Plazovani a marodeni

Publikováno 30.8.2012 | Autor: Luu

Dostala jsem od svych vernych ctenaru mnoho dotazu, proc jako nepisu na blog casteji. Vec se ma tak, ze mne to tu uz zacina dost stvat, takze se mi ani nechce psat. Se Sri Lankou je to totiz tak, ze clovek zazije ctyri dny na nic, nez se nachomytne jeden dobry. A me basnicke strevo to pak ukuje v zarivy clanek na blogu. Myslim, ze letosni post Podivnosti a vtipnosti bude asi dlouhy, negativni a dost zziravy. Ale je na nej zatim dost casu. To si necham proste az na konec.

Ted navazu na to, kde jsem skoncila naposledy. Dojeli jsme do pobrezniho mesta na jihu ostrova, Tangalla, a vyvalili se na plaz. Meli jsme v umyslu, jeste nez Helena s Tomem odjedou, navstivit narodni park Uda Walawe. Ale nepodarilo se. Marian chytil neco od Heleny a druhy den, co jsme byli na jihu, mu bylo spatne. Takze jsme se placatili na miste. A dalsi den jsem to chytla ja, jenze mne bylo blbe tri dny (at zije imunitni porucha).

Takze v mezidobi, zatimco vladl castecny lazaret, delali jsme kratsi vylety po okoli. V den prijezdu jsme jeste stihli nekolik kilometru vzdaleny gejzir Hoomanyia. To je zvukomalebne vyjadreni toho, jak morsky priboj stoupa takovym kanalem ve skale a najednou bez predchoziho upozorneni za vydatneho huceni vystrikne vysoko nad skaly, nekdy pet, nekdy deset metru. V zari pry vyfukuje az do tricetimetrove vysky, kdyz jsou monzuny a priboj je nejdivocejsi.

Kdyz Marian ulehl, tak jsme se jenom s Tomasem a Helenou vydali na jiny vylet, a to na krasnou historickou pamatku Mulkirigala. Je to kombinace skalni pevnosti Sigiriya a jeskynnich chramu v Dambulle.

Prijeli sjme tuk-tukem pod obrovskou skalu, ktera cnela uprostred pralesa jako pohozeny kamen. Postupne jsme vystoupali 700 schodu na nekolik teras okolo skaly,  kde byly pod skalnimi previsy dostavene jeskyne, a ty vymalovane uz v dobe na prelomu letopoctu a dotvorene za vlady kandyjskych vladcu. Nektere obrazky vypadaly jako komiks o Buddhove zivote, s krasne vyobrazenymi demony pozirajicimi lidi a prekusujici je vejpul. Samozrejme nechybeli Buddhove sedici, stojici a hlavne lezici. V kazde jeskyni bylo nekolik soch, od drevenych, pres plastove az k jedne miniaturni alabastrove z Barmy.

A co teprve Buddha – Bezhlavý rytíř?

Nejzajimavejsi casti byla jeskyne, ve ktere byly za britske kolonizace nalezeny v krasne drevene skrini vice nez pet set let stare knihy psane na palmovych listech zvanych ola, diky kterym byly rozlusteny nejstarsi pribehy o srilanske historii.

Po celou dobu, co jsme tak lezli po skale (a misty to bylo opravdu lezeni po schudcich vytesanych do kamene), bylo zatazeno a skalni pevnost se tycila v pralesni mlze. Mistu to dodavalo skvelou tajemnou atmosferu a navic nam slunce neparilo na hlavy. Jenze, kdyz jsme dosli na uplny vrchol skaly, spustil se dest, po ceste dolu jeste snesitelny, ale po nastupu do tuk-tuku se z nej stal naprosty monzunovy lijak.

Nastala hororova jizda smrti, kdy se silnice zmenily v proudy vody, jezera a vodopady,  jejichz vody byly rozstrikovany na vsechny strany pocasi naprosto ignorujicimi ridici. Po ceste jsme videli nejmene dve dost osklive bouracky, ale divim se, ze jich nebylo vic. Nas pan ridic ridil dobre a svedomite, utiral si zamlzene predni okno tuk-tuku hadrikem a jediny sterac absolutne nestihal zvladat destovou zaplavu. Po nekolika minutach zbesile jizdy najednou tuk-tuk zastavil v arealu nejvyssi sochy Buddhy na ostrove a ridic na nas volal, at si vystoupime a jdeme si tuto pametihodnost prohlednout. Vzhledem k tomu, ze z nebe padaly provazy vody a my byli behem tri vterin prebehnuti od tuk-tuku k pokladne mokri naskrz, vzdali jsme to a panu ridici jsme nezne naznacili, ze pohled na sklolaminatoveho Buddhu ze sedesatych let nam plne dostacuje pres igelitove okenko tuk-tuku.

Nez jsme se vratili zpatky na plaz, prestalo prset a vysvitlo slunce…proste tropy.

Dalsi den bylo spatne mne a tak jsme se jenom povalovali na plazi a vysypavali si pisek z plavek. Druhy den rano Helena s Tomasem odjeli na letiste, protoze jejich dovolena je o tyden kratsi nez nase…popravde, docela jim to zavidim, ja uz bych se taky vratila.

Nicmene, rekli jsme si, ze se nedame, a rozhodli jsme se dalsi den sami vyrazit do parku Uda Walawe.

Rubriky: Sri Lanka | Štítky: , , , , | Napsat komentář

Ella (ne Fitzgerald, ale vesnice)

Publikováno 26.8.2012 | Autor: Luu

Vypadek v psani na blog byl zpusoben nedostupnosti netu, porucha nebyla na vasem prijimaci 🙂

Skoncila jsem u toho, jak jsme se presunuli nakladnim vlakem z Haputale do Elly. Tak pokracuji.

Dle pruvodce je Ella puvabnou vesnickou s krasnymi zahradkami krcici se mezi borovymi haji na upati hor. Krci se, to je pravda. Upati hor, jo, to taky. Ale to je vsechno. Jinak  je to typicky priklad mistni vesnice, jedna cesta rovne, druha kolmo, kolem nich pak jeden dum vedle druheho, nektere i omitnute, nektere napul padajici. ALE, Ella ma restaurace, a to dokonce i takove, ve kterych nevari jenom indiferentni kari a ryzi, ale maji i rizek, pizzu a zmrzlinu. Takze jsme si davali do nosu.

Druhy den po prijezdu jsme po radne snidani vyrazili na trek – cilem bylo zdolani Ella Rock, vysokeho utesu tyciciho se nad vesnici a streziciho horskou prurvu tzv. Ella Gap. Napred jsme sli cestou nahoru a dolu kopci, pak jsme vysplhali ke zdejsim sirokorozchodnym kolejim a sli nekolik kilometru po nich. Pak cesta odbocila k Ravanovym vodopadum. To jsou nejmohutnjesi srilanske vodopady, ktere se z vysky devadesati metru riti do udoli. Kdyz  tedy prsi, ze…. Nam tu ale neprsi (coz nam vubec nevadi), takze z vodopadu byl pidi potucek. Coz bylo nakonec vlastne taky prima, protoze jsme mohli lozit po obrich kamenech a cachtat se ve vode, ktera by nas v dobe, kdy je vodopad v plne sile, odnesla pryc.

Kdyz jsme se obcerstvili a zrachali, pridal se k nam jeden z milionu mistnich potulnych psu, ktereho jsme prekrtili na Emilku, a sli jsme zase dal. Tentokrat se jednalo o docela prudke stoupani tak tricet centimetru uzkym vyslapanym chodnickem mezi trimetrovym rakosim, ktere bylo mozna cukrovou trtinou. Cesticka se vinula tam a zpatky mezi zvlastne nadrolenymi hromadami hliny, o kterych jsme si mysleli, ze to jsou termitiste, ale nasledne jsme byli pouceni, ze to jsou kobri hnizda (pritom jsme tady ale zadnou kobru nevideli, a ani jineho hada, takze nevime, zda se nejednalo jen o historku na vystraseni turistu). Kdyz uz jsme byli z vedra a stoupani uplne na padnuti, vynorili jsme se z travin a zjistili jsme, ze vetsinu cesty nahoru mame jeste pred sebou.

Plahocili jsme se dost dlouho do prikreho svahu porostleho tu a tam cajovymi keriky, ale casteji eukalyptovymi stromy. To uz byl vystup tak narocny, ze jsem si musela snad kazdych deset metru davat prestavku, abych se vydychala. Nakonec  jsme to ale zvladli. Kdyz jsme konecne stanuli na vrcholu Ella Rock, otevrel se pred nami vyhled na cele udoli vesnice Ella, prurvu Ella Gap i na protejsi horu zvanou Little Adam’s Peak. Nase hora byla ale nejvyssi a vybihal z ni predsunuty skalni stit, ktery byl jako prid lodi. Clovek stal na uzkem kousku zeme a vsude okolo nej jenom hlubina a skvele vyhledy do dalky.

