A to všechno jsem já!!!!
(K. si nepřeje, abych sem dávala jeho fotky, ale samozrejmě to slanil taky).
To ziráte, co?
Pokračuji z Baňos, celým jménem Baňos de Agua Santa, neboli Lázně Posvátných Vod. Jak název naznačuje, termálními prameny se to tu jen hemží, což je nanejvýš příjemné. Odpočinout si po náročném dni v krásně nasvíceném teplém bazénku, kolem kterého padá ze skály vodopád, je dobrý závěr dne.
Včera ráno jsme si půjčili horská kola a vydali jsme se na cestu zvanou Ruta de Las Cascadas, neboli Cestu vodopádů. Je to 19 km dlouhá silnice vedoucí z Baňos do Amazonie. Krajina zde prudce spadá z vysokohorských And do amazonské nížiny, takže všude se válí voda, která potřebuje do moře. Vybrala si hodně dlouhou cestu – jsme jen asi 300 kilometrů od Pacifiku, ale zdejší vody míří na druhou stranu přes celý kontinent do Atlantiku. Název pro stezku je více než přiléhavý. Vodopády různých velikostí padají z prudkých, pralesem zelených kopců, a kdyby je člověk chtěl obdivovat všechny, zabralo by mu to týden.
Předesílám jednu věc- nenávidím jízdu na kole. Fakt, hrozně. Jsem chodec od přirození a navíc mě vždycky příšerně sedlo otlačí sedací kosti. Mám je nějak našišato nebo co, ale hrozně to vždycky bolí. Ale výběr byl jasný: buďto kolo, složitý transport lokálními autobusy nebo turistický bus se systémem „pět minut na každý vodopád a jedeme, grignos!“ Nám to celé zabralo asi šest hodin.
Než jsem přišla na to, že musím mít větrovku a sluneční brýle, abych byla schopná jízdy, chvíli to trvalo. Pak už jenom zbývalo překonávat bolesti v zadní části těla a strach, kdykoliv nás předjížděl náklaďák nebo autobus. Cesta pro cyklisty je totiž jenom někde odkloněna od běžné silnice. Funění do kopce tunelem s autobusem za zády, či naopak sjíždění serpentin vedle náklaďáku, to je vzpomínka, která mě bude děsit ze spaní ještě dlouho.
Po cestě jsme viděli čtyři velké vodopády. Agoyan, který se Kuba rozhodl přeletět na ziplinu a nechal se připoutat na lano a poslat přes údolí nad vodopádem a zpět. Pak Manto de la Novia, Puerta del Cielo a konečně Pailon del Diablo. Mezi tím samozřejmě desítky menších vodopádů a krásnou krajinu ostře zelených a ostře řezaných kopců.
Vodopád Agoyan byl velmi mohutný, padající do opuštěného údolí. Jen nad ním poletovali lidé zavěšení na ziplinu a staré kabinky nesnesitelně křehce vypadající lanovky. Chápejte, já s mojí fobií z hloubek prostě do něčeho takového vlézt nemůžu….
Vodopád Manto de la Novia (Nevěstin závoj) je naopak romanticky jemný, padající z velké výšky.
Nejkrásnější a na zážitky nejbohatší je ale údolí vodopádu El Pailon del Diablo. Překlad Ďáblův kotel naprosto nevystihuje realitu, nestačí na ni. Celá řeka se najednou prostě propadá o minimálně padesát metrů a v mohutném kotli pod vodopádem se voda obrací tak, že spadnout do něj, znamená jistou smrt. Nad vodopádem vedou šílené provazové mosty, pod ním a vedle něj pak ochozy a schůdky, kde vás vodopád zmáčí od hlavy k patě. Vůbec nevím, jak ty balkonky mohli Ekvádorci vybudovat a zůstat u toho naživu. El Pailon je prostě živel. K vodopádu se může z obou stran. Scházíte pralesem dolů do údolí a proti sobě potkáváte naprosto promočené lidi, kolem broméliemi a mechem obrostlé stromy a kvetoucí liány….
Po tomhle mostě mě samozřejmě musel Kuba převést, protože jsem se zasekla a nemohla sama. Holt hrůzy z hloubek, neudělám s tím nic, jenom to překonávám. Na jiném místě se zase muselo pod tekoucí vodou plazit po čtyřech tunelem o výšce jednoho metru, aby se člověk vynořil přímo vedle vodopádu. Drobným Ekvádorcům tyhle rozměry asi stačí, ale my byli špinaví od bláta až za ušima a naše tenké plastové pláštěnky vzaly odíráním o skálu za své. Ale zafungovaly – jako jediní jsme nebyli mokří jak myši.
Na konci cesty jsme naložili kola do krytého náklaďáčku, vyskočili k nim a jeli zpět. Sedací kosti bolí a bolí….V noci jsem dostala horečku a hrozný kašel, takže jsem se jenom narvala práškama a dnešní adrenalinový režim jsme odložili na zítra. Jenom ležím, sedím u internetu a jím. A je mi líp, takže to snad zabralo.
