Takže, pokračuji tam, kde jsem naposledy přestala.
Z La Fortuny pod Arenalem jsme ráno vyjeli na cestu „jeep-boat-jeep“ směrem k Monteverde. Vznikly začalo to tím, že se na nás Marta vykašlala a dojela tam sama, přestože slíbila něco jiného, a tak jsme museli její objednané místo zaplatit. Taky jsme zjistili, že jeep si zde v Kostarice představují jako rozhrkaný mikrobus pro 12 lidí. Ale dobrá. S ním jsme dorazili na břeh jezera Arenal, které vzniklo před 40 roky při výbuchu sopky. Právě to je na tom zajímavé. Jak tu prostě z ničeho nic vzniklo jezero o délce 15 km, tak to není obyčejné jezero, jakých můžete vidět všude plno. Tohle třeba nemá žádné břehy ani pláže. Z vody prostě kouká kus původního kopce a basta….
Lodí jsme se přepravili na druhou stranu jezera a tiše se přitom uchechtávali při pohledu na tlusté Amíky, jak se pokouší přes trávu a křoví na břehu přetáhnout na palubu svých pět kolečkových kufrů na osobu. Zlatý batůžek se čtyřma tričkama….Na místě jsme poupravili naši představu o názoru místních na jeep. Tentokrát se jednalo o minibus pro 8 lidí, kterému nešly dovírat dveře.
I vydali jsme se na cestu, za kterou by se nemuselo stydět žádné opravdové safari. Stoupali jsme k horskému pralesu Monteverde asi tři hodiny po prašných a kamenitých cestách, při jízdě se naše vnitřnosti pěkně šejkovaly a naše zuby skřípaly zvířeným prachem – to nekecám. Jak nešly dovírat dveře, v autobuse bylo tolik prachu, že nebylo vidět zezadu na řidiče.
Ale do Monteverde jsme dorazili v pořádku, najedli se, ubytovali se v báječném hotelu Monte Elena hned na hlavní třídě, a to na radu jednoho turisty z předchozího dne. Neprodělali jsme, nocleh za 5 dolarů na osobu a čisto jako v klícce čistotného papoucha. Sešli jsme se s Martou, která přenocovala v hotelu přímo u parku (za 40 dolarů) a objednali jsme si tzv. Sky tour. Na canopy tour – tedy zavěšení na lano a pouštění přes koruny stromů jsme neměli ani žaludek ani peníze, tak jsme zvolili druhou možnost – cestu pralesem po vlastních, po chodníčcích ve výšce. No….chodníčcích…spíš visutých houpajících se a kymácejících se mostech. Těšili jsme se do mlžného pralesa, kde má pořád pršet, a kvůli kterému jsme si zakoupili v Praze za drahý peníz pláštěnky a tak.
Napřed jsme vyrazili na denní tour. Průvodce nás vodil naprosto vysušeným lesem, ukazoval kytky, povídal o nich, prošli jsme se po pár mostech, které se celkem kývaly, ale jinak nic moc. Prostě prales měl holt tentokrát sucho. Je tady teď totiž léto. I když místní nerozlišují čtyři roční období jako my, ale pouze dvě: sucho a mokro. Navíc jsme se dozvěděli, že se nejedná o mlžný prales. Nikoliv. Monteverde byl před dvěma lety certifikován oprávněným pralesologem na mlžno-deštný prales, jeden ze 45 druhů pralesů v Kostarice. Dojem nic moc zachránil až závěrečný šplh vnitřkem stromu ze země až na visutý most. Parazitní rostlina prostě obepnula a různě obmotala strom, udusila ho, ten umřel, ztrouchnivěl a stát zůstala pouze původní mříž s parazitní rostliny okolo, která si vesele žije, a po které se dá šplhat vnitřkem jako po komínovém žebříku.
Večerní tour byla mnohem lepší. Začalo pršet, udělala se duha, pak se setmělo a my vyrazili s průvodcem a baterkami do temného pralesa. Všude samé zvuky, ale zvířena nikde. Pak to začalo: napřed jsme narazili na mravence atta – střihače listů, jak po své vyčištěné „dálnici“ přenášejí ukousané lupínky a kytky, které si pak skladují v mraveništi a tam pěstují houbu, kterou se živí. Snědí takhle asi 5% všeho listí v pralese! Vedle nich žijí jejich nepřátelé, jiní mravenci, kteří jsou prý užiteční lidem – armáda jich na jeden naběhne do baráku, lidi odejdou. Mravenci dům vyčistí – sežerou šváby a škorpiony, lidského jídla se ani nedotknou – a jdou k sousedům. Možná by mohli navštívit Marty tetu v SJ nebo naši dnešní bytnou (o tom ale až níže). Jeden z mravenců, kterého držel v prstech náš průvodce, udržel v kusadlech asi 20 cm dlouhý klacek. Jsou to prostě frajeři, nechtěla bych se s nimi utkat v přímém souboji.
Pak přišli na řadu hmyzi vypadající jako obří zelené a hnědé listy, vypadající jako obří hmyzi, vypadající jako malí hmyzi, apod. Pak ale do tmy začaly mrkat místní světlušky, asi tak pětkrát svítivější než ty naše. Nejlepší je ale světluškobrouk, který má svítilnu na zádech, ale ta vypadá jako dvě oči. Vypadá to tak, že ze tmy na vás najednou zasvítí dva žluté body, asi jako když na vás hladově odněkud zírá šelma. Leknete se, zařvete jako blázen, všichni namíří na to místo své baterky – a on to brouk! Ovšem vaše strachy počůrané kalhoty už to nezachrání.
