Za rohem Sri Lanka

Publikováno 21.7.2012 | Autor: Luu

Už je to tady, po roce, konečně!

Pomalu, ale jistě, se začínám těšit. Píšu seznamy, nakupuju, vyhazuju, kontroluju, objednávám, propadám hysterii. Průvodce Lonely Planet se mi nelíbí. Koupím si asi zase Rough Guide, ač neaktuální…nebo potáhnu oba. Očkování máme, boty ne. Plány zatím jen v náznacích. Večer budeme mít opět půjčený batoh. Nemáme pojistky a víza, ale to napravím.  Pas, jak jsem zjistila, díky Bohu, před měsícem, byl na pokraji expirace. Naštěstí už mám nový – na biometrické fotce sice vypadám jak uprchlá Albánka, ale co. Sháním čelovku. DEET jsem dovezla z Anglie. Přemítám nad počtem triček. Hromadím krémy. Objednávám hlídání pro Hafíka. Nestíhám v práci.

Prostě předodletová klasika. Jsem ráda, že je zase tady!!

Aktualizace: sbaleno, připraveno, hotovo. Zítra se vyráží, takže někdy tak ve čtvrtek či v pátek se můžete těšit na první srilanský post bez háčků a čárek. Vezeme toho dle mého názoru o trochu víc než do Mexika – máme trekové boty a větrovky, to jsme minule neměli. Jinak jedeme při starém – pár trik, legíny, ponožky, dvě sukně (já), dvoje kraťasy (Marian). Takže, sbohem flitry, mašle, záševky, podpatky a šperky, měsíc vágusu je tady!;)

Rubriky: Sri Lanka | Štítky: , | 1 komentář

Miláno – pohled z katedrály

Publikováno 18.2.2012 | Autor: Luu

Na jaře 2011 jsem objevila Miláno.

Já tedy samozřejmě věděla, že existuje, ale netušila jsem, že se dají tak levně a snadno koupit letenky, že se tam skvěle nakupuje, a že tam budu od té doby létat často.

Nevím, proč se v průvodcích píše, že Miláno je ošklivé město. Není a na tom si trvám. Jasně, není to Florencie, Benátky ani Řím, ale pořád má krásné památky, skvělou atmosféru, dobré jídlo … no a ty plné obchody :).

První, co je třeba po příjezdu do Milána povinně udělat, je vylézt na střechu Duoma. To je sněhobílá gotická katedrála ve středu města, která má něco, co se jinde jen tak nevidí – přístupné schody (či výtah) až nahoru, kde se můžete libovolně dlouho procházet mezi gotickými fiálami, ozdůbkami a sochami a shlížet na město. Dokonce odtud dohlédnete za dobrého počasí až k Alpám.

Když se dostatečně vynadíváte, je čas zvýšit si tep pohledem na výlohy obchodů světoznámých značek s cenovkami astronomických částek. Gucci, Prada, Armani, Dolce a Gabbana, Miu Miu, Missoni, a mnoho dalších, obklopují hlavní náměstí a okupují přilehlé uličky.

Nejslavnější nákupní galerie Vittorio Emanuele II. vede přímo z Piazza del Duomo k Piazza della Scala (čili k té světoznámé opeře). Vybudována na konci 19. století, ukazuje obyčejným smrtelníkům, zač je toho loket, a o čem si mají nechat zdát.

Až utratíte všechny peníze, co jste měli, nebo až si jenom otřete posliněnou bradu, je lepší se jít otřepat za opravdovou kulturou. V Miláně jsou stará opatství, románské kostely a hlavně Poslední večeře Leonarda da Vinci. Její návštěvu ovšem popíšu až v příštím postu, protože tu jsem zvládla až při další návštěvě Milána.

Krásná procházka je kolem hradu Castello Sforzesco ležícího uprostřed klidného parku Sempione plného vody, stromů a květin. V hradu je několik muzeí na něž Vám stačí jedna vstupenka (a můžete tu strávit celý den), na konci parku je pak slavné muzeum italského designu, kultovní Triennale. To bylo v době naší návštěvy zrovna v rekonstrukci, takže reportáž někdy příště;). Obranu hradu (příkopy, střílny, hradby, atp.) navrhoval Leonardo da Vinci:

Dle mého názoru také v Miláně rozhodně stojí zato bazilika Sant’Ambrogio, založená ve čtvrtém století a později podstatně rozšířená v románském období. Má krásnou mozaikovou výzdobu, úžasný oltář a zejména hrobku s vystavenou kostrou (dost děsivé). Tady si můžete o bazilice přečíst bližší informace a popis zajímavostí, které je třeba zhlédnout. Pro mne byl zajímavý kontrast tmavého interiéru baziliky s chrámy na jihu Itálie.

Krásnější bazilikou je však v mých očích bazilika San Lorenzo Maggiore, taktéž založená ve 4. století.  V jejích základech stojí římské sloupy (neboť Miláno bývalo římským městem zvaným Mediolanum), pozůstatky římské výzdoby najdete i na některých pilířích a v kryptě.  To nejlepší je ale malá osmistěnná Capella di Sant’Aquilino’s, kterou zdobí původní mozaiky ze 4. století, po rekonstrukci v nádherných barvách. Zobrazují Ježíše s apoštoly, všechny zahalené do tóg. Oproti románskému umění, které neukazovalo podrobnosti obličejů a všichni zobrazovaní tak byli ve tváři stejní, tato stará mozaika ukazuje každého apoštola zvlášť, každý má jiné rysy, vlasy i vousy.

Přímo před bazilikou pak stojí 16 obrovských římských korintských sloupů, které uprostřed dnešního Milána působí tak nějak osaměle a nepatřičně. Přesto je okolí sloupů a nádvoří baziliky centrem nočního a společenského života této části města (a hned naproti je úžasný obchod s kabelkami!)

To je pro dnešek o Milánu všechno. Kromě poslední fotky zobrazující oblečky Prada, které bych nepřála ani té největší nepřítelkyni:)

Rubriky: Itálie, sever | Štítky: , , , , | komentáře 3

Benátští lvi

Publikováno 5.2.2012 | Autor: Luu

Myslím si, že lvi si zaslouží vlastní krátký post, protože jsou symbolem města a najdete je tu  na každém druhém rohu.

Okřídlený lev je totiž symbolem evangelisty Marka, ochránce Benátek. První ze lvů se v Benátkách objevil v 9. století a asi se mu tam zalíbilo, protože pozval celou rodinu:

A usmívá se i tehdy, kydž mu na hlavu kálí holub;)

Rubriky: Itálie, sever | Štítky: , , , | Napsat komentář

Na skok v Benátkách

Publikováno 5.2.2012 | Autor: Luu

Cestovní jaro 2011 bylo úžasné. V rychlém sledu Miláno, Barcelona a Benátky. Poslední jmenované byly kvůli Marianovi, který tam nikdy nebyl. Je to taková turistická klasika, kterou by měl asi vidět každý, takže když jsem našla zpáteční letenky za 1200,- Kč, tak jsem neváhala – přeci mu ten zážitek musím taky dopřát:)

Podařilo se mi sehnat hotel asi 3 minuty od mostu Rialto a hned první ulici od Kanálu Grande. Takže hned po příjezdu na Benátské parkoviště autobusů jsme naskočili do vaporetta (vodního taxíku) a jeli kanálem do centra. Velký kanál je hlavní dopravní tepnou města, rozděluje ho na dvě poloviny a několikrát mění v prudké zatáčce směr.

Každých cca 5 minut jízdy má vaporetto zastávku, přičemž křižuje kanál ze  jedné strany na druhou – to by se na obyčejné silnici realizovalo těžko.

Před odletem jsem se jako vždy vybavila průvodcem s podrobnou mapou. Bohužel jsme zjistili, že v Benátkách nejsme schopni se podle ní orientovat – uličky se kroutily jinými směry než měly, vodní kanály byly tam, kde jsme s nimi nepočítali, nebo neměly přes sebe přemostění, takže půlka uliček, do kterých jsme vlezli, byla nakonec slepá. Po půl dni marného porovnávání reality s papírovým obrázkem jsme strčili průvodce do kapsy a jen tak jsme se procházeli bez bližších záměrů. Benátky jsou malé, takže nakonec jsme vždycky došli tam, kam jsme chtěli:)

Gondolu jsme si nenajali, protože na tak drahou romantiku jsme prostě neměli – jedna jízda stojí 200 EUR. Radši jsme se vrhli na jídlo, které je kdekoliv v Itálii dle našeho názoru lepší než 95% jídla u nás. Díky večeři u jednoho krásného kanálu s proplouvajícími loďkami, lvími hlavami na zábradlí prohnutých mostů a všudypřítomné hudby, jsem navíc objevila svou novou životní lásku – koktejl Bellini (šampaňské a broskvový džus), pojmenovaný po slavném barokním benátském malíři, který hojně využíval ve svých obrazech sytě žlutou barvu.

Benátky jsou v podstatě takovým turistickým skanzenem, moc běžných lidí tu nežije (a většina z těch, co ano, je zaměstnána v turistickém průmyslu). V praxi to vypadá tak, že se ráno do tichých probouzejících se uliček vyvalí miliony turistů ze všech zemí světa, pořvávají, fotí se, krmí holuby, nakupují benátské sklo a vinutkové korálky, pak se vrhnou do restaurací na oběd, znovu oblehnou památky, večer se projdou a donakoupí a pak usnou. Ráno začíná kolotoč nanovo.

Nejpřecpanější je samozřejmě náměstí sv. Marka s kampanilou (věží) a katedrálou. Ano, to je to náměstí, které je pravidelně v únoru pod vodou a probíhá na něm slavný karneval. V květnu ovšem žádná voda na náměstí není, zalévají ho masy turistů. Nicméně i přes to rozhodně stojí za vidění jak samotné náměstí, tak vedle něj stojící Dóžecí palác s přilehlým Mostem vzdechů a krásná katedrála sv. Marka s mozaikovou výzdobou uvnitř.

Povšimněte si pouličních lamp s růžovými stínítky – ty jediné v noci svítí, takže v Benátkách není po setmění skoro nic vidět:)

Když však ale opustíte přecpané nejslavnější historické centrum, přejdete přes most Rialto na druhou stranu Kanálu Grande, a zanoříte se do spleti uliček, můžete dojít do starého židovského města, narazit na krásné malé cukrárny, staré paláce, zeleninové trhy, skryté zahrady i působivé umělecké galerie a muzea.

A nakonec se také můžete podívat ze břehu na další benátské ostrůvky, které již nejsou oděleny úzkými kanály, ale skutečným mořem. Pokud byste dohlédli opravdu daleko, třeba byste i uviděli kouř ze sklářských pecí na ostrovech Murano, kam byli kdysi vysídleni všichni skláři, aby nezpůsobili v Benátkách svou prací požár….

Pokud vám stačí běžné turistické pohledy, pár galerií, procházky a plavba kanálem, tři dny a dvě noci jsou tak akorát. Popravdě, nejsme na turisty tak zvyklí, takže jsme uvažovali o tom, že delší čas bychom tam asi nepřežili:) Ale i tak, Benátky stojí rozhodně za návštěvu, už pro ten zážitek z města bez aut, ale zato s tisíci loďkami.

Rubriky: Itálie, sever | Štítky: , , , , , | komentáře 2

Řecko uprostřed Itálie

Publikováno 28.1.2012 | Autor: Luu

Poslední den jsme si udělali výlet do nejvzdálenějšího místa od Neapole, celých 85 kilometrů:) Zjistili jsme, že do Paesta, které bylo cílem naší cesty, se dá krásně a pohodlně za hodinu a půl dojet vlakem.

Paestum je latinský název staré řecké kolonie založené v jižní Itálii v 7. století BC. Původní řecké jméno znělo Poseidonia, což dává velmi jasnou představu o tom, kterému patronovi bylo město zasvěceno:)…bohužel, jak si ukážeme později, tato představa je zcela mylná.  Celá okolní oblast byla kolonizována Řeky, proto má také název Velké Řecko.

Největší rozkvět zažívalo město od čtvrtého století BC do jeho dobytí Římany v roce 273 BC, kdy bylo přejmenováno na Paestum. Římané tu pak vesele vegetovali dalších šest  století, kdy původní dórské chrámy doplnily typicky římské stavby jako Forum či lázně.

Jakmile vystoupíte na nádražíčku Paestum z vlaku, musíte projít po dlouhé prašné stezce vedoucí kolem římských obranných zdí, které krásným způsobem určovaly linie původního města. Všude okolo je krásná zvlněná krajina, cvrčci cvrkají, vedro sálá z každého kamene a slunce pálí…

Poté, co projdete obranými zdmi, už z dálky se naskytne pohled na tři obrovské řecké chrámy. Marian něco takového viděl poprvé, takže to s ním málem seklo. Chápu ho, já když tu byla prvně před asi 7 roky, bylo to stejné:)

Celý archeologický areál Paesta je neitalským turistům přívětivý, neboť jako jeden z mála v Itálii disponuje anglickými tabulkami s texty o tom, co vidíte, jak to vypadalo dřív, co kdy bylo zrekonstruováno, a podobně. Vzhledem k tomu, že v době, kdy jsme oblast navšítivili, zrovna panovala rekordní vedra, taky nám dost pomohlo, že jsme se každých 5 minut mohli schovat ve stínu starých pinií, protože jinak bychom se asi usušili.  Nalezištěm procházíte od jednoho chrámu k druhému.