Mějte se všichni krásně a pište komentáře!
Když si do Google zadáte „obrázky Ekvádor“, velmi pravděpodobně na vás kromě Cotopaxi ihned vyskočí nádherné fotografie zelené laguny obklopené zubatým sopečným kráterem. No, na mě při plánování cesty vykoukly taky, takže jsem samozřejmě Quilotou zahrnula do cestovního itineráře.
Zmátořeni po Cotopaxi jsme se dvakrát přesunuli busem a kolem jedné hodiny jsme vystoupili v osamělé horské pustině ve výšce skoro 4000 metrů, u závory s nápisem Vítejte v Quilotoa. Tam nás hned zkásli o čtyři dolary za vstup do indiánské komunity a my si uprostřed ledové mlhy a deště hledali ubytování. Odmítli jsme dávat čtyřicet dolarů za noc a skončili v rodinném indiánském penzionu přímo u útesu. Za 10$ na hlavu a noc včetně polopenze. No neberte to. Jenže, jééénže!!!
Nastala následující kombinace: a) výstup na Cotopaxi mne opravdu zhuntoval, takže mi bylo zle, b) byla taková zima, že se nám mlžilo od úst, c) neustále pršelo, d) „topíme až po včeři“, e) z nádherného kráterového jezera jsme zahlédli, zabaleni v bundách, toto:
Rozhodli jsme se tedy po odpočinek a doufání, ze zítra se počasí umoudří a my budeme moci lagunu obejít, jako tomu bylo v Cuicocha. Asi tři hodiny jsme klepali zuby navlečení do všeho, co máme, ve spacácích pod pěti dekami, a poslouchali jsme, jak déšť bubnuje na střechu.
V půl sedmé nás paní domácí zavolala k večeři a naservírovala nám u sebe v obýváku dvou chodové menu o polévce a kuřeti s rýží.
Bohužel mi bylo tak zle, že jsem nedokázala dojíst, takže jsem jen počkala, až nám paní domu zatopí v kamnech, zalezla jsem opět do postele a čekala na ráno.
To přišlo, ale když jsme se v půl sedmé probudili, byla opět mlha a lilo. Jenom jsme tedy snědli u paní domácí míchaná vajíčka, zabalili, chytili camionetu a milou Quilotou opustili.
Ani mne to nemrzí, samo o sobě to byl velký zážitek…..a kolem jedné laguny už jsme koneckonců šli, no ne?
A tak jsme po třech hodinách dorazili sem, do Baňos, města ve 1800 metrech, na půl cesty do Amazonie. Napřed pršelo, ale alespoň tu bylo teplo, a my sehnali krásné a levné ubytování. Ta nádhera, vysprchovat se a neriskovat přitom odpadnutí promrzlých orgánů!
Zatímco jsme turistickým městem procházeli, udělalo se krásně, nebe jak šmolka a teplo. Víc budu psát zítra, ale nemohu se s vámi nepodělit o pár obrázků neskutečně vycpaných zvířat z místního muzea. Vycpavač má smysl pro drama, ale anatomií se nijak zvlášť nezaobíral. Doufám, že vás to pobaví jako mne (mě to úplně vyléčilo, je mi báječně).
No a nakonec přidávám fotku čerstvě stažených cuy, připravených na rožnění. Tak co, dáte si?
Ahoj všem,
po třech dnech bez připojení se ozývám, píšu na blog, a dokonce přidávám pár fotek. Nějaké jsem dala i do starších postů, ale nemůžu sem dát vše, co bych ráda, protože fotím většinou na RAW, a to zdejší počítače nestráví. Lepím sem tedy fotky horší kvality, které fotím na automat, ty se fotí do JPEGu, a to se jakžtakž dá nahrát.
Skončila jsem plánem na park Cotopaxi. Brzy ráno jsme vyjeli z Cotacachi a ještě jsme se nechali vysadit ve vesnici Peguche, odkud jsme došli k vodopádům vysokým cca 45 metrů. Chtěli jsme totiž ten den vidět alespoň něco pěkného, protože jinak byl celý vyhrazen na přesuny busem, čili den dovolené by jinak byl, jako by nebyl. Vodopády spravuje indiánská komunita Pechuge, která se stará nejen o ně, ale i o přilehlý prales, termální pramen a incký slunečný kalendář. Chvíli jsme se procházeli lesem, kochali se vodopádem, nechali se poštípat od komárů a vyrazili jsme do Otavala, odkud jsme se měli přesouvat dál.
Jakmile jsme dojeli do Otavala a chytli jsme bus zpět do Quita, hrabala jsem se za jízdy v batohu a zjistila jsem, že jsme v komunitě Pechuge museli zapomenout knižního průvodce! Rychle jsme zastavili autobus, já zůstala venku na ulici i s batohy, které jsem pro jistotu celé ještě jednou přehrabala, a Kuba se taxíkem vrátil zpět k vodopádům. Přiznám se, že těch patnáct minut čekání byl očistec, protože už jsem si představovala, jak se tu pohybujeme bez chytré knihy. Naštěstí Kuba přijel zpět a už z dálky mával průvodcem na znamení úspěchu. Ta úleva!!!