Pak jsme viděli obří ropuchu, jedovatou tak, že třeba psa zabije na místě, taky jsme viděli tarantuli, co koukala z díry a číhala na kolemjdoucí kořist (Michal ji chtěl pořád lákat víc a víc ven, ale naštěstí se ta obluda lekla a prchla dovnitř). Dál jsme spatřili visícího lenochoda, klátícího se ve výšce asi 20 metrů nad zemí na stromě, výkyv asi 6 metrů, a klidně chrněl. Ještě jsme okusili, jak chutná kafe, když roste na stromě, kytku co voní jako pepř, atp. No prostě žůžo.
Zima byla děsná, Monteverde je nejstudenější místo v Kostarice. V noci byl hrozný vichr a mrzli jsme – dokonce jsem si v noci musela natáhnout punčocháče. Ráno jsme v šest vyjeli autobusem do Liberie na sever Kostariky.
Opět se konal prach tak mocný, že jsme vypadali téměř jako černoši, když jsme se vypotáceli z autobusu. Hned poté jsme se vydali do místního hostelu, který našel Michal někde na netu, že jako „doporučeno“. Ubytovali jsme se za 8 dolarů na noc, předplatili jsme si dvě noci, nadšení tou úsporou. Vyprali jsme nějaké oblečení, ignorovali zápach a šváby a vydali se na Playa de Coco.
Jsme teď v kraji Gunacaste, nejsušším kraji Kostariky. Je tu suchý prales, suchá tráva, suché palmy, prostě suché všechno. Je asi 35 stupňů. Slyšela jsem, že u vás je teď asi minus pět, takže CHA CHA CHA, myslela jsem si, JEN ZÁVIĎTE. Přijeli jsme po hodině na pláž, namazali se proti slunci, vyrazili po čáře odlivu, sbírali mušle, koukali na Tichý oceán, dorazili jsme na poloostrov, kde jsem se asi dvě hodinky váleli, plavali, opalovali a tak. Místní slunce je ale zrádné. I když jsem se pečlivě namazala, spálila jsem si ramena, ušiska, krk vzadu, nohy od kolen dolů a nárty. Ne hodně, byla bych ok, kdyby byly u pláže nějaké sprchy. Ale nebyly, a tak jsem měla dlouho na nohách sůl a do jedné z nich jsem dostala nějakou alergii, pálí to jako mrcha.
No nic, řekli jsme si, nasedli do autobusu a přijeli do Liberie. Dorazili jsme k ostelu, sežraní od komárů, nutně se potřebující vykoupat, aby se vylepšila ta vyrážka, která už mne v té době bolela jako čert. Taky jsme měli na pokoji protialergické léky a všechno. No jo, jenže bytná nikde a na dveřích mříž. Na naše zavolání přišla jiná paní, řekla, že ví, že tady bydlíme, a že tam máme věci, ale že má zákaz kohokoliv pouštět dovnitř.
Nabádala jsem Martu, ať začne paní sprostě nadávat, že to třeba zabere….Ještě jsme nezoufali. Poptali jsme se po okolí, kdy by mohla asi tak baba bytná být. Dozvěděli jsme se, že nikdo neví, ale udělala to prý i jiným turistům, nevrací jim peníze, a vůbec je to zlá ošklivá čarodějnice. Teprve teď jsme začali zoufat. Zavolali jsme policii. Ta dorazila. Paní za mříží tvrdila, že nemá klíče. Já se třásla zimou, jak jsem byla spálená, a navíc jsem potřebovala léky. Policie byla bezradná, jenom říkali paní za mříží, že to dají do novin, že se takhle k turistům nikdo nemůže chovat, zvlášť, když tam máme léky.
Nakonec to dopadlo tak, že po půl hodině marného přemlouvání ženské za mříží, telefonování kamsi a postávání, dorazila naše baba bytná. Začala křičet, co prudíme a voláme policii, když jsme jí ještě nezaplatili za ubytování. Pak vytáhla z kabelky klíč a předstírala, že ho dostala od ženské za mříží, takže by celý den v baráku, a my tupci jsme si o něj mohli říct.
No nakonec po té, co na sebe Marta s babou ječely, jsme si sbalili věci, baba nám nevrátila peníze a my šli do jiného hotelu. Byl sice dvakrát dražší, ale o 100% čistější. A měl klimatizaci. Prachy nemáme, vyrážka zůstala.
Přátelé, tady je tedy varování: nejezděte do Cabinas Michelle v Liberii v Kostarice, majitelka je zlodějka a zlá tlustá baba, co má v hotelu smrad a šváby!
Ufff, to se mi ulevilo 🙂 Ještě chci říct, že se máme pořád dobře, těšíme se na zítřejší trek na Rincon de la Vieja, takový místní Yellowstone.http://www.infoweb.co.cr/turismo/parques/rincon_de_la_vieja.html Pak se od nás Marta oddělí, vrátí se za rodinou do SJ, a my pokračujeme na tři dny do Nicaraguy.
Ahoj všem!
od Luu:
Cesty kolem světa a já 