Jak jsem psala, ráno jsme vstávali brzo a v sedm hodin vyjížděli z Cuency. Naštěstí, protože den předtím jsme měli objednanou jízdenku přímo do Guayaquilu na 5:30 ráno, ale mezitím jsme si zjistili, že z Cuency jezdí bus přímo do Naranjalu, který je nejen blíž na mapě, ale také přímo tam, kam nás zavedl dnešní výlet. Takže jsme ušetřili čas i peníze.

Dvě a půl hodiny jsme klesali mraky zahalenými serpentinami k pobřeží Pacifiku. Vegetace začala houstnout a bujet a při příjezdu do Naranjalu už nám bylo jasné, že můžeme s klidem všechno teplé oblečení zabalit na dno batohu. Jsme prostě na rovníku ve výšce sto metrů nad mořem a po vystoupení z autobusu jsme měli okamžitě pocit, že se nacházíme v prádelně.

V Naranjalu, takto šíleně špinavé díře, jsme jen přesedli na taxíka a dojeli k dnešnímu cíli, o kterém jsme se dozvěděli pouhou náhodou, z informačního letáku o Guayaquilu – v průvodci o něm není ani zmínka. Což je škoda. Sedm vodopádů Naranjalu se nachází uprostřed pralesa a vede k němu cesta banánovými a kakaovými plantážemi. Pro ty, kdo dosud neviděli, jak roste kakaový bob, dávám sem foto:

Kaskád je sice podle názvu i cedulí u cesty sedm, ale to jenom proto, že se očividně počítají pouze ty vysoké. Menších vodopádů je po cestě tolik, že se je nikdo ani neobtěžoval spočítat.

Každý vodopád padá do přírodního bazénu, takže není nic lepšího, než shodit oblečení a zaplavat si.

Ve většině bazénků ani plavat nemusíte, protože všude dosáhnete. Místní jsou jenom rádi, protože jako většina Latinos neumí plavat, takže se jenom (celí oblečení) cachtají a dovádějí v průzračné vodě, do které jen tu a tam spadne list z okolo pnoucích se lián.

Ke zdolání všech sedmi vodopádů a překonání sto padesáti metrového výškového rozdílu je nutno využívat kovové žebříky, provazy, lana, kořeny stromů, liány a občas je třeba si opravdu plivnout do dlaní, protože cesta se s návštěvníky nemazlí. Málem jsem se párkrát vyválela v bahně a jednou dost tvrdě přistála na zadku. Bahno a mokré listí totiž kloužou a všudypřítomný drobný déšť (deštný prales, nezapomeňte) všechno nakonec promočí.

Naštěstí, nazpět se nemuselo lézt po provazech – to bych asi tyto řádky nepsala, ale ležela někde v rokli se zlomeným vazem. Od sedmého patra vodopádů se můžete vrátit zpět pěkně po pěšině vysekané v pralese.

Jeden vodopád je lepší než druhý a všechny lákají k tomu, aby si pod ně člověk vlezl a užil si naprosto neopakovatelný pocit sprchy uprostřed pralesa. Tím, že vodopády nejsou v žádných průvodcích, byli jsme dnes v pralese jediní gringos. Ve vlhku, teple a nízké nadmořské výšce se mi navíc úžasně dýchalo. Dnešní den byl prostě lázněmi pro tělo i ducha.

Na závěr sem ještě dávám jednu žabku speciálně pro Aleše: