Podivnosti a vtipnosti (Mexiko)

Publikováno 28.10.2011 | Autor: Luu

Jako poslední z řady článků o Mexiku přichází Podivnosti a vtipnosti, aby navázaly na tuto tradici založenou cestou po Číně. Jedná se v podstatě o to, že Středoevropan se nestíhá v exotických zemích divit. Co je doma normální, v Mexiku neplatí, co je běžné v Mexiku, by zase rozhodně neprošlo u nás doma. Některým věcem se člověk zasměje, na některé zírá, o jiných se mu ještě pár let poté zdá (viz například obraz mixtéckého bojovníka očividně chystajícího se nakopnout jaguára:)

Takže, jdeme na to:

PODIVNOSTI

  • METRO V DF: to je opravdu nezvyk. Pražák odchovaný třemi linkami metra, ve kterém tiše a spořádaně přejíždí lidé, aniž by přitom nