Dnes sepíšu poslední vzpomínky na náš výlet po Francii, a pak budu asi vyškrabávat zbytečky z cest jiných. Zatím nemáme nic naplánováno, ale nebojte, vždycky se něco najde.

Skončila jsem naposledy tím, jak jsme se vrátili ubití z výšlapu na Plomb du Cantal. Druhý den ráno jsme přejeli do jiné části Massivu Central a vyrazili na pěší výlet kolem dvou velkých vodopádů a jednoho jezera. Počasí bylo tento den dost nepříznivé, chvíli lilo, chvíli padla mlha, pak zase bylo na pět minut slunečno, a to pořád znovu a znovu.

První vodopád byl hned pod silnicí, stačilo se k němu trošku spustit bahnem a vysokou travou.

Vedla k němu naučná stezka v plynulé francouzštině, nicméně vyrozuměla jsem alespoň to, že v řece žijí larvy chrostíků. To si totiž pamatuju z Ferdy Mravence, že se obalují kamínky a pískem. Jak je vidět, čtení dětské literatury se vyplatí a je třeba jej podporovat!

Chtěli jsme jít dál po pěšince kolem vodního toku, ale bohužel jsme se dostali mezi elektrické kravské ohradníky, takže jsme se radši vrátili zpět na silnici a šli k druhému vodopádu, vysokému přes čtyřicet metrů.

To už se zase pomalu spouštěl liják, takže jsme se proběhli zpět kolem přežvykujících cantalských krav (aby se to nepletlo, tak z jejich mléka se vyrábí zdejší proslulý zrající sýr jménem Cantal) k jezeru, na jehož břehu se nacházela pěkná restaurace. Tam jsme si dali oběd a čekali, až se počasí vylepší.

Z této fotky je patrné, že jsme se nacházeli v části parku, kde nebyly tak vysoké hory sopečného původu, jako tomu bylo včera.  Kraj je to malebný a velmi příjemný na pohled. Na každém rohu se nachází hrad, zámeček nebo alespoň strážní věž, vždy uprostřed nádherně zelené louky, obrostlý divokými kosatci žluté barvy, všude samé malé statky a kamenné domky a malé vesnice, které vypadají, jako by se v nich zastavil čas.

To ale neplatilo odpoledne, kdy jsme se rozhodli projet průsmyky mezi sopkami ve střední části parku Auvergne. Na pěší tůry to moc nebylo  – hrozně foukalo a pršelo. Jeli jsme po úzounkých silnicích obtáčejících vrcholy pradávných sopek, stoupajících kolem jejich kráterů a klesající zpět do říčních údolí, kdysi vymletých ledovci, dnes plných hnědavého skotu.

Na některých místech jsme litovali, že jsme nepřijeli za lepšího počasí – bylo vidět, že po hranách útesů vedou turistické pěšiny, ze kterých musí být prvotřídní rozhled do krajiny.  Na některých místech bylo krásně vidět, že se nacházíme uprostřed kráterů prastarých sopek, kdysi dominujících okolí. Zejména, když jsme vyjeli dost vysoko, aby bylo možno dívat se zeshora.

V jednom okamžiku jsem pozorovala vysokou a strmou skalní stěnu, tyčící se nad námi v dálce, a na ní malinkou chatku. Říkala jsem Kubovi, že tam bych teda chajdu mít nechtěla, protože tam šplhat, to musí být hrůza. To jsem ještě netušila, že to je obrovská turistická bouda v nejvyšším průsmyku celého Massivu Central, 1.589 metrů nad mořem vysokém Pas de Peyrol. Když jsme se do něj autmo vyšplhali, zjistili jsme, že bouda je plná německých důchodců, které tu na oběd vysadily desítky autobusů, neboť se jedná o památné místo. Nejen že je to tedy nejvyšší průsmyk široko daleko, ale taky leží pod nádhernou sopkou Puy Mary, dnes horou pyramidovitého tvaru, vysokou 1.783 metrů, vyhlášenou za významnou přírodní zajímavost.

Na Puy mary se dá vyšplhat od boudy po dřevěných schodech, velmi příkrých a hlavně dlouhých. Nebyli jsme ochotni se rvát o místo mezi procházejícími davy, a tak jsme se vydali na druhou stranu, na protilehlý hřeben, odkud byl na Puy Mary pěkný výhled, a kde nebyla ani noha.

Prodírali jsme se prudkým větrem po vrcholu skalního ostrohu, z něhož se na obě strany prudce svažovaly svahu do sopečných kráterů. Chvílemi jsme šli v mlze, někdy sněhem, ale většinou bylo vidět pěkně.

Moc jsme toho ten den nenachodili kvůli počasí, ale celkově hodnotím výlet jako velmi zajimavý a moc pěkný.

Naposledy jsme přespali v našem krásném penzionu a pan domácí nás pozval na šestichodovou večeři. Podávaly se typické speciality kraje Auvergne – Cantal, jako slaný švestkový chlebíček, marinovaná husí stehna, bramborová kaše se sýrem cantal, která se táhla tak, že se musela střihat nůžkami, i několik dezertů, výběr sýrů a ořechů. Nechápu, jak to ti Francouzi mohou jíst denně a nemít sto kilo….

Poslední den našeho výletu jsme dopoledne jeli na sever k nejznámější sopce Massivu Central, osamělému Puy de Dome, na jehož vrcholu si staří Římané postavili Martův chrám. Na vrchol kopce dnes vede železnice a je z něj nádherný výhled na okolní pseudokrátery.

Obešli jsme vrch Puy de Dome kolem dokola, pěkně promrzli, sjeli zase dolů mašinkou, a pak jeli do Saint Etienne, kde se odehrával druhý fotbalový zápas Euro 2016, kam Kuba šel – Česko x Chorvatsko. Já bloumala městem, zatímco davy šílely na stadionu, pak jsme se potkali s Kubou u auta, přespali na rychlo v hotelu u dálnice a v pět ráno vyjeli směrem domov.
A tím končí zápisky z cesty Francie 2016, díky za pozornost!