Cabo Verde – cože???

Ke konci roku 2010 jsem Mariana trvale, průběžně a neoblomně obtěžovala tím, že je mi v Praze zima, že jsem přepracovaná, a že prostě POTŘEBUJI jet na dovolenou do tepla.  Po mnohém přemlouvání mi kývl na povánoční bleskovku – „něco vyber, poletíme na konci prosince“.

I zavýskla jsem radostně a jala se hledat last minute letenky a zájezdy, přičemž mi bylo jasné, že v rubrice „blízká moře“ nenajdu nic, neboť přestože okolo Silvestra týdenní all inclusive pobyt v 5***** tuniském hotelu stojí 6.000,- Kč, chceme se zahřát, a ne bruslit na zamrzajícím moři;)

I Kanáry se mi zdály studené – 18 stupňů teplota vzduchu a 16 stupňů teplota vody, to není nic pro naše zkřehlá, vyzáblá a bílá středoevropská těla. My chceme na slunce, trošku se spálit  a pak si užívat vlahých večerů při západu slunce pod palmami!

Pak mi do oka padly Kapverdské ostrovy (Cabo Verde), konkrétně ostrov Sal.  Přesto, že velká část obyvatel ČR o existenci nějakých Kapverdských ostrovů netuší, ony nejen že existují, ale navíc jsou natolik na jihu, že je na nich v prosinci přes třicet stupňů!!!! Bylo rozhodnuto. Kapverdy se staly naší zimní destinací. Ostrov Sal pak byl jednoduchou volbou – oproti ostatním ostrovům byly ceny ve čtvrtinové výši.

Bleskově jsme zabalili (tak bleskově, že Marian si teprve v den odletu uvědomil, že dvoje ze svých tří kraťasů má v práci od léta a tudíž se jako náhradní varianta ukázaly být ucházející dlouhé trenkové plavky), psychicky se vyladili na vedro, zkontrolovali očkování proti břišnímu tyfu a žloutenkám, a po krátkém vymrznutí na ruzyňském letišti jsme nasedli do letadla.

————————————————————————————————

Vzhledem k tomu, že většina našich známých i příbuzných po sdělení cíle naší dovolené reagovala tak, jak je popsáno v nadpisu, je mi jasné, že musím přidat nějaké bližší info, takže:

Cabo Verde je ostrovní stát v Africe. Od roku 1975 jsou Kapverdy republikou. Ostrovy jsou pojmenovány podle poloostrova Cap-Vert (což ve francouzštině znamená Zelený mys), který tvoří nejzápadnější bod kontinentální Afriky.  Nacházejí se v jižní části severníhoAtlantiku, nejblíže k pevnině Senegalu, a skládají se z 10 ostrovů a 5 menších ostrůvků, které se seskupují do dvou celků podle pozice převládajících větrů:

  • Barlavento (severní souostroví, Návětrné) – Santo Antao, Sao Vincente, Santa Luzia, Sao Nicolau, Sal, Boa Vista,
  • Sotavento (jižní souostroví, Závětrné) – Maio, Santiago, Fogo, Brava.

Všechny ostrovy jsou vulkanické, ale pouze na ostrově Fogo je stále aktivní vulkán Mount Fogo. Naposledy vybuchl v roce 1995. Na ostrovech jsou časté eroze půdy, sucho. Země má také nedostatek vody a je seismicky aktivní.

Úředním jazykem na Kapverdských ostrovech je portugalština, avšak většina obyvatel se dorozumívá kreolštinou, původem z portugalštiny.  Na jednotlivých ostrovech se na tvoření dialektu podílely jiné jazyky – na Sao Vincente francouzština, na Boa Vista italština, na Brava angličtina.

Než Kapverdské ostrovy objevili Portugalci bylo území neobydlené. Dnešní obyvatelé jsou potomky otroků a portugalských kolonizátorů, janovských a nizozemských kolonizátorů, sefardských Židů.  3/4 obyvatel jsou mulati, zbytek černoši a jen nepatrná část běloši.

Ostrov Sal je jedním z návětrných ostrovů, neustále tam tedy fouká celkem silný vítr. Název „Sal“  znamená v portugalštině sůl: ekonomika ostrova byla totiž v minulosti závislá právě na těžbě soli. Ostrov byl objeven roku 1460 a pojmenován „Llana“, což znamená v portugalštině plochý. Prakticky neobydlený ostrov Sal byl využíván především obyvateli sousedního ostrova Boa Vista pro pastvu dobytka. Název se změnil až v 18. století, kdy byly na území ostrovy nalezeny zásoby soli.

Rubriky: Cabo Verde | Štítky: , , | 1 komentář

Hlava plná Mexika

Nějak se nemůžu dočkat.

Za pár týdnů odlétáme.

Do země, kde jsem nikdy nebyla. Do země, o které jsem vždycky četla a chtěla se tam vypravit. Do země, která dala světu desítku zásadních předkolumbovských kultur, poezii, literaturu, umění, hudbu…..

Jako vždy, už dva měsíce sedím nad průvodcem a plánuju cestu, lékárničku, obsah batohů, obsah skříní, vymýšlím nejlepší trasy, pojistky, seznamy, hotel pro Hafíka. Minimalizuji preventivně už v hlavě, nechci se tahat s těžkým báglem.

Prostě cesta jak má být, těším se a vy se těšte taky, blog bude žít!!!

Rubriky: Mexiko | Štítky: , , | 1 komentář

Podivnosti a vtipnosti (Čína)

334 lotosový květ = já

Již  jsem zveřejnila svůj náhled na čínojídlo, čínooblékání a nyní přichází na řadu mozaika drobných pobavení i podivení, ke kterým přijde Středoevropan v Číně velmi snadno – na světě je přeci tolik divnověcí;)

PODIVNOSTI:

  • ČÍŇANŮ JE MNOHO: je to pravda. Myslím, že taková věc překvapí většinu lidí, kteří přijedou do Číny z Evropy a

    Šanghajské panorama

    nikoliv třeba z Kalkaty. Jelikož podle sčítání čínolidu z června 2006 bylo Číňanů 1. 313 .973. 713, nepochybuji o tom, že dnes jich bude ještě víc. V praxi se to projevuje velikostí měst, nacpaností ulic, množstvím všemožných dopravních prostředků a vůbec tím, že kdekoliv se rozhlédnete, uvidíte nepřeberné množství malých lidí;)  Nejlepší bude ukázat to na následujícím výčtu: Peking (hlavní město) má 17.000.000 obyvatel a je velké jako Belgie. Shanghai (největší město) má 20.000.000 obyvatel a je o půlku větší než Peking (a tedy o půlku větší než Belgie). Náš průvodce se mezi řečí zmínil, že je z takového malého městečka, které má jenom 4.000.000 obyvatel, a tudíž není prakticky o čem mluvit, prostě je to taková víska blízko Shanghaje….Dochází vám ta velikost? Umíte si představit praktický život ve městě, které je tak velké, že se v něm používá zcela jiná terminologie pro popis vzdáleností (chvilka taxíkem = hodina jízdy; trvá to trošku déle = pojedeme dvě a půl hodiny; no, je to na druhém konci města = nejezděte tam, strávíte den na cestě)?

  • ČÍŇANÉ NECHTĚJÍ VYPADAT JAKO ČÍŇANÉ: už jsem o tom psala dříve – čínolidé, zejména ti mladí, adorují západní styl, napodobují ho nejen oblečením a stylem života, ale také tím, že se nechávají přeoperovávat. Nejoblíbenějšími praktikami jsou bělení kůže, zužování nosů a zvětšování koutků očí. Pro bohaté manažery taktéž připadá v úvahu prodlužování kostí v nohách (aby nebyli výškou diskriminováni oproti zahraničním vysokým manažerům). Přeoperované ženy i muži jsou v kariéře úspěšnější a u některých je to prakticky záruka k dobrému místu a profesnímu postupu.
  • ČÍŇANÉ NEPOUŽÍVAJÍ MOC MIMIKY, ZATO NA SEBE ŘVOU: je to tak, neusmívají se, nemračí, nedělají obličeje, nepoulí oči, moc mimických svalů při komunikaci nepoužívají – s výjimkou toho, že se smějí tomu, jak se nemůžu nacpat do sukně…..Ale zato hulákají. Vypadá to asi tak, že se v klidu procházíte řekněme po buddhistické památce, jeskyních Longmen, a najednou se za vámi strhne mela. Někdo v čínštině huláká na někoho jiného, dikci i intonaci má  jako když manželka ječí na manžela něco v tom smyslu „…a já sem ti říkala, říkala, že jestli si ještě jenou přivedeš domů toho svýho Frantu z hospody, tak najdeš kufry za dveřma!!!!!!“ S hrůzou v srdci se otočíte a očekáváte vzájemně se rdousící dvojici, avšak nikoliv. Za vámi stojí spořádaná skupinka turistů, kterým průvodkyně vypráví o tom, že tvář osmnáctimetrového Buddhy byla vytesána podle tváře císařovny Wu Zetian, a proto je taková pěkná, smířená a pokojná.
  • V ČÍNĚ SE NEDÁ DÝCHAT: tedy alespoň ve východní části, v okolí velkých měst. Kombinace velkoměst, továren, dopravy a splodin je pekelná. Většinu roku halí tuto část Číny žlutavý páchnoucí smog, přes který nedohlédnete na druhou stranu ulice (nedělám si legraci, v Luoyangu jsem opravdu neviděla domy na druhé straně náměstí). Uprostřed žlutavé dusící mlhy pak stojí v blízkosti sedmiproudých silnic každé ráno a večer skupinky čínolidí, kteří cvičí a tančí venku na vzduchu pro zdraví. A našinec trpící astmatem, kterému teče ze všech obličejových otvorů, marně bojující proti oteklému krku svými antihistaminiky, jen tiše trpí a nevěří svým očím (no, on stejně pro tu opuchlost moc nevidí).  Je smutnou pravdou, že za dva týdny jsme zažili jen dva dny bez smogu a z toho jen jeden den modré oblohy.

    realita smogu - chrám na sto metrů (foto vily na sto metrů u řeky Yi)

