Letos v létě jsme pro moje zdravotní komplikace stihli kromě červnové Francie jen necelých pět dní na Ischii. Takové to, rychle koupit letenku, naskočit do letadla, být  pozdě odpoledne v Neapoli, z letiště dojet autobusem do přístavu, nasednout na trajekt a za hodinu být v jedněch z mnoha ischijských termálních lázní. Všechno to shrnu do jednoho postu, takže bude mnoho fotografií a méně textu 🙂 .

Na jednu stranu tuhle nahodilost a rychlost, s jakou se člověk může dnes dostat na druhý konec Evropy v jednom dni, naprosto miluju. Oběd v Praze a za čtyři hodiny se s větrem o závod a s italským pannini v ruce vzdalujeme dýmajícímu Vesuvu a míříme na 33 kilometrů vzdálený ostrůvek rozvalující v ostrém slunci subtropického moře. Na druhou stranu, tyhle hotelové dovolené nejsou náš typ, takže přelidněné italské špinavé pláže, řady slunečníků a snídaně v obřích hotelech nám nejen nedělají dobře, ale spíš nám nahání strach…

Termální lázně našeho hotelu jsme nakonec kvůli horku ani jednou nevyužili a ráchali se ve venkovním bazénu, kde bylo příjemně, nepřelidněno a s otevřeným barem. Je mi trošku záhadou, kam ty mraky lidí z hotelu mizely, když ne k bazénu – museli všichni jezdit transportním hotelovým autobusíkem na jednu takovou extra ošklivou šedou pláž hned vedle přístavu. Ty italské pláže, já vám nevim….to je tak hnusná věc, nechápu, jak si někdo může kazit dovolenou tím, že ji stráví deset centimetrů od nejbližšího pronajatého lehátka někoho zcela cizího… ale proti gustu, žejo…

Jelikož je přes den v červenci na Ischii opravdu vedro, trávili jsme dny převážně takto (ano, i na cestovatelském blogu se dá občas narazit na masňáckou fotografii, tohle je jedna z nich):

I tak jsme se ale pokusili cestovatelsky vytřískat z Ischie, co se dá. Obešli jsme třeba celé blízké  pobřeží od přístavu až ke Castello Aragonese (více o něm tady), kde jsme si prolezli celý středověký hrad a ve vedru se ploužili kolem rozpálených zdí, abychom se mohli pokochat podivnými zákoutími i vyhlídkami na okolní moře.

Část bývalého kláštera je zahlená do pnoucích se bugenvileí mnoha barev, a jejich mohutný porost skýtá stín alespoň u některých zdí. Zato zhroucená katedrála bez střechy je vystavena žáru slunce neustále a barvy jejích fresek  úplně vybledly. Jen dole, v kryptě, si můžete prohlédnout krásné středověké malby živých odstínů, kterým nic stáří neubralo na kráse.

Z Castella je krásný výhled na nejvyšší horu ostrova, skoro 800 metrů vysoké Epomeo, kam se lze dostat autem a potom pěšky či na oslu, když máte náladu. Bohužel, cesty jsou strmé a rozbité a naše auto, které jsme si půjčili (viz dále), by takovou cestu nezvládlo.

Nahoře v nejvyšší části hradu je luxusní restaurace, kam každý večer směřují vyšňoření hosté, aby pojedli něco od michellinských šéfkuchařů, zatímco se dojímají nad výhledy na rozsvícené ischijské pobřeží se siluetou Vesuvu na horizontu. Pokusili jsme se do ní proniknout, ale bohužel, bez dlouho dopředu udělané rezervace to bylo bez šance.  Na druhou stranu, marná nebyla ani večeře na břehu mořském, odkud jsme mohli pozorovat rozsvěcující se Castello při západu slunce.

Ale chození po břehu nám nestačilo, takže jsme si jeden den zapůjčili auto zvané Žihadlo. Rudý vůz italské provinience, jehož výkon dvou koní (jeden musel být chromý a jeden šilhal) nás v děsivém vedru bez klimatizace prohnal kolem dokola celého ostrova. Na druhou stranu, co chtít za výkon za pětatřicet euro na den, že? 🙂 Jeli jsme po směru hodinových ručiček, a zastavovali, když se nám zalíbilo.

Dokonce jsme dvakrát podnikli heroický pokus o vykoupání se na pláži, ale mezi všemi těmi slunečníky a davy lidí jsme byli ztraceni. Jeden pokus o vykoupání se zvrhl v oběd v rybí restauraci, druhý pak o namočení se mezi uřvanými dětmi házejícími po sobě chaluhy na pláži o velikosti 20x 20 metrů, obsazenou asi 80 lehátky. Nechápu…

Po točitých silničkách jsme dojeli k nejjižnějšímu výběžku Ischie zvanému Punta Sant’Angelo. Sto metrů dlouhý výběžek do moře je obklopen krásným rybářským městečkem (a milionem plážových slunečníků).

Mají tu dobré dorty a je tu i pár pěkných věcí k vidění.

Na západní části ostrova se nám zalíbil nápad dojít si k majáku. Napřed k němu vedly šipky, takže jsme se drali Žihadlem úzkými uličkami, které jsme z boku míjeli o pouhé centimetry:

Ale nakonec jsme ho zaparkovali na konci cesty a šli pěšky mezi lány opuncií a vysokým rákosím, abychom po chvíli došli k nejzápadnějšímu srázu ostrova, na jehož boku byl přilepen bílý maják.

Bohužel, schůdky k majáku byly zavřené, takže jsme si jen chvíli užívali turistůprosté ticho a rozhlehlost mořské pláně, pak jsme nasedli do Žihadla a vrátili se zpět k půjčovně.

O Ischii bych řekla asi tolik, že je to taková nouzovka pro lidi, co mají 4 dny volna a letenky do Bari jsou zrovna vyprodané, nebo je to ráj pro důchodce a rodiny s dětmi milující velké hotely s bazény, dobrý turistický servis, skvělou zmrzlinu a nevadí jim přecpané pláže. Nám těch pár dní stačilo k načerpání energie na další boje s nemocemi, k odpočinku a dobrému jídlu, a myslím, že na Ischii už se nepodíváme. To ale neznamená, že vám ji nedoporučuji. Jen tvrdím, že v Itálii jsou mnohem lepší (a levnější) místa, kde strávit skvělou dovolenou. My si na konci alespoň před odletem zajeli vlakem do Herculanea, abychom byli taky trochu kulturní. Neapolský záliv je na zážitky skvělý, ale na cestování to chce jinou dobu, aby člověk mohl udělat alespoň pár kroků a necítil se při tom spálený na škvarek :).