Ohlodaná Luu se hlásí zpět z Palenque s popisem posledních zážitků v pravdě dobrodružných:
Včera v pět hodin ráno nám zazvonil budík, abychom vstali, sbalili si a vyrazili na autobus na jih. Bohužel, několik minut poté vypadl generátor v našem pralesním hostelu a nebylo vidět ani na špičku nosu. Za pomoci světla z iphone jsme jakžtakž dali vše dohromady a prošli temným pralesem na silnici. Tam nás autobus vyzvedl a čtyři hodiny jsme jeli serpentinami ke guatemalské hranici. Busík byl přeplněný, neklimatizovaný a cesta byla velmi výživná.
U hranice jsme vysedli a přestoupili na loďku na řece Usumacinta.
To je řeka asi dvakrát širší než Vltava v Praze, celá bahnitá a celkem rychle tekoucí k jihu, tvořící přirozenou hranici Mexika s Guatemalou. Loďkou jsme se plavili asi tři čtvrtě hodiny pralesem, až jsme se dostali na archeologické naleziště Yaxchilan.
To je jedno z významných mayských měst klasického období, které vládlo širokému údolí řeky Usumacinta, a je důležité pro své jedinečné stély a basreliéfy na dveřních překladech. Navíc na rozdíl od ostatních měst více na severu leží celé ukryté v džungli.
V nesnesitelném vedru plném neuvěřitelně dotěrných a hryzajících moskytů jsme se vyšplhali na kopec nad řekou, kde jsme spatřili nádherné chrámy s věžemi, stupňovitými pyramidami a obrazy posledního vládce Štíta Jaguára, kterak se připravuje na převzetí vlády. Všude kolem poletovali motýli a moskyti a především všude ječely opice. Ale ne tak normálně, jak si opice představujeme, byla to neuvěřitelná kombinace řevu slonů, cirkulárky, hrochů a startující motorky. Hlasitá, šílená. Opice se praly v korunách stromů a překřikovaly se, co nejhlasitěji jenom mohly. Chvílemi to byl řev až hrůzu nahánějící.
Abych vysvětlila název příspěvku – je jasné, že jsme požraní. Moskyti v pralese, to je normální. Já však strčila hlavu do jednoho z chrámů, a tam bylo, bohužel, sídlo takových obrovských pralesních vos, a jedna mne hned píchla do ucha. Pak jsme si při obdivování stély stoupli do cesty malinkatým zrzavým mravenečkům a během půl vteřiny jsme každý obdrželi asi dvacet kousanců. Pak nás opět dle své libosti ohlodávali komáři…
To však nijak nebránilo tomu, že se nám v Yaxchilanu líbilo asi nejvíc ze všech památek, co jsme tu doposud viděli. Uprostřed džungle, opic, motýlů a další zvěře, visících lián, stromu velikánů i bromélií se nachází příkré pyramidy s doposud viditelným torzem těla vládce vytesaného do střešního štítu. Je vidět jeho nohy, zbytky těla a ruce, jak seděl ve vůdčí pozici na trůnu a shlížel na své pralesní poddané.
Stejně tak jsou po celém Yaxchilanu roztroušeny významné stély se scénami obětování, vládnutí, peloty a podobně. Na některých z nich jsou ještě vidět zbytky polychromu, jak byly v minulosti stavby barevné.
Lodí jsme se vrátili zpět k autobusu a asi hodinu jeli do Bonampaku. To je mnohem menší pralesní město, které ovšem bylo od pralesa na rozdíl od Yaxchilanu vyčištěno, aby bylo vidět na jednu jedinou hlavní pyramidu, kvůli které všichni váží tu dalekou cestu. Nikde jinde v celé Mezoamerice totiž nebyly nalezeny takové fresky, jako v Bonampaku, který poznal svět díky místním indiánům až v roce 1949.
Na jedné straně pyramidy je totiž vystavěna tzv. Síň fresek, kde jsou tři místnosti od stropu k podlaze zaplněné výjevy ze života vládnoucí bonampacké elity. Hráči na trubky, vládce představující svého syna, jeho manželka připravující se na propíchnutí jazyka jako autosakrifikační akt bohům, obětování zajatců včetně trhání nehtů, podřezávání krků a podobně. Neuvěřitelně barevné a technicky výtečné (někdy až téměř barokně dokonalé) obrazy jsou originály, hlídány pečlivě ostrahou. Ale můžete si je prohlížet, jak dlouho chcete. Byly vytvořeny v osmém století AD a ihned po jejich dokončení klasická mayská civilizace zanikla a Bonampak byl z neznámých důvodů vysídlen.