Nasedli jsme tedy na jiný autobus a dvě hodiny jeli do Quita. Tam nastalo velké zmatení, protože město je dlouhé a má několik autobusových terminálů, na kterých si nás vždy po půl hodině úmorného cestování přehazovali jak horkou bramboru. Nakonec se ale vše podařilo a po téměř dvou hodinách jsme se dostali do autobusu jedoucího na Machachi, tedy na jih pod Quito. Odtud jsme ještě dvakrát přestoupili a v šest večer jsme konečně dojeli do Lassa, městečka, ze kterého jsme si chtěli udělat základnu pro trek na Cotopaxi.
Našli jsme krásnou haciendu, kde jsme usmlouvali cenu za naše dosud nejdražší ubytování (40$ /noc) a po večeři u krbu jsme šli brzo spát. Ráno jsme se v sedm ráno vydali do národního parku Cotopaxi.
A tady to začalo být trochu ošemetné. Knižní průvodce byl celkem sdílný o takových věcech jako je muzeum v parku a jeho historii, ale o tom, jak to v parku chodí, jak se tam dostat, kolik je vstup, a podobně, to jaksi mlčel. Dojeli jsme tedy taxíkem ke vstupu, nechali se vysadit a taxík bez řečí odjel. A my jsme stáli ve čtvrt na osm v zimě před vstupem do parku, pařilo se nám od úst, a nikde nic, jenom mlha…..
Strážci parku se nás pouze zeptali na číslo pasu a věk a beze slova nás pustili dál. Ocitli jsme se na dálnici uprostřed borového pralesa, která vedla stále dál, do kopce, pořád dál….celkem třináct kilometrů. Ehm.
Podařilo se nám stopnout jedno auto, které jelo kolem, a to nás za odporných deset dolarů vzalo až na konec silnice, k laguně uprostřed parku. Od řidiče jsem zjistila, že se do parku bez auta s průvodcem na cca 30 dolarů na osobu nesmí, protože pěšky je všude daleko. Zajímavé, že nám strážci parku neřekli nic a prostě nás nechali jít.
Inu, vystoupili jsme a zahájili trek. Cotopaxi se najednou vylouplo z mlhy, nádherně symetrický šestitisícový vulkán pokrytý sněhem a ledem. Ta černá skvrna pod vrcholem, to je ukázka vulkanické aktivity – skála je tam tak horká, že se na ní sníh nikdy neudrží.
Naštěstí jsme si u vstupu do parku koupili rukavice z lamí vlny, protože travnaté paramo bez přestání smetal silný studený vítr. Měla jsem na sobě: spodní prádlo, tričko, termotriko s dlouhým rukávem, pletenou tlustou mikinu, větrovku, dva šátky, kšiltovku, rukavice, legíny, podkolenky a kraťasy. A bylo mi akorát. Jen vidíte, že jsem vypadala jak sněhulák:
Chůze kolem laguny byla dosti nudná, proto jsme se rozhodli přejít travnaté paramo pod horou a vylézt na Cotopaxi trošku výše. Bylo to celkem daleko, ale procházka to byla skvělá. Pozorovali jsme ptáky, zakrslé rostlinky i Cotopaxi samotné, které se střídavě halilo do oblak a znovu se ukazovalo.
Už od příletu jsem nastydlá – v letadle byla opravdu nepříjemná klimatizace. Dva poslední dny jsem se lehce dopovala Modafenem, protože mne škrábalo v krku. No, je vidět, že chemie funguje, protože v tomto stavu jsem dokázala následující:
Jelikož serpentiny vedoucí k vrcholu pod ledovec byly dost strmé, po hodinové cestě přes travnaté údolí jsme se pokusili opět stopovat. Zabralo to a asi za pět minut jsme stopli camionetu, vylezli jsme na korbu a jeli. Auto na nezpevněné silnici plné zatáček nadskakovalo a mlátilo sebou, zatímco by stáli vzadu na korbě a vzdorovali ledovému větru a prachu. A šíleně se smáli. Nakonec jsme kupodivu nevypadli po hlavně ven, ale dojeli do výšky 4600 metrů nad mořem. Tam jsme vystoupili a pojali pošahaný nápad vystoupat dalších 200 metrů výšky k ubytovně, která slouží jako aklimatizační stanice před výstupem na ledovec a leží těsně pod hranicí věčného sněhu.
No, bylo to náročné. Nebudu lhát. Těch dvě stě výškových metrů jsme šli asi tři čtvrtě hodiny. Vždy dvacet kroků, zastavit se, překonat motolici a obracející se žaludek, zatnout zuby a dát si dalších dvacet. Cesta byla příkrá pěšina z nezpevněného štěrku, nohy se bořily a hůlky ujížděly do stran. Párkrát jsem myslela, že to fakt vzdám, dvakrát dokonce, že opravdu vyhodím snídani. Parkoviště vidíte níže, na obrázku je v horní pravé třetině.
Nicméně, nakonec jsme vylezli nahoru (Kubovi to šlo lépe, je to odolný sportovec bez zvýšené potřeby chemikálií v těle), udělali jsme pár fotek a v ledovém větru se vydali nazpět. Refugio bylo zavřené a opravovalo se, takže jsme si nahoře nedali ani čaj. Následující foto berte, prosím, jako důkaz. Pochybuju, že bych se kdy vlastními silami dostala výš, než do těch 4864 metrů nad mořem.
Po cestě dolů jsme potkali četu ekvádorských vojáků, kteří měli výšlap k refugiu jako tréning. Někteří to skoro vyběhli, někteří (a to mne zahřálo u promrzlého srdce) supěli nahoru těžce jako já, na výšky nenavyklá Středoevropanka.
Několik zákrutů serpentin jsme zase slezli sami, ale pak jsme stopli camionetu (opět bohužel za 10 dolarů) a na korbě dojeli pod lagunu k muzeu, kde jsme si dali čaj z koky a kuřecí polévku. A vydali se pěšky zpět těch 12 kilometrů k bráně parku. Po asi třech kilometrech se nám podařil poslední stop, který nás zadarmo provezl zbytkem cesty a dokonce i ven z parku, až k dálnici, kde jsme chytili autobus domů. Tam jsme zcela odpadli a spali (já opět na Modafenu, protože plíce sípaly a krk štípal).
A to je vše, přátelé, tak jsme zdárně překonali vítr, zimu, převýšení, vzdálenost i nástrahy parku na penězi oplývající gringos.
A stále žijeme 🙂 !
Ahoj všem!
Zcela disciplinovaně jsem si dnes sedla k počítači a píšu blog, místo abych ležela s nohama nahoře a tiše odpočívala. Doufám, že to oceňujete.
Dnes je totiž rozhodně proč odpočívat. Ráno jsem se vzbudila v půl čtvrté, ale v pět se mi ještě podařilo na hodinu usnout. V šest už jsem však vykopávala Kubu z postele, protože už se mi chtělo z Ibarry vypadnout. Udělali jsme dobře.
Svezli jsme se asi půl hodinku zpět autobusem do Otavala a odtud ještě asi dalších dvacet minut do Cotacachi. Krásné městečko, ležící pod sopkou stejného jména, obydlené především indiány Kečua je novátorské – propaguje ekologii, čistotu ulic, demokratické zřízení a celkově působí jako balzám na duši. Ulicemi se procházejí indiánky se zelenými buřinkami či černými klobouky vyrobenými ze stočených pruhů těžké chlupaté látky, mají vyšívané halenky, na krku šňůrky zlatých korálků a na zádech buďto obrovský pytel čehokoliv nebo miminko zamotané v šátku.
Hned, jak jsme se rozkoukali, útokem jsme vzali první hostel, obrovskou rychlostí sbalil na cestu a autobusem a caminoteou (takový nákladní taxík) jsme se dopravili k laguně Cuicocha. To jméno znamená v kečua Jezero morčete (cuy = morče). Jedná se o nádherně modré jezero v nadmořské výšce 3100 metrů. Vzniklo po výbuchu sopky, když se vzniklý kráter naplnil vodou, nad kterou vyčnívají do výše dva ostrovy, taktéž pozůstatky mohutného výbuchu. Kráter se dá obejít skoro celý kolem dokola. Čtrnáctikilometrová trasa opakovaně klesá a stoupá v převýšení cca 300 metrů, aby se chvíli vinula přímo po okraji kráteru, chvíli procházela z boku kolem něj a jindy zase padala hluboko mezi stromy na druhé straně kráteru u silnice.
Trasa se nazývá „Cesta orchidejí“ a jméno je to skutečně přiléhavé. Květiny a keře kvetly všude okolo v rozličných barvách, tvarech a velikostech. Někde jsme procházeli tunelem z přerostlých větví obalených mechem, někde vysokou travou vysokohorského parama, a na jednom místě byla dokonce květina s listy o průměru jednoho metru. Naštěstí jsme ji nemuseli použít jako deštník, protože počasí bylo krásné – sice velmi větrno, ale většinou slunečno.
Laguna Cuicocha je obklopena v tuto chvíli neaktivními sopkami, takže nejen výhled na jezero, ale i na druhou stranu kráteru, je velmi dramatický. Krajina je v údolích svěže zelená a dělená na malá políčka, takže pohled na ni je oku více než příjemný. Ušli jsme cestu za pět hodin a nadmořská výška si vybírá svou daň. Plíce lehce pálí, nohy sebou škubou a tělo chce spát.
