Cesty kolem světa a já

Píšu už zase z Prahy, po téměř měsíci od návratu, kdy se mi konečně podařilo pofackovat práci natolik, abych mohla přebrat a upravit fotky a na chvíli si vlézt na blog.

Ano, želva je tématická, i když z těsta. Byla to naše snídaně ve městě Lago Agrio, kam jsme doletěli z Guayaquilu přes Quito.  Nebyl to ani tak let, jako spíš volný pád. Za půl hodiny malým letadélkem z milionového velkoměsta ve čtyřech tisících do opuštěné rovníkové Amazonie ve výšce pár metrů nad mořem. Letiště uprostřed pralesa bylo maličké – jedna místnost pro odlety, jedna pro přílety a legrační pás na zavazadla, který vedl skrz zeď na přistávací dráhu, odkud se nakládal ručně.

Lago Agrio, takto typické olejářské město na hranici s Kolumbií, nemá nic, co bych mohla vynachválit. Nejlepší je říci, že jsme se ubytovali, přespali v jedné špeluňce a ráno na shromaždišti turistů po chvíli nejistoty a napětí nalezli toho správného zástupce správné cestovky, který nás naložil do auta a tři hodiny vezl směrem k řece. Cesta byla lemována ropovodem a naftovými poli – na celé této oblasti je dobře znát, jak se přetahuje černé zlato a ekologické dopady jeho těžby se snahou ochranářů původního pralesa. Zatím je to tak nějak v rovnováze…A snad zůstane.

U řeky, jen pár set metrů od kolumbijských hranic jsme přestoupili na člun, kterým jsme další dvě hodiny jeli do srdce parku Cuyabeno (pojmenovaném po řece stejného jména). To je jeden ze dvou největších amazonských parků Ekvádoru, se zónou Selva 1 – tedy nejpřísněji chráněným územím s obrovskou biodiverzitou. Nikdo kromě původních indiánských kmenů nesmí v rezervaci lovit zvířata ani trhat plody, provozovat zemědělství nebo dokonce těžit ropu. Všechny cabanas pro turisty musí být opatřeny filtrací vody, solárními panely a velmi přísně se u nich kontroluje dodržování pravidel pro zachování ekologické rovnováhy.

Naše Cabanas Guacamayo s dřevěnou věží na pozorování ptáků ležely kousek od centrální laguny, kterou společně s dalšími 13 jezery vytváří řeka na cestě do dalekého Atlantského oceánu, než se na území Peru vleje do Amazonky.  Hladina řeky je hnědá, má barvu tekoucího bláta – mají to na svědomí tlející listy a humus spláchnutý po cestě vody z hor. Listy se ve vodě louhují a stejně jako lístky čaje  barví vodu na hnědo. Také se z nich ale vyplavují látky zvané saponiny, které způsobují lehce duhový povrch vody a pěnu s bublinkami při průjezdu lodi.  Jako by člověk zamíchal rukou ve vodě plné mýdla.

Přesto všechno je voda krásně čistá, nezapáchá a dá se v ní plavat. Když ovšem plavete uprostřed laguny, kde se nedrží piraně a kajmani. Ti se shromažďují u brehů řeky a lagun, zatímco číhají na zvířata, která se chodí k vodě napít. Pokud tedy nejste Kuba a k hrůze všech okolo se vážně nechystáte říznout do ruky a přilákat piraně na vlastní krev, že….

Strávili jsme v Cuyabenu pět dní a každý z nich stál zato. Tolik druhů zvířat najednou jsem nikde jinde neviděla.  A stejně tolik zajímavých rostlin. Pět druhů opic – od nejmenší opičky na světě po dlouhosrsté největší opice na kontinentu, desítky druhů ptáků, tarantule, různé pavouky, můry, gekony, hady , dva druhy kajmanů, zářivě modré motýly morpho i drobné motýlky všech barev, obří stromy velikány , zauzlované liány a stovky dalších věcí.

Tak například jsme viděli (a okusili) rostoucí cigáro – jedna liána se dá kouřit a má v sobě přímo narostlý korkový filtr. Pak jsem žasla nad houbou, která se chytí mravence, vroste mu do hlavy, přinutí ho, aby se choval jak chce ona – došel co nejdál od jejího původního teritoria, tam ho zabije a z jeho těla znovu vyroste, aby mohla šířit své spóry dál.

