Už jsem to psala dříve, ale pro pořádek – miluju sopky. Jako vážně. Pokud mi nevybuchují pod nohama a neohrožují mne na životě, tak je mám hrozně ráda. Dívat se na ně, číst o nich, bát se, že mi vybuchnou pod nohama….Prostě tak trošku fascinace oheň chrlícími kopci.
A letos je Rok sopek. Napřed jsme v dubnu vylezli na Etnu (to sem ještě napíšu, zatím jsem to nestíhala), a pak jsme v červnu přistáli na Islandu a dali si okružní jízdu. A sopek jsme viděli spoustu…i když vodopádů ještě mnohem víc. Od začátku jsem věděla, že na Islandu bude zima. Chápejte mě – já jsem se vybavila dostatečně. Dvě sady nepromokavého outdoor oblečení, několik mikin, termotrika, legíny, termo pyžamo, zahřívací láhev, spacák do Arktidy, větrovka, atd. atd., to vše jsem měla s sebou. Ale jsem člověk zvyklý cestovat do tropů. 40 stupňů nad nulou je mi příjemných. Vedro se mi líbí. A teď tohle. Devět nocí spát ve stanu blízko polárního kruhu. Výzva? Rozhodně!
Na letiště u Keflavíku jsme přiletěli někdy po druhé hodině odpoledne, vyzvedli jsme z půjčovny auto (rada pro následovníky: připlaťte si pojistku skel) a hned jsme si ozkoušeli první islandský zážitek – koupání v proslulé Modré laguně. Už když jsme vystupovali z auta a mířili k šmolkově modré vodě, která barvou svítila do dálky uprostřed šedočerných lávových polí, zatímco se nad ní převaloval chuchvalec páry, věnovala jsem svou pozornost a) teploměru v autě, ukazujícímu osm stupňů nad nulou, a b) větru tak silnému, že na mně vlálo veškeré oblečení a v okamžiku mne profoukl na kost.
Modrá laguna není přírodní útvar, ale byla vytvořena jako vedlejší produkt geotermální elektrárny. Poté, co elektrárna spotřebuje vodu ze vřídla pro výrobu elektřiny, ochlazenou na přijatelnou teplotu ji pumpuje do bazénu, ve kterém se rochní turisté.
Ti, zmesmerizovaní naháněči v obchodu, kterým samozřejmě musíte projít, kupují po tunách léčivé bahno, které se prý těží v okolí, a taktéž se tímto bahnem hromadně potírají přímo v laguně. Bohatší čínské turistky s kabelkami od Chanelu pak kupují nejen krémy z léčivého bahna, ale i parfémy s názvy známých islandských sopek, či si dopřávají extrémně drahého alkoholu na baru v laguně, či se nechávají masírovat, pohupujíce se přitom na modrých vodách laguny na nafukovačkách, přikryty speciálními přikrývkami. Ano, je to turistické. Ano, je to velmi komerční. Ano, je to drahé. Ale rozhodně zajímavá zkušenost. Minimálně vás to připraví na skutečnost, že na Islandu je možné se koupat venku v osmi stupních nad nulou a neumrznout :).
Stačily nám dvě hodiny, převlékli jsme cestovně-letadlové oblečení za těžký outdoor a vyjeli stanovat do národního parku Pingvellir. Ten se rozkládá asi hodinu cesty od Reykjavíku a je jedním z nejdůležitějších míst na Islandu. A to ze dvou důvodů. Prvním je obrovská puklina, procházející napříč parkem, která vznikla v důsledku oddalování Evropské a Americké litosférické desky. A druhým, významnějším, je historie oblasti. Zde byl v desátém století založen první demokratický parlament na Islandu a celkově jeden z prvních na světě.