Vydychali jsme se, vyfotili jsme se (pamatne foto, kdy mi primo v zaberu vystrelila snurka od plavek a rozvazala se, odhalujic to, co melo zustat skryto, zde s dovolenim neuverejnim), pojedli po ctverecku cokolady, nakrmili jsme Emilku proteinovymi susenkami, a pomalu jsme se spustili z kopce dolu. Pote, co jsme opet prolezli rakosim, ci co to bylo, a dosli jsme k Ravanovym zrovna-ted-ne-vodopadum, dostala nas Emilka, ktera se od nas odpojila a pridala se ke skupince Francouzu, kteri mirili nahoru na Ella Rock. Pochopili jsme, ze i k nam se pripojila pote, co se vratila s nekym jinym z vrcholu, takze se chystala ten den minimalne na treti turu. Ocividne ji kariera horskeho vudce svedci, jenom by potrebovala na krk bernardynovsky soudek s rumem.

Narozdil od Emilky jsme se rozhodne necitili na to, abychom vybehli znovu na kopec. Lehce znicene jsme se vydali po kolejich zpet do Elly, zatimco jsme si kratili cas abecednim vyjmenovanim vsech zemi sveta. Trapne jsme zapomneli na Egypt, Kapverdy, Mexiko i dalsi zeme, ve kterych jsme nedavno byli…..ale Lesotho a Jizni Sudan nas napadly hned…jo a taky Ceska republika nas napadla az nekdy u pismene S (jako Slovensko).

Na kolejich se pak prihodily dve veselosti. Prvni z nich byla krava pasouci se u zeleznicniho mostu, ktera prisla k Marianovi a v touze po soli mu bez varovani zacala oblizovat nohy. Kdyz ji Tomas nastavil svoje lytko, ocucala mu i to. Asi by pokracovala i se zensku casti vypravy, ale my jsme ze strachu pred jazykem velikosti talire zdrhly.  Druhou veselosti se pak stal tzv. Monorail Dog, pes ktery nam ladne klusal v ustrety po jedne koleji, jako provazochodec. Kdyz jsme se mu postavili do cesty, prebehl na druhou kolejnici a pokracoval puvodnim smerem.

Kdyz jsme dorazili do Elly, byly uz skoro ctyri hodiny, takze jsme zasedli k obedu a dali si na srilanske pomery opavdu dobre jidlo. Na vecer jsme si domluvili ayurvedskou masaz, ale zvladli jsme ji jenom my dva, protoze Helene se udelalo hrozne spatne a cely vecer zvracela. A protoze se ji to drzelo i druhy den, naridili jsme si volno.

Jen jsme se, bez Heleny, zajeli tuk-tukem podivat na nedaleky skalni chram s vytesanym mahajanovym Buddhou, a pak uz jsme se flakali a uzivali si toho, ze v Elle existuje restaurace, kde umi uvarit opravdove bolonske spagety, nebo pripravit rotti (placka podobna palacince) s ananasem, medem a cokoladou.

Helenu jsme jakz takz uzdravili a dalsi den jsme pres ctyri hodiny jeli z centra Sri Lanky na pobrezi, az uplne na jih do mesta Tangalla. A ted jsme tady a valime se na plazi. Spime od ni asi deset metru, ctyrmetrove vlny tu busi o breh, kokosove palmy se pohupuji ve vetru a obcasny monzunovy privalovy lijak na nas vyklapi kusy vody najednou.

Zbytek a pokracovani v dalsim postu. Piste komentare a mejte se pekne!

Rubriky: Sri Lanka | Štítky: , , , , | komentářů 5

Konec sveta (Horton Plains)

Publikováno 21.8.2012 | Autor: Luu

Kdyz jsme v nedeli dojeli do Haputale, byli jsme dost vycerpani. Autobus odjizdel z Nuwara Eliyii v pul  jedenacte  a opoustel vysokohorske mesto  koupajici se ve slunecni zari, plne stastnych a rozesmatych lidi, kteri se odhodlali po trech dnech lijaku odhodit sve pletene kulichy (nekecam, fakt je tu vsichni meli…a taky rukavice…..chvilemi jsem jim dost zavidela).

Po zkusenosti se treti tridou jsme odmitli jet vlakem, a tak jsme se kolem tri hodin propletali cajovymi plantazemi, objizdeli skaly a utesy, projizdeli jsme pralesy a tak.

Kdyz jsme prijeli do Haputale, zjistili jsme, ze je to zapadla spinava smrdici dira, jakou jsme zatim na Sri Lance nepoznali, ale zato je to nadherne polozena dira – rozklada se (a tento vyraz je vzhledem ke stavu vesnice zcela prilehavy) na uzkem hrbetu mezi dvema horami, z kazde strany jsou tak uzasne vyhledy na kopce a plane okolo. Na strane smerujici k centralni hornatine jsou kopce zelene a pralesovite, na strane k pobrezi uplne suche a vyprahle. Haputale lezi  nekde mezi, a tak je cela poseta cajovymi plantazemi.

Protoze Helena s Tomem byli porad jeste na ceste z Kandy, nechteli jsme travit volne odpoledne na pokoji, a tak jsme se vydali k vodopadum. Tuktuk nas na volnobeh vezl serpentinami dolu asi pet kilometru, a pak namahave splhal ruznymi vegetacnimi pasy, ktere se tu stridaji po par metrech prevyseni, az k vodopadu Bambarakanda Falls. Ty jsou vysoke 240 metru a padaji z vysokeho utesu cnejiciho nad okolni krajinu.

Tedy, MELY by padat, mely by…. Ale je  obdobi sucha, takze kdyz se tukukar otocil od volantu, mavl rukou ke skale  a dramaticky prohlasil: Waterfalls!, podival se poradne a dodal: No water…

A mel pravdu, vodopady vypadaly, jako kdyz nahore na skale akorat tak cura slon. Uplne dolu snad voda ani  nestihla dopadnout, a uz zadna nebyla. Nuze, tak jsme se pokochali  skalou  a vratili se zpet do Haputale, kde uz byli Tom s Helenou.

Jeste jsme se potkali s dvojici Izraelek, ktere jsme videli po ceste uz nekolikrat. Domluvili jsme se, ze by bylo dobre  udelat nejake vylety vsichni spolu pohromade, abychom meli nizsi naklady. Ja jsem prisla s tim, ze chceme jit do parku Horton Plains na Konec sveta, ale Izraelky a napred i Helena tvrdily, ze je lepsi tzv. Lipton’s Seat, ze je to stejna vyhlidka, ale zadarmo. Mazanymi argumenty o krase hortonskeho parku se mi vsechny podarilo premluvit, ze Konec sveta bude zajimavejsi, a nakonec se ukazalo, ze jsme dobre udelali, kdyz jsme se vydali na obe mista.

Vcera rano jsme tedy vstali pred patou, domluveny ridic nas vezl pres hodinu po serpentinach stale do kopce, az na tzv. Horotonovy plane. To je zajimavy prirodni horsky utvar, neco jako velika stolova hora, kde se na okraji centralni pahorkatiny najednou rozpinaji v jine nadmorske vysce nez okolni krajina obrovske travnate plane s puvodnim mlznym pralesem.  Byla zima, mlha, jeste napul tma a priserne fucel vitr, ale vyrazili jsme rychle, protoze na Konci sveta, u vyhledu z prurvy na kraji Plani, byva uz po desate hodine mlha a neni nic videt.

Zprvu jsme prochazeli zajimavym mlznym pralesem, kde rostly stromy pokryte bromeliemi, zatimco kolem nas tukali a cvrklikali neznami zivocisi. Pak se okoli zmenilo a sli  jsme jakousi travnatou stepi porostlou sem tam keriky. To uz se udelalo krasne a postupne jsme odlupovali jednu vrstvu obleceni za druhou. Napred jsme dorazili k Malemu Konci sveta, coz je jedna z vyhlidek na to, jak okraj Hortonovych plani pada asi 600 metru prudce dolu, nez zeme navaze na ostatni kopcovitou krajinu, ustupujici smerem k pobrezi rekam a jezirkum. Pak jsme zamirili pres vnitrozemi plani k dalsimu konci, tentokrat Opravdovem Skutecnemu a Nejlepsimu konci sveta. Ten ovsem vypadal dle meho nazoru uplne stejne jako ten predchozi, jenom sraz byl asi o sto metru vyssi.