  • ČÍŇANÉ OPRAVDU NOSÍ OBLIČEJOVÉ ROUŠKY, a to zcela běžně – v autobuse, na ulici, na nádraží, v opeře. Není to však kvůli tomu, aby se nenakazili, ale proto, aby oni nenakazili někoho jiného. V podstatě tuto zkušenost řadím do podivností jenom proto, že u nás nejsme na roušky zvyklí, i když samotná myšlenka se mi zamlouvá. Stačí si vzpomenout, kolikrát jsem se nakazila, když na mne někdo frknul v metru či v kanceláři (viď, Ondřeji?!). Je jasné, že u Číňanů má takovéto jednání jasné opodstatnění – pokud by nějaká epidemie zasáhla mnohamilionové město, byla by to superepidemie, které by se jen těžko dalo ubránit.
  • ČÍŇANÉ HULÍ JAKO FABRIKY: kouření je asi národní sport, kterému holdují čínomuži (rozhodně víc než čínoženy) v neuvěřitelné míře. V praxi to znamená, že z městského smogu vlezete do pětihvězdičkové zahulené restaurace, kde není vidět na jídlo, či jedete deset hodin vlakem a máte pocit, že sedíte uprostřed popelníku. Pro militantní nekuřáky je proto Čína naprosto nevhodná země. To bylo moje velké zklamání.
  • ČÍŇANÉ POROUČÍ VĚTRU A DEŠTI: tato poznámka souvisí s výše popisovaným smogem. V rámci oslav šedesátého výročí supr príma úžasného komunistického režimu využili Číňané svých zkušeností z Olympiády a dva týdny před dnem D zakázali v Pekingu jezdit autům a všemu, co má motor, vypnuli okolostojící a okolofunící fabriky a navíc intenzivně ostřelovali mraky  zdraví zcela jistě neškodnými chemikáliemi, způsobujícími, že mraky se vypršely na úrodná pole za městem a nikoliv na Náměstí nebeského klidu (což bude mít určitě za následek něco jako dvouhlavé mrkve nebo stepující bambus).

    Náměstí nebeského klidu v půlce září (Náměstí za mé návštěvy, níže náměstí o dva týdny později)Náměstí v den D o 14 dní později (foto Reuters)

  • ČÍNSKÝ KOMUNISMUS: na první pohled prostě nepoznáte. Tahle maximálně rozvíjející se ekonomika vypadá neuvěřitelně. Auta, mrakodrapy, fastfoody, nejrychlejší vlak světa, značkové věci (pravé i levé), obchoďáky s tak neuvěřitelným výběrem, že  vedle nich naše Teskohyperdelvity vypadají jak koloniál z Horní Dolní,… Ovšem je tam, uvnitř a napevno: propagandistické plakáty, Mao na každém rohu, cenzurovaný internet. A slova naší průvodkyně: “Co dělat, když se ztratíte a nikdo vám neumí pomoci? Hodně nahlas zakřičte FREE TIBET!!! A hned se seběhne deset tajných, kteří se o vás určitě postarají…”
  • STRAKY HADR: neuvěřitelnou skutečností je, že po 5 tisicích letech kultury, která úpěnlivě dbala na libozvuk, soulad, jemnost, lehkost, krásu, křehkost a eleganci, dnešní čínolidi milují křiklavé umělohmotné vázy, fontánky, svítící obrázky, tančící a kvičící hračky, flitry pošité velegumičky do vlasů, absolutně nevkusné obří šperky z umělých perel zvíci holubího vejce a umělé květiny. Je to samozřejmě důsledek Maovy kulturní revoluce, která dokázala za pouhé dva roky absolutně zničit v lidech veškerý cit pro vznešenost a eleganci,  a tak současní Číňané namísto kaligrafie a obrazů – krajinek vyráběných z leštěných plátků přírodního štípaného kamene považují za vrchol krásy a elegance modře svítícího PVC slona, stojícího v mlžné fontánce nad otáčejícími se kuličkami barevného skla, převalujícími se ve vodě…..

VTIPNOSTI:

  • ANGLIČTINA: snaží se, fakt se snaží. Bohužel, Číňané neumí vyslovovat určité kombinace souhlásek a samohlásek, takže z číslovky six se stane něco jako „sg-zst“, z kuřete (chicken) je pak náhle „čngin“ a z Coly se stane „Kuk-a“. Mne osobně ale nejvíc pobavily místní nápisy. Ve snaze vyjít vstříc turistům se skví mnoho cedulí jak na ulici, tak třeba v hotelích, angličtinou. Ale takovou zajímavě čínskou. Tak například ve čtyřhvězdičkovém hotelu v Shanghaji jsem nalezla v koupelně následující cedulku: „V rámci ochrany přírody se snažíme omezovat zbytečné praní prádla. Pokud chcete, abychom vaši věž vyprali, hoďte ji pod umyvadlo. Pokud svou věž chcete ještě používat, pověšte si ji na věšák“. (Ano, angličtináři pochopili záměnu slova „towel/ručník“ se slovem „tower/věž“. Ještě vtipnější je ovšem rozdělení všech čínských odpadkových košů v chrámech a na významných ulicích na  nádoby „na anorganický odpad“ a na nádoby „na orgány“ (záměna „organic/organs“).

    fajr průf

  • FEJKY: chcete oblek od Armaniho za 1500 korun, hodinky Gucci za 40 korun či kabelku Marc Jacobs za 200? Není problém. Jenom si to musíte vyhádat. Prodejci nabízí Rolexky kolemjdoucím za 100 dolarů. To je běžná cena pro nesmlouvajícího turistu. Smlouvající turista se usměje a řekne, 20 juanů (juan je 2,8 korun). Turista jde dál. Prodejce běží za turistou a slevuje na 100 juanů. Turista ucedí koutkem úst, že 20 juanů a hele, takhle vypadají pravé hodinky (a ukáže si na ruku, kde má fejky koupené včerejšího dne). Prodejce opět zlevní, tentokrát na padesát juanů. Turista mlčí a odchází rychlým krokem. Prodejce chvíli vyčkává a pak se rozeběhne s výkřikem, jojo, pane, tak za 20. Turista koupí patery hodinky, z nichž jedny přestanou jít po roce, druhé po dvou měsících a zbylé hodinky mají, jak se později ukáže, pouze namalovaný ciferník včetně ručiček.
  • CHODNÍKOVÁ KALIGRAFIE: staří a chudí lidé, nemající na drahý papír, inkoust a speciální štětce, to nevzdávají. Kaligrafii je nutno procvičovat, tak proč ne na chodníku? Proč nemalovat vodou a sledovat, jak krásně vyvedené znaky pomalu usychají a mizí? Je to krásné, ale zároveň smutné, dívat se na tu dočasnou nádheru….Ovšem, proč by pán s přístrojem na vodní kaligrafii nemohl namalovat můj portrét?

    to není Lennonův autoportrét, to jsem já;) (to brýlaté není Lennon, ale já osobně)

  • NÁZVY:  čínština je neuvěřitelně složitý jazyk, založený na intonaci a výslovnosti jednotlivých slabik – každá slabika může znamenat několik desítek slov, podle toho, jakým způsobem je pronesena. Krátký čínský název o třech slabikách tak po přeložení může znít jako „Zahrada klidu a rozjímání založená prostým úředníkem, majícím touhu udělat radost svým rodičům“. Takovéto názvy Číňané přenášejí i do angličtiny, takže na letištích a nádražích se můžete setkat s „Místem horké vody a ohřevu“ (tedy místem, kde si můžete uvařit vodu a zalít si s ní všudypřítomné instantní nudle), v hotelech mají „Patro pro krásu těla, fyzickou kondici a krásu“ (fitness) a ve vlacích mají „oddělení měkkých a tvrdých sedadel“. Krasomalba čínského jazyka je očividně nepřevoditelná do češtiny;)
  • MAO A KFC: když už byla výše řeč o prolnutí komunismu (tedy nikoliv socialismu) a tvrdého kapitalismu, nedá mi to, abych sem nedala fotku, kterou jsem cvakla z autobusu na nádraží v Luoyangu:

306 mao a kfc

A až si vzpomenu na další, přidám je sem….. Poslužte si komentáři!

Rubriky: Čína | Štítky: , , , | komentáře 3

Pane, Vám to tak sluší…

Číňanky jsou krásné. Číňané fakt ne. Tajemství děr na zadku. Tesilky rulezz.

Jelikož jsem holka,  klidně mohu nahlas říkat, která jiná holka je pěkná a která ne (narozdíl od chlapů, kteří z nějakých podivných důvodů odmítají šířit své názory na to, zda se jim zdá ten či onen muž pěkný), a tak to teď sděluji čtenářům. Číňaky by mohly z fleku dělat modelky. Nosí pěkně ladící moderní oblečení, jsou drobounké, štíhlounké, mají supermoderní účesy a umí nosit velevysoké jehly. To samozřejmě hovořím o Číňankách do čtyřiceti let žijících ve velkoměstech.

Z tohoto důvodu je samosebou pro našince dost náročné se v Číně obléct. Kdo mne zná osobně, ví, že v naší středoevropské vlasti patřím k těm hubenějším typům, co se dokážou vtěsnat do velikost 34/36. Ne tak v Číně. V Říši středu se řadím do kategorie sloních velikostí XL a někdy i XXL.  Pokud si stoupnu za Číňanku v mém věku, ta svým pidipozadím velikosti dvou kmínů zakryje stěží půlku mé kyčle, která se najednou jeví jako kyčel naprosto nestandardních či dokonce astronomických rozměrů (asi jako taková ta kostra verlyby v Národním muzeu). To je důvodem, proč si na mne v Čínských obchodech  prodavačky s velkým zaujetím ukazovaly, když mne sledovaly, jak se pokouším narvat své veletělo do hedvábných šatů velikosti XL, abych se posléze spatřila v zrcadle, jak mi šaty sahají těsně pod zadek (holt měřím o 20cm víc než průměrná čínská holka), pas mám někde pod prsy a naopak nabírání boků se mi vlní u pupku…… Na můj dotaz, jak je možné, že žena s obvodem boků 50cm může v klidu rodit (což očividně může, když je v Číňanů víc než miliarda), mi člen výpravy – lékař  odpověděl, že čínské děti mají při porodu mnohem šišatější hlavy než naše děti. Kosti na lebce se jim jednodušeji překryjí a může se rodit. Takže dámy, je pravdou, že v Číně mají levné hadry, ale zkuste se do toho vecpat!