Po hodině v Bonampaku jsme se ubytovali v chatkách na okraji pralesa na území indiánské rezervace kmene Lacandona, což je v podstatě nejizolovanější a nejpůvodnější skupina mexických indiánů, která po vysídlení mayského obyvatelstva přišla na území Bonampaku, a zde již několik staletí žije v pralese. Dokonce si o nich po jejich „objevení“ vědci mysleli, že jsou původními potomky Mayů, protože mluví podobným jazykem a oblékají se jako lidé z mayských obrazů a stél, ale pak se zjistilo, že je tomu naopak. Lacandonští indiáni mayskou kulturu přijali za svou a původní chrámy uctívají.
Moskyti nás žrali jako o život, můry mi posedávaly zvenku na moskytiéře a občas se po zdi proběhl nějaký ten pavouk velikosti dlaně. To ale nevadilo, protože uprostřed pralesa, za šumění říčky tekoucí nám hned pod okny, jsme se vyspali dobře (až na to vlhké vedro). Jak ale vidíte na této fotce, spát se dá v pralesní vesnici různě, i na hřebíku u stropu:
Ráno jsme vstali, posnídali po indiánsku a vyrazili s průvodcem na pět hodin do pralesa. Nemohu porovnávat s jiným než kostarickým a nicaragujským pralesem, ale musím říci, že se mexický od těch druhých dvou naprosto liší. V Kostaice i Nicaragui je mnohem víc zvířat. Tam vidíte hady, opice, kolibříky, papoušky ara. V Lacandona jsme viděli hlavně motýly, ptáky a mravence. Opět nás ti poslední hrozně poštípali, ale Marian jim to vrátil tím, že z termitího hnízda vybral pár jedinců a posvačil je. Prý mají lehce oříškovou chuť a jsou plní proteinů a termitů. Hrozně mu zachutnali a od té doby si občas posteskne, že má chuť na termity.
Průvodce (lacandonský indián, vyznačující se dlouhou bílou košilí skoro až k zemi a neostříhanými vlasy) nám v pralese ukazoval různé zajímavé rostliny, jako například gumovník nebo strom, jehož kůra na kyslíku okamžitě začne oxidovat dočervena a indiáni s ní barvili látky i sami sebe. Také jsme dostali na ochutnání různé pralesní rostliny a kusy stromu;) Také nám říkal, že ten hrozně hlasitý cvrček, kterého slyšíme neustále pořvávat, se na jaře dá velmi jednoduše setřást ze stromu a dává se malým indiánským dětem, které nemluví, na hraní. Jak cvrček vibruje krovkami a děti ho přitom ocucávají, pomáhá jim to rozmluvit se. Díky Bohu za klasickou logopedii, když tak nad tím uvažuju.
Po cestě pralesem jsme přebrodili několik říček a najednou jsme stáli u kopečka, na jehož vrcholu byla malá kamenná pyramidka pokrytá liánami, broméliemi a kapradinami. Indián nás poučil, že se jedná o mayské zříceniny Lacandona, které jsou stejně staré i rozlehlé, jako samotný Bonampak, ale tyhle nejsou odkryté archeology. Je jich prý v okolí mnoho, a všechny jsou ještě mnohem zarostlejší než tato jediná, kterou alespoň částečně vykopali. Říkám částečně, protože z džungle trčel jenom vrcholový chrám, zatímco původní pyramidové schodové stupně byly natolik pokryty vegetací, že to vypadalo jako obyčejný kopeček.
Od ruin jsme pak prošli kousek pralesa a stanuli před úžasnými vodopády. Je to tak, ale Chiapas se do mé paměti už navždy zapsal jako země vodopádů. Všude jim protékají různě hluboké, široké i divoké řeky, říčky a potoky, na většině z nich jsou vodopády a spousta z nich vytváří travertinové kaskády.
Stejně tak i říčka Lacandona uprostřed rezervace, kde se najednou hluboko uprostřed pralesa objeví neuvěřitelně nádherné několikametrové kaskády a jezírka plná průzračné vody, ze kterých přepadávají jednotlivé vodopády. Mohli jsme v nich plavat, stát pod vodopády a nechat si vodu padat za krk, u těch nejvyšších se dalo dokonce vyšplhat na skály a prolézt „za vodu“. Strávili jsme ve vodopádech úžasnou hodinu. Pro mne to opět posunulo laťku vodopádů někam úplně jinam;)
Poté už jsme se jenom vrátili do Palenque, kde čekáme asi čtyři hodiny na noční spoj do Chetumalu na hranici s Belize.
Mějte se krásně.
Cesty kolem světa a já 
