní kůži . A právě to „uvnitř“ se počítá.