Ty tři obrovské dórské chrámy nejsou kupodivu zasvěceny Poseidonovi, jak se domnívali první badatelé v 18. století, když předpokládali, že Poseidonium jaksi automaticky uctívá Poseidona, ale ve skutečnosti patří Héře, Apollonovi a Athéně.  Oproti tomu, jak si dnes staré antické památky vybavujeme – tedy světlé, zářící a majestátní – zbytky polychromu dokazují, že sloupy i celé stavby bývaly pomalovány zářivými barvami (takový kolotočářský způsob). Zajímaly by mne reakce veřejnosti, kdyby někdo opravdu našel ty koule a rekonstrukci památky dotáhl až do takového konce 🙂

Místo barevných šíleností se tedy dnes můžeme kochat důstojným sloupovím, ze kterého v Paestu až zrak přechází.

Archologická lokalita Paestum ovšem nejsou jenom tyto tři chrámy, ale pozůstatky řeckých i římských budov, agory, fóra, domů,  sloupových balustrád a podobně.  Celé naleziště jsme prošli asi za dvě hodiny, abychom dalších tři čtvrtě mohli odpočívat v kavárně s výhledem na chrámy a cpát do sebe čokoládovou zmrzlinu a dortíčky:)

Pak jsme sedli na vlak a cestou do Neapole jsme vystoupili v Salernu.

Salerno leží kousek od Paesta a je to přístavní město s krásnou kolonádou, úzkými starými centrálními uličkami a slavnou katedrálou Duomo z 11. století, která je plná sloupů a mramorových sarkofágů ukradených z Paesta.

V Salernu nás zastihl déšť, ale naštěstí jsme akorát dobíhali k Duomu a přečkali nejhorší liják uvnitř. Duomo má bohatou mozaikovou a freskovou výzdobu, nejkrásnější je ale malovaná mramorová krypta v podzemí, kde je hrobka Margarety z Anjou, manželky Karla III.

Ovšem mojí nejzamilovanější fotkou z Paesta zůstává tento smějící se, věkem ožužlaný lev:

Tím jsme se rozloučili s jihoitalskou historií a druhého dne odletěli domů. Je pravda, co se říká, vidět Neapol, a můžete umřít (i když doufám, že nám se to ještě dlouho nepřihodí, potřebuju toho vidět ještě hodně:))

Rubriky: Itálie, Neapolský záliv | Štítky: , , , , , , | Napsat komentář

Minulost přikrytá lávou – Herculaneum

Publikováno 7.1.2012 | Autor: Luu

Den následujicí byl ve znamení neštěstí, které se odehrálo v roce 79 AD.

Všichni víme, o co šlo – po předchozích lehkých otřesech vybuchla sopka Vesuv, o které si staří Římané mysleli, že se jedná o pouhý kopec, protože nikdy nezažili žádné jeho vulkanické projevy. Došlo k obří erupci tzv. pliniovského typu (pojenované po historikovi Pliniovi, který pozoroval výbuch z lodi a později jej popsal v dopisech svému kolegovi Tacitovi). Tato erupce je charakteristická pro nahromadění obrovského množství horkého plynu pod vrcholem sopky, který svým tlakem Vesuv „odšpuntoval“, utrhl celý jeho vršek a ten v oblaku žhavých plynů, magmatu, popílku a kamení hnal k pobřeží. Tento tzv. pyroklastický oblak uháněl rychlostí 160 km/h a měl teplotu kolem 500 stupňů – a spálil naprosto všechno, přes co se převalil.  Zatímco starověké město Pompeje zavalil popel ze sopky v takové vrstvě, že se střechy domů probořily, v Herculaneu, které leželo na opačné straně Vesuvu, právě tento pyroklastický mrak překryl ulice, a svou teplotou zakonzervoval celé město včetně několikapatrových domů.

