Název tohoto postu je zjevnou reminiscencí na mé fyzické výkony při canyoningu v Ekvádoru minulý rok. Tentokrát jsme se s Kubou překonávali v jeskynním systému tzv. Banánové jeskyně v horském městě Sagada uprostřed luzonských Kordiller.
Sagada leží asi tři hodiny jízdy serpentinami na sever od Banaue. Vyrazili jsme v sedm ráno a stoupali stále výš do hor. Tropická vegetace nenápadně ustoupila rozhlehlým lesům vzrostlých pinií a rýžová pole zmizela. Místo nich jsme míjeli divoké řeky ve zpěněných kaskádách a peřejích spadající z úbočí jedovatě zelených kopců.
Dlouhé roky byla na Fililpínách Sagada známa jako sídlo huličů a pěstitelů marihuany. A to do doby objevu obrovského jeskynního systému a tzv. zavěšených rakví domorodých obyvatel. Zdejší kmeny totiž své mrtvé ukládají v malých rakvích nejen naskládaných na hromady do jeskyní, ale některé zavěšují na skály. Slyšeli jsme celkem tři verze původu visících rakví. Prý se jednalo buďto o oběti nakažlivých chorob, o starce přeživší sto a více let věku, či o osoby význačné, jejichž pověšení po smrti ve fetální poloze pod převis tyčící se nad borovicový les, bylo výrazem úcty. Můžete si vybrat sami. Mě tento způsob pohřbívání nijak moc nezaujal a pohled na desítky rozpadajících se malých rakviček není zrovna nic, na co bych nějak extra potřebovala vzpomínat.
Veškeré mé vzpomínky na tento den totiž patří návštěvě jeskyně Sumaguing (tedy Banánové jeskyně). Ke vstupu do obří jeskyně je třeba sejít téměř tři sta schodů. Poté se dostanete do mamutího vstupního dómu, který prudce spadá do temných hlubin.
Na hlavě rozsvícenou čelovku, před sebou Kubu a průvodce s vydatnou lampou na líh, klouzala jsem z balvanu na balvan. Trus tisíců netopýrů padající od tolik vzdáleného stropu jeskyně podkluzoval pod nohama i rukama a čas od nás času netopýři poctili přímým zásahem. Na některých místech bylo třeba spouštět se pomalu a opatrně po zadku z balvanů o výšce člověka, zatímco jsme sestupovali dolů do naprosté tmy, zlehka a jako krabi – od jedné stěny jeskyně ke druhé.
Když jsme asi po půl hodině minuli oblast kluzkých kamenů, sundali jsme si boty a sestupovali dál tekoucí vodou omývající nádherné obrovské krasové útvary v barvě zralého banánu. Ano, odtud název jeskyně v místním jazyce. Vzpomínky odhalují několikametrové krápníky vytvářející zaoblená schodiště, končící v nehlubokých jezírcích, čas od času uprostřed propadajících se do temné hlubiny. Vodu crčící po stěnách ze světlehnědého kamene a odkapávající ze stalaktitů. Jezírka a skalní pukliny, kterými jsme se museli protahovat ve svitu lampy. Obrovské prostory hlavní jeskyně i malé vedlejší tunely, kudy jsme se spouštěli na lanech zavěšených uprostřed malých vodopádů….
Evropana zvyklého na civilizované Koněpruské jeskyně, plně elektrifikované a zabité ozábradlovanými chodníčky, možnost prolézat v původní a absolutní temnotě jeskyni sto metrů pod povrchem země a proplétat se mezi krápníky za svitu čelovky, zatímco mu chladná voda omývá boky a někde sahá až pod ramena, naprosto dostane. Ta svoboda, ta volnost, ta krása! A na konci všeho, po hodině, hluboký přírodní bazén napájený podzemní řekou…..Zdálo se mi to, a nebo jsme to skutečně zažili???
Na nakolika místech jsme museli šplhat či naopak sestupovat po laně, na jiných prostě člověk skočil do bazénku a doufal, že voda není tak studená, jak vypadá. Když jsme na konci prolezli kaskádu malých vodopádů, ocitli jsme se v komoře jeskyně celé zatopené vodou. Pro Kubu dokonalý přírodní bazén, do kterého mohl skočit z výšky. Mně už byla docela zima, tak jsem si plavání nechala na jindy a jenom jsem se kochala krásou jeskyně.
Výstup nahoru zpět ke světlu byl kupodivu mnohem jednodušší a trval nám mnohem kratší dobu. Nahoře ve světě běžných lidí jsme se na sebe zubili nadšením a adrenalinem vyplaveným do krve. Takový zážitek!
Ještě jsme se podívali v krátkosti na visící rakve zblízka, a pak už jeli hrozným slejvákem, předznamenávajícím blížící se tajfun, zpět do Banaue, odkud nám v sedm večer odjížděl onen děsivý celonoční autobus zpět do Manily.
Zdravím do ČR všechny, poslužte si komentáři!
Cesty kolem světa a já 