Slunce ale palilo tak moc, ze se nad okolni krajinou udlelal lehky opar, pres ktery jsme nedohledli ani k jezeru Uda Walawe, parku se slony, kam se chystame, natoz  k mori. Ale vyhlidka to byla dobra – dokonce ani nebyla moc desiva, vystup na Sigiriyi byl mnohem horsi.

Takze konec sveta jsme prezili. Pak ale, kupodivu, nastala nejlepsi cast dne. Prochazeli jsme se po planich, ktere pripominaly africkou step ci svanu, a ja porad cekala, odkud vykoukne nejaka zirafa. Kolem nas se rozprostirala zelena trava, zluta kroviska, v dali se kroutily pralesni stromy, mezi tim vsim meandroval potok, nad nami poletovali cerni havrani a vse korunovala azurova obloha. Tak krasny kus prirody jsem uz dlouho nevidela.  A nakonec jsme se dostali i k vodopadum, ke kterym jsme se seskrabali, abzchom se pokochali vyhledem na duhu, kterou okolo sebe rozprasovaly.

 

Devitikilometrovy okruh se splhanim k vodopadu i odpocinkovym placatenim se na kopecku nad jezirkem nam zabral asi sest hodin. Pak jsme jeli zase hodinu do hotelu a libovali jsme si, ze jsme plan neporusili a Horton Plains videli.

Dnes rano jsme pak opet vstali pred patou, abychom navstivili Lipton’s Seat. Je to vyhlidka z horskeho hrbetu uprostred cajove plantaze, kterou zalozil pan Lipton, a pak sedaval na vrchu a kochal se svymi latifundiemi a Tamilkami sbirajicimi caj o stosest.  Vyrazili jsme brzo, protoze jsme chteli videt povestny dechberouci vychod slunce nad cajovymi plantazemi.

Jenze jsme se nejak opozdili, a kdyz auto zastavilo dole pod kopcem, obloha uz zacinala blednout. Vyrazili jsme v zime a vetru do kopce mezi cajove keriky, skakali jsme se po kamennych schodech mezi stupni plantaze jak kamzici (v mem pripade jako chrchlajici a polochromi kamzici, protoze denodenni vysedavani na soudech ci u pocitace si vybira dan na kapacite mych plic), abychom se dostali tesne pod vrcholek v okamziku, kdyz se slunce rozhodlo ozarit svet.

Postupne se vynorovalo z mraku, ktere menily barvu z cerne, pres fialovou, ruzovou a oranzovou, az k te krasne modre, co zname a mame radi. Nahore foukal hrozny vitr, takze hned, jak slunce vylezlo, jsme se sebrali a jeste vysplhali az nahoru na pane Liptonovo sedatko, udelali par fotek z vyhlidky na okolni svet, ktera byla stejna jak z Konce sveta, a pak jsme slozite hledali cestu dolu z kopce, protoze se nam ty cajove cesticky nejak zamotaly.

Asi hodinu jsme sli po cestach mezi cajovymi keri, a v podstate jsme jen relaxovali a divali se na to, jak je zelenajici se Sri Lanka krasna. Pak jsme se dostali k jedne cajove fabrice, okdud jezdil pravidelne do Haputale autobus pro trhace caje a s nim jsme se svezli za 4 koruny do hotelu.

A pak jsme si uz jenom sbalili a cekali na vlak do Elly, coz je mala vesnice v zapadnich horach, vysoko v borovicovych pralesich. Cekali jsme skoro hodinu a pul, protoze vlak nabral velke zpozdeni. A kdyz prijel, zjistili jsme, ze ma jenom treti tridu. Psychicky jsme se tedy pripravili na to, ze nam ti mili usmevavi lide z nadrazi budou za chvili vrazet lokty do obliceje a slapat nam po nohach, jen aby si sedli, ale pak prisel for dne. Zatimco jsme se pokouseli s bagly procpat davem, abychom se narvali do jedineho vagonu pro pasazery, otevrel se nakladni vagon a pruvodci nam pokynul, at nasedneme a uvelebime se na pytlich prevazene posty. Tato turisticka vymozenost pouze pro cizince (aneb ostatni cestujici srilanskeho puvodu byli odkazani do treti tridy, kde je zjevne jejich misto), nas naprosto dostala. Celou hodinu jsme si cestovali v nakladnim prostoru a meli jsme vic mista nez v luzkovem voze prvni tridy.

A ted jsme tady, v Elle, nejturistictejsi vesnici Sri Lanky, coz v praxi znamena, ze tu maji cisto, je tu par kavaren a restauraci, kde se clovek neboji se najist a dokonce tu pry maji nejlepsi kuchyne na ostrove. Musime vymyslet, co podnikneme zitra, takze ja jdu na turistickou poradu a vy se zatim mejte pekne!

Rubriky: Sri Lanka | Štítky: , , , | komentáře 2

Cajove plantaze a vodopady

Publikováno 18.8.2012 | Autor: Luu

Tak jsme zustali.

Intenzivni modlitby za lepsi pocasi zabraly a dneska rano bylo nejenze videt na druhou stranu udoli, ale dokonce se mezi mraky ukazovalo slunce! Tady v Nuwara Eliya je ovsem vsechno komplikovane a predrazene, takze po ostrejsi vymene nazoru s potencialnim ridicem na Horotonske plane a vzrusenych debatach o cenach, jsme se spokojili s vyletem na cajove plantaze s vyhlidkou na vodopady. I tak to bylo predrazene, ale z mistnich se asi jina cena vyrazit neda. Na vetu, ze stejnou vzdalenost jsme ujeli jinde na Sri Lance levneji, a ze jinde je levneji, se nam vzdy dostalo lakonickeho pokrceni rameny s tim, ze TADY je Nuwara Eliya (mistni vyslovuji Nureeelia) a tecka.

Rano jsme vyrazili v devet a auto vysplhalo na nejvyssi bod cajovych plantazi, ktere jsou zaroven nejvyssi na ostrove. Byli jsme v mraku, ale jak jsme postupne sjizdeli dolu, s kazdym metrem vysky se oteplovalo. Kdyz jsme dojeli do prvni cajove fabriky, uz jsme ze sebe mohli sloupat nektere vrstvy, a kdyz jsme dojeli dolu k vodopadum, tak uz nam bylo priserne vedro… tady si clovek proste nevybere.

Cajova fabrika byla nejvetsi na ostrove. Zjistili jsme, ze tamilske trhacky caje dostanou za den asi 45 korun, a to musi natrhat pres 18 kilo listku denne a pracuji 6 dni v tydnu. Uff.  Nic jsme nekoupili, coz bylo asi pro cajovou plantaz prodelecne, ale proste nemuzeme nakupovat vsude vsechno, ze.

Vypili jsme caj a jeli jsme na vodopady. Postupne jsme projizdeli od jednoho k druhemu a kazdy byl vetsi nez predchozi. Tady ve stredu srilanskych hor je vodopad na kazdem rohu, cemuz se neni co divit, kdyz je tu takova vlhkost a temer neustale tu prsi.

Nakonec jsme dojeli k nejvyssimu vodopadu, chvili se pokochali a pak jsme to obratili k dalsi cajove fabrice. Teprve tady jsme konecne pochopili cely proces vyroby a trideni caje, a to z prosteho duvodu: fabrika byla v sobotu zavrena. Tudiz nefungovaly lomozici stroje,a tak jsme poprve rozumeli pruvodkyni kazde slovo. Napotreti jsme to zvladli! Takze ted uz vime,jak to funguje a jsme cajovi odbornici:)

Opet jsme nic nekoupili, ale alespon jsme si dali kakaovy dort. A pak jsme jeste  chvili fotili sberacky caje a jeli zpatky do Nureeelie.

Ve meste jsme nasli OPRAVDOVE HAMBURGERY, tedy z hoveziho! V miste se 70% tamilskou hinduistickou populaci uctivajici kravy je to opravdu zazrak. Prvni hamburgry, co jsme tu meli, a uz jsme je opravdu potrebovali. Kari s ryzi se v zadnem pripade neda jist vecne.

Odpoledne jsme chteli jit na prochazku, ale museli jsme se rychle vratit, protoze zacalo opet hrozne lejt. A tak sedime na pokoji, mrzneme, obcas vypadave elektrina, takze sedime pri svickach, a cekame na zitra, abychom se presunuli do Haputale a sesli se tam s Tomem a Helenou. A odtamtud pujdeme na ten Konec sveta na Hortonskych planich.

Mejte se pekne!

