Jak jsem lovila hvězdice na Playa Estrella

2.jpg   dscf3885.jpg

Prý byla dneska v noci hrozná bouřka a lilo, ale nic o tom nevím, celé jsem to zaspala. Je to od zdejšího počasí vůbec zdvořilé, že tu pravidelně leje skoro každou noc (stejně tak tomu bylo i v Golfitu), ale ráno i večer je vždycky krásně, slunečno a teplo.

Stejně tak tomu bylo i dnes, když jsme ráno vyrazily s Luisou, mojí novou kámoškou z Německa (potkaly jsme se hned po příjezdu a je to prima holka, co taky cestuje sama, tak jsme ty Bocas del Toro projely spolu), na loďku na další celodenní tour. Tentokrát jsme vybraly tři zastávky: Bird Island, Boca del Drago a Playa Estrella.

Loďka byla menší než včera, byli jsme jenom 4 pasažéři a náš kormidelní, vlny byly na druhou stranu ale zase mnohem větší. Hodinu jsme se zmítali na moři, mokří od hlavy až k patě, přičemž Luisa se tvářila hrozně zmučeně. Myslela jsem, že ji trápí mořská nemoc, ale ona najednou vytáhla sušenky a začala svačit. Pak už vypadala spokojeně. Já jsem nesvačila, já jsem se držela okrajů loďky, abych nevypadla po hlavě do vody, protože moje záchranná plovací vesta neměla přezky. Loďka sebou házela jako na tobogánu, skáče to, jako kdyby tady měli v moři pěkný díry, dělali jsme si legraci, že to máme místo lunaparku.

Nakonec jsme ale v pořádku dorazili na výběžek hlavního ostrova Bocas, odkud je to kousek k několika vysokým skalám, které trčí z vody, porostlé divoce rostoucími palmami a liánami. Ptačí ostrov. Pohupovali jsme se na loďce těsně u břehu (Ptačí ostrov je rezervace a na malou plážičku na břehu se nesmí) a pozorovali jsme ptáky. Jak bych vám to řekla……nejsem ornitolog, takže….viděli jsme černé ptáky se žlutým zobákem, velké a malé šedivé ptáky, bílé ptáky s dlouhým bílým ocasem a žlutou hlavičkou, barevné ptáky, černé ptáky, jednoho na druhém. Různě tam posedávají, krouží, koukají na vás, máchají křídly, plavou na vodě, křičí, plavou na vodě, křičí, krmí se a vůbec. Kupodivu nás ani žádný nepoto….nepotřísnil. Opravdu ptačí ráj. Pak jsme se otočili a jeli zpět směrem k Boca del Drago.

Poca del Drago je dlouhá žlutá písečná pláž s kokosovými palmami (já vím, začíná to být monotematické, ale nemůžu si pomoct, je to krása). Prošly jsem se tam a zpět, a pak jsme se posadily na palmu nad vlny a chystaly si oběd. Pozdě jsem zjistila, že konzerva tuňáka, kterého jsem si ráno za tím účelem zakoupila u místních Číňanů, nemá otevírání. Jasně, vím, že jsem to měla zkontrolovat předem, máte úplnou pravdu. Ale tady mají autootvírání všechny konzervy, co jsem tu jinak jedla (a že jich bylo hodně, myslím, že tuňáků jsem tu snědla několik kilo), takže mne nenapadlo na to koukat. Naštěstí mi Luisa dala kus svého sejra – po tom, co včera ochotně uvařila k večeři těstoviny a půlku mi jich nezištně dala. Pošmákly jsme si tedy alespoň na sýru s chlebem a trochou mořské vody, co cákala odspodu – dobrý prostředek k potlačení sladké chuti zdejšího chleba – a znovu jsme nasedly do loďky.

Tentokrát jsme popojeli jenom kousek. Playa Estrella nese jméno po stovkách mořských hvězdic, které tam bydlí. Je to jediné místo na celém reefu, kde jich je tolik najednou. Prý je to asi proto, že na pláži, která je chráněna ze všech stran útesy, nejsou vůbec žádné vlny, voda je leckde úplně horká, průhledná a klidná.

Vyskákali jsme všichni z loďky přímo mezi hvězdice. Většina se jich vyhřívá asi tři metry od břehu na místě, kde se dno láme a klesá najednou asi o půl metru. Na tomto pásu leží jedna hvězdice vedle druhé jako ve výkladní skříni. Červené, oranžové, žluté, zelené. Od těch deseticentimetrových, až po velké, co mají přes 35 centimetrů.

Jako první jsem odvážně mákla na jednu z nich špičkou palce u nohy. Nekousla mne. I radostně jsem zavýskla a milou hvězdici popadla a vytáhla na vzduch (to se smí, max. ale na dvě minuty). Hvězdice je překvapivě těžká, tvrdá jako kámen, nahoře i dole docela ostrá. Zespodu má pak na každé noze (nebo že by ruce?) takový šev. V tom švu skrývá panožky, kterými se posouvá po dně. To jsem ale v té době nevěděla.

Zuřivě jsem fotila hvězdice s vodou, hvězdice s loďkou, hvězdice s rybkami, sebe s hvězdicí a tak, ale pak mne napadlo, že by bylo pěkné mít fotku takové „hvězdí kolekce“. také jsem se svlékla do plavek a jala jsem se shromažďovat dosažitelné hvězdice k sobě, až jsem z nich vytvořila pěkně barevnou skupinku, takové jesle.

Když jsem sestavila hvězdice k sobě, brodila jsem se zpátky pro foťák. Jaké bylo moje překvapení, když mi za tu minutu či dvě milé hvězdice začaly zběsile prchat! Sunuly se po panožkách všemi směry pokoušejíc se uniknout hromadně fotografii. Nevzdala jsem se a dostrkala je zpátky k sobě a konečně je cvakla. Pak jsem je nechala, ať si zdrhají, čehož využily.

Náš průvodce jednu zval a obrátil ji na záda, panožkami navrch. To se začaly dít věci. Hvězdice předtím vypadající jako tuhý a neohybný kámen, se pomalu začala ohýbat v půlce, jednu nožku po druhé zvedala, až se nakonec asi za 5 minut úplně celá převrátila zpátky na břicho. Pak frnkla.

Ještě jsme provedli jeden pokus, dali jsme jednu hvězdici na záda druhé. Té nahoře se nějak nechtělo hýbat, ale ta spodní začala pracovat a sunout se pryč, vrchní přitom vezla na sobě. Pak se ale dostala k prohlubině a nevítaného jezdce ze sebe shodila.

Je třeba říci, že dneska jsem se opravdu bavila a doufám, že mi vyjdou pěkné fotky.

Zatím se můžete podívat na ty od Luisy, tady je odkaz na její fotky z našeho pobytu v Bocas del Toro, s jejím svolením:  www.picasaweb.google.com/lma.schmidt/BocasDelToro

Po návratu jsem si ještě koupila od místního rastamuže náhrdelník s drahým kamenem, po kterém jsem pokukovala tři dny, jenže zdál se mi drahý. Usoudila jsem, že mi za to ale stojí, tak ho mám a jsem fakt spokojená. Dostala jsem ho s malou slevou po tom, co jsem si s prodejcem na ulici zatančila salsu a jemně odmítla jeho nabídku, že mi dělá z vlasů dredy.

Dneska strávím poslední noc v Panamě, ráno v půl šesté mi jede taxiboat zpět na sever. Mířím zpátky do Kostariky, kde strávím ještě jednu noc v Karibiku, ve městě Puerto Viejo de la Talamanca.

Mějte se pěkně, alespoň tak dobře, jako já.

Prosolena morska vlcice Luu

ráno v laguně BocasPtačí ostrovNa palmě, Boca del Dragotři hvězdice na dně mořskémPtačí ostrov

Rubriky: Kostarika, Nicaragua, Panama | Štítky: , , , | Napsat komentář

Panama – Bocas del Toro: tropický ráj

hotel v Bocas del Torood Luu:

Vážení, je to tak, fakt jsem se sama vydala do Panamy. Ráno jsem chytila autobus z Cahuity, dojela na hranici, kterou tady tvoří most jak přes řeku Kwai, akorát že asi tak tisíckrát víc rozpadlý (někde není zábradlí, místy není podlaha, ale jenom položené pražce přes díry, po kterých přejíždějí trucky, někde není ani to, ale jenom stlučená prkna), no, bála jsem se, jestli to přežiju. Ale dali mi do pasu na obou stranách razítko a jsem tu. Taxíkem jsem se dostala k okraji místních močálů, kde jsem nasedla na taxi boat za 6 dolarů (americký dolar je místní měna, kterou se tady oficiálně platí, neboť tu nemají svoje platidlo od roku 1921) a jelo se.

Jelo se kanály mezi mangrove a fialově kvetoucími lekníny, mezi břehy na kterých se pasou krávy a mezi volavkami. To trvalo asi půl hodiny. Pak kanály najednou skončily a byli jsme na moři. Tam loďka zůstala stát, čekali jsme dokud z protisměru nepřijela jiná a naší řidiči se vyměnili (jeden zná kanály, druhý moře). Jeli jsme další půl hodinu přes moře na hlavní ostrov, po kterém se celé souostroví jmenuje, tedy Bocas del Toro.

Zdejší ostrovy a ostrůvky jsou korálového původu, rostou na nich kokosové palmy, mangrove a všehochuťový prales. Hlavní městečko vypadá jako kombinace starého westernu (dřevěné barevné domky s vyřezávanými balkony) a středomořských městeček. Poměrně složitě jsem našla ubytování (pro jednu je to hodně drahé), prošla jsem se, nakoupila jsem místní suvenýry (těšte se) a objednala jsem si na výlet na druhý den.

Ráno jsem málem zaspala, protože jsem zapomněla, že tady je čas posunutý oproti Kostarice o hodinu (SE4 minus 6 hodin), ale Luisa (má spolubydlící) mne naštěstí vzbudila a loď jsem stihla.

Napřed jsme jeli pozorovat delfíny. Viděli jsme jich několik, oproti těm pacifickým byli větší a tmavší, toto jsou delfíni skákaví. A opravdu skákali, dělali obloučky nad vlnami, nejhezčí byla máma s miminem, co skákalo hned za ní.

Pak jsme se vydali na ostrůvek Caya Zapatillas. Pokud jsem říkala, že jsem předtím v Cahuitě viděla bílou pláž, oprava. Tamta byla žlutá. Bílý písek mají tady. Záviďte, protože jsem byla na ostrůvku jak vystřiženém z propagačních materiálů o tropickém ráji. Azurová teplá voda, tak průhledná, že ryby vypadají, jako by pluly ve vzduchu. Kolem ostrůvku korálový reef, takže tu nejsou žádné vlny, absolutně bílý písek, kokosové palmy sklánějící se nad moře a mušle velké skoro čtyřicet centimetrů volně se válející po písku. Vycvakala jsem film, ani nevím jak.

Za tři čtvrtě hodiny jsem obešla ostrov kolem dokola, pak si lehla pod palmu a usnula jsem….blaho.

Pak jsme si dali oběd v restauraci na pidiostrově o rozměrech pár metrů. Restaurace stojí na kůlech nad vodou a pod nohama se vám prohánějí obrovské barevné ryby. Mají barvy jak duha, přecházejí z jedné do druhé, a když ryba vpluje do slunce, normálně svítí.

Nakonec jsem se stavili na mini ostrůvku, který byl pravý opak Zapatillas – strmý kus skály porostlý džunglí.

Musím říct, že dnešní den byl opravdu nezapomenutelný, den v tropickém ráji. Na zítra jsem si objednala další výlet na jiné ostrůvky, takže vám určitě napíšu, jak jsem se měla.

Calla ZapatillaCallaloďka s rybouCallana pláži s ostrůvkypták hlídající hnízdiště, Zapatillas

krámek s ovocem, Bocas del Toromost do Panamy

Rubriky: Kostarika, Nicaragua, Panama | Štítky: , , , | Napsat komentář

Vitejte v Karibiku

Soutok moře a řeky, Cahuita

Jak jsem včera psala, dnes ráno v šest jsem chytila autobus na jih Kostariky, tentokrát ale na Karibské pobřeží. Jsem v docela malém městečku, tedy spíš vesnici, která se jmenuje Cahuita. Je tu docela početná rasta komunita a také přestárlí američní hipíci, kteří tu žijí už od šedesátých let a vypadají stále stejně, jenom víc olezle a staře. Je tady zase pěkně vedro a je tu moc přátelský prales.

Našla jsem si prima ubytování za 15 dolarů a abych zapadla, koupila jsem si zavinovací barevnou sukni s třásněma, a pak jsem se zašla podívat na zdejší národní park. Ušla jsem prvních tři a půl kilometru trasy parkem, která vede kolem pralesy na mys Punto Cahuita. Na začátku se jde nádhernou pláží, takovou tou typickou z katalogu, bílý písek, palmy nad vodou, obří azurové vlny a mangrove.

Poprvé jsem viděla sladkovodní mangrovové bažiny – hnědá voda několik metrů od pláže, sytě zelené kytky, nějaké rybky a určitě i krokodýli. Ale ty jsem nezahlédla, ale pro jistotu jsem řeku přebrodila rychle.

Když už se nedá jít kvůli přílivu po pláži, stezka odbočí do pralesa. Musím říct, že tak přátelský a příjemný prales jsem v Kostarice ještě neviděla. Krásné stromy, barva listů, počasí, zvířata, prostě všechno. Část cesty se jde normálně po zemi a část po takových chodníčcích nad bažinami. Představte si to jako na šumavských slatinách, ale všude jsou palmy a řve na vás papoušek. Po cestě jsem viděla asi tři sta tisíc milionů ještěrek, modré motýly Morpho (mají asi 15 cm), mývala, ptáka, kterého jsem si soukromě pojmenovala jako „žlutého vrabce“, agouti, a pak taky tlupu opic. Napřed jsem viděla z dálky pár malých, celých černých, ale na jednom stromě jich bylo asi deset celých černých s bílými obličeji. Byli tam dospělí i mimina, všichni brebentili, objímali se, jedli nějaké ovoce a pozorovali mne, jestli mi něco nemůžou šlohnout z batohu. To se jim naštěstí nepodařilo.

Když jsem se vynořila z pralesa, všude kolem mne byla voda úplně klidná, jediná vlna na ní nebyla, a taky byla nesnesitelně teplá jak kafe. Pak jsem si všimla, že v okruhu pár stovek metrů se tříští vlny a moře tam burácí na zlomové linii. To jsem totiž koukala na korálový útes, součást největšího korálového útesu na této polokouli. A je fakt pravý a nefalšovaný, protože pláž tady není z písku, ale z větších či menších (a pěkně ostrých) kusů korálu.

Jak jsem se tak vracela z parku, koupila jsem si od jednoho černouše kokos. Mačetou ufiknul vršek přesně tak, aby se ukázala ta kokosová dužnina. Tu jsem propíchla brčkem, a je to. Může se pít. Zjistila jsem, že ty naše kokosy, co se prodávají doma, chutnají úplně jinak. Taky ta voda, co do nich napouští, aby jim to nevyschlo, očividně není ta voda, co to má v sobě mít od přirození. Popravdě se přiznám, že jak na to nejsem zvyklá, tak mi to ani nechutnalo a kokos po pár loknutích skončil v koši. Aspoň mi nemusíte tak závidět.

Teď si jdu dát večeři a zavěsím se do hamaku. Ráno odjíždím v osm hodin na hranice s Panamou, chci tam strávit asi tři dny. Mějte se prima.

Luu

opičí rodinkakokospláž Cahuitalenochoddalší opičkaještěrkasoutok řeky s mořem (a pidi já)řeka na pláži

Rubriky: Kostarika, Nicaragua, Panama | Štítky: , , , | 1 komentář

Vesnická diskoška po Kostaricku

příliv na Playa Cacao

Večer po delfínech nás Marty bratranec a sestřenice naložili v noci na loďku a vezli nás přes záliv na místní diskošku. Přestože celé odpoledne (a taky každou noc předtím) lilo jako z konve – a místní déšť je jako když nad vámi obrátí rybník, teď byla jasná obloha. Měsíc skoro v úplňku, hvězdy svítily, hladina zálivu byla skoro jako zrcadlo a voda měla asi 30 stupňů. Cesta byla úžasná, po jedné straně jme měli džungli, na druhé otevřené moře a vpředu a vzadu svítilo pobřeží.

Napřed jsme asi hodinu a půl posedávali v zahradní hospodě, kde nahlas duněl reggeton a tklivé latino cajdáky. Pak jsme se přesunuli na diskošku. Bylo to něco jako bunkr bez oken, uvnitř sedí několik individuí a zpívají všichni strašně falešně zdejší hity na karaoke. Dost děs.

Pak přišlo víc lidí, DJ začal pouštět velmi nahlas prozměnu další reggeton. Po nějaké době už mne nebavilo jen tak dřepět, tak jsem vytáhla rodinku na parket a pěkně jsme zapařili (a vypotili asi sto litrů vody, v tom počasí a vlhkosti ve vzduchu). Místní se k nám přidali a na parketu bylo docela těsno. Pak DJ zahrál pár sals a merengue a domorodci to roztočili. Tančí se kubánská salsa, docela pěkně jim to šlape, umí jenom pár figur, ale vypadají u toho prima. Stejně tak jim šla cumbia, to jsem koukala, jak se to tančí – je to něco jako mix swingu a bugaloo.

No a pak už byly dvě a my musely jít (respektive plavit se) domů, protože ráno v osm nám odjížděl autobus do San Jose.

Pobyt v Golfitu byl super, klidně bych tam ještě pobyla. Tady v San Jose je nezvyklá zima, ošklivě fouká. Zítra ráno jedu autobusem do Cahuity na Karibské pobřeží, takže se snad budu slunit. Došlo k tomu tak, že Marta ještě na jihu v Golfitu usoudila, že by do Panamy jela se mnou. Ale neměla pas, ten si nechala v SJ. Takže jsme celý den jely nahoru do SJ přes hory a prales, místo, abychom jely rovnou pár kilometrů na jih a byly v Panamě. V SJ však Marta prohlásila, že se mnou nikam nejede a že je na pobřeží děsivě nebezpečno, a že mám jet bez ní……Hm…tak jsem přišla o dva dny času a jedu na jih zpátky zase sama.

Luu

loďka na Playa Cacaostrom před domem na Playa Cacao

Rubriky: Kostarika, Nicaragua, Panama | Štítky: , , | Napsat komentář

Čokoládová farma + zvíře, kam plivneš

Včera jsem vám slíbila vyprávění o různých zvířatech, zvířech, zvíruchách, a podobně. Máte ho mít.

Jak jsem psala, po vynuceném dni klidu v Puerto Jimenez, kdy se od nás opojili Hanka s Michalem (stihli ještě vidět vulkán Irazu, a už jsou v Praze), jsme se Martou vydaly na čokoládovou fincu. Finca je indiánské slovo pro farmu a Finca Köbö znamená v jazyce Guayamí Farma Snů. http://www.fincakobo.com/

Jedná se o pozemek, který koupili noví majitelé, v části nechali primární prales, v části se prales pokouší obnovit, v části mají koridor, kterým umožňují přecházet opicím a jiným divokým zvěřům do pralesa a k sousedům, do a na zbytku farmy pěstují organické kakao, pouze pro vlastní spotřebu. také tam zkouší vypěstovat různé odolné druhy zeleniny a bylinek.

Měli jsme skvělého průvodce Giovanniho a tři Američany ve skupině. Všechno jsme prošli, ochutnali, co jsme mohli (spíš Marta, moje břicho bylo stále v opozici). Viděli jsme, jak se pěstovalo kakao dřív, jak se pěstuje dnes, jak vypadá plíseň, která ničí 70% veškeré úrodu (prý důsledek biologické války s konkurenty v Africe), také jako se praží a fermentují kakaové boby, jak vypadá plod kakaovníku, jak chutná za syrova, i jak se připravuje stoprocentní čokoládový prášek. Mňamka mňamka, už se vám sběhly sliny?

Na fince jsme viděli makkaky, gekonky, žáby, vážky, agamu s nafukovacím krkem a naštěstí se nám vyhnula ta jedovatá potvora Tres horas y adios. Taky jsme samozřejmě potkali spoustu moskytů.

Po cacao tour jsme nasedli v Puerto Jimenez na loďku a nechaly se odvézt na Playa Cacao, kde má Marty teta bar, přímo naproti městečku Golfito. http://www.rainforestproperties.com/playa-cacao-costa-rica.html Dojely jsme, dostaly jsme hned prima oběd a ubytovali nás ve velkém domě, který vypadá jako vyřezávaný hangár. Má totiž místo zdí jenom přepážky, která nedosahují až ke stropu, nad tím je dva metry díra, aby to lépe profukovalo, a teprve pak střecha. Okna a brány jsou všude, je to takový průchoďák. Vnitřní i vnější zdi mi sahají pod prsa, takže umýt se ve sprše bylo pro mne dost náročné – z obýváku by mne nahou viděli všichni Martini bratranci. Oni jsou tu prostě všichni mrňaví… Mně se tam  nicméně velmi líbilo – žádní švábi jako u druhé tety v SJ, takže já jsem spokojená;)

Tehdy začalo první seznámení se zvířaty. Teta tam má asi 6 psů (v noci hlídá každý jednu branku do domu), pět koček. To je ok, to chápu. Na zahradu ale chodí mívali. Občas opice. Za dvorkem je kanál, kde se občas vyskytuje krokodýl. Teta měla večer ve skříni na boty ropuchu – hnědou, téměř kulatou, velkou jako malý míč. Asi tak 25 cm. Ani nemrkla, jenom prohlásila něco jako „ach jo, už zase“, a vyhodila ji z okna na dvorek. A držela ji přitom v pytlíku, protože ropucha je samozřejmě prudce jedovatá. Jak jistě chápete, noční vstávání na záchod se stalo adrenalinovým dobrodružstvím, stejně tak jako každý pohyb po domě.

Druhý den ráno jsme vyrazili s tamějším přistěhovalcem Denisem (32 let, rodák z Rotterdamu, koupil si fincu na Playa a staví se eko pokojíčky), a taky s našimi Američany ze včerejška, kteří se nám zalíbili, na pozorování delfínů. Ráno v sedm hodin je moře jako placka, žádná vlna. Předem upozorňují, že voda je tak teplá, že když do ní dáte ruku, ani nevíte, že ji máte ve vodě. Křižvali jsme záliv tam a zpátky, ale ani jeden delfín se neukázal. Byla jsem zklamaná, protože jsem nikdy žádného neviděla (teda jo, v Bulharsku v delfináriu, když mi bylo pět, ale to nepočítám). Tak jsme se šli alespoň podívat mezi mangrove na krokodýly. Viděli jsme dva, měli asi metr a půl a koukali z vody žlutýma očima a ani nemrkli, natož, aby se hnuli.

Když jsme se vraceli zpátky k tetě na pláž, najednou začal vedle lodi skákat delfín. Napřed jeden, potom dva a nakonec byli tři. Plavali podél lodi, pod ní, skákali na vlně, kterou loď za sebou táhla, soutěžili s námi a očividně jsme se jim fakt opravdu moc líbili. Ležela jsem na špičce lodi, snažila se na ně dosáhnout a vřískala jsem nadšením jak malá holka, spokojená jak mimino. Byli šediví, asi metr a půl velcí, prý ten „malý druh“. Takže jsem nakonec viděla i delfíny, i krokodýly, i opice, i papoušky ara, i ropuchy, i tu obludu ráno v zrcadle. Všechno to jsou zážitky k nezapomenutí.

Teď se zavírá kavárna a já musím dojet z Golfita zpátky taxiboatem na Playa Cacao, dám vám zase vědět, jak se mám.

Ahoj.

Luu

loďka na Playa Cacaotak kvete kakaoTak roste kakao na stroměuvnitř bobu ;)Delfínpohled do obýváku u tetytety důmtety bar na Playa Cocoa

Rubriky: Kostarika, Nicaragua, Panama | Štítky: , , , | Napsat komentář

Přežili jsme Corcovado (hadi v pralese)

Takže, po delší době pokračuji popisem naší cesty. Tentokrát jsme měli na programu trek po Národním parku Corcovado, kterýžto všichni označovali za klenot celého našeho pobytu, perlu mezi treky a podobně. Sbalili jsme tedy velké bágly, naložili jsme stan, oblečení na tři dny do pralesa, věci na spaní, jídlo na jeden den, 4 litry vody na každého a připravili se na záhul. Já jsem si ještě uřízla ten kus prstu o žiletku úkladně skrytou v batohu, a vyrazili jsme.

V pondělí ráno jsme vyjeli takovým náklaďákem na lidi (něco jako převoz Židů za války) do Carate, odkud se vycházelo do stanice Sirena v pralese. Cesta trvala dvě hodiny, sama o sobě byla dost dobrodružná. Dojeli jsme do Carate, posilnili jsme se snídaní a vydali se na trek.

Je to tak, že většinu cesty se jde po pláži, po pobřeží do středu pralesa, část se jde lesem, cestou se brodí několik říček a obchází se různé strže. Když jsme ušli první čtyři kilometry, ukázalo se, že Marta vypila svůj posilňující iontový nápoj, a tím jí došlo všechno pití. Nevzala si totiž vodu, protože byla „moc těžká“. Zatímco já jsem táhla na zádech celý stan pro nás dvě a nějakou vodu, Marta si nevzala ani vodu, nevzala ani repelent pro nás pro všechny, ani si nezabalila ponožky. A vyrazila v žabkách, takže měla po těch pár kilometrech nohy do krve. Zato měla rtěnku, řasenku a parfém…..

Naštěstí zalezlo slunce, a po pláži se jde skoro jako po dálnici, žádné šplhání jako Madras, ale zase se vám boří nohy do písku, zrníčka jsou všude a pěkně rozdírají nohy, navíc na zádech ty batohy. Takže jsme za pět hodin ušli asi třetinu cesty, usedli na kmen a čekali, až přejde největší příliv, abychom mohli jít dál a neutopili se. Po hodině jsme však zjistili, že příliv stále trvá, ale my už musíme vrazit, abychom do stanice nedošli za tmy. Takže jsme šplhali po kamenech a uskakovali před vlnami (jo, zkuste si uskakovat s krosnou na zádech, na valounech a v sandálích).

Přebrodili jsme pár říček, jedna byla plná pulců a taky na jejím břehu odpočívali a pili motýli. Celá hejna různobarevných, velkých i malinkých, rychlých i pomalých. Nádhera. Taky tam lítali papoušci ara. Ti jsou striktně monogamní (pánové, učte se). Když vidíte aru samotného, znamená to, že mu partner umřel a papoušek už bude navždycky sám, protože jiného druha už mít nebude.

K brodění řek bych dodala následující: v průvodci stálo, že v těchto řekách jsou při přílivu žraloci a při odlivu pro změnu krokodýli. Celou dobu, co jsme se po pás ve vodě brodili na druhou stranu, jsme si z toho utahovali výkřiky typu „Hele, Marto, žralok, bacha!!, apod. Znáte to. Jak udělat cestu dobrodružnou…. Ovšem, rok po návratu do ČR vyšel v novinách článek o tom, jak v řece Sirena v Corcovadu objevili biologové vybavení miniponorkou převzácný a šokující druh čtyřmetrových (!) sladkovodních žraloků…Takže možná, že jsme unikli jen o vlásek.

Zbytek cesty jsme hnali jako o život, abychom se do Sireny dostali za světla. Nakonec jsme do ní došli těsně před večeří. Je to velká stanice s několika pokoji pro bohaté turistas, kteří přilétají do stanice z Carate letadlem za 300 dolarů, pak sedí celý den na patiu a „pozorují prales“.

Život na Sireně jsme vyzkoušeli na dvě noci a jeden den. Stany jsme rozložili na takové speciální verandě se střechou, neboť poté, co jsme viděli, jak vypadají pokojíky, které jsme si zamluvili, tak jsme to vzdali. Stanice byla samozřejmě poloprázdná (nikoliv přecpaná, jak nám na počátku ze stanice odepisovali její správci, když jsme se do ní pokoušeli objednat, jak už jsem psala dřív). V pralese bylo samozřejmě příšerně moc komárů a štípajících mravenců a všeho, takže díky Bohu za Off….ten ovšem Marta nevzala, protože byl moc těžký, nezbylo tedy než něco vyškemrat na správci parku. Na stanici se svítilo od 18 do 20 hodin, takže jsme hodně využili čelovky, protože člověk by jinak nenašel ani spartánsky vybavený záchod.

Jídlo na Sireně je kapitola sama pro sebe. Nikdy v životě jsem doposud neměla takhle drahý hlad. Již v Praze jsme si dopředu objednali jídlo, tady jsme ho po příletu ještě v SJ hned zaplatili. Netušili jsme, že nás budou svolávat na jídlo troubením na roh, že se jídlo bude vydávat pouze 10 minut, že k jídlu budou pouze omezené porce (1 krajíček chleba na osobu), a hlavně, že na stanici není možnost koupit vůbec nic. Takže pokud mne znáte, chápete, že tři malá jídla denně, sestávající hlavně z rýče a fazolí, nejsou můj šálek kafe. Tak došlo k tomu, že jsem vždy po zavytí rohu vystartovala a brala stanici smykem, abych se dostala do jídelny jako první (z čehož se mohl personál stanice potrhat smíchy).

Ač je léto a období sucha, pršelo celou první noc, půlku dalšího dne (pokoušeli jsme se ráno pozorovat krokodýly, ale nic) a celou další noc. Všechno tak bylo maximálně mokré a vlhké, oblečení jsme sušili na sobě, a co jsme neusušili, to uhnilo. Celé úterý jsme strávili posedáváním na stanici, léčením puchýřů a vytahováním zažraných klíšťat (mám nejvyšší skóre, celkem tři, ostatní srabi měli každý po jednom) a pozorováním deště.

Třetího dne (tedy ve středu) jsme se vydali zpět na cestu, tentokrát za plného slunce. Tím přibyly treku další dvě hvězdičky obtížnosti v mém subjektivním hodnocení, protože dvacet kilometrů po pláži pod tropickým sluncem (a čelem k němu), je náročná věc. Takže jsme dostali konečně pořádně zabrat. Tentokrát jsme šli většinu cesty při odlivu, tudíž jsme viděli, jak se dá cesta jít rychleji, než když člověk hledá cestu mezi kamením. Protože jsme se báli, že nám ujede transport z Carate, hnali jsme se a tentokrát šli jenom 7 hodin. Je pravdou, že slunce stálo za to, protože prales v jeho svitu nádherně zářil a obloha a moře měly krásnou barvu. Hned jsem si trek mnohem víc užila. Cestou jsme viděli opice, gekony, hada, co sežral gekona celého najednou, motýly, nosála či mravenečníka (v tom nemáme jasno), a vůbec rozličné živočichy.

Tentokrát byla cesta z Carate do Puerta Jimenez mnohem náročnější. Jelikož nám bylo řečeno, že si nemusíme kupovat lístky na zpáteční cestu, čekali jsme, že se vejdeme do transportu, jako v pondělí ráno. K našemu údivu však pro čekajících 10 lidí přijel jeden náklaďáček s místy pro 6 pasažérů (přičemž 3 dámy již měly koupený lístek předem). Začal tedy tvrdý boj o místa, protože my se do Puerta Jimenez prostě dostat museli – Hance s Michalem navazoval spoj do San Jose, aby vůbec mohli odletět). Nakonec jsme se vecpali napůl k řidiči a napůl na korbu, kde nakonec jelo 9 lidí. Tedy, přesně 7 lidí jelo na korbě a dva místní borci viseli za jednu ruku a jednu ruku z korby ven.

Cesta byla dlouhá, hrbolatá a náročná. V jednu chvíli se ozvala dutá rána na střechu, načež oba borci a jeden turista, kteří byli nejblíž konci vozu, vyskočili a začali se plácat, ohánět a křičet. Auto srazilo korbou hnízdo divokých včel, která tady visí všude a mají minimálně metr v průměru. Chlapci dostali každý několik žihadel a začali opuchat, ale tvářili se vesele a jako že to nic není. Ruku na srdce, kdyby auto srazilo to hnízdo dovnitř a včely se všechny vyrojily ven, asi by to nepřežil nikdo.

No a večer jsme dojeli do Puerta Jimenez, šli na ve večeři, ulehli, Hanka s Michalem odjeli ráno do San Jose a my s Martou musely zůstat o jeden den déle, neboť mne skolily nějaké střevní viry. To jsem myslela, že tam asi zůstanu a pojdu, jak mi bylo blbě. Ty dva dny bolesti a svíjení se na posteli a pozorování toalety VELMI zblízka, to nepřeju ani své nejhorší nepřítelkyni….no, možná jedné či dvěma;) Takže vám ze San Jose napíšu, jak jsme byly včera na čokoládové farmě, jak jsme pozorovaly delfíny a krokodýly, a jak teta vykopla ze skříně třiceticentimetrovou kulatou ropuchu.

Zatím se mějte všichni fajn. PS: sorry za překlepy, ale nemám jeden prst k užívání a navíc nevidím, co píšu – mají tu nějakej blbej psací program.

Luu

brod motýlí řekypláž a pralesostrůvek po cestědelta řeky Sirenastrom na břehu řekymravenečníkcesta zpět do Carate

Rubriky: Kostarika, Nicaragua, Panama | Štítky: , , | Napsat komentář

Granada – perla Strední Ameriky

Slíbila jsem malé povídání o Granadě, druhém největším městě Nicaraguy. Sice se mi blbě píše, protože jsem si o žiletku v batohu rozřízla prst, ale vypadá to, že přežiju;) Doktor prohlásil, že na šití to není (zůstalo málo kůže), tak jenom lepíme a převazujeme. Otrava snad nehrozí….

Granada (http://en.wikipedia.org/wiki/Granada,_Nicaragua)leží na břehu Lago Nicaragua, o němž jsem psala minule, a taky na úpatí vulkánu Mombacho. Město má slavnou koloniální historii, kterou tady cítíte na každém rohu. Je tu velmi zajímavá architektura. Ulice jsou plné zvenčí mrňavých barevných baráčků, každá fasáda jiná barva a místo vchodu jenom mříž. Ale když nakouknete dovnitř, uvidíte velké haly s balkony, krásné síně s dřevěnými kazetovými stropy, vyřezávaná zábradlí, zahrady a sály, a to vše v koloniálním stylu.

Krásně to bylo vidět na našem ubytování. Jednu ulici od hlavního náměstí se nachází hotel Oasis. Rozhodně byste ho přešli (jak se podařilo i Hance s Michalem, kteří jej včera večer ani nemohli najít), ale to byste udělali chybu. Uvnitř se ukrývají dvě nádvoří, na jednom zahrada s hamaky, ve druhém bazén. K tomu pokoj s klimatizací a vlastní koupelnou za dvanáct dolarů na osobu. Nevěřili jsme vlastním ani cizím očím.

Po dvou hodinách útlumu v největším parnu (asi 32 stupňů) naštěstí přišly mraky a my se mohli vydat do města. V centru je několik koloniálních zrekonstruovaných katedrál, velkolepé paláce a biskupské domy, i pěkné úzké uličky s barevnými domky. Vylezli jsme si za dolar na věž jedné z katedrál a obhlédli jsme celé město i s panoramatem sopky Mombacho (http://www.mombacho.org/ )z jedné strany a jezera Nicaragua z druhé. To opravdu vypadá jako moře – a v dálce byla dokonce vidět v oparu sopka Concepcion z ostrova Ometepe.

Prošli jsme se po městě, ve kterém zrovna vrcholil festival kultury, takže na náměstí spolu bojovali indiánští tanečníci a hudebníci před jednou katedrálou a hlasitě reprodukované remixy Michaela Stuarta, na které poskakoval s malými dětmi velký latexový myšák (před katedrálou druhou). Obešli jsme výstavku místního rukodělného umění a nakoupili dárky (dotčení, těšte se). Nejvtipnější na tom bylo, že jsme nakoupili za třetinovou cenu ty věci, které nám v Kostarice nabízeli jako typicky lokální produkty za „super“ cenu.

Unavení cestou, předchozím výstupem na Maderas a vedrem jsme upadli večer do hamak, relaxovali, neúspěšně se pokusili vyprat v laudrymatu, a pak jsme zašli na večeři do jedné restaurace v zahrádce ukryté v jednom z domků na náměstí. Tam jsem zjistila, že granadská piňacolada vypadá i chutná jako přeslazená třešňová tříšť. Ale byla dobrá, i když žízeň nezahnala.

V noci se u nás všech projevilo vyčerpání a ve vedru jsme se potili a měli zimnici. Ráno jsme se tak tak vypotáceli ven, dali si na posilněnou snídani v hotelu (výjimečně, jinak to neděláme a stravujeme se na vlastní pěst) a vyrazili jsme na autobus do Rivas. V něm se mne pokusila vytlačit ze sedadla domácí babka tvaru chleba, obtížena pytlem větším než jsem já. Po určité výměně názorů dala pokoj, a my mohli vyrazit na několikahodinovou cestu. Dala jsem se do řeči s jedním Američanem, který mi vyprávěl, jak cestuje už pátý rok v kuse, viděl už 138 zemí a vůbec. Povídal, jak byl v roce 1986 v Československu, na hranicích musel vyložit všechny věci, orazítkovali mu každý dolar a musel předkládat účtenku za všechno, co si koupil, včetně jízdenek na MHD. Říkal, že byl v Praze znovu před třemi roky a hrozně se mu líbí, jak se všechno změnilo ke kráse, až na České dráhy, jejichž vlaky jsou pořád stejně hrozné:)

Po Rivas jsme dorazili na hranice, úspěšně přetrpěli hodinové formality na obou stranách, a ocitli jsme se zpět na území Kostariky. Tady jsme chytili bus do SJ a jeli dalších 8 hodin – na Panamerikaně byly zácpy a autobus jel 90 kilometrů 4 hodiny). Dorazili jsme k Martě, vyprali, upadli do postelí a dnes ráno jsme vstávali v pět hodin a vyrazili na jih do Golfita (http://www.golfito-costarica.com/golfito-espanol.htm), kde strávíme s Martou pár dní po treku Corcovadem(http://www.infoweb.co.cr/turismo/parques/corcovado.html), což je ten slibovaný nejtěžší trek celé cesty, který má ale zatraceně stát za to. Teď jsme v Puerto Jimenez, na poloostrově Osa, kam jsme se dostali z Golfita lodním taxi a zítra v pět vyrážíme na třídenní trek do pralesa. To je ten slibovaný nejtěžší trek celé cesty, který má ale zatraceně stát za to. Takže teď nebudeme ani já ani můj oříznutý prsteníček na příjmu, ale pak vám všechno napíšu.

Mějte se hezky. My se budeme mít náročně, ale přežijeme!

Luu

panorama Granady s vulkánem MombachoGranadaGranadaGranadaulička s hotelemschody ke zvonici (Michalova fotka)dveře a jmenovkapanorama s pohledem do domůstarý kostel

Rubriky: Kostarika, Nicaragua, Panama | Štítky: , , , | Napsat komentář

Po pás v bahně Volcanu Maderas

Jak jsem slíbila, pokračuji ve vyprávění o včerejším treku na vulkán Maderas, jednu ze dvou sopek na ostrově Ometepe. http://www.ineter.gob.ni/geofisica/vol/maderas/maderas.html.

Knižní průvodce nám tedy sliboval pěknou cestu 5 km tam, 5 km zpátky, vycházku pralesem, s výhledem na ostrov a sopku Concepcion, a s koupáním v laguně v kráteru sopky, kam se dá slanit. I zaplatili jsme každý 25 dolarů, vyfasovali krabičku se sendvičem a láhev vody a vyrazili jsme. Jeep nás vyvezl na farmu Finca Magdalena, což je výchozí bod pro trek.

První kilometr se nesl ve znamení mírného stoupání takovým tím „českým lesejkem“ v suchu a po slunci. Na druhém kilometru se počasí radikálně z metru na metr změnilo – vlezli jsme do mraku (který tam ten den neměl vůbec být, je léto a sucho!). Pokud jsem si tady dřív posteskla, že všechny místní rádoby deštné a mlžné pralesy jsou v současnosti vysušené, tenhle nezklamal. Naopak. Celou cestu tam i zpátky nepřetržitě mžilo, mlžilo, pršelo a podobně. V pralese bylo vidět na dvacet metrů, všude proudy vody.

Tím největším proudem vody byla ale cesta, kterou jsme šli nahoru. Ve skutečnosti se totiž nejednalo o cestu, ale o koryto potoka, který bývá většinou roku vyschlý. Většinu roku ano, včera ne. V praxi to znamená, že jsme se brodili 4 km nahoru žlutooranžovým bahnem, které nám sahalo místy po kotníky. Napřed jsme se radovali, že máme konečně co dělat s opravdovým pralesem, žádný lesejk, ale pořádná mlha a déšť. Po kilometru bahna jsme se radovat přestali, po dalších pěti stech metrech jsme zarputile mlčeli a jen občas zakleli, když jsme sebou flákli do bahna. Zpočátku jsme se snažili šetřit boty a šlapat z kamene na kámen, ale po tom, co nám to pořádně začalo klouzat, dospěli jsme asi po třech stech metrech k názoru, že je lepší šlápnout do bahna a zabořit se do něj do půl lýtka, než uklouznout a vyválet se v něm úplně.

Cesta tedy probíhala tak, že jsme na pěti kilometrech překonali převýšení asi 1.350 metrů. Průvodce nám každých půl hodiny říkal: „Ještě dvacet minut, a bude to už jen dva kilometry“, atd. Na zádech jsme nesli batohy s plavkami a ručníky na koupání, na nohách Hanka sandále a my s Michalem tenisky (nojo, nevěděli jsme, že se přes noc změnilo počasí a dneska prostě bude pršet) a já měla sukni (neděste se, nosím ji na všechny treky, je pohodlnější než kraťasy). Alespoň, že jsem měla podkolenky. Klouzali jsme v bahně, lezli po kamenech, na některých místech se věšeli na liány jako Tarzani (když se jedna pod Hankou utrhla, vyčerpáním jsme se málem všichni počůrali smíchy), oblézali jsme včera spadlé stromy, pozorovali pralesní opice – vřešťany, minuli jsme dvě vyhlídky, že kterých byl půvabný výhled na všudypřítomnou a vše obalující mlhu, a pomalu jsme se blížili k vrcholu. Dobrovolně přiznávám, že na čtvrtém kilometru jsem váhala, jestli to nevzdat. Ale byla mi taková zima, že jsem si řekla, že radši polezu dál, protože při čekání na ostatní bych zmrzla. Naštěstí jsem měla v batohu větrovku, kterou tady s sebou tahám všude (díky, Ondřeji, jsi spása mého života a zdraví). I zatnula jsem zuby a potácela se dále.

Po pěti kilometrech jsme se ocitli na místě, které bylo úplně stejné, jako všechna předchozí – prales, voda, kameny, bahno, mech, voda, liány, bahno, bromélie, voda, hmyz a bahno. Průvodce se však vítězoslavně vztyčil v celé své výši 160 centimetrů a prohlásil, že toto je vrchol vulkánu. Že jsme na okraji kráteru, který má v průměru tři kilometry, a že nyní nám stačí hupnout pěšinkou k jezeru, asi tak deset minut chůze.

Ono desetiminutové hupnutí nakonec představovalo třicetiminutové dobrodružné slézání jednoho z nejstrmějších kopců, co jsem kdy viděla. Lano se nekonalo. Kráter je hluboký 150 metrů (nevím to přesně, pro mlhu jsem nic neviděla) a lano zrušili ho před 4 lety, protože stodvacetikiloví američtí turisté se na něm s radostí nechávali spouštět s výkřiky typu JSEM TARZÁÁÁÁN, aby je pak třicetikiloví domorodci museli pracně vytahovat nahoru. Takže žádné lano, ale chytání se lián a postupné spuštění se do hloubi kráteru.

Průvodce mi tvrdil, že jezero je magické. Unavení Turistas se v něm prý vykoupou, únava z nich zázračně spadne a oni jsou plní elánu na zpáteční cestu. Tuto informaci nemohu, bohužel, ani potvrdit, ani vyvrátit, protože jsem z jezera viděla si deset metrů, aby se poté ztratilo v mlze. Byly v něm řasy a bylo celé zelené. Přesto, to místo bylo zajímavé, tiché a jako z jiného světa.

Za ten den jsme do kráteru dorazili my tři, dva Angličani a dva Španělé, všichni s průvodci (bez nich si to nedokážu představit, po půlce prvního bahnitého kilometru bych to rozhodně zabalila).

V kráteru jsme pojedli, pobyli asi 20 minut (déle to nešlo, to bychom umrzli), nazuli jsme si boty po okraj plné bahna, nahodili hlínou opatlané batohy, a vyrazili jsme na zpáteční cestu. Průvodce nás na kuráž povzbudil proslovem na téma, že je třeba si pospíšit, protože je jedna, ve dvě se probouzí pijavice, ve tři moskyti a v půl páté padá tma. Vyběhli jsme úprkem.

Úprk nám vydržel asi prvních půl hodiny, tedy cestu z kráteru zpět nahoru. Slézat sopku v proudu tekoucího bahna, které během celého deštivého dne nabralo na intenzitě, je opravdu lahoda. Hanka i Michal si oba při klouznutí hnuli se zády. Já si kupodivu nic neudělala, ale o jeden strom jsem si regulérně roztrhla sukni a málem i pr…(To víte, přeskakovat ležící kmen uprostřed řeky bláta je problém, ale těžší je na druhé straně po přistání neupadnout, nebo alespoň neupadnout na břicho, obličej či foťák. Ale zato můžete naprosto oprávněně, strašně sprostě a od plic nadávat.) Většinu pádů jsem zachránila včasným nastavením rukou či již zmíněné pr…, která se ukázala být skvělým skluzným prostředkem (namazaná v sukni fungovala lépe než v kalhotách).

Sestup byl pro mne lehčí než pro Michala s Hankou, kteří předtím zase neměli problémy s výstupem. Zoufale jsme očekávali každou další značku odpočítávající kilometry k Finca Magdalena. Na čtvrtém kilometru odshora se objevila vyhlídka. Tentokrát jsme viděli i kousek sopky Concepcion a přestalo pršet. Po dalších sto metrech sestupu zmizelo i bahno.

Přežili jsme. Poslední úsek jsem Hanku s Michalem odváděla od jejich bolestí svým vyprávěním o tom či onom, přičemž oni následně konstatovali, že netuší, co jim pomohlo víc – jestli moje kydy, či brufen, který dostali od průvodce (je na gringos náležitě vybaven).

Ke kohoutku hadice na dvorku Finca Magdalena se dopotácela tři stvoření upatlaná hlínou od hlavy k patě, něco mezi golemem a Jožinem z bažin. Půl hodiny jsme odstraňovali nánosy bahna a kusy lián a mechu, které jsme postupně nalézali apartně umístěné tu i onde na svém těle. Musím konstatovat, že zcela jsem se umyla až po dalších dvou sprchách tady v Granadě:)

Jsem ráda, že jsem trek šla. Zvládli jsme převýšení 1.350 metrů na pěti kilometrech, tam i zpět za necelých osm hodin. Nikdy předtím jsem neměla příležitost vidět horský mlžný prales v akci, slézt do sopky a namočit si ruku (když ne vykoupat se) v kráterové laguně. Dobrá příprava na trek po Corcovadu. Michal s uznáním pravil, že takovou cestu by určitě moc holek nezvládlo (přičemž s překvapením zíral na mne).

Je to tak, přátelé, s imunitou a alergiemi jsem sice v hýzlu, ale co se týče zápasů v bahně, jsem zcela nepřekonatelná!

PS: snad jsem zítra stihnu napsat, jak skvěle jsme se měli dneska v krásném městě Granadě. Hezčí město jsme zatím nikde ve Střední Americe neviděli.

Mějte se krásně, Luu.

pohled z lodi na Ometepecesta pralesemSestup do kráterukráterové jezero v mlzekoukání na pralestakovéhle rosivky pokrývají každou větevbahno, Hanka, bahno, průvodce, bahnovýhled na vulkán Concepcion

Rubriky: Kostarika, Nicaragua, Panama | Štítky: , , , | Napsat komentář

Nicaragua – Pura Vida, Pura Aventura!

Ahoj všichni, dnes jenom velmi krátce, protože je tady velmi drahé a velmi padající připojení. Jsme totiž opravdu „na konci světa“. Píšu z Nicaraguy (to ještě není ten konec světa, to až to místo, odkud píšu;), kam jsme s Hankou a Michalem dojeli z Kostariky. Z Liberie je to asi jenom hodinku autobusem, pak vystoupíte, projdete dvoje hranice, vyměníte nějaké peníze (tady se platí v cordobech a je to výhoda, protože kurs je k dolaru stejný jako u CZK), vystojíte frontu při vyřizování razítek, a je to, vítejte v Nicaragui.

Byli jsme všemi Kostaričany varováni, jak je Nicaragua odporné, špinavé a zaostalé místo. Opak je pravdou, krásné domky (cihlové, žádný plech jako ve většině Kostariky), příjemní lidé, pěkné štíhlé holky (opět, na rozdíl od Kostariky), krásná příroda, dobré jídlo (opět, na rozdíl od Kostariky), no prostě se nám tu moc líbí.

Dojeli jsme autobusem do města Rivas a hned jsme přestoupili a dorazili do přístavu San Jorge na břehu jezera Nicaragua, které leží hned za hranicemi s Kostarikou. Je to druhé největší jezero na západní polokouli, desáté největší jezero světa a je sladkovodní. Na nejhlubším místě je hluboké 60 metrů, takže to vypadá, jako pohoda. Ale ve skutečnosti má jezero něco, co se jmenuje „krátkovlnný fenomén“. Najednou se na jezeře udělají malé krátké vlny, ale hodně vysoké, takže dokáží v období bouřek i převrátit lodě. Jezero vypadá jako moře, nevidíte na druhý břeh, který je asi 70 km daleko. Dokonce má i svůj vlastní druh sladkovodního žraloka, který se vyvinul ze žraloka mořského, zde uvězněného v době, kdy se z mořského průlivu posuvem zemských desek stalo jezero.

Přeplavili jsme se lodí na ostrov Ometepe. Ten vznikl ze dvou sopek, jejichž kužely vidíte krásně už ze břehu jezera. Větší je aktivní sopka Concepcion (1610 m) a druhá je trošku placatější vulkán Maderas (1395 m). Sopky leží vedle sebe a tvoří dva ostrůvky spojené šíjí, na které je jediná pláž ostrova, Playa Santo Domingo.

Autobusem jsme za hodinu projeli polovinu dvouostrova, v druhém hlavním městě jsme se podívali do muzea, protože zde byl v minulosti i kmen Chorotegů a Mayové, kteří zde zanechali mnoho rytin ve skalách, nádobí a tak. Koupili jsme prťavé sošky člověka s krokodýlem na hlavě, ignorovali skvělou nabídku místního hotelu, a rozhrkaným autobusíkem jsme vyrazili do Santo Dominga. Tady je asi 6 krásných hotelů s plážemi, ale všechny už byly obsazeny. Tak jsme se ubytovali v jediné hospedaje, cože je něco jako ubytovna. Je to prima. Sice záchod s koupelnou vypadají jako taková betonová kadibudka, ale spí se nám tu dobře, přímo na pláži. Vlny buší do písku, vy si můžete lehnout do hamaku a rovnou to zabalit:)

Dnes ráno v půl osmé jsme vyrazili na trek na sopku Maderas, která slibovala tůru 5 km tam, 5 km zpátky, to vše pralesem, na vrcholu možnost sestoupit do kráteru a vykoupat se v krásném čistém a tichém jezeře.