Z této fotky je vidět, jak daleko Heckulaneum od Vesuvu leželo, stejně tak jako mocnost vrstvy zatuhlé lávy a popela, která je celé přikryla, a kterou se museli archeologové k městu prohrabat (někde má až 26 metrů na výšku).

Město tedy bylo zakonzervováno mnohem lépe než Pompeje, protože zůstaly zachovány i vícepatrové domy, mozaiky, fresky, předměty denní potřeby a podobně. Protože se narozdíl od Pompejí našlo jenom velmi málo pozůstatků lidských těl, vědci si dlouho mysleli, že Herculaneum bylo včas evakuováno (Pompeje byly zničeny o téměř o den dříve). V nedávné době ale bylo objeveno víc než 300 ohořelých těl asi kilometr od původního Herculanea, v místě tehdejšího přístavu (dnes je moře od Herculanea mnohem dále). Lidé se před hrozbou skrývali v loděnici, ale hořící oblak plynu se zastavit nedal….

Na pokladně si můžete koupit plán města a postupně projít všemi jeho odkrytými ulicemi, navštívit jednotlivé domy, lázně, divado, promenády i krámky.

Některé z domů mají zachovaných i několik pater a kvůli ochraně fresek a mozaiek byly znovu vztyčeny i střechy. Můžete si tak udělat naprosto přesnou představu, jak vypadaly domy bohatších obyvatel staré říše římské.

Takovou příležitost nikde jinde nenajdete. Ano, Pompeje jsou větší, rozsáhlejší, s kolonádami a sportovišti, ano, některé domy mají zdobnější, ale takhle kompaktní město s pravoúhlým systémem ulic, několika patrovými domy a s dokonale zachovanými interiéry, to má jenom Herculaneum. A také se zakonzervovanou pouliční vývařovnou (hrnce zapuštěné do pultu byly kdysi plné omáček a polévek).

Nejslavnějším domem je ten č. 22 – Dům Neptuna a Amphitrité, pojmenovaný podle nádherně zachované mozaiky ve zlatých, modrých a zelených tónech:

Celé Herculaneum se dá projít za tři hodiny (v Pompejích jsme byli kdysi celý den a stejně jsme je celé neprošli). Nejlepší je ovšem jít brzo ráno nebo naopak odpoledne, abyste se vyhnuli největší sluneční výhni. Ale i v té výhni by určitě tyto vykopávky stály za to.  U pokladny si navíc můžete koupit slevněnou vstupenku platící na Herculaneum i Pompeje dohromady.

V každém případě je Herculaneum místem, kde ožívá historie.

Rubriky: Itálie, Neapolský záliv | Štítky: , , , , , , , | Napsat komentář

Santa Chiara

Publikováno 27.12.2011 | Autor: Luu

Den čtvrtý se nesl ve znamení velkého náboženského komplexu v samém centru staré Neapole – kláštera Santa Chiara (Sv. Klára). To sestává nejen ze samotného kláštera, ale také kostela, vykopávek  z dob římských, hrobek, archeologického muzea a nádherné klášterní zahrady.

Klášter byl založen ve 14. století a jeho původní výzdoba ze 17. století byla zničena požárem po spojeneckém bombardování za druhé světové války, byla však zcela zrestaurována.  Na místě dnešního kláštera byly ve starověku římské termální lázně, jejichž pramen je dnes již vyschlý.  Celý klášter má rozměry 110 x 33  metrů, a je obehnán skoro padesátimetrovou zdí.

Klášter i jeho zdi poznáte v centru Neapole velmi snadno – jsou celé natřeny na žluto:

Nejkrásnější na celém klášteru je právě zahrada – vypracovaná a promyšlená, s vykachličkovanými malovanými sedátky stojícími mezi okrasnými sloupky nad nimiž se pnou citronovníky.

Na kachličkách jsou pak vyobrazeny scény z venkovského života:

No a citróny prostě tiše zrají….

Když se dostatečně pokocháte zahradou, projděte si muzeum, ale pozor!, nedělejte opičky a špumprnágle, neboť budete vykázáni hlídačem!

Radši se projděte vykopávkami se zpřístupněnými základy starodávných lázní a hledejte drobné detaily:

A pak hoďte historii za hlavu a dejte si pořádnou neapolskou pizzu (v nejstarší pizzerii na světě – pizzu v tomto městě totiž vynalezli) a zmrzlinu velkou jako vaše hlava.