Rubriky: Sri Lanka | Štítky: , , , , | komentáře 4

Jak jsme jeli treti tridou (cesta do Nuwara Eliya)

Publikováno 17.8.2012 | Autor: Luu

Vcera v pet rano nas Namal vyzvedl a sli jsme se podivat na ranni obrad do chramu Buddhova zubu v Kandy. Namal uvaril pro kazdeho z nas misku ryze s hrozinkami pro Buddhu a jeho mnichy a protahl nas dovnitr jen na jeden listek misto na dva – cizinci musi platit 1000 rupii. I kdyz prselo a byla tma jak v pytli, tak jsme se museli zout a projit k chramu, kde vyhravali na bubny a takovou tu pistalu krotitele kober a zpivali mantry. Vystali jsme frontu mezi poutniky a zboznymi buddhisty, abychom nasi ryzi mohli odevzdat mnichovi do okynka a pri te prilezitosti se asi na pet vterin podivat na zahaleny Buddhuv zub. Ten je vystavovan odhaleny jenom jednou rocne v ramci svatku Zubu, ktery se kona na prelomu cervence a srpna. Ac zli jazykove tvrdi, ze se nejedna o zub lidsky, ale asi hrosi, protoze meri pres 30 centimetru, je to nejposvatnejsi buddhisticka relikvie na ostrove a jako takove se ji dostava poct nejvyssich. Vyjede slavnostni pruvod slonu ozdobenych vanocnimi svetylky a prehozy a kolem metaji kozelce plivaci ohne.

No, vcera jsme jenom videli zahalenou nadobu na zub, ale take nas diky Namalovi pustili k Buddhovi ze stribra a z drahych kamenu, pak jsme si prosli kralovskou audiencni sin a taky muzeum posvatneho bileho slona Radzi, ktery se stal srilanskym narodnim symbolem a jako takovy byl po smrti obradne vycpan a vystaven.

Pak jsme upadli do jedenacti zase do posteli a kdyz jsme se vzbudili, sli jsme se najist a prohledli si kandyjske Narodni muzeum. To je plne neuveritelnych veci jako napriklad zlata koruna posledniho kandyjskeho krale ci stribrnych skrinek na poklady, vse narovnano v drevenych regalech jak v hokynarstvi, bez ladu a skladu a hlavne bez zabezpeceni. Taky nas zaujaly vodni hodiny. Je to neco jako recka klepsydra – misticka, ktera ma ve spodu dirku, se naplni vodou, ktera vytece presne za hodinu. Akorat, ze Sinhalci meli oproti nam den slozeny ze 60 hodin po 24 minutach 🙂 Pry se tento casovy system pouziva v buddhistickych chramech dodnes a stejne tak je vyuzivan pri sestavovani buddhistickych horoskopu.

Pak uz jsem se sesli s Helenou a Tomem, kteri dojeli z Trincomalee a prosli jsme si trznici. Pak nas Namal vzal na veceri k jeho sestre. Jeho mala neter nam zatancila, najedli jsme se, vyzkouseli jsme si svatebni sari a popovidali jsme si. My jsme potejeste pokecali na pokoji, rano jsme se po snidani s Namalem i Helenou a Tomem rozloucili a nasedli jsme na vlak do Nuwara Eliya.

A to byla chyba. Meli jsme jet autobusem, ktery by tu byl za tri hodiny. Misto toho se vlacek dychavicne plazil vysokymi stranemi pres pet hodin. To by jeste nebylo to nejhorsi, ale a) dnes zacali mistnim prazdniny, takze se vsichni presouvaji z mista na misto, b) nebyly listky do prvni tridy, tak jsme vzali druhou, ale bez mistenky…a ve vlaku byl pouze jeden vagon druhe tridy, az po strechu narvany francouzema s batozinou. No, tak na nas zbyla trida treti. A to byla dalsi chyba. Ta treti trida byla narvana tak, ze jsme celou dobu budto stali na spojnici dvou vagonu, ztimco se kolem nas prodirali lidi s  kosi na hlavach, miminy v naruci a krabicemi, pocitaci, taskami a batohy, nebo jsme stali na jedne noze v ulicce, kde se odehravalo totez.

Ja jsem chvili sedela, ale poustela jsem sednout omdlivajici babku a tehotnou muslimku. Ostatni spolucestujici se sice prekrasne buddisticky usmivali, ale ze by pomohli, to ne. Jak prijde na cestovani, jsou mistni jako zbesila zvirata bez mozku. Prorvat se, narvat se, sednout si, stoupnout si, bez ohledu na to, zda budou viset ze dveri vlaku (z kazdych dveri plandali minimalne dva chlapici na tyci), nebo zda nekoho kopnou do hlavy. Navic vubec nerespektuji osobni zony, takze jeden lezi na druhem, celou dobu se mne za rameno drzela nejaka pani, pan mi stal na noze a jedna muslimska babka proste prisla a sedla si mi na klin…. a tak jsme cestovali. Sice jsem z okna asi dvakrat videla krasne vyhledy na cajove plantaze a kolonialni vily, ale to jen do te doby, nez mi vyhled zakryl cizi zadek.

Bohuzel musim rici, ze tento cestovatelsky zazitek se radi na cestne misto v me  osobni Hitparade cestovnich pruseru a neprijemnosti hned za otravu jidlem v Kostarice a jizdu zahulenym vlakem s rvoucimi Cinany z Xianu.

No a kdyz jsme dojeli sem, do Nuwara Eliye, zjistili jsme, ze jsme v Anglii. Jsou tu male zahradky, domky, okrasne zahonky, zastrizene travniky a hlavne anglicke pocasi. Nuwara je nejvyse polozene mesto Sri Lanky, ve vysi 2100 meru, lezici pod nejvyssi horou ostrova. A dneska prisly po trech mesicich sucha monzuny. A s mohutnym destem a vetrem prichazi 100% vlhkost a pocit priserne zimy. Mame na sobe navlecene vsechno, co mame, a stejne to nepomaha. A leje, jako kdyz nad nami obratili rybnik. Takze z vyhledu nemame nic a tise mrzneme.

Modlim se za pekne pocasi, ale kdyz nebude, rano se asi sbalime a pojedeme pryc, do teplejsich nizsich  krajin.  A kdyz bude pekne, pojedeme se podivat na cajove plantaze a vodopady.

Tak nam drzte palce, at nezmrzneme!

Rubriky: Sri Lanka | Štítky: , , , , | Napsat komentář

Sloni zazitky z Pinnewaly

Publikováno 16.8.2012 | Autor: Luu

Vcera jsem si splnila davny detsky sen – jela jsem na slonovi!

Ale poporadku….

Rano nas opet Namal vyzvedl v pul devate i se snidanovym balickem od jeho maminky a pojedli jsme u reky na kameni. Dnes s nami jeli i mladi manzele z Izraele, a protoze Pinnewala je od Kandy celkem daleko, nejeli jsme tuk-tukem, ale vanem. Oproti vcerejsku byla snidane o to zajimavejsi, ze ze dna reky delnici dolovali pisek na stavbu domu. Rucne. Pekne se potopili, v dlanich vytahli pisek a dali ho do kose, cely kos s piskem o vaze minimalne 40 kilo si hodili na hlavu, vysplhali po mokre strani plne bahna apokryte mokrou travou a vynosili az nahoru k silnici. A znova…. Ja bych se a) utopila, b) zlomila by se mi hlava, c) prerazila bych se pri vystupu nahoru i bez kose….

Cestou k Pinnewale, coz je sloni utulek, sirotcinec a nemocnice v jednom, jsme projizdeli nadhernou kopcovitou krajinou kolem Kandy, pokrytou neuveritelne zelenou a bujnou vegetaci, s bajecnymi vyhledy do krajiny.

Nez jsme dojeli ke slonum, stavili jsme se jeste v Herbs and Spice gardens. To je ukazkova zahrada plna ruzneho koreni a lecivych bylin, sponzorovana vladou. Vyrabi ruzne masti, leky a oleje, vse prirodni, very natural, jak nam bylo zopakovano asi tricetkrat:) Takze konecne vim, jak vypada rostouci vanilka, skorice, santalovy strom, muskatovy kvet i orech, kardamon a spousta dalsich bylin. Skoro nic jsme si ale nekoupili, ac pro vladu, vse bylo predrazene. Nicmene, byla to velmi zabavna a poucna hodina.

Pak jsme se dostali do pujcovny slonu. Jenom jsme si koupili jizdenku a nechali si jizdu na potom, protoze jsme museli stihnout sloni krmeni a koupani v Pinnewale. Jeste ze tak, jizda na slonu byla zlatym hrebem dne.