No a jak to dopadlo vám napíšu jindy, protože už nemám peníze na další net, alespoň budete napnutí. Zítra ráno v 5 hodin odjíždíme trajektem zase do San Jorge, pak odtud do Rivas a tam chceme chytit bus do Granady, tam se ubytovat a projít si tu středoamerickou krásu, a pozítří se vracíme do San Jose, připravit se na superobří trek po parku Corcovado.

Mějte se a pište!

Luu

autobus na OmetepeZ lodiIsla Ometepe, Volcan Concepcionpřistání na Ometepe81-kun-na-brehu-playa-santo-domingo-isla-ometepedomek v Altagracia

Rubriky: Kostarika, Nicaragua, Panama | Štítky: , , | Napsat komentář

Pozdrav od zkažených vajec (síra vulkánu Rincon)

vodopád Rincon de la Vieja

Vzhledem k tomu, že jsme dnešní trek uběhli nějak rychle, zase vám něco napíšu, protože nevím, jak se teď z Nicaraguy, kam jedeme zítra, dostanu na net.

V první řadě musím ovšem reagovat na množství výtek, které se na mne snesly po uveřejnění včerejšího příběhu o tom, jak jsme se spálili. Takže znova: na slunci jsme NEUSNULI. Prostě jsme se namazali a šli po pláži. Očividně je UV faktor 35 na zdejší slunce moc málo. Ale nebojte se, dá se to v pohodě přežít, jenom se holt hůř nosí batožina.

Takže k dnešnímu treku po parku pod sopkou Rincon de la Vieja. Park se nachází, jak už jsem psala včera, v nejsušší oblasti Kostariky, v Guanacaste. Proto se vyznačuje místním suchým pralesem, což je světový unikát. Je to kombinace normálního pralesa – tedy těch obřích stromů s kořeny, co vypadají jako nomádí stany, lián, atd., ale taky kaktusů a takových kvetoucích strašně hustě rostoucích keříků. A lépe se tím prodírá, než vlhkým pralesem. Až na ty obří stromy je to vlastně takovej českej lesejk;)

Zajímavé je zjišťování, zda to, čeho se držíte, když lezete po kameni, je kmen stromu, nebo ne. S pravděpodobností 50% se totiž nejedná o kmen, ale o kořen stromu. Ano, každý druhý „strom“, který v pralese vidíte, není ve skutečnosti strom, ale jeho kořen. Místní stromy totiž nevypustí kořeny pod zemí a nejdou do hloubky, ale třeba uprostřed větve, 5 metrů od hlavního kmene, prostě strom z větve vypustí další kořen, který korunu ukotví. Takže to vypadá tak, že objímáte tlustý strom, pohlédnete do jeho koruny a vidíte, jak se ve výši 20 metrů prostě napojuje na větev. Dost nezvyk.

Jak jsem říkala, že je to tady takovej skoro normální lesejk, až na obří stromy a sopečné výlevy teda, abych uvedla věci i název příspěvku na pravou míru. Park totiž leží na úbočí aktivního vulkánu Rincon de la Vieja, který nejenom, že vypouští lávu, ale projevuje se taky dalšími průvodními jevy, jako jsou například bublající blaho, smrdící bahno, tekoucí bahno, atd.

Ráno jsme vyjeli v sedm hodin nelegálním taxíkem (je to stejně drahé jako legální, ale to legální na vás nepočká pět hodin před parkem, takže když nevíte, v kolik hodin se z parku vrátíte, nemůžete se domluvit s taxikářem, aby pro vás přijel) do parku. Byl to první větší trek, který s námi Marta prošla, a málem z toho pošla. Očividně to není cestovatelský typ.

Jak jsem už psala včera, tomuto parku se říká kostarický Yellowstone. Jdeme lesem, přeskakujeme říčky a kamení, a najednou….smrad…a ještě větší smrad! Říkáte si, ale fuuj, co to ten Michal jedl… Ale v tom vám dojde, že to necítíte Michala, ale síru. Pak uvidíte nápis POZOR, NEBEZPEČÍ SOPEČNÉHO PŮVODU, VSTUP NA VLASTNÍ NEBEZPEČÍ, TEPLOTA 75 – 106 STUPŇŮ CELSIA. Tak tedy jdete dál a ucítíte smrad tisíců latrín, šířící se z malých kráterů v zemi, a uvidíte stoupající bílý kouř, který vás mocně ofoukne, zamlží brýle a čočky objektivu a zasmradí oblečení. Kdyby pak po nás alespoň nelezly mouchy, tak ani neceknu, ale těm insektům očividně zápach nevadí. Ostatně, ani místní rostliny si z divokých vulkanických projevů nic nedělají a vesele si rostou přímo okolo bublajícího bahýnka. Některé zelenavé řasy dokonce na bahýnku přímo spokojeně vegetí.

No a napřed vidíte jenom ty díry, ze kterých se kouří, potom i větší krátery plné toho bublajícího šedivého vařícího se bahna, potom i jezírko s jasně žlutou vodou (takže bych tipla, že s vodou ta tekutina zase tak moc společného nemá), no a nakonec i kombinaci výše uvedeného. To vše na cestě pralesem (v nižších polohách) a křovinatou kvetoucí planinou (výšiny). Do toho přidejte fakt vedro, nějaké ty orlo-kondory, nebo co to je, vítr, slunce, a taky tipky.

Tipky jsou ostatně další velké téma dnešního dne, protože ochutnaly Michala. Ten tady od počátku cesty odmítá utrácet z rodinného rozpočtu za celkem drahý Off (asi 8 dolarů), který jako jediný zabraňuje místnímu moskytstvu a jiným insektům v totálním sežrání mého a Hančina těla. Na Michala prostě moskyti nejdou a on tvrdí, že je to naše vina. Moc se myjeme a moskytům voníme, nebo se hýbeme moc pomalu, zatímco on jim uteče. S lehce pohrdavým úsměškem celé dny sledoval, jak si s Hankou navzájem ukazujeme nové kousance a se zájmem pozorujeme vývoj otoků z moskytích kousnutí. Minulý čas je však v tomto případě užit správně, protože jen co jsme dnes ráno vystoupili z taxíku, kolem Michala se utvořil mrak tipek, které ho pak provázely věrně celou cestu a občas si z něj něco uzobly, asi aby se občerstvily na další namáhavou cestu pralesem. Takže Michal celý den poskakoval, máchal rukama, křičel o pomoc, vyplácal nám půlku balení Offu a hrozně si stěžuje, jak je pokousaný. Mne kupodivu neštíplo dneska nic, takže jsem se královsky bavila.

A to je asi tak všechno o dnešním výletu, protože teď si dáváme siestu a večer se projdeme po zdejším koloniálním náměstí a dáme si nějaké dobroty (i když jsem se dneska střetla s cestovatelským průjmem, tak se musím zeptat břicha, co ono na to) a zabalíme to. Marta se vrací v pět ráno do SJ a my v sedm vyrážíme na hranice s Nicaraguou, kde chceme vystoupit a přejít pěšky, abychom se nezdržovali. Pak pojedeme na sever do města Granda, které má být nejhezčím městem střední Ameriky. http://www.granada-nicaragua.com/ Nicaragua je pak druhá nejchudší země této polokoule, tak bychom mohli i něco ušetřit. Uvidíme.

Luu

žluté jezírko, Rincon de la Viejamaxikořenyměřítko - já a vodopád, Rincon de la Viejavelká fumarola, Rincon de la Viejavelký bublající kotel, Rinconjak se sedí na stromě;)kvetoucí suchý praless Hankou u říčky pod vulkánemmost přes říčku, Rincon de la Vieja

Rubriky: Kostarika, Nicaragua, Panama | Štítky: , , , | Napsat komentář