 

Rubriky: Itálie, Neapolský záliv | Štítky: , , , | Napsat komentář

Amalfi – město na útesech

Publikováno 21.12.2011 | Autor: Luu

Třetí den jsme si rozhodně spravili chuť – rozhodli jsme se navštívit Amalfi, krásné město ležící jižně od Neapole uprostřed zálivu, mezi romaticky rozeklanými útesy. Na recepci hotelu nás poučili, že do Amalfi se dá dostat buďto rychlolodí  za hodinu (za příííšerné peníze), nebo autobusem, který má jet asi hodinu a půl (za fakt málo peněz). Je asi jasné, jak jsme se rozhodli:)

Chvíli jsme nemohli najít autobusové nádraží, ale nakonec se podařilo, dokonce se nám podařilo i chytit autobus a odjet. Nepočítali jsme ale s tím, že je sobota ráno, a tudíž 110% obyvatel Neapole míří na pobřeží na pikniky nebo na výlety. Takže na silničce vinoucí se kolem sorrentského pobřeží, přes mys a stáčející se do Amalfského zálivu, byla hrozná zácpa. Autobusík se šinul poskoky téměř tři a půl hodiny místo původně slíbené hodiny a půl. Nám to ale nevadilo – já jsem si četla a Marian lapal po dechu nad výhledy, které se nabízely z okna – amalfské pobřeží je známé svou krásou, neboť padá ve strmých srázech přímo do moře a městečka a vesnice se lepí na jejich úbočí. Já se se svou hrůzou z výšek z oken programově nedívala a vyvažovala jsem autobus na straně ke skále, aby se nepřevrátil….

Trocha historie: Amalfi bylo v minulosti velmi důležitým městem. Na počátku 9. století se oddělilo jako samostatné vévodství od okolní Kampanie a  od roku 839 se stát Amalfi stal námořní republikou (!).   Ve 12. století bylo Amalfi dobyto Normany a připojeno k Sicilskému království. V 1135 byl v Amalfi sepsán první námořní kodex, který se na vodách Středozemního moře užíval až do poloviny 16. století.  Ve čtrnáctém století vliv Amalfi upadl, protože většina města byla smetena vlnou tsunami.

A současnost: dnes je město turistickým cílem, místem romatických dovolených. Má promenádu, plážičku, molo, ale hlavně, hlavně je plné nádherný starých paláců, kostelů, galerií, pidiobchůdků s barevnými těstovinami a místním citrusovým likérem.

Hned na prvním náměstí stojí Duomo, hlavní kostel města – katedrála svatého Ondřeje.  Byla založena v 11. století. Při pohledu zvenčí nese výrazné známky maurského stylu:

Oproti tomu zevnitř má katedrála byzantskou výzdobu, sloupy, fresky a sloupy ze starořímských staveb:

Amalfi má jednu zvláštnost – kolem centra celého městečka vedou podchody, chodbičky a kryté cestičky, kterými se dá v největším horku chodit tak, aby na vás nesvítilo slunce. Když si dojdete pro mapku do infocentra, dostanete i plánek těchto krytých chodeb.

A až si uličky projdete, stačí si jenom sednout do kavárny, dát si kopeček zmrzliny velký jako tenisák a pozorovat okolí.

No a to nejlepší nakonec: když si koupíte sýry, dáte si do nosu (tuňáka z plechovky v zapadlé uličce), ochutnáte salámky a dojíte zmrzlinu, zjistíte, že nazpátek jede autobus tak, že vůbec neobjíždí celé pobřeží, ale vnitrozemím je v Neapoli za hodinu. A nebo, že můžete jet vlakem, a to trvá jenom 45 minut. Prostě jižní Itálie 🙂

Rubriky: Itálie, Neapolský záliv | Štítky: , , , | Napsat komentář

Ischia – ostrovní luxus pro majetné

Publikováno 11.12.2011 | Autor: Luu

Druhý den jsme museli vyřešit zásadní otázku, kterou se asi zabývá každý, kdo se ocitne v Neapoli na dobu omezenou. Ischia nebo Capri? Knižní průvodce sliboval na Capri světoznámou Modrou jeskyni, římské památky a miliony turistů. Pro Ischii pak zase horoval kvůli stovkám termálních pramenů, přírodě a mnohem míň turistům. Jak jsme vybrali, je vám asi jasné z názvu postu. Dodneška přemýšlím, jestli jsme udělali dobře, příště bych asi jela na Capri, alespoň bych viděla Modrou jeskyni :(.