Kdyz jsme dojeli do sloniho sirotcince, ukazalo se, ze Namal je muz mnoha profesi – mimo jine je take licencovanym pruvodcem po Pinnewale. Takze nam zaridil spoustu veci, jako pohled na divokeho, nedavno odchyceneho nebezpecneho slona, foceni se slonem temer zadarmo, doporucil nam vzit si s sebou banany, coz bylo prima, protoze jsme mohli krmit sloni mladata. A nejlepsi bylo, ze mne protlacil ke krmeni slonika mlikem.

Sloni sirotci jsou dvakrat denne krmeni z obrovske lahve teplym kravskym mlekem, a to tak, ze lahvicku dlouhou jak moje ruka slonik vycucne asi za pet vterin a hned chce dalsi. Dava se sedm lahvi kazdemu sluneti a na krmeni se prodavaji listky za 500 rupii. Ale krmic je Namaluv kamarad, tak jsem mohla dat osmou lahev a jenom za 200. Takze uz mam na krmicim cestovatelskem konte lamatko, velbloudatko a ted slonatko.

Pak jsme se sli podivat na nejstarsiho slona sirotcince, kteremu je 76 let a je slepy, pak na slona, co mu naslapna mina Tamilskych tygru utrhla jednu nohu, pak na pasouci se skupinky slonu, ale pak Namal prohlasil, ze je cas odejit a zabrat misto u reky, kam se pujdou sloni brzy koupat.

Po ceste jsme se jeste stavili ve vyrobne sloniho papiru – je to novy ekologicky produkt srilanskeho hospodarstvi, lakavy pro turisty. Sloni trus je z 90% vlaknina, takze je napadlo hezky vlakninu rovarit, zplacatet, ususit a vybelit. A tramtadadaaaa: Elephant Poop Paper je na svete!

Pred restauraci u reky jeste Marian zadovadel s krajtou a kobrou za 300 rupii, coz vypadalo hruzostrasne, ale protoze kobra nemela zuby, tak to bylo v podstate lazo plazo :), pak uz jsme si sli sednout. Namal mel pravdu. Zatimco jsme si vesele sedeli hned na okraji vyhlidky, okolo se zacali tisnit lide cekajici na prichod slonu.

Nakonec, kdyz uz na brehu stala hlava na hlave, prosel kolem majestatni sloni pruvod, velke a divoke slonice na zacatku, pak klidne a brezi s mladaty. Vsichni sloni vesli do siroke melke reky plne oblych skal, a tam se koupali. Pili vodu, prochazeli se…a asi dva nebo tri se rozhodli zadovadet si a s cakanim prchali pohanecum na druhy breh. Ti je honili s tycemi, ale sloni byli rychlejsi. Vypadalo to, ze se dost bavi. Mne se libilo jedno slune, ktere postavalo uprostred tunky, chobot ponoreny ve vode, a ocividne premyslelo, kam si tu vodu z chobotu naleje. Nemohlo se rozhodnout, tak stalo a koukalo. A vydrzelo mu to skoro celou dobu.

Koupani slonu trvalo asi hodinu a myslim, ze to je jeden z nejnezapomenutelnejsich zazitku meho zivota. Mame asi 300 fotek slonu, slonich usi, ocasu, slonich skupinek, a dokonce jednoho velmi dlouheho sloniho rozmnozovaciho organu. Muzete hadat, kdo tento obrazek vyfotil…

No a po Pinnewale jsme se sebrali vratili se zpet k jizde na slonum. Jak Izraelci tak my jsme dostali sloni damu, nasedli a vyjeli. Jizda na slonovi je velmi zajimava, a hlavne, tvrda. Slon neni na zadech tucny, ale slachovity, takze mame pekne narazene sedaci kosti. Nicmene, nevadi, jela bych znova. Nase slonice se odmitala hnout, dokud jsme ji pres hlavu do chobotu nenastrkali vsechny banany, co jsme meli. Ten chobot je asi dobry cichoorgan, protoze neprestala, dokud na nas nevyzebrala banany do posledniho. Proste citila, ze jeste nejake mame.

Pak nas jeji pohanec zavedl do reky a zeptal se, jestli chceme sprchu. Izraelci se zesrabili a nechteli. My jsme rekli, ze rozhodne. Slon se sklonil, nasal vodu a pres hlavu ji na nas celou vyfrknul. Dvakrat. Byli jsme mokri skrz naskrz, vodu z reky vyfouknutou slonim nosem jsme meli nejen v usich, vlastnim nose, ale i v puse. Tolik k dodrzovani mistni hygieny, kdy si i zuby cistime kupovanou balenou vodou, ze:))) Pak jsme jeste jeli na slonovi asi pul hodiny, pak se s nim fotili a krmili ho dalsimi banany. Musim rict, ze tenhle zazitek asi z hlavy nedostanu, protoze to bylo neco neuveritelneho.

No, vypadalo to asi takhle:

Pred odjezdem do Kandy nam jeste Namal zastavil ve funkcni tovarne na caj, kde se nam mlada dama v sari pokusila osvetlit vyrobu caje. Bohuzel, pres rachot 70 let starych susicich a tridicich stroju jsme neslyseli vubec nic. Nicmene, pohled to byl zajimavy a ocuchani cajovych listku taktez. Investigativne jsem totiz zjistila, ze otrhany cerstvy caj voni jak posekana trava, vubec ne jako caj. To az potom, co se susi.

Namal nam jeste slibil, ze nas rano v pet hodin vezme do chramu Buddhova zubu, na druhe nejposvatnejsi misto Sri Lanky po Adamove hore, abyhom se podivali na to, jak se Buddhovi prinasi obetiny. To ale popisu az zitra. Odpoledne se uvidime s Helenou a Tomasem, pujdeme spolu k Namalovi na veceri, a zitra rano odjedeme vlakem hloubeji do hor, na cajove plantaze.

Mejte se pekne a piste nam!

Rubriky: Sri Lanka | Štítky: , , , , , | 1 komentář

Zivot na vysoke noze – Kandy

Publikováno 14.8.2012 | Autor: Luu

Musim priznat, ze vcera vecer uz jsme meli po krk ryze s kari, a tak kdyz jsme uvideli KFC, nezavahali jsme a nacpali se hranolkami, majonezou a palivym kuretem, protoze nepalive kure tady neexistuje a nikdo nevi, co to je. Vecer jsme si jeste nechali u nas v hotelu vyprat a sli jsme spat.

Rano nas Namal s tuk-tukem vyzvedl v pul osme a dovezl nam snidani uvarenou jeho maminkou, moc dobre mango kari s ryzi a sojovym masem, protoze jsou vegetariani. Palilo to, ale bylo to dobre. Posnidali jsme u reky a Namal nas vzal do tradicni manufaktury na vyrobu sperku ze Sri Lanskych drahych kamenu. Ostrov je totiz drahokamy a polodrahokamy prosluly, kupuje je Cartier, v korune je ma britska kralovna a nyni je mam i ja 🙂  Prosli jsme si postupne celou pidimanufakturu a bylo nam predvedeno brouseni kamenu a jejich zasazovani do kovu a lesteni sperku. Nakonec jsme byli uvedeni do tradicni obchodni mistnosti, kterou znam jiz z ostatnich zemi, kam se natahnou turisti a predvadi se jim sortimet te ktere fabriky (koberce, kameny, hedvabne satky, dosadte si sami), tak dlouho, dokud se neciti povinnen si neco koupit, aby nevypadal jako chudak a nevdecnik. Jelikoz ja se nakupu sperku nebranim nikdy a za zadnych okolnosti, zvolila jsem dva stribrne prsteny moderniho vzhledu, jeden s rubiny a jeden s tmave modrymi safiry, ktere se daji nosit dohromady i zvlast. Behem deseti minut mi je zmensili na miru, pak jsme dohodli cenu a je to. Mohla jsem si samozrejme vybrat i z jinych zdejsich kamenu, jako je kocici oko, akvamarin, turmalin, zahneda, ruzne spinely, atp., ale co nadelam, mam oko na to nejdrazsi, jako vzdycky….

Pak nas Namal vysadil v botanicke zahrade v Peradeniyi par kilometru od centra Kandy. Je to nejvetsi a nejstarsi botanicka zahrada, ktera byla zalozena ve 14. stoleti singhalskymi krali k zabave kandyjske slechty, a posleze Brity predelana na botanickou. Bloudili jsme tam asi tri hodiny a obdivovali skupiny neuveritelnych palem, desitek druhu cykasu, 45 metru vysoke bambusove lesy, ktere rostou rychlosti 30 cm denne, tisice ruznych stromu i kvetin.

Nejvic nas zaujaly tisicovky obrich netopyru kalonu, kteri viseli po desitkach z ruznych stromu a poletovali nam nad hlavami za temer ptaciho stebetani.  Kdyz tak preletavali nad pravekymi cykasy a proti obloze jejich siluety vypadaly temer pterodaktylne, citila jsem se jak v druhohorach.