Zbytek cesty se musí ujít po nové asfaltové silnici, asi tak čtyři až pět kilometrů mezi poli a pasoucími se kravami. Nám se po kilometru podařilo naštěstí stopnout malý náklaďák. Kuba si vyskočil na korbu a já cestou do města čile konverzovala s indiánským řidičem. Hrozně se podivoval, že máme v Čechách v průměru jedno až dvě děti, protože od má osm dětí a šest bratrů a šest sester. Ale, a to je krásné, hrdě mi oznamoval, že všechny jeho děti chodí do školy, jeden syn dokonce studuje na univerzitě.
Tak, a teď jsme tady, v Coatacachi, nechali jsme si za padesát korun vyprat a vyžehlit, a jdeme se najíst. Kuba prohlašuje, že si jako poctu Cuicoche dá pečené morče. Uvidíme, jestli ho nad talířem s rozšklebenou tlamkou odvaha neopustí…..
A zítra velmi brzy se balíme a vydáváme se na dlouhou cestu na jih pod Quito, do parku vulkánu Cotopaxi, věčně zasněženého velikána, abychom v jeho stínu strávili dva až tři dny s veškerou náloží na zádech.
Tak nebojte, dám vědět!
Ahoj všem, děkuju, že čtete blog a netrpělivě vyhlížíte, až sem konečně zase něco napíšu. Nuže, okamžik „O“ nastal.
Nebudeme si nic nalhávat, cesta sem byla děsná. Tak především hrozně dlouhá. Ráno jsme vyjeli z Nuslí v půl třetí, v šest jsme byli na parkingu v Mnichově, odkud jsme se nablížili na letiště a pak tam posedávali do deseti hodin, kdy jsme se konečně dostali letadla a odstartovali. Nevím, kdo z Delty mne nenávidí, ale na obou letech jsme dostali sedadla, která se nedala položit, protože byla přímo před záchodem….. Naštěstí se mi podařilo vnutit se na prázdnou trojku uprostřed a asi jako jediní v přeplněném letadle jsme si i lehli. To bylo skvělé, protože tento první let trval 10 hodin. V Atlantě jsme čekali dvě a půl hodiny na přestup a dalších pět hodin letěli do Quita. Dorazili jsme v místních 10 hodin večer, u nás tedy brzy ráno.
Jelikož je Quito taková dlouhá hubená nudle v údolí mezi několika sopkami, na šířku má sice jen 15 kilometrů, ale dlouhé je jak týden. Jeho obyvatelé mu pro tento tvar dokonce přezdívají Klobása. Cesta z letiště tak trvala další půl hodinu. Naprosto mrtví jsme proto upadli do postelí a teprve ráno jsme zjistili, ze máme z okna výhled na krásnou Basilicu del Volto Nacional.
Prošli jsme celé historické centrum Quita – není to nic těžkého. Několik náměstí se čtyřiceti kostely se dá obejít za půl dne, když na to půjdete svižně. Ale nesmíte zapomenout na skutečnost, že Quito leží v nadmořské výšce téměř 3000 metrů nad mořem, a vzduch je tak řidší, než na jaký je průměrný Evropan zvyklý. Chvílemi se člověk musí zastavit a vydýchat se, ale zvládnout se to dá. Mně třeba vždycky v těchhle výškách teče celou dobu krev z nosu. Ale na to už jsem si zvykla v Mexiko City.
Viděli jsme hlavní katedrálu Quita, baziliku La Merced, která uvnitř vypadá, jako by byla cukrářským růžovobílým výtvorem. Navštívili jsme klášter sv. Františka, který je prý největším klášterem v Latinské Americe (což nám říkali i o Santo Domingu v Limě a Santa Catalině v Arequipa, takže netuším, kde je pravda) a podivili jsme se nad krásou zlatozlaté jezuitské La Compania. Mezi tím jsme si stihli dát čerstvý mandarinkový džus a nějaké to pollo. A to bylo na první den asi tak všechno.
Nevím, proč je centrum Quita chráněno jako kulturní dědictví UNESCO č. 1, a pro č je nazýváno nejkrásnějším koloniálním městem Latinské Ameriky. Z hlavy bych vám vyjmenovala minimálně šest jiných, které se mi líbily několikanásobně víc. Na vině je asi neutuchající proud čmoudících aut, který znemožňuje člověku dýchat – škoda, že staré město není uzavřeno pro auta a ponecháno jen pěším.
Vyšplhali jsme ještě na vrcholek věže baziliky del Volto Nacional, a pak už jsme běželi do nové části Quita, abychom sehnali na poslední chvíli výlet do Amazonie. Pokoušeli jsme se totiž domluvit týden u peruánských hranic s jedním člověkem na doporučení přes internet předem, ale ani měsíc vyjednávání nepřinesl kýžený výsledek. Nakonec se nám podařilo výlet sehnat přes agenturu v Quitu a musím říct, že se nemůžu dočkat. Prales mi už po dvou letech neskutečně chybí.