Hned brzy ráno jsme doběhli do přístavu a našli trajekt mířící správným směrem (to tu není nic jednoduchého, mnohokrát jsme se takhle motali ve snaze najít správný vlak, metro, loď, autobus, atp., neboť místní odmítají mluvit anglicky, odmítají posunkovat, ale zase vám hrozně rádi špatně poradí, jenom aby nemlčeli). Cesta na Ischii, která je od břehu asi 35 km, trvá přibližně hodinu a v polovině cesty trajekt staví u ostrůvku Procida. Cestou se nabízí nádherné pohledy na Neapol a Vesuv.

Po příjezdu na Ischii jsme v informačním centru dostali mapku s vyznačenou okružní cestou kolem ostrova a zaznamenanými památkami a termálními prameny. Již dle cen autobusů, taxi, jídla a vody nám došlo, že Ischia opravdu není místem pro batůžkáře. Svůj dům tu má Tom Cruise a další Holywoodská smetánka, na dovolenou jsem jezdí němečtí a japonští turisté, a ceny se tak oproti vlastní Neapoli zdvíhají až dvojnásobně.

Došli jsme tedy pěšky na jih ostrova, kde se na samostatném malinkém ostrůvku připojeném umělým náspem s Ischií nad moře vypíná Castello Aragonese.

Po celém ostrově se roztahují bašty raně středověkého hradu (který byl založen již v pátém století BC) a nabízejí neskutečné výhledy. Pevnost byla postavena na obranu místních obyvatel před piráty. Když piráti přijeli, všichni utekli na hrad, který má svůj zdroj pitné vody, a který měl dost zásob jídla, aby bylo možné přečkat obléhání.  V časech Alfonsa Aragonského (po kterém hrad nese jméno) na ostrůvku žilo až 2000 rodin, hrad měl vlastní baziliku i biskupa, včelín, vinohrad, a vůbec.

Vstupné do hradu je celkem vysoké, ale rozhodně stojí zato. Nemusíte se v největších vedrech šplhat po strmých schůdcích, ale těsně nad hladinou moře nastoupíte do výtahu, jehož šachta byla proražena bazaltovými horninami, a vyvezete se až nahoru. Tam už na vás čekají pěšinky a cestičky kolem celého ostrova, zbytky baziliky, obranné bašty, minimuzeum, procházka mezi opunciemi i vyhlídka na pobřeží Ischie.

Také se vám může stát, že  potkáte přidrzlého racka, který se vás vůbec nebude bát, naopak, nakonec svým stoickým klidem vyděsí on vás:

Na Aragonském hradě jsme strávili několik hodin. To byla ta lepší část dne. Poté jsme se totiž rozhodli vykoupat se ve slibovaných termálních pramenech. Následovalo hektické shánění autobusu, různé údaje poskytnuté místními vč. ukazování různých směrů, dále cesta autobusem někam, přejetí příslušné zastávky (nejsou totiž označené, předpokládá se, že víte, kam jedete, a řidiči si řeknete o zastavení….nebo si jako turista máte vzít taxi),  čekání na autobus jedoucí v protisměru ve vedru u hlavní silnice, jízda zpět, opět přejetí, cesta prašnou pustinou v době největšího horka a nakonec zjištění, že termální prameny na Ischii sice jsou, ale jsou svedeny do obřího zábavního lunaparku se vstupným 30 EUR na den.

Vzhledem k tomu, že v té době bylo už asi půl páté, ani náhodou se nám za dvě hodiny koupání nechtělo dávat takové peníze, takže jsme se smutně vrátili na hlavní silnici, čekali opět na autobus a nakonec vzali předražené taxi na veřejnou pláž. Tam jsme zaplatili 18 EUR za dvě lehátka a Marian se  na dvě hodiny ráchal v moři se stádem turistů. Já mám k těmto plážovým aktivitám (stejně tak jako k řadám slunečníků, lehátek, dek a následně desítkám turistů cachtajícícch se na ploše o velikosti hřiště) odpor, takže jsem jenom ležela a pročítala průvodce, abych na další den naplánovala něco zajímavějšího.

Nakonec jsme se jen sebrali, chytli trajekt zpět do Neapole a byli rádi, že Ischia je za námi.  Cestu nazpět nám alespoň zříjemnil výhled na Vesuv, který díky mraku v pozadí vypadal, že co nevidět opět vybuchne.

Rubriky: Itálie, Neapolský záliv | Štítky: , , , , | Napsat komentář

Krásná je Neapol

Publikováno 10.12.2011 | Autor: Luu

Vážení čtenáři, a teď z jiného soudku. Necháme chvíli exotiku exotikou, a podíváme se na kraj nám bližší.

Ano,  ano, v roce 2010 jsme se vydali do krásné Itálie, oblast Campania, abychom zhlédli pobřežní poklad – Neapolský záliv a jeho okolí. Jako vždy jsem lehce naléhala na Mariana, že už OPRAVDU potřebuju vypadnout, takže jsme nakopli lowcost letadlo, a za hodinu a půl jsme ze šedé Prahy doletěli přímo do centra Neapole. Podařilo se mi najít minihotel v samotném historickém jádru Neapole za až směšnou cenu, takže jsme mohli bydlet ve městě a páchat výlety do okolí.

První den jsme tedy prošli historické jádro Neapole, která nás překvapila tím, jak hrozně jižně a koloniálně vypadá. Opravdu, má hodně společného s koloniální architekturou Latinské Ameriky i třeba Kanárských ostrovů. A bude to asi tím, že po určitou dobu byla nezávislá na zbytku Itálie a vládli jí Španělé.

Třeba tahle spodní fotka vypadá jak z Havany, ne?

Ve skutečnosti se samozřejmě nejedná o havanský dům, ale o slavné neapolské Muzeum historie, které vlastní nejcennější a nejobsáhlejší sbírku vykopávek z doby starého Říma, neboť jsou v něm umístěny exponáty z vykopávek v Pompejích, Herculaneu a okolních měst, zavalených popelem a lávou z výbuchu Vesuvu v roce 79 AD. V muzeu jsou tak vystaveny originály soch, sarkofágů, nádobí, bust, ale zejména tam byly přeneseny originály štukových fresek z bohatých římských domů.

Muzeum je rozsáhlé, vydržíte v něm několik hodin….až to začne být únavné, protože té krásy a historie začne být na člověka trošku moc. Po dávce historie jsme se museli pořádně najíst, abychom nepadli, a dále jsme vyrazili prozkoumávat historické jádro Neapole. Zjistili jsme, že centrum není žádný skanzen pro turisty, ale opravdové živé město, díky spletitým úzkým uličkám připomínající mraveniště. Mraveniště plné kostelů. Na každém rohu (a ten roh je každých max. 50 metrů), se totiž nachází nádherně zdobený kostel,  kostelíček, či rovnou něco jako katedrála. Všechny jsou přístupné a všechny jsou svou výzdobou omračující. V jižní Itálii bylo totiž zvykem vyzdobit každý kousek kostela určitě nesmírně pracnou intarzí z barevného kamene.

Kostely jsou ale zajímavě zdobené i zvenčí. Některé mají krásný portikus, některé jsou barevné. Některé jsou zase úplně nenápadné, a při vstupu vás teprve ohromí, protože nečekáte ani velikost, ani výzdobu.


Třeba tento kostel je uvnitř jeden z nejzdobnějších a největších, které jsme v Neapoli viděli. Je na náměstíčku přímo v centru Neapole (něco jako Staromáček), a zvenku jeho fasáda vypadá podivně. Jenom špičaté hrboly. A ve skutečnosti uvnitř neuvěřitelná krása.

Tento kostel je asi zase zasvěcen patronovi fotbalu:)

Poté, co jsme se v největším odpoledním vedru proplétali úzkými uličkami, dospěli jsme k názoru, že místní stavitelé opravdu věděli, co dělají. Uličky jsou totiž tak úzké, že i v poledne poskytují alespoň nějaký stín a jinak jsou po zbytek dne úplně temné. Asi nepříliš příjemné pro ty, co v domech bydlí, ale rozhodně příjemné pro život venku. A v Neapoli se opravdu na ulici žije:

Styl úzkých uliček, ale v secesním duchu prudké elegance a luxusu symbolizuje galerie, která je velmi podobné slavné milánské Galeria Vittorio Emmanuele.

No a navečer není v Neapoli nic lepšího, než se projít po přímořské čtvrti Santa Lucia, s jejím hradem Castel del Ovo, který byl sídlem posledního římského císaře Romula Augusta. A dát si pořádnou pizzu přímo pod hradbami…a kochat se výhledem na Vesuv.

Rubriky: Itálie, Neapolský záliv | Štítky: , , , , | 1 komentář