Carcassonne. Ne, nemyslím tu oblíbenou deskovou hru, píšu o středověkém, hradbami obehnaném městě, po kterém se ona hra jmenuje.  Jelikož je tak slavné, tak zachovalé a tak jedinečné, je třeba vyrazit na jeho prohlídku brzy ráno. Kolem jedenácté dopolední už je totiž úplně nacpané turisty z celého světa a naprosto ztrácí genius loci.

Město ležící na břehu řeky Aude vzniklo ještě před starými Římany, ale jeho dnešní podoba pochází z doby jeho největšího rozmachu, z počátku třináctého století.

Malé strážní věžičky chrání celé město po obvodu mohutných dvojitých zdí a uvnitř se nachází i malý hrad, posázený věžemi, ochozy a citadelami.

Vypadá to jako vystřižené  z pohádky o princezně uvězněné ve věži střežené zlým drakem  dštícím oheň na rytíře ve stříbrné zbroji, co? To proto, že to tak vypadat MÁ!  V devatenáctém století totiž bylo Carcassonne v rozvalinách a stalo se z něj chudinské ghetto. Kompletní rekonstrukcí ho zachránil architekt Viollet-le-Duc, jenž přidal špičaté stříšky všem věžím ve stylu tehdy lehce romantizující architektury.

Hrad má tři prohlídkové okruhy a moc pěknou výstavu o tom, jak se město postupně rozvíjelo a zase upadalo.

Jakmile se uličky Carcassonne začaly zaplňovat turisty, prchli jsme. Potřebovali jsme dojet do Toulouse, které okupovaly vyřvávající davy českých a španělských fotbalových fanoušků – druhý den byl totiž zápas v rámci EURO2016.

Ten den se nám žilo dost komplikovaně. Kuba totiž při výměně peněz podcenil drobné a nechal si dát spoustu pětiseteurových bankovek. No, a ty prostě nikde ve Francii nechtějí přijímat, ani v obchoďáku, ani na benzince, ani v McDonaldu, ani v hotelu, vůbec nikde. Ocitli jsme se tak v roli hrdiny filmu Milionová bankovka a málem jsme pošli hlady, ač měli šrajtofli nacpanou – většina restaurací nebrala karty, na dálnici se taky nedalo platit kartou a na pumpě nám nerozměnili. Navíc byl víkend a banky měly zavřeno. Dojeli jsme tak do Toulouse z Carcassonne po okreskách, pokusili se rozměnit obří pětistovky v několika obchodech a nakonec jsme skončili na toulouském letišti, kde se nám podařilo konečně obstarat si „drobnější“ dvoustovky a stovky.

Přelidněné a uřvané Toulouse se mi moc nelíbilo, ale i tak se mi dostalo pěkné dávky středověku – v bazilice svatého Saturnina. Ta byla vybudována na přelomu jedenáctého a dvanáctého století, a je celá z krásně růžovočervených cihel. To je vůbec barva města Toulouse, na jehož cihly dodává bahno této barvy řeka Garonne.

Jak vidíte, pro nás, zvyklé na malé románské rotundy, co by se člověku vešly do obýváku, je taková obří bazilika něco nečekaného a člověk si musí trošku zvyknout….

Na druhé straně, není dobré si na tu historii zvykat až tak moc, protože v Toulouse se nachází vesmírné město Cité de l’espace. A tam jsem strávila celý následující den – o tom zase příště…