Opice v podhradí a ptačí hrad

Hrad Lanskorn, to je taková past na turistovo oko. Z dálnice vypadá úchvatně a velmi středověce. Věžičky, stříšky, zubaté cimbuří, střílny a obří kamenné zdi. Ale to je tak všechno, co z hradu zbylo. Z té dálnice vypadá opravdu nejlíp, mrzí mě, že jsem si ho za jízdy nestihla vyfotit. To by bylo foto s atmosférou.

Nicméně, dnes do hradu lidé jezdí kvůli úplně jiným věcem, než je středověká architektura. No, ne věcem. Kvůli zvířatům.

V rozhlehlé oplocené rezervaci Affenberg (neboli Opičí kopec) rozkládající se pod svahy hory, na níž byl Lanskron postaven, žije tlupa asi 150 opic. Makkaci červenolící tam dlí a dost se jim daří. Rozmnožují se, spolupracují s vědci na pokusech týkajících se jejich IQ a dělení sociálních rolí ve skupině, a taky baví lidi.

Dost lidí se třeba smálo, když první makkaci přelezli polot a několik týdnů bivakovali volně v lesích v okolí Villachu.  Dneska už je plot zvýšen a zajištěn, takže si můžete zlepšovat náladu procházkou mezi opicemi a pozorováním jejich interakcí s průvodcem či mezi sebou navzájem.

Zájemci o pozorování opic chodí ve skupinách s jedním průvodcem, který vypráví o životě, zvycích a návycích jednotlivých opic i celé tlupy. Ukáže vám právě narozená mláďata, opičí nemocnici i hlavolamy, se kterými se potýkají nevětší opičí mozky (většinou samiččí, jak jsme se dozvěděli), aby se dostaly k jablku, jenž ze stroje vypadne za odměnu po splnění úkolů. Je vidět, že makkaky to baví – ne, že by zápolili se strojem z hladu. Jablek a dalšího jídla mají totiž všude dost, ale tahle odměna, ta je prostě zajímá. Hlavně se nedívejte opicím do očí, nenabízejte jim jídlo, nejezte v areálu a dávejte si pozor na makkačí chmatáky. A taky na to, aby se vaše nechodící batole neopřelo o provaz, co si o něm myslí, že je to zábradlí. Udělá totiž potom veletoč a skončí přímo u opic….

Hned u rezervace Affenberg je skvělá restaurace s gauči pro děti, houpačky, prolézačky, pískoviště a kolotoč. Nám při odpočinku na hřišti začalo krápat, hrozně se zatáhlo a teplota spadla během půl hodiny o 10 stupňů. Končilo tropické období a začínalo mokro.

I tak jsme se rozhodli pokračovat, protože to byl náš poslední den v Korutanech a čekalo nás jen večerní balení a cesta domů druhý den ráno.

Ještě jsme se vydali nahoru na torzo Landskornu, kde se nachází jen luxusní restaurace a pak obří ptákoviště. Nebo jak se má říkat prostranství pro předvádění různých dravců z celého světa, obklopené jejich prostornými klecemi?

V každém případě na ptákovišti se několikrát denně odehrává ptačí předváděčka trvající cca hodinu. Dravci krouží na pokyn cvičitele nad davem, nalétávají na ruku, otáčejí se ve vzduchu na pětníku a těsně míjejí diváky ječící údivem a nadšením.

Prý to bylo skvělé. Ríkali teda ostatní. Já to neviděla, protože jsem se uvolila uvozit Jarmily do spánku, pak jsem je obalila vším oblečením, co jsem měla a mrzla jsem tu hodinu na ochozu, protože do hlediště ptákoviště se za provozu (tedy za letu dravců) už nesmí. Tak jsem si alespoň vybila mobil a vypráskala data brouzdáním po iternetu. Na konci show už začalo lít tak, že jsem se i s Jarmilama běžela ukrýt pod markýzu blízkého bistra. Tam nás našli ostatní a běželi jsme v lijáku dolů pod hrad do auta.

Tímto deštěm se spustily velké lijáky, co vyplavily druhý den Salzburg a odřízly 5 tisíc lidí od okolí, v horách se pak druhý den změnily na prudké sněžení. Alpy v létě, no. Nám to ale nevadilo, protože jsme se jen večer posbírali a druhý den se v prudkém dešti vydali směr Praha. Zácpy na silnicích byly strašlivé, řev Jarmil, které ignorují Kinedryl také, a 4 hodiny trvající smyčka jednoho dílu Teletubbies byla nakonec naší spásou (ač strašlivou). Abychom si trochu odpočali, po cestě jsme se stavili ještě v Red Bull muzeu, a pak už opravdu dojeli domů.Tímto si dovoluji konstatovat, že Korutany jsou krásné, každý rok by se tam dalo jezdit k jinému jezeru a vidět jiné věci. A že s Tomášem a Helenou (jojo, věrní čtenáři tuší, jsou to ti dva, co jsme je před sto lety potkali kdysi s Marianem na Srí Lance a projeli ji s nimi) se nám prostě cestuje výborně, a zase někam pojedem.

Díky za pozornost a zůstaňte blogu i jeho FB stránce věrni, za chvíli začnu psát další posty úplně odjinud :).

 

Luu se představuje:

Fyzicky žiju v Praze, uvnitř své hlavy pak po celé zeměkouli. Nejvíc ze všeho bych si přála schopnost teleportace. Až na pár výjimek chci vidět celý svět....
Příspěvek byl publikován v rubrice Rakousko se štítky , , , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s