Večer se projevil jet lag, tak typický pro cesty na západ, takže jsme bez večeře usnuli v půl sedmé večer. A od půl páté ráno jsme se převalovali v postelích, čumákovali a nemohli zase zabrat…
Následující ráno jsme vyjeli lanovkou Teleferiqo na úpatí sopky Rucu Pichincha, která se vypíná přímo nad Quitem. Napůl bez dechu a s pálícími plícemi jsme se pak ve čtyřech tisících metrech kochali panoramatickým výhledem na město a hory, obklopující ho jako mohutné hradby čnící do nebe. Poštěstilo se nám a na chvíli jsme dokonce zahlédli masiv vulkánu Cotopaxi, což je vzácnost – s oblibou se skrývá v mracích.
Fotografie samozřejmě dodám, ale až narazím na místo, kde budou mít rychlejší internet a já budu mít více času. Fotky mají takovou velikost, že místní počítač je odmítá přechroustat. Musíte holt vydržet, ale i tak doufám, že mi zachováte přízeň.
Celé odpoledne jsme dnes jeli do Ibarry, což je město na sever od Quita, kde jsme chtěli jet na výlet autobuso-železnicí do starých solných dolů. Bohužel se po příjezdu ukázalo, že je tu tak málo turistů, že vlak pojede až za dva dny. Což my si ovšem nemůžeme dovolit. Další bohužel je, že Ibarra je velmi ošklivé město. Takže se zítra ráno sbalíme a prchneme pryč. Chceme podniknout celodenní výšlap kolem kráterového jezera Lago Cuicocha.
A teď jdu prát v umyvadle, plánovat zítřek a celkově zase usnout, přestože je teprve půl sedmé. Já to pořád říkám, měla jsem se narodit tady. V LatAm mám přirozený denní rytmus, a ne jako u nás, kdy chodím spát ve dvě v noci a v deset se nemůžu vykopat z postele 🙂 .
Mějte se všichni krásně a nezapomeňte psát komentáře!
Konečně, po třech letech zase Latinská Amerika. Toužím po ní bytostně, takřka fyzicky. Nemůžu se dočkat. Nebalím a neplánuju, protože nestíhám v práci. Ale co, ještě mám šest dní a lékárnu a očkování mám v pořádku a průvodce pročteného. Co víc si přát.
Jediná příprava spočívá ve čtení a sledování videí ve španělštině. Po třech letech je to trošku katastrofa, ale beru to jako jízdu na kole – to se prostě nezapomíná!
Bude to akční, zamluvený máme pouze první hotel na tři noci v Quitu, jako vždycky. Pak už se uvidí, jak to půjde. Chtěli bychom být 15 dní v Andách (nad 3.500 metrů nad mořem), týden v Amazonii a chvíli i na pobřeží Tichého oceánu. Ale nic neslibuju, nechte se překvapit, jako my.
Děkuji všem, co se mi tu budou starat o Hafíka, kancelář, auto i kytky. Díky, dovezu vám svetr z lamy:) Díky K., že se mnou jede.
A doufám, že se s vámi všemi potkám v komentářích blogu, pište mi.
PS: právě jsem zjistila, že nemám krosnu. Kdo z vás si jí půjčil? Přiznejte se!!!!!
PPS: byl to Tošek, osobně si ho ztejrám, až se vrátíme….
Poslední den jsme se hned brzy ráno vydali na trek do Národního parku Bukhansan. To je nejnavštěvovanější národní park na světě – nedivme se, leží přímo v Soulu, druhém nejlidnatěším městě na světě. Má 80 kilometrů čtverečních a je rozdělen na jižní a severní část. My jsme chtěli vylézt na nejvyšší horu parku, Baekundae (837 m), která se nachází v jižní části.
Vyjeli jsme tedy metrem a už po cestě jsem si začala všímat Korejců oblečených v plné trekové výbavě, kteří se k nám postupně přidávali. Když jsme vystoupili z metra a čekali na autobus, který nás měl za 10 minut dovézt k parku, už jsme stáli nejen jako jediní Evropani mezi samými Korejci, ale jako jediní v keckách, kraťasech a tričku. Ostatní totiž byli PŘIPRAVENI – od kotníkových trekových bot, přes trekingové kalhoty, nátělníky, trička, mikiny, větrovky, šátky na krku, kšiltovky a sportovní brýle, nordicwalkingové hole, až po skořepinové batohy, cestovní židličky, karimatky, hrnečky a několik termolahví. Lehce jsme znejistěli, jestli jdeme na výlet městským parkem, nebo se vydáváme někam do divočiny.
Už samotný vstup do parku nás pobavil. Pochopili jsme, že korejská závislost na trekingovém vybavení je odpovědí na diktát jeho výrobců. Od autobusové zastávky se totiž po obou stranách ulice vedoucí ke vstupu do parku vyjímaly dvě řady obrovských obchoďáků všech výrobců outdoorového oblečení, které prostě nutně vzbuzovaly dojem, že pokud nebudete v parku outdoorově obaleni od hlavy k patě, bídně zhynete někde pod kamenem.