Oproti mladším ženám, které vyloženě uctívají západní módní styl a vypadají mnohdy „západněji“ než Evropanky (no, rozhodně západněji než Češky, které jsou v módě vyloženě konzervativní), čínodámy nad 40 vypadají všechny jako odlitek prototypu „čínská dělnice v modrých umělohmotných kalhotách a černém triku“. Tento základní model je někdy doplněn vylepšením zvaným „tenisky se čtyřmi pruhy“ či upgreadem na téma „cvičky a bílý nátělník“.  A to i v již zmíněných moderních megaměstech. Tyto ženy se  neadaptovaly na otevření trhu a západní módu neadorují a trvdošíjně se strojí do hadrů z doby Maovy kulturní revoluce. To se taktéž projevilo na nákupech mé matky. Ta vždy naběhla s nadšením do obchodu, že si taky pořídí něco hedvábného a pěkného na sebe. Prodavačky, které neuměly anglicky, vždy po mých posuncích, že nechci nic pro sebe, ale pro tu paní vedle, propukly v nevěřícný hýkot. S plácáním se po stehnech či vzájemě po zádech si ukazovaly, že tedy sloní velikosti na mne by někde našly, ale mamutí a dinosauří velikosti na mou máti prostě NEEXISTUJÍ!!!! Zahanbená matka však přesto vyrážela dále  mezi regály s  oblečením s pátravým výrazem. Pak nastávaly pravidelně dvě situace: A) prodavačka běží za mou máti a vytrhává jí z rukou jednotlivé kusy oblečení s odmítavými zvuky, signalizujícími, že ani velikost XXXXXL (opravdu tam takovou mají – pro turisty) matce nepadne, nebo na ní popraská, či za B) prodavačka odtahuje máti (ženu po padesátce nosící běžně do práce kostýmy) k oblečení, které je pro její věk VHODNÉ.  Fotku vhodného oblečení nabízeného mé máti vidíte zde:

vhodné oblečeníPosuďte si sami…..mne osobně bude pravděpodobně mátin výraz hřát za dlouhých studených nocí až do smrti;)

dětičky

Další věc, která mne na čínooblečení překvapila, bylo odívání čínodětí. Nikde jinde jsem totiž neviděla krásně nazdobené děti v moderních džínečkách, které mají díru na zadku. Tím nemyslím natržené kalhotky, ale kulatou velkou upravenou díru přes celý zadek. Tak to nosí všechny čínoděti, které se již dokáží pohybovat po svých. Důvod se vyjevil brzy – čínoděti nenosí plenky. Čínoděti si prostě dřepnou, vyčůrají se, a jde se dál. A je jedno, jestli se nacházejí v parku, v obchoďáku vedle pultu s nudlemi, či uprostřed nejsvětějšího čínského svatostánku – Chrámu Nebes. Okolostojící dospělí navíc většinou zatleskají, aby dítě pochválili za to, jak pěkně se jim nepočůralo do kalhot. Zdravé, ekologické a …éééééééééééééé…………..nezvyklé.

Nakonec bych se vrátila k tomu, že čínokluci se mi fakt nelíbili. Je to zajímavé, holky jedna vedle druhé samá modelka, kluci koňské zuby, trčící tuhé vlasy, tepláky a vůbec…..Mně se líbí vysocí chlapi a to prostě v Číně jen tak nenajdete. Jelikož však v této zemi naopak najdete víc kluků než holek (díky politice jednoho dítěte a neuvěřitelně zakořeněné představě o nadřazenosti muže se totiž mnohde dodnes zabíjejí holčičky, aby matka dostala příležitost porodit SYNA), kluci se musí snažit a kolem jedné pěkné holky jich často vidíte poletovat několik.

Možná právě obliba nečínských tváří vedla k historce, která pojmenovala tento příspěvek. Náš průvodce, mladý a kovaný komunista, prověřený všemocným režimem (aby se mohl stýkat s podvratnými cizáky), se rozhodl potěšit jednoho z mužských členů výpravy tím, že mu polichotí. Chvíli na něj hleděl a pak pronesl: „Pane, Vám to tak sluší, VY VYPADÁTE JAKO STALIN!

Rubriky: Čína | Štítky: , , | 1 komentář

Záludnosti čínského stravování

První pořádný článek tedy bude, jak jinak, než o jídle. Čínojídlo je totiž kapitolou samo pro sebe. Čtěte pozorně, protože neznalost může být opravdu nebezpečná!

Pokud přijdete do čínské restaurace, a to víc než ve čtyřech, posadí vás ke kulatému stolu, který má uprostřed smrtelně nebezpečnou točnu na mísy s jídlem. Na točnu se servírují jednotlivé chody (většina z nich najednou) a každý u stolu si k sobě natočí jídlo, které chce, a nabere si velkou keramickou lžící do své misky. Nebezpečnost samozřejmě spočívá v tom, že mísy přečnívají z točny a pokud otočíte poněkud rychleji, s pravděpodobností limitně se blížící 100% srazíte někomu sklenici s pivem či hrnek čaje, jehož tekutině tak navíc dodáte zajímavý točivý moment, takže se rozprskne dále, než jste zvyklí (ano, osobně jsem zvládla jednou napůl vypitou Colou ohodit tři lidi).

Nádobí, ze kterého se v Číně jí, vypadá takto:

čínonádobí

Jak můžete vidět, jedná se o menší a větší mističku, talířek, lžičku a jídelní hůlky. Důležité je nezaměnit mističky, ať nevypadáte jako ignoranti – takže, ta větší, ta je na rýži, ta menší, to není mistička, to je hrneček. V Číně se nepije čaj z těch našich půllitrových nádob s jedním či dvěma uchy, ale právě z takových mističek, a ouška to nemá, protože se nepije horký tak, abyste nemohli hrneček udržet v ruce.