Nádherné na islandském létě je to, že slunce tu nikdy nezapadá. I když člověk přijede do kempu v jedenáct večer, nemusí se bát, že jede pozdě. Prostě si krásně v záři zapadajícího slunce (ano, někdy na Islandu svítí i slunce!) postaví stan, v ledové vodě z táborního vodovodu si umyje viditelné kousky těla, uvaří večeři, spokojeně zaleze do spacáku a teprve PAK mu dojde, že musí spát za světla, a zatímco klepe kosu, přemýšlí, kam dal pásku na oči.
Fotka výše je focena přímo od našeho stanu tu první noc, a to asi půl hodiny před půlnocí. Výhled byl opravdu neskutečný, i když stanem cloumal vítr. Ráno jsme se probudili do podmračeného dne, pročež jsme si chvíli zoufali, že není pěkně. Pak jsme si ale vzpomněli na staré islandské přísloví, které praví: „Nelíbí se ti na Islandu počasí? Počkej patnáct minut. Bude hůř…“ Pod tyto věty bych se po skončení dovolené mohla podepsat vlastní krví a pak na ně přísahat. V každém případě, zapomeňte pro nějakou dobu na tomto blogu na fotky zeleného pralesa pod modrou oblohou… Sbalili jsme stan a šli se podívat na místo, kde zasedal islandský středověký parlament zvaný Althing.
Oblast je zcela zamořena turisty, protože se nachází na trase tzv. Zlatého okruhu, kam lze vyvézt z Rejkavíku pohodlně desítky autobusů s německými důchodci i čínskými milionáři, aniž by tito museli moc chodit. Nicméně, i tak je stále ještě patrná atmosféra tohoto místa. Několik kilometrů dlouhé pukliny v zemi sledují jeden směr a mezi nimi se proplétá říčka Öxará (což znamená Řeka seker), na své krátké cestě od ledovce k moři. Po cestě vytváří působivý vodopád, plní jezírka, která se stala dějištěm mnoha poprav utopením, a obtéká skálu, na které po osm století rokovali zástupci všech rodin a klanů z celého Islandu.
Další zastávkou Zlatého okruhu je slavná oblast Geysir. Ano, zní to povědomě zcela oprávněně. Místní gejzír dal název všem ostatním po celém světě. Několik staletí vybuchoval zcela pravidělně každých několik minut a chrlil vařící vodu do výšky sedmdesáti (!) metrů. Bohužel, teď momentálně už pár desítek let odpočívá a jenom jednou za čas vyplivne trochu vody. Návštěvníky proto potěší alespoň jeho každých pět minut vybuchující menší bratr zvaný Strokkur. Ten tryská do výšky dvaceti metrů, přičemž výbuch ohlašuje asi metrová bublina, která se najednou vytvoří na povrchu modrého jezírka.
Kruh turistů lemujících kráter ve směru proti větru vždycky s radostí zařve a cvaká foťáky, když gejzír s ohromným syčením vytryskne a v oblaku páry a vodní tříště dopadá zpět, kde se na chvilku objeví tunel do podsvětí, než je znovu naplněn vařící vodou.
V závětří na parkovišti u poslední atrakce toho dne jsme si uvařili. Kuba v průběhu cesty naprosto dokonale ovládl schopnost uvařit přílohu a pak ohřát prefabrikované jídlo, které jsme vezli s sebou, a to na plynovém hořáčku balancujícím v prudkém větru, ač postaveném v kufru auta.
Posledním bodem Zlatého okruhu je slavný vodopád Gulfoss, jeden z největších na Islandu. Vrhá se ve dvou kaskádách do obrovského kaňonu, a když se na chvíli uprostřed toho hluku a větru a vodních kapek najednou na chvíli zjeví slunce, ukáže se nad vodopádem krásná duha.
A to bylo pro první den víc než dost. V počínajícím dešti jsme zamířili po Ringroad (neboli okružní hlavní silnici č. 1 celého Islandu) směrem na východ, kde jsme se utábořili pod ledovcem Eyjafjallajökull. A o tom víc příště 🙂
Cesty kolem světa a já 