No, neodolala jsem a koupila jsem si vlastní trekové hole:)
Než jste do parku vpuštěni, i než z něj vylezete, musíte si u stojanu hadicí nastříkat na boty a ponožky nějaký aerosol. Nevím, co to bylo zač, ale v rámci stádního chování jsme se podřídili většině a taky si posloužili střikem. Pak už jsme vyrazili podél malé říčky uhánějící po obřích balvanech směrem vzhůru.
Cesta na vrchol je dlouhá přes 4 kilometry, což se nezdá tolik, ale vzhledem k tomu, že na ní musíte překonat převýšení 800 metrů….nebudu lhát, bylo to vyčerpávající.
Šplhali jsme po obřích kamenech čím dál tím výš, proklínali svou slabou fyzičku, vydýchávali se a svačili sušenky, zatímco se kolem nás vzhůru draly korejské stařenky vzhledu vysušené řasy ve značkové větrovce. Nechápu, já to málem nevyfuněla.
Posledních půl kilometru se cesta vynořila z borovicových lesů (kde krásně kvetly divoké azalky), a nastalo lezení po holé skále, po železných chodníčcích a řetězech. Au. Au. Au.
Navíc se samozřejmě musela vystát fronta, protože těch 5 milionů návštěvníků parku (roční průměr), se očividně chtělo rozhlédnout z hory spolu s námi. Šplhala jsem tedy vzhůru, jako vosa k bonbónu přilepená k řetězu, zatímco K. mi nesl hůky, batoh i foťák a kolemstojící Korejci se mi smáli. I což, vyšplhala jsem to!
Nahoře na hoře foukal prudký vítr, ale bylo nádherně. Oproti včerejšku byla obloha jako vymetená a výhled na všudypřítomný okolní Soul, táhnoucí se od moře do vnitrozemí, byl úžasný.
Cesta nahoru a dolů nám trvala asi pět hodin a poslední kilometr už jsem málem lezla po zemi, protože mně hrozně bolela chodidla. Musím sebekriticky přiznat, že trekingové boty by se byly bývaly opravdu hodily. Když jsme opustili park (po obstřiku, samozřejmě), vrhli jsme se v nejbližší samoobsluze na sendvič a džus a byli rádi, že nám nohy neupadly.
A to je tak všechno. Zbytek už jen zahrnuje procházku nočním Soulem, nákupy, párečky na špejli, palačinku s conflakes, K. nové boty a pak už jen spánek a ráno v pět hodin odlet.
Bylo to skvělé, díky Fílo s Luckou, že jste nás vzali s sebou, máte u mě večeři!
Soul, den druhý. Nesl se ve znamení architektury.
V centru města se nachází hned několik paláců, symbolů Jižní Koreje. Geyongbokgung, Changdeokgung, Changgyeonggung, Gyeongghuigung a Deoksugung. Neptejte se mně, jak se to čte. Já jen vím, že jsme viděli ty první tři.
Jelikož mé jinak encyklopedické znalosti ( 🙂 ) nejsou zrovna dvakrát obsáhlé, když přijde na jihokorejskou historii a architekturu, nechám v dnešním postu za sebe mluvit hlavně fotky.
Geyongbokgung je zapsán do seznamu UNESCO a je nejkrásnější, nejznámější a největší ze všech paláců. Byl postaven jako první na konci 14. století pro novou vládnoucí dynastii Čoson.
Hned po příchodu jsme měli štěstí a stihli jsme střídání stráží, kterým jeden z nich třískal do kroku do obřího malovaného obřadního bubnu tak mocně, že se rány odrážely od okolních výškových budov (nezapomeňte, že jsme v Soulu, staré koexistuje s novým bez sebemenšího zaváhání).
Palácový komplex sestává z mnoha menších dvorců propojených mezi sebou – trůnních sálů, harému, správních budov, okrasných zahrad, soukromých komnat a podobně. Všechny budovy jsou dřevěné, bohatě vyřezávané a nádherně barevně zdobené. Narozdíl od Číny, se kterou se mi přád nabízí srování, je ale výzdoba hlavně ornamentální, nanejvýš zobrazuje květiny. Zvířata jsou vyobrazena velmi vzácně, krom páru zlatých draků na stropě hlavní císařské trůnní síně a občasného fénixe na dveřních překladech.
Strop se vznáší někde vysoko, lemován dřevěným krajkovím hýřícím barvami:
Je pravdou, že focení dveří, trámů, oken, barevných stěn a podobných detailů, je mou cestovatelskou fotografickou obsesí, jak si jistě mohli věrní čtenářové mého blogu všimnout. Ale uznejte, copak bych Vás mohla o podobné obrázky ochudit?
Dobrá, dobrá, nechám toho, protože jinak bych si mohla takhle klidně vytapetovat celou hlavní stánku blogu odshora dolů….
