Pokud bych měla asi nejkrásnější den na Sicílii popsat v pár slovech, bylo by to takhle: pláže, bílá, moře, tyrkysová, rozmarýn, jeskyně, kosatce, příroda a nebe.

Národní park Zingaro jsme měli v podstatě „za barákem“, takže jsme si mohli po úmorném výstupu na Etnu a cestě přes celý ostrov trochu pospat. Kuba vypadal, jako by nikdy nestonal a vyhozených  150 EUR za doktora bylo jen matnou vzpomínkou. Nakoupili jsme tedy snídani (Conad je prostě Conad, žejo, Ráďo?), oběd i svačiny a vyrazili jsme.

Nádherný park se rozkládá na deseti kilometrech rozeklaného vápencového pobřeží na samém severovýchodě Sicílie. Jak se bílé ostré skály zakusují do moře, prosvítají mořem, které tak získává nádhernou barvu, ostře kontrastující s jarně zelenou kopcovitou krajinou parku.

Můžete si vybrat z několika pěšin, my šli tou lemující pobřeží.  Po cestě jsme minuli tři malá muzea se sbírkami popisující místní faunu, floru,  rybaření a geologii.  Zároveň se u každého muzea dá dojít na záchod, natankovat si vodu a dokonce jsou u nich krásná místa na posezení. Není nad svačinku s výhledem :).

Cesta obchází staré, dnes tiše se rozpadající domečky, které pomalu obrůstají travou a divokým rozmarýnem. Pěšinka stoupá a klesá po úbočích kopců a vedou z ní odbočky k mnoha malinkým (a někdy i zcela liduprázdným) plážím s jiskřivě bílým pískem.

U jedné takové jsme se zastavili, rozložili si na kamenech oběd a v pravém jižním poledním slunci si pochutnali na prosciuttu, capocollu, sušených rajčatech, artyčoku v oleji a bílém chlebu. Zatímco ostatní se šli vykoupat, já – coby mořský neplavač – jsem oblézala jako žiletky ostré skály a kochala se výhledem na moře a na své spolucestovatele, kteří se kolébali v akvamarínových vlnách jako roztažené bledé mořské hvězdice.

Jako všechna tahle vápencová pobřeží, i Zingaro má několik jeskyň. My viděli jednu s obrovským vstupem, plnou zavěšených netopýrů. Cedule vedle jeskyně nás pak informovala o tom, že jeskyně sloužila v pravěku pralidem jako praútočiště.

Prošli jsme parkem až k jeho druhému okraji, kde jsme našli to nejkrásnější piknikové místo, jaké jsem kdy v životě viděla. Několik stolů s lavicemi v řadě za sebou, některé s přístřeškem a jiné bez něj, se zvedalo od pobřeží do kopce, mezi obrovskými keři rozmarýnu, až k zastřešenému grilu. Ten byl zděný, vybavený kohoutky s vodou, nasekaným a připraveným dřevem a celkem 10 grily. To musí být dokonalé párty! Úplně jsem zatoužila po stejku, který bych připravila s natrhaným divokým rozmarýnem, rostoucím na dosah ruky.

To už slunce přestávalo hřát a chystalo se zapadnout, takže jsme se obrátili a šli zpět. Park už byl v té době bez návštěvníků a všude bylo ticho, kolem byly jen květiny začínající k večeru intenzivně vonět, racci a vlny tmavě modrého moře.  Divoké mandlovníky, pomerančovníky, miniaturní kosatce, rozmarýn a mořská sůl v jiskřivém pozdním odpoledni, to je parfém zvaný Sicílie.

Díky, Národní parku Zingaro, tohle jaro si budu pamatovat už navždycky!