Pokud identifikujete hrneček, nalejete si do něj čaj z konvičky, která se již točí na točně či stojí někde opodál. K jídlu se zásadně servíruje čaj jasmínový, který není moc hořký a dobře neutralizuje pálivou chuť (většiny) jídla. Dále si vezmete tu velkou lžíci, kterou nebudete, opakuji NEBUDETE, používat k jídlu – je totiž na nakládání věcí ze servírovacích mis do vaší misky. Jistě uznáte, že nandavat si oslintanou lžičkou ze společné krmě by nebylo moc hygienické. Číňané si to myslí taky a dívali by se na Vás jako na burana. Na malý talířek si můžete dávat omáčku (pokud se nějaká na točně objeví), či si na něj můžete odkládat jídlo, které se teprve chystáte sníst, a které jste si rychle vzali z velké mísy, protože později by na vás už prostě nezbylo.

Dalším podstatným nebezpečenstvím jsou pro většinu Evropanů jídelní hůlky. Těmi se jí v Číně všechno, od rýže, přes maso, po knedlíky a polévku (čtete správně). Tajemství toho, jak si hůlkami nevypíchnout oko, ale najíst se, spočívá v jejich správném úchopu a možství odhodlání při prvním použití.  Zde se můžete krásně naučit, jak jíst hůlkami (a těm, kteří byli pozváni na mou Čínopárty, to vřele doporučuji – příbory nebudou) a přitom někoho neprobodnout. Od místních jsem odkoukala některé fígly: je dobré si dát mističku s jídlem blíž k puse, takže nebryndáte; když se nedaří hůlkami chytit něco menšího, uchopte hůlky blíž ke konci, kterým jídlo chytáte; když chcete jíst knedlík, napíchněte jej na jednu hůlku a druhou ho přidržujte, aby se vám neotáčel (hůlky samozřejmě stále držíte v jedné ruce);  u polévky vyjezte nudle, voda se pak vypije.

Zvláštností, která mne překvapila, je skutečnost, že v Číně se polévky servírují až úplně nakonec jídla. Jsou to takové nemastné neslané vody, které nemají žádnou chuť. Ta se totiž získá tak, že si polévku nalejete do té svojí jídlení mističky, která je celá špinavá od koření z předchozích všech pálivých jídel  – a tím se polévka okoření. Já osobně to teda nemusím, ale ostatní si to moc pochvalovali.

Kantonská kuchyně, kterou jsme se skoro celou dobu živili, má v Číně význačné postavení, neboť se v ní často vyskytují knedlíky. A to včetně takových těch kynutých, které znáte od babičky. Knedlíky se buďto plní masem, zelninou, ořechy, apod., nebo se vám předloží jen tak, suché a nakynuté, naprosto dusivé a nepoživatelné;) Jo a někdy se takto vykynutý knedlík taky smaží, pak mi chutnal víc. Knedlíky se nemáčí v omáčkách, jako u nás zvykem, ale prostě se jedí s kouskem zeleniny nebo masa.  V X’ianu jsme se dočkali knedlíkového menu. Jedná se o 18 druhů knedlíků, každý jiný, každý plněný něčím jiným, a každý ve tvaru toho, čím byl naplněn:

rybí knedlíkkachní knedlík

kuřecí knedlíčkyrybí knedlíky

Zodpovědně vám mohu říci, že po knedlíku č. 10 jsem už měla dost a nemohla jsem se skoro ani pohnout, natož ještě rozlišovat chutě;)

Co se jí dále? Dopředu je jasné, že půjde o turistické jídlo, takže jsme na stole nenalezli žádné obojživelníky či psy (o kočkách si nejsem jistá, našla jsem v jednom jídle podezřele kočičově vypadající bílý chlup). Hlavně se jedná o ryby, kuře, hovězí, vepřové a zeleninu. Zelenina ovšem není syrová, ale vždy smažená (taková smažená okurka byl pro mne dost šokující zážitek). Rýže se podává s vajíčkem, aby se lépe spojila a tak se lépe jedla hůlkami. Někdy se rýže dává na stůl až nakonec, protože slouží jen jako doplněk k jídlu (holt jídlo pro chudé). Smaží se samozřejmě vše od nudlí po výše zmiňované knedlíky. Úprava masa je od sladké medové po pekelně pálivou. A to vše je servírováno i k snídani.

Po čtyřech dnech se vám tak zdá, že už vám leze smažená rýže a kousky masa i z nosu a že NUTNĚ POTŘEBUJETE MEKÁČ….No, pomohlo mi to (a to nebudu vyprávět o tom, že v čínském Meku mají fakt kuřecí stejky a ne mletou soju, že veleporce stojí o půlku míň než u nás, a že tam mají šikovné mikrotaštičky na kelímek s pitím, takže při takeaway nákupu se  vám půlka nevyleje na nohy), a poté už jsem si na místní kuchyni zvykla a dokonce zvažuju, že si dám zítra v práci čínu (a budu jíst dovezenými hůlkami), protože už mi to nějak chybí;)

Má jediná významná výtka tak spočívá ve skutečnosti, že Číňané vymysleli polovinu vynálezů lidstva, ale čokoládu ne. Tudíž ji nepoužívají, sladké nejedí (max. jakési podivné rozmačkané hnědé sladké fazole – pro mne absolutně nedostačující náhražku) a ani neservírují. Takže nemají čokoládové dorty!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!  Přátelé, co vám mám vyprávět, bylo to utrpení, z nějž se léčím po návratu doteď.