Místo toho ukážu pár detailů střechy:) Při porování se střechami čínských památek se mé laické oko dobralo několika rozdílů. Čínské chrámové a palácové střechy jsou ze zelených či modrých glazovaných tašek, ty korejské z matných v barvě antracitu. Čínské střechy mají v rozích sošky ochranných bůžků ve žluté barvě (třeba pána jedoucího na slepici, hlavy zvířat a podobně), zatímco ty jihokorejské vidíte zde níže. Spíš než realistické vyobrazení mi to připomínalo moderní umění:
Nevím, jestli je tomu proto, že to tak bylo vždycky, nebo jestli byly památky rekonstruované nově bez barevných tašek. Jisté však je, že všech pět hlavních paláců v Soulu bylo rekonstruováno několikrát. Od svého založení – byly stavěny postupně a vždy opouštěny s další vládnoucí dynastií – byly totiž paláce několikrát vypáleny a znovu obnoveny. Naposledy byly zničeny za japonské okupace na počátku 20. století.
Zde mi dovolte malou odbočku, neboť jsem se dočetla nadmíru zajímavé věci o téhle japonské okupaci. Nejenže Japonci zotročili tisíce korejských žen, které musely jako sexuální otrokyně sloužit jejich vojákům, nejenže umučili stovky lidí a vypálili paláce, oni dokonce utlačovali Korejce velmi sofistikovaným duchovním způsobem. Tak například nechali pokácet symboly korejského císařství – silné stromy rostoucí po celém Soulu a místo nich vysadili tisíce vrb vlajících ve větru, představující porobenost korejského ducha. Co mne ale dostalo nejvíc, byla následující operace: Japonci přeměnili přesunutím císařského trůnního sálu půdorys jedné z hlavních budov Geyongbokgungu, o kilometr dál v přímce s ním a významnou horou za ním pak postavili kulovitou budu nové radnice. Když byste se na trojici radnice – palác – hora dívali ze vzduchu, s trochou představivosti byste mohli vidět tři znaky japonské abecedy tvořící slovo Japonsko (tedy tři slova: Země vycházejícího slunce). Rafinovaně ďábelské, ne???
Na obrázku výše vidíte onu předmětnou horu, jeden ze symbolů císařské Koreje, Japonci tak potupně znesvěcenou.
Konec odbočky, popisuji dál den druhý…. Viděli jsme tři paláce, které se sobě navzájem dost podobaly, takže nemá smysl sem dávat pořád dokola ty samé fotografie. Mezi návštěvou jednotlivých paláců jsme prošli starým centrem Soulu, uměleckou čtvrtí plnou muzeí, butiků a kaváren – mohu doporučit například Muzeum šperků, kde byl pan hlídač nadšen, že vidí Čechy. Ukazoval nám knihu o spolupráci muzea s naší ambasádou na výstavě o českých granátech.
Když jsme opustili poslední palác, schylovalo se k hroznému dešti. Vítr nám hnal do očí prach a my prchali ulicí výrobců protéz („Kupte si novou nohu, prsty, lýtko, ucho či ruku!“) k nejbližšímu metru. Liják se spustil v ten okamžik, kdy jsme zapadli do podzemí. Řekli jsme si, že se tedy projdeme 4 kilometry dlouhým tunelem Euljiro, který má podle průvodce být zajímavou procházkou pod ulicemi, plnou malých obchůdků. Nastalo lehké zmatení, neboť domorodci nebyli s to porozumět našim pokusům o správnou výslovnost názvu tunelu a na mapu zírali sice v horečnaté touze nápomoci, ale zejména s vytřeštenými pohledy. Nakonec jsme zjistili, že tunelem jdeme už asi dvacet minut, a že je to prostě pokračování tunelu metra. A navíc, většina obchodů byla zavřená….no….Tak jsme se alespoň zastavili v jedné z kaváren, kde jsem omylem ochutnala místní zdravý a vysoce energeticky úchvatný a mládí zachovávající nápoj vyráběný podle chuti a zápachu z vývaru z vojenských ponožek. Obávám se, že Evropan prostě není nic tak superzdravého schopen pozřít.
Došli jsme tunelem do moderní části Soulu, kde jsme vylezli na povrch u Dongdaemunského tržiště, které má být největší v celé Koreji. Ale už není a místo něj, jak jsme zjistili, vyrostlo několik obřích futuristických budov, například tato od Zahy Hadid, mnou překřtěná na Enterprise.
Naprosto zmoženi jsme se ještě dohrabali k hotelu a noční čtvrtí plnou neonů a opilé jihokorejské mládeže jsme se došli najíst.
A upadli do postelí a spali a spali a spali…
Dnes jsem to spočítala. Za 33 let života 38 zemí a snad letos stihnu i tu třicátou devátou. Je to hodně? Je to málo? Ještě jich zbývá 161:)
Cesty kolem světa a já 