Kupodivu nas zadny kalon nepotrisnil a ani nesezral (no, zivi se nektarem, tak to by bylo asi slozite), ale hrozne smrdeli. Nejlepsi byly ale opice, ktere zily u jezirka ve tvaru Lanky na bambusovem strome, a ktere radily jako banda kluku u rybnika. Splhaly na strom nad jezirkem, s krikem se na nem houpaly a pak skakaly bombu nebo po hlave do  vody. Zaplavaly si, vylezly na breh, oklepaly se a sup znova na strom, zase si skocit. Nekteri z opicich mladezniku se na strome i rvali o mista a pak padali do vody v obeti, kdyz je vetev neunesla. Snad vyjdou fotky, opice byly skvele. Opice vylezajici z vody navic vypada, jako by mela nagelovanou srst do pankacskeho cira…nebo jako zmokly plysak.

Pak jsme jeli na obed do drahe restaurace, ktera ale mela uzasny vyhled na kamenity tok nejdelsi reky Sri Lanky Mahaweli Ganga. Ty obri kameny vypadaly jako sloni, skoda, ze skutecni sloni tam nebyli. Jidlo bylo vynikajici a popovidali jsme si s Namalem o srilanske historii. Dost ho prekvapilo, ze znam podrobnosti – nojo, cetba pruvodce se vyplati. Clovek pak vzdycky muze vytahnout z rukavu ohromujici historku o tom, ze zakladatel singhalskeho naroda byl vyhnanec z Indie, jehoz rodice byli sourozenci a dedecek byl lev (pricemz na vsechny tyto skutecnosti jsou mistni opravdu pysni). 🙂

Nakonec nas Namal odvezl na ajurvedskou masaz. To byla nejdrazsi cast dne (kdyz nepocitam prsteny), ale porad vysla masaz asi tak na 500 korun vcetne bylinkove sauny a vonnych oleju. Bylo to moc prijemne a jedine, co kazilo zazitek, byl obrovsky tlusty mohutne chrapajici Ind ve vedlejsi masazni koji. Ten pri masazi usnul a vyluzoval zvuky temer praseci. Pry si tam chodi takhle pospat casto. Asi ho doma druha matka nenecha (druha matka je dle slov Namala manzelka  – pere, vari, zasiva a stara se jako maminka, ale navic s ni muzete spat).

Namal nas nechal, at mu zaplatime, kolik chceme. To docela vyhral, protoze kdyz nas zavezl do fabirky na sperky i do masazi, majitele mu zaplatili za dodej turistu. On nam ale penize, ktere dostal, dal s tim, ze chce, abychom to meli levnejsi. Takze tech 2.100 rupii, co nam usetril, jsme mu dali, a pridali jsme jeste dalsich 1.900.

No a ted se pujdeme najist a spat. Zitra jedeme do sloniho sirotcince v Pinnewale a vecer do chramu Buddhova zubu a Kralovskeho palace tady v Kandy. Jenom musime rict Namalovi, ze jsme chudi studenti a dalsi dva dny chceme setrit. Tohle tempo by nam udelalo diru do penezenky. Ale rozhodne to za ty penize dneska stalo, clovek si nekdy musi doprat (zejmena, kdyz je to v nejhorsim stejna cena, jakou by dal za zazitek doma).

Takze dobrou noc a teste se na vypraveni o slonech! Jo a samozrejme, piste!

Rubriky: Sri Lanka | Štítky: , , , | komentářů 5

Polonnaruwa a Dambulla

Publikováno 14.8.2012 | Autor: Luu

Zdravim vsechny, tentokrate ze stredosrilanskeho Kandy.

Skoncila jsem u toho, jak jsme se sesli s Tomasem a Helenou a jeli druhy den rano do Polonnaruwy. Jeli jsme dve hodiny autobusem a do druheho nejdulezitejsiho mista srilanske historie jsme dorazili asi za dve hodiny, v tom nejprudsim slunci.

Polonnaruwa prevzala vlajku singhalskych kralu po padu Anuradhapury v devatem stoleti a dalsich tri sta let byla na koni. Jeji vladcove dali postavit nejdumyslnejsi a nejvetsi zavlahove systemy, nejzdobnejsi chramy, nejkrasnejsi palace a nejvetsi klastery. Z toho, co jsem vycetla z pruvodce, to ale na nejaky bajecny zlaty vek nevypada – vladcove Polonnaruwy valcili neustale s kym mohli, s Indy, ostatnimi srilancany, i sami se svymi rodinami, a kdyz zrovna nevedli valky, tak se vrazdili navzajem ci aspon sebevrazdili.

To jim vsak nezabranilo v tom, aby vytvorili architektonicky skvost, ktery nema jinde na Sri Lance obdobu. Nadherny kralovsky mnoha patrovy palac, ze ktereho jsou dnes videt zbytky tri podlazi i uzasny chramovy okrsek, hovori za vsechno. Oproti starsi Anuradhapure jsou zdejsi svatyne zdobne, plne ozdob, sloupu, vlysu, mesicnich kamenu i soch Buddhu lezicich, stojicich i sedicich.

Nejvic se nam libily stare svatyne ovlivnene indickymi vzory, se zachovanymi klenbami  a pozustatky kruhove svatyne, ve ktere prebyvala relikvie Buddhova zubu, ukradena z Indie, ulozena napred v Anuradhapure, pak v Polonnaruwe a ted v Kandy (pokud ovsem nebyla rozdrcena a hozena do more kolonizatory, jak tvrdi historikove).

V Polonnaruwe slunce neuveritelne palilo, tropicke pocasi predvedlo, co umi. Meli jsme co delat, abychom ty tri ci ctyri hodiny nepadli.

K posledni atrakci stareho mesta jsme dorazili uz dost hladovi, ale stala zato. Jedna se o skalni stenu trcici ze zeme s vytesanymi sochami Buddhu. Dle pruvodce se jedna o jedny z mala soch na Sri Lance ovlivnene mahajanovym buddhismem, ktery na Buddhu hledi jako na boha a ne na cloveka. Sochy jsou velike – lezici Buddha ma 14 metru, stojici 7 a sedici 4 metry. Pak je tam jeste maly asi metrovy sedici, a ten je ze vsech nejposvatnejsi, ale nepochopila jsem proc, nebot se mi jevil uplne stejny jako ostatni sochy, ktere jsme videli. Ale ja jsem laik a nemam do toho co kecat.

Zdolani stoletimi a vedrem jsme se doplazili do chudinske restaurace a najedli se extra levne a extra palive…..NO HOT a NO CHILLI tu proste kucharum nic nerika.

Pak jsme si jeste prohledli muzeum vystavujici originaly polonnaruwskych soch a makety  a modely ruznych objektu a jeli zase dve hodiny domu. Tentokrat byl bus tak plny, ze kluci museli celou cestu stat, ja jsem mela hlavu vrazenou mezi obri bricho stojici madam a ramena sediciho gentlemana a Helena sedela s dalsimi sesti lidmi na sedacce pro pet.

Jeste jsme se stihli naveceret a pokecat asi do pul druhe do noci a sli jsme spat. Rano jsme se meli rozdelit, Helena s Tomem chteli jet na sever do Anuradhapury a my do Kandy, ale kdyz jsme se vzbudili, tak prisla Helena s tim, ze musi zustat o den dele, protoze Tomas od rana zvraci. Tak jsme mu dali Smectu, ktera mu moc nezabrala a sli jsme se pred odjezdem podivat na proslule dambullske jeskynni chramy.

Ty jsme meli primo u hotelu, resp. vstup k nim. Samotne chramy se nachazi na oble sede skale vysoko nad vlastnim mestem a je treba k nim vystoupat po schodech. Na upati skaly stoji obrovska zlata dhagoba s jeste vetsim sedicim zlatym Buddhou, ktery ma asi 25 metru na vysku a je to kyc jako vepr, a taky jeste kycovitejsim muzeem, do ktereho se vstupuje obrovskou tlamou rozsklebeneho demona. Do tlamy jsme nesli, muzeum pry za moc nestoji, takze jsme to vzali rovnou po schodech nahoru.

Kolem opic, zebraku a prodavacu vseho mozneho jsme vystoupali na vrchol skaly, ja jsem se zahalila, protoze tady se u chramu musi chodit nejenom bosky, ale i s prikrytymi rameny a koleny, a vstoupili jsme do jeskyne cislo 5.  Jeskyne jsou ve skutecnosti obrovsky skalni previs, ktery byl davnym vladcem  pred 1500 lety zazden a rozdelen na nekolik mensich „jeskynni“. Kazda z nich oplyva neuveritelnou vyzdobou soch a maleb s buddhistickou tematikou, s vyjimkou jedine, ktera je pro zmenu hinduisticka, aby zdejsi tolerantne nabozenske spolecnosti bylo ucineno zadost.

Jeskyne cislo pet byla mala, plna jednoho obriho leziciho Buddhy, pak nasledovaly jeskyne cislo 2 az 4, ktere byly naopak rozlehle a plne Buddhu sedicich i lezicich, vymalovanych stropu, krasnych Buddhu sedicich v osviceni pod plastem z roztazene kobri kape, i vyrezavanych lotosovych kvetu. Posledni jeskyne byla zase mala a s jednim lezicim Buddhou. Teprve ted jsem pochopila, jak silna je sila knizni sugesce, nebot az u posledni jeskyne jsem zjistila, ze se nejedna o cislo 5, ale o cislo jedna, a tedy, ze jsme sli podel jeskyni ve spatnem smeru. Ja jsem vsak vzdycky v kazde jeskyni videla v podstate to, co popisoval pruvodce k uplne jine jeskyni, coz pouze dokazuje, ze co je psano, to je dano, a realita si muze jit trhnout nohou:)

Jeskyne v Dambulle maji skvelou atmosferu a moc se nam libily. To posahany obri zlaty Buddha uz takove terno nebyl, zvlaste, pokud byl postaven teprve nedavno, a presto u nej visici tabulka lzive prohlasuje, ze se jedna o nejvyssi sochu Buddhy na svete. Coz neni pravda, protoze to uz je par set let vice nez dvojnasobny Buddha v cinskem Leshanu. Ale co, jak rikam, co je psano, to je dano, takze treba kdyz se to bude tvrdit dlouho, ostatni Buddhove se zmensi.

Vratili jsme se k hotelu a rozloucili se s Tomasem a Helenou, kteri nam vecer psali na mobil, ze nakonec jeste ten den zvladli presun do Trincomalle na vychodnim pobrezi, a koupou se. Domluvili jsme se ale, ze se jeste sejdeme a projedeme spolu stred ostrova, protoze nam to spolu jde:)

My jsme vyrazili autobusem do Kandy, druheho nejvetsiho mesta na ostrove, ktere lezi uprostred krasnych zelenych hor. Bydlime v hotelu s vyhledem na centralni umele vybudovane jezero a okolni pahorkatinu. Hotel mame o polovinu levnejsi nez doposud a dvakrat tak luxusni. Sice mame neco se zamkem a dvere nejdou odemknout, ale dneska nam pry daji jiny a lepsi. Hotel jsme ziskali pres jednoho zdejsiho tuk-tukare a pruvodce v jednom, Namala, ktery nas odchytil hned na nadrazi. Vozi nas tu a domlouva nam veci, coz je na jednu stranu dost drahe, na druhou ale zazivame veci, ktere bychom sami nezvladli.

Hned vecer nam domluvil ucast na predstaveni slavnych tradicnich kandyjskych tancu. Prisli jsme do salu a byli uvedeni na sedadla, kdyz jsme predtim obdrzeli program. K  nasemu prekvapeni byl cely v cestine. Je to krasna snaha, kterou urcite turisti oceni. A jazykozpytci take, protoze program byl psan roztomilou cestinou pouzivajici chybnych slovnich spojeni a obratu. K mym favoritum patri: „az bude hrat statni hymna, prosime Vas o povstani“ a zcela dokonale: „tento tanec predstavuje kobru a jeji zkroceni hadarem“. Dekuji, slovo HADAR bude ode dneska cestnou  soucasti meho slovniku.

Rubriky: Sri Lanka | Štítky: , , , , , , | komentáře 4

Anuradhapura, Sigiriya – dvakrat prima

Publikováno 12.8.2012 | Autor: Luu

Vsechno se zlepsilo. Fotak se rozjel (z nejakeho duvodu se vybily okamzite obe sady baterek, ale uz funguji), vseobecny bordel je mensi, jidlo lepsi a hlavne je tu plno historie. Jen s tim internetem je tu potiz, ztratili jsme vcera telefon, takze nemuzeme na wifinu, a pocitacovy kavarny aby tu clovek pohledal.

V patek rano jsme tedy dojeli vlakem plnym vetraku do severni suche casti Sri Lanky do historickeho singalskeho mesta Anuradhapura. Nasli jsme bydleni, vyhandlovali tuk-tuk a jeli na cele odpoledne do chramoveho stareho mesta. Anuradhapura je kolebkou srilanske civilizace a je tu mimo jine treba nejvetsi cihlova budova na svete – buddhisticka dhagoba z 19 milionu cihel, nebo treba uzasne staroveke bazeny, koupele, sochy Buddhu, palace, klastery pro nekolik set tisic mnichu, a nejstarsi buddhovnik na  Sri Lance. Tak soukrome rikam stromu druhu Bo, pod kterym meditoval Buddha, kdyz byl osvicen. Tady je strom samozrejme taktez predmetem uctivani, vede k nemu dlouha cesta, po ktere musite bosky,  na konci je strom tak obklopeny chramy, ze z nej stejne nakonec nic nevidite….

Vsude jsou tu opice, zatim jsme videli tri druhy, ktere rozlisujeme podle obliceju – sede, bile a cervene. Vali se kolem cest, poziraji lotosove kvety z buddhistickych oltaru a mne vcera jedna v nestrezenem okamziku vytrhla z ruky susenku a prchla s ni na strom. Ja jsem se akorat stihla vydesit, ale uz bylo pozde 🙂

Anuradhapura je obrovska, a nez jsme ji projeli tuk-tukem, setmelo se. Povecereli jsme v cinske restauraci a vydali se zpet do hotelu. Tam nas prekvapilo, ze cely areal byl slavnostne vyzdobeny a oveseny svetylky jak lunapark. Konala se tam totiz zaverecna party sedmidenni srilanske tradicni svatby. Na nove zbudovanem podiu vyhravala armadi kapela indicke cajdaky (zenich je vojak, tak mu prijeli kamaradi zahrat, i kdyz v maskacovych mundurech), vsichni svatebcani meli slavnostni blystiva sari, hodovali a pili a presne do pulnoci hrozne parili. Hlavne chlapi. Opili se a pak se svijeli na podiu, zatimco zeny se jen dustojne pohupovaly v bocich – popravde, sari by jim asi nic jineho nedovolilo.  Nastesti, presne s uderem pulnoci hudba ustala a hosti uz se jenom nacpavali, takze se nam podarilo za tenkou zdi usnout.

Rano jsme hned po snidani vyrazili autobusem do Dambully, coz je takove centralni vychozi misto pro cesty do starovekych sidlist na Sri Lance. Dve hodiny jsme jeli v nacpanem busiku s nohama u kolen ci temer za krkem, ale dorazili jsme.  Tady jsme se ubytovali a hned jsme vyjeli na asi pul hodinovou cestu do Sigiriye.

Jedna se o nejslavnejsi pamatku Sri Lanky, nadhernou starovekou pevnost vybudovanou na obrovske skale tycici se do vysky pres sto metru nad okolni pralesem zarostlou krajinu. Po ceste se k pevnosti se prochazi tzv. vodnimi zahradami z vodnich prikopu a zavlahoveho systemu, jehoz fontany a vodotrysky jsou pri monzunech dodnes funkcni (!), zahradou viklanovych kamenu, az k pate skaly. Tam se postupne splha po kamennych schodech kolem ruznych jeskyni se zbytky polychromu na stenach a stropech, kolem obrovskych trunu z jednoho kusu kamene, i kolem ceduli s napisy POZOR, HLUK MUZE VYPROVOKOVAT UTOK SRSNU!

V pulce skaly pak kamenne schody prejdou v priserny kovovy chodnicek zapusteny z boku do srazu, kde se nakonec po tocitych schodech dostanete do uchvatne galerie slavnych sigiriyskych krasek.To je dnes kolem 25 maleb polonahych neuveritelne vyvinutych zen s vosimi pasy, ktere se jakoby vznaseji na oblacich. Barvy jsou i po tisici letech jasne a zarive, zeny – az na rozmery hrudniku – pak vypadaji, jakoby se chystaly ze skaly vystoupit a obdarovat navstevniky lotosovymi kvety. Bohuzel, zen bylo jeste nedavno temer 500, ale pred cca 30 lety je neznamy vandal pres noc ponicil, prestrikal cerno barvou, a techto 25 se jedinych podarilo zrekonstruovat. Usekat pazoury a mucit nadosmrti….

