Už jsem tam byla tolikrát, že to vypadá, že nic nového vidět nemůžu. A že už jsem to sem taky všechno napsala…Nuže, není to pravda, Miláno má zkrátka vždycky co nabídnout.

Vilu Necchi Campiglio už jsem sem kdysi dávala, ale tentokrát se mi podařilo zastihnout ji za slunečného počasí a s napuštěným bazénem. Samozřejmě, chci jednu takovou pro sebe, protože tam se vejde takovejch kabelek….

No, nicméně, kdyby nebyla vila od slavného architekta Portaluppiho, nádherný klenot funkcionalismu, spokojím se s apartmánem v některém z těchto milionářských rezidencí ve čtvrti San Babila:

Po Miláně stačí chodit a rozhlížet se po funkcionalistých a brutalistních fasádách, jeden dům je hezčí než druhý. Blízko vily Necchi Campiglio se nachází třeba dům, který má místo domovního telefonu z fasády vyčnívající obří ucho….Milánská extravagance třicátých let v plné parádě.

Když vás omrzí architektura moderní, není složité najít v Miláně stavby historické. Když pomineme Duomo (jehož obrázky se nachází na tomto blogu již z minula), římské sloupy před bazilikou San Lorenzo Maggiore a části římského opevnění včetně věže, v nenápadném průchodu blízko uvedených sloupů nachází vstup na archeologické naleziště odhalující jeden z největších římských amfiteátrů v Evropě. Tedy jeho zbytky. Ale i tak je to krása.

No, a co dál, pokud vám nevadí nohy uchozené až ke kotníkům? Co třeba Triennale di Milano, jedno z nejslavnějších muzeí světa zaměřené na design ve všech jeho podobách? Podařilo se mi ho letos navštívit poprvé, protože své expozice otevírá vždy v dubnu a já létala do milána v březnu. Nová výstava se věnuje designu v bydlení a hlavně Triennale hostí velkou retrospektivní výstavu o ženách v italském designu.

Hrozně se mi líbil tenhle bungalov inspirovaný Kunderovou Nesnesitelnou lehkostí bytí, který zevnitř vypadal jako lidská hlava. Místo mozku polstrovaná rudá sedačka, ústa jako vstup a místo oken uši a oči…

Tuhle vázu chci domů:

O parku Sempione, ve kterém se Triennale nachází, jsem tu už psala, stejně jako o hradu Castello Sforcezco, roztahujícím se na druhém konci parku. Vstup do hradu je zadarmo, ale platí se expozice. Naprosto úžasná je skutečnost, že se do muzeí hradu vrátila Pieta od Michelangela, a že skončily restaurátorské práce na sálu vyzdobeném freskami Leonarda da Vinci.

No a když jste už OPRAVDU unavení? Zkuste některý z parků, třeba hned v centru, v těsném sousedství nejdražších nákupních ulic Evropy, Giardini Publici. Třeba mi pak řeknete, co je zač tenhle strom, kterému rostou květy přímo z kmene…

Na závěr tímto veřejně děkuji Kubovi, že mi udělal obrovskou radost a na skok na jeden den za mnou přiletěl. Bylo to nejromantičtější gesto, kterého se mi kdy v životě dostalo.