Cesty kolem světa a já

lao

To máte tak. Za ten týden, co jsem byla v Lisabonu, se (jak je prostě v mém případě normální) rozbily téměř všechny dopravní prostředky, kterými jsem chtěla cestovat: na půl dne vypadl provoz všech tramvají ve městě, autobusu ze Sintry na Cabo de Roca se uprostřed nikdykde utrhl řemen a když jsem ráno chtěla odjet do Sintry, pro změnu nejely žádné vlaky…. Co dělat v takovém okamžiku, když se promyšlený denní plán hroutí?

Nehroutit se spolu s plánem a místo toho si najít náhradní výzvy. Učinila jsem tak a za jeden den jsem zvládla park Expa s Oceanáriem a lanovkou, muzeum kachliček Azulejos a botanickou zahradu. Bylo to náročné. Bylo to někdy dlouhé a komplikované. Ale bylo to super!

Když jsem tedy shledala, že čumákuji na nádraží už půl hodiny zcela marně, otočila jsem se na patě a přes celé město dojela do areálu Expa, oblasti plné nových budov, rozlehlých ploch, parků a vůbec takové výkladní skříně. Tuto trasu jsem absolvovala již podruhé, protože dva dny předtím jsem se tam vydala v noci na salsu, abych zjistila, že klub se otvírá až ve dvě ráno (bylo 10), tak jsem si povzdechla, proklela noční povahu Latinos, a jela hodinu zpět. Tentokrát jsem však našla, co jsem hledala.

Největší evropské Oceanárium.  Plné obřích akvárií se žraloky, kladivouny, rejnoky, zajímavými expozicemi z různých kontinentů a „venkovními“  prostorami, kde je prezentován i život nad vodou. Kromě toho, že mne zaujalo nesmírné množství barevných variant mořských sasanek a v úžasu jsem opakovaně zírala až dvoutunového měsíčníka, snažila jsem se v teráriích objevit šípové žabky, čolky, pod písečnými nánosy odhalit přesný počet v něm vyskytujících se platýzů, a podobně, se mi nejvíc líbily lebedící si vydry:

Tiše si relaxovaly na zádech v chladném jezírku, vrtěly palci na břiše, a pomalu se otáčely kolem dokola. Myslím, že některé u toho i spaly….

Výborná byla i dočasná expozice o všech mořských želvách – želvy plavaly návštěvníkům pod nohama v proudu „pod sklem“, takže člověk se bál, že na ně šlápne. Fotky mi ale nevyšly, kvůli iluzi mořských proudů byla v expozici skoro tma. Neopomněla jsem však vyfotit mého milovaného macaráta  (omluvte sníženou kvalitu obrazu, i macarát má rád tmu):

Celým Oceanáriem se prolíná myšlenka ekologie a toho, jak si mají děti naučit vážit si systému oceánů a života v nich. Expozice jsou krásně udělané – je tam nejen mnoho různých vědomostních kvízů a hádanek, ale s dětmi chodí speciální průvodci, kteří jim vysvětlují, co je který živočich zač, a proč je třeba ho chránit. Obrovské třípatrové Oceanárium (z toho dvě patra zabírá největší akvárium) jsem prošla asi za tři hodiny.

Pak jsem se svezla lanovkou z jedné části Expa na druhou, což byl trochu nervák (ano, bojím se výšek), ale přežila jsem.

Ten most, co je na fotce vidět, je začátek mostu Vasco da Gammy, nejdelšího mostu v Evropě. Na druhý konec nebylo skoro ani vidět, protože se pomalu blížily nízké mraky. Provoz po něm byl ale celkem rušný. Umím si představit, že jsou Lisaboňané rádi, že most mají, protože objíždět půlku  Lisabonu ke „Golden gate“ na cestě k Belému a zase po druhém břehu zpět, to musela být dřív hrozná otrava a zdržení.

Pak jsem posvačila a následně velmi komplikovaně přejela autobusem do muzea dlaždiček. To zahrnovalo asi 45 minutovou cestu v největším vedru neklimatizovaným autobusem, který projížděl okrajové čvrti Lisabonu, včetně panelákových sídlišť osídlených černošskými přistěhovalci. I to jsem však přežila ve zdraví (sice vevnitř vysušená a navrch propocená), a zdárně jsem vystoupila u muzea. Nejslavnější muzeum dlaždiček (azulejos – čti azuležů) v zemi je vybudováno v místě bývalého konventu, a v několika patrech se nachází obrovské sbírky kachlí z různých období, mnoha stylů, barev i podob.

Dozvíte se zde, jak se kachličky vyrábí, malují, vypalují, kdo je navrhoval, jaké styly byly kdy v módě…. Také se zde nachází krásná expozice vlivu umění starých azulejos na moderní výtvarníky.

Pomocí kachliček se dá například ztvárnit celý La Fontaine a jeho bajky, biblické příběhy, obrazy z doby obléhání Lisabonu, vyhnání Maurů, kachličky dokážou zobrazit loveckou hostinu, milostnou scénu, i geometricky rozčlenit prostor křížové chodby kláštera. Azulejos jsou prostě moje a na Lisabonu se mi líbilo pozorovat je nejen na každém rohu na domech, ale i třeba prodávat na bleších trzích – otlučené, ale pečlivě vyčistěné a připravené k novému použití.

Unavená, v půli odpoledne však ještě toužící po zážitcích, jsem opět přejela polovinu města a vydala se hledat botanickou zahradu, která měla být blízko mého hotelu. Byla, ale z mapy jsem nepoznala, že je na vrcholku kopce, takže jsem si ho pěkně celý obešla, vyšlápla a na druhé straně sešplhala, abych se do zahrady vůbec dostala.

Odměnou  mi bylo krásné rozlehlé arboretum plné palem, cykasů, bambusů i běžnějších stromů. Zahrada byla už bohužel odkvetlá, takže jsem se soustředila hlavně na ty stromy a jejich krásné barvy. To byl v podstatě příjemný konec dne, relax v záplavě zeleně, mezi motýly a prozpěvujícími ptáky, v oáze uprostřed velkoměsta.

Pak už zbývalo jen znovu seběhnout kopec, koupit si večeři a tiše omdlít do postele, kde jsem se, rušena pouze přejezdy tramvaje č. 28, vyspala spánkem spravedlivých, abych mohla hned ráno vyrazit do Sintry, města králů.