PS: Závěrem krátce pohovořím o slavné pekingské kachně. Fakt se nekrájí její maso, ale jenom kůže kachny (maso není důležité a udělá se z něj pak ta bezchutná polívka), která je vypečená a křupavá. Pak se zabalí do supertenké placičky (fakt je přes ni vidět) spolu s okurkou a pórkem a nasládlou omáčkou. Chutnala nejen mně, ale i mým dalším 9 spolustolovníkům, takže se po ní jenom zaprášilo. Tou osmaženou plátkovanou místní verzí u nás u práce však nepohrdnu;)

porcování kachny

Rubriky: Čína | Štítky: , , , | komentáře 3

Blogovat zakázáno jménem Lidu!

Tak podívejte, vážně jsem chtěla blogovat z Číny. Fakt, nekecám. Opravdu.

Jenže – wordpress.com je dle mínění čínské strany, vlády a jejího mohutného lidu hnusný imperialistický server a jako takový je blokován bez dalšího – z Číny se na něj prostě nedostanete. V lepším případě se zobrazí info o nepovolenosti dané stránky, v horším zatuhne celý internet.

Nyní jsem však zpět, živá a zdravá a o zákazu blogování o Číně si myslím následující:

díra do zadku

Takže postupně budu sepisovat zážitky a dodávat fotky;)

PS: Jo, a abych nezapomněla – FREE TIBET!!!! (teď už mě zakážou definitivně….)

Rubriky: Čína | Štítky: , , | Napsat komentář

Kam s ním? (s Hafíkem)

Mám doma Hafíka. Je to kocour, je mu 5 a pochází z popelnice. Byl mi jakožto ušmudlaný křičící a drápající uzel předán mou sestrou, zabalený v čepici, se slovy „Tady máš dárek k svátku“.

Zásadní otázka každé dovolené není „kam pojedu“, ale „zatímco budu pryč, kam s Hafíkem?“. Naštěstí mám Dahnu, jejíž byt slouží Hafíkovi jako luxusní ubytovna po dobu, kdy jsem na cestách. Dahna Hafíka krmí, uklízí po něm, nechává jej, aby očuchával její půlroční dceru a taky, aby seděl na parapetu v kuchyni a teskně skučel. Mám totiž podezření, že Hafíkovi nechybím já, ale můj  byt, který považuje za svůj.

Takže tímto díky Dahně, že si zase Hafa vezme k sobě a bude se o něj starat (a taky Petrovi, manželovi, že Hafíka strpí).

Hafíkův autoportrétHafík unaven technikou

Rubriky: Čína | Štítky: , , | Napsat komentář

Pekingská kachna

Nezastírám, že jsem kachnojedlík. Tím nemyslím takovou tu českou kachnu se šesti a červeným zelím, popřípadě podivnou náhražkovou českou kuchyní stvořené „kuře jako kachna“, ale asijská úprava kachny mi je blízká. Veletučné kachní jídlo si s oblibou dávám zde, ve střední Evropě u místních Číňanů. Ovšem….

….právě, že je tu důležité to OVŠEM. Čínská kuchyně, jak ji známe u nás, v horším případě ze stánků a bister, v lepším z restaurací, kde na konci jídla dostanete vějíř či malé čínské botky, má prý dle tištěných průvodců i dle kamarádů, kteří v Číně pobyli,  asi tolik společného, jako losos s lososovou pomazánkou z Tesca. Tradiční pekingská kachna tedy není téměř upražené něco na plátky pohozené na kopečku rýže. Nenenene.

Ta PRAVÁ pekingská kachna z Pekingu se nechá dlouho vyschnout v celku včetně krku a hlavy se zobákem. Pak se marinuje na sladko. Pak se peče nad žhavými vonnými štěpinami. Teprve poté se krájí na kousky a balí se do placek vařených v páře spolu s okurkou, pórkem a speciální kachní omáčkou. Rýže nebývá přítomna, neboť kachna je císařské jídlo a rýže je znak chudoby (pokud by se servírovala, znamená to, že hostitel nemá na nic dražšího).

Tak to vypadá, že v Pekingu může nastat dvojí situace: a) zamiluji se do úchvatné, správné a jedinečné pravé pekingské kachny a už mi nikdy tady ta náhradní nebude chutnat, či za b) jak sem zvyklá na tu mastnou plátkovanou z friťáku u nás u práce, tak mi ta pravá nebude chutnat a já budu vypadat jako podivín….

PS.: na Vaše četné výzvy tímto výslovně a slavnostně slibuji, že tam nebudu jíst psy, kočky, želvy, žáby, štíry, opice, hady, ani nic podobného.

pravá pekingská kachna

Rubriky: Čína | Štítky: , , | Napsat komentář

Čínoankety

Rubriky: Čína | Štítky: , | Napsat komentář

Zpět v Kostarice – Salsa Brava

od Luu:

Tohle je můj poslední příspěvek z cesty do Střední Ameriky, neboť zítra brzo ráno nasedáme do letadla a míříme domů.