Uz na tocitych schodech visicich z boku stometrove skaly jsem se silene bala, ale to nebylo nic proti zaverecnemu vystupu na samy vrchol plocheho balvanu. Cesta do Lviho palace  vedla mezi dvema obrovskymi vytesanymi lvimi tlapami, drive skrz lvi tlamu. Dnes jiz lvi tlama zvetrala a upadla a neni, zato jsou vsude cedule opet varujuci pred srsni a opodal na plosine dokonce velike stany z moskytier, kam se ma turista uchylit v pripade srsniho utoku. Dokonce dole v pokladne pro tyto ucely pronajimaji sustakove celotelni kombinezy, kterymi by srsni nemeli proniknout. Videli jsme v nich odhodlane na vrcholek splhat nekolik zahranicnich borcu a svorne jsme konstatovali, ze je lepsi dostat zihadlo, nez se v obleccich upect.

Bylo samozrejme obrovske vedro, ale navic velmi prudky vitr, ktery ze mne za vydatne pomoci me sukne na kovovych prolezlych schodech ve stometrove  vysce chvilemi delal Marylin Monroe… bylo mi to jedno. V tu chvili by mi totiz bylo jedno vsechno. Tak hrozne jsem se na schodech bala, ze jsem v pulce zustala viset nalepena na zdi a brecela a nemohla se hnout ani tam, ani zpatky. Nakonec Marian mobilizoval laskavym premlouvanim me nohy a ja se vyhrabala az na vrchol pevnosti.

Tam to byla krasa. Vyhled do sirokeho a placateho kraje, pokryteho pralesem a umelymi obrovskymi starovekymi zavlahovymi nadrzemi, na obzoru ostre mlade hory stredni Sri Lanky, zbytky kralovskeho palace a skvele svetlo. Moc prima, ale celou dobu jsem premyslela,  jak se dostat dolu, aniz bych musela skocit. Nakonec jsem sla pozpatku, Marian pode mnou, a nebylo to tak desne.

Po peti hodinach od prijezdu jsme tedy sesplhali zpet na zem a sli se jeste podivat na asi dva kilometry vzdalenou obrovskou sochu Buddhy, kterou jsme zahledli z vrcholku pevnosti. Po ceste jsme prozmenu videli ceduli s napisem, ze touto pesinou chodi po seste vecerni sloni, a tudiz je tu nebezpecno. Slony jsme nevideli, ale Buddhu jsme nasli.

Mne bohuzel nasly mistni mikromouchy. Mam jich neustale kolem obliceje tak 20, zatimco nikoho jineho neobletuji. Nekousou, jenom litaji, nechapu. DEET na ne nezabira, ale na komary ano, takze timto vyjadruji spokojenost.

Nazpet do Dambully jsme dojeli neuveritelne narvanym busikem. Srilancane nemaji zapotrebi respektovat intimni telesne vzdalenosti, takze ja dojela s nohama zamotanyma do nejakeho mistniho muze, zatimco Marian jel s hlavou do praveho uhlu, protoze strop autobusu je dimenzovany na lidi jine vysky, a ani se nemusel drzet, protoze masa cizich tel ho podpirala.

Kdyz jsme dojeli do hotelu, zjistili jsme, ze se v nem ubytovali i Helena s Tomasem. V celem meste jsme nasli stejnou ulici a stejny hotel… a tak jsme se zase sesli, dali si vcera veceri i melouny a dneska jsme spolu projeli Polonnaruwu.

K te vam ale napisu vic az zitra. Jeste tu rano projdeme slavne dambullske jeskyne a pak vyrazime do Kandy v centralnim stredohori, kde by nemelo byt takove vedro, ale zato se tam vyskytuji cajove plantaze. Tesim se, tak se taky teste a piste nam.

Pac a pusu.

Rubriky: Sri Lanka | Štítky: , , , , | komentářů 6

Colombo – kulturni sok

Publikováno 10.8.2012 | Autor: Luu

Zacnemez:  oproti vsem predpokladum a zkusenostem probehl let na Sri Lanku v poradku. Az na dvouhodinove zpozdeni, ktere jsme nabrali na letisti v Abu Dhabi, a priserne palive jidlo v letadle. Batoh dorazil, letadlo nespadlo, a jeste jsme se seznamili s dvojici, ktera cestuje taky po Sri Lance. Takze timto zdravim Helenu a doufam, ze blog otevre a treba se nekde na ceste sejdeme.

Letiste nas vyplivlo vcera v pet hodin rano a pote, co jsme se protlacili davem, poprve jsme se nadechli husteho a vlhkeho pobrezniho vzduchu. Bylo vedro a uprostred davu jsem mela opravdu pocit, ze vzduch, ktereho se nadechuji, uz dychalo hodne lidi prede mnou….

Sehnali jsme taxi a hodinu jsme jeli do Colomba, kde jsme meli predem zabukovane prespani v YWCA, primo uprostred colombske diplomaticke ctvrti.

Ubytovali jsme se, vyplnili jsme hroznou spoustu formularu a pokusili se najit neco k snidani. Bylo to az k placi – prosim, uvedomte si, ze nejsem zkuseny cestovatel po jihovychodni Asii. Takze nejsem zvykla na pestrobarevne davy lidi prodirajici se silnicemi plnymi trojkolovych tuk-tuku, taxiku, autobusu, traktoru, motorek, psu, kotat, havranu a kravataku prchajicich do prace. Dvacet minut cesty po hlavni tride plne neznamych pachu na mne pusobilo hrozne. Do toho vseho jsem zjistila, ze mi nefunguje fotak – proste se odmita zapnout – takze jsem se Marianovi rozbrecela, ze chci jet zase do Latinske Ameriky, a zaprisahala jej, ze pristi dovolena bude Guatemala.

Chvili jsme se vyspali a pak chytili autobus na nadrazi, abychom zakoupili na dnesek listky na sever Lanky, do Anduradhapury. Autobus stal 14 rupii, to jsou asi tri koruny, na ktere jsme ovsem peclive obdrzeli uctenku. Na nadrazi jsme postupne vystali asi osm front, nez nas odkazali na tu pravou, koupili jsme listek na druhou tridu rychliku na dnes na 6:50. A pak jsme se sli podivat po meste, protoze jsme na hotelu zjistili, doma zustala vsechna klucici tricka i nabijecka na mobil.

Vse potrebne jsme nakoupili ve slavne ctvrti Pettah, coz je naprosto neprehledna zmet ulic a ulicek narvana tuk-tuky, voziky s baliky sandalu, nosici obrovskych nakladu, prodejcu vseho mozneho, rybiho smradu a bahna. Cas od casu se spustil lijak a bahno bylo vsude, nicmene to nikomu nevadilo v tom, aby vesele hromadili na okrajich ulic (chodniky v Pettahu nejsou) stovky a stovky bot, tricek, flipflopu, knih, zasuvek, pasku, DVD, atp.

Zoufala jsem si. Takove mnozstvi lidi a bordelu mne proste vycerpava, takhle si dovolenou neuziju.

Nakoupili jsme, najedli se v predrazenem hotelu a nasli dva chramy. Prvni byl obrovsky hinduisticky chram s neuveritelnou strechou obsazenou stovkami a stovkami na sebe naplacanych barevnych figur bohu a demonu. Zelenych, modrych, ruzovych, to vse mezi zaplavou mytickych zvirat, kvetin, vlajecek a barevnych zarovek. Uvnitr se pak naskytlo panoptikum jak z lunaparku, defile plastikovych figur plnych kociciho zlata mezi neony. Nic moc teda….za hlidani bot jsme zaplatili par susnu a vyslechli si od hlidace, ze jsme lakomi a davame mu „small money“….ufffff

Nastesti to cele zachranil nadherny buddhisticky chram Seema Malaka  lezici temer u naseho hostelu, nachazejici se na kulech uprostred umele vybudovane vodni nadrze. Postavil jej slavny lansky architekt 20. stoleti Geoffrey Bawa. Chram ma uzasnou atmosferu, vypada, ze se vznasi na vode, sochy Boddhisatvu sedi kolem dokola na vyrezavanych drevenych ochozech a modre glazovane tasky se zrcadli ve vode. My ke chramu dosli uz za tmy a cely byl osvetlen jemnymi barvami.  Kolem se prohaneli colombani na umelohomotnych slapacich labutich, a bylo lip. Proste si na tu Asii zacinam zvykat.

Rano jsme vstali v pet a chytili vlak na sever, coz vam napisu zitra. Mame se dobre, zijeme, jsme zdravi a zivi (az na ten fotak).

Piste komentare!

Rubriky: Sri Lanka | Štítky: , , , | komentářů 7