Housenku v ohrožení vystřikující cyankáli jsem raději obešla obloukem, ale její menší příbuzná se mi usadila na tričku a než jsem si jí všimla, stihla mně hnusně požahat ruku.

Pobavily nás pochodující vosy – stačí se postavit pod jejich hnízdo a zařvat: Pochodujte, vosy, pochodem vchod! A ony, vyděšeny rámusem, začnou se rytmicky třít o stěny hnízda, což zvenčí zní, jako by pochodovali Kimovi vojáci na přehlídce.

Netopýry, kteří se živí rybami a lenochody, co rádi plavou, už snad ani nekomentuji. Nevím, jestli jsou podivnější než sladkovodní delfíni, kterým se říká růžoví, protože při páření či naštvání jim tak pumpuje krev, že jim prosvítá přes bílou kůži…

Nebo si představte, že existuje kytka, která má šťávu okamžitě oxidující na vzduchu jako železo – takže když do listu něco vyrejete, třeba vzkaz, rudá písmenka na něm hned zareznou a nejdou umýt, neoloupou se, zůstanou. Nebo že jsou mravenci tak jedovatí, že se jim říká Bullet Ant – jejich kousnutí bolí jako zásah kulkou. Nebo tu máme mravence, kteří si staví hnízda vypadající jak z papíru. A když si je rozemnete mezi prsty, z mravenčích mrtvolek se uvolní přírodní repelent.  Nebo mravenci mající chuť citronu, kteří žijí uvnitř jediné liány, kterou chrání – a ona zato tráví všechno ostatní kolem sebe a chrání zase ty mravence.

Nebo  tarantule, která k si k vám přisedne na večeři. Je ovšem natolik společenská, že si přinese svojí vlastní stravu – přeci po vás nebude chtít, abyste se s ní dělili!

Měli jsme skvělého průvodce. Opravdu toho nejlepšího, co jsem kdy v životě měla. Jairo miluje prales a je to na něm vidět. Se zaujetím a skvělou angličtinou nás provedl celým pobytem a každý moment stál za to. Měl neskutečné oko – vidět uprostřed zelené stěny (dobyvatelé říkali pralesu Inferno verde – zelené peklo) opici, ptáka či pavouka je zatraceně těžké. Někdy jsem třeba zírala pět minut a snažila se vidět, co nám ukazoval – a ani poté jsem se občas nic nezahlédla.

Každý den jsme v Cuyabenu zažili něco nového.  Ať už je to plavání v laguně, noční procházka pralesem – s překvapením v podobě ukazatele rovníku (takže kam se hrabe Mitad del Mundo), pádlování lagunou plnou aligátorů, návštěvu šamana s léčebnou kůrou šleháním trnitými kopřivami, kterou Kuba dobrovolně podstoupil (jak jinak), pečení chleba z juky, přetahování kánoe přes prales, vyhánění švábů z poličky na zubní kartáčky, anebo noční hledání kajmanů. Každý den byl lepší než předchozí a všechny bych si hned zopakovala.

A kupodivu nebyla Amazonie plná komárů. Po zkušenosti s jinými pralesy jsem se děsila, že nebudeme mít dost DEET a budeme sežráni za živa. A ono skoro nic. Pár komárů sem, pár tam. Na pobřeží to bylo mnohem horší a kdybych to byla bývala věděla, tak to DEET bych vyplácala hlavně tam. Ušetřila bych si dost hryzanců.

Člověk se samozřejmě v pralese  začuní. Skákat z liány na liánu ve skutečnosti není ta nejjednodušší věc pod sluncem, ať si filmy o Tarzanovi tvrdí, co chtějí. Své o tom věděli dva mladí Němci (níže), takoví dva nerdi, co vyjeli do přírody. Ti sebou plácli každou chvíli a po dvou hodinách chůze pralesem byli opatlaní od bahna od hlavy k patě, včetně foťáku. Sice to tak z fotky nevypadá, ale já byla na tomto přeskoku bahna jediná, kdo se ani trochu nevyválel! Každodenní balancování mezi paragrafy mi očividně dodává nadpřirozené schopnosti užitelné i v pralese.

A závěrem? Jaká je Amazonie? Krásná. Jiskřivě barevná. Vonící.  Hlučná. Krutá a nebezpečná. Nádherná. Chci se vrátit, pokud možno hned teď…