Zatím vám jenom v krátkosti vylíčím, jak jsem se vrátila z Panamy, a co jsem ještě viděla v Karibiku i na severu Kostariky.

Poté, co jsme s Luisou můj poslední večer v Bocas strávili pařbou do brzkých ranních hodin, jsem se po necelých dvou hodinách spánku ráno vypotácela se sbalenými věcmi směrem přístav. Počasí se zase ukázalo být solidním, protože ještě když jsem v pět vstávala, pršelo jako z konve, ale když jsem vycházela z hostelu, už svítilo sluníčko a nad celým ostrovem se táhla nádherná duha (opravdu prima rozloučení).

Vylezla jsem z hostelu a naproti mně jde po ulici sup. Nekecám. Sup, co vypadá trochu jako krocan, je mi tak skoro k pasu, dlouhé silné hony, na kterých běhá jako pštros, a skoro nelétá. Tak jsem si pomyslela, že asi ještě spím, protože nikdo z kolemjdoucích si ho nevšímal. Myslela jsem si, že jsem jediná, kdo ten zjev vidí. Pak jsem ale zašla hlouběji do městečka, a zjistila jsem, že místní supa ignorovali prostě proto, že jim prostě nepřijde divný. Pštroso-krocano-supů bylo totiž po celém městě jak nasypáno, taková poklízecí četa, která čistila ulice po nočním hýření turistů.

Nasedla jsem do taxi-boatu a vracela se zpět na hranice s Kostarikou. I tentokrát jsem po vystání určité fronty musela přejít ten šílený viklající se most visící nad řekou, přičemž tentokrát byl můj zážitek posílen tím, že jsem musela přes díry mezi prkny skákat větší rychlostí, neboť těsně za mnou přejížděl most obří truck, který na mě mohutně troubil, ať pohnu.

Co vám budu vykládat, přežila jsem to, i když jenom o kousek. Když jsem přeskotačila na kostarickou stranu řeky, viděla jsem akorát zadní dveře autobusu, který mi právě ujel. Nezbylo než počkat na místní prašné cestě další hodinu, a teprve pak se vydat do městečka Puerto Viejo.

Po dvou hodinách v autobuse jsem se celá zaprášená ocitla uprostřed takové větší verze rastafariánské vesničky Cahuita. Všude karibská černošská populace, reggae, surfaři, palmy a slunce. Zapadla jsem do prvního ucházející hotelu při cestě (po třech nocích na ubytovně v Boccas, kde jsem za 4 dolary na noc spala na pokoji s třema chlapama, jsem se rozhodla, že si ten luxus vlastní koupelny zasloužím), načež jsem upadla na dvě hodiny do postele, ukolébaná hučením moře, které jsem měla hned pod okny.

Odpoledne jsem prošla celé městečko, nakoupila děsně moc dárků (se opakuju, žejo….no, pravda je, že nevím, jak to všechno dovezu zpátky), pro sebe jsem si koupila naprosto pošahaný bílý kalhoty, který se tady běžně nosí, ale Prahu z toho asi klepne…Jo a abych nezapomněla, tak jsem si koupila i hamak….

No a druhý den ráno jsem se vydala projít se po pláži, hnána touhou naposledy vidět moře, a taky spatřit nejslavnější surfařskou vlnu Střední Ameriky, která se jmenuje Salsa Brava. Puerto Viejo je totiž kostarický surfařský ráj, takže jsou tady k vidění osvalení opálení mladíci z celého světa;)

Prošla jsem se řadou pláží s obrovskými modrými vlnami, žlutým pískem, do tmava opálenými surfaři, dvěma mangrovovými řekami, které tečou asi čtyři metry od pláže – nekecám, když jsem ten sluncem rozpálený pruh písku přebíhala, šeredně jsem si popálila chodidla; kokosovými palmami a korálovými útesy, na hodinu jsem se natáhla pod palmou, a pak jsem se zase vrátila zpátky do hotelu, vyzvedla si věci a vrátila se do SJ. Ach jo, brouzdání ve vodě tak teplé, že ani nevíte, že v ní jdete, mi bude opravdu chybět.

Do San Jose jsem dojela pozdě večer a musím říct, že jízdu nelegálním taxíkem v takto bezpečném městě si pro příště rozhodně odpustím….

Dneska ráno jsem se sbalila, abych se nemusela koukat na Martiny ksichty, neboť mezi námi před mým odjezdem na jih došlo k poměrně prudké výměně názorů, a vyjela jsem na poslední výlet do Cartaga, města na náhorní plošině ležící nedaleko San Jose. Jsou tu ruiny katedrály, kterou místní pořád přebudovávali po jednotlivých zemětřeseních, až jim nakonec při tom posledním spadla úplně…Takže nechali obvodové zdi a uprostřed nich je krásná zahrada (ale zamčená). Taky je tu krásná nová bazilika, která je částečně kamenná a částečně dřevěná. Ještě jsem obhlídla botanickou zahradu a pomalu to otočím zpátky do SJ.

Doufám, že se vám blog líbil, a že se s vámi v pořádku setkám doma.

Luu

Kolo v mangrove na pláži Punta UwaDěti, Puerto ViejoSalsa Bravasedím v řece, vzadu Pacifiknová katedrála Cartagostará katedrála Cartago

Rubriky: Kostarika, Nicaragua, Panama | Štítky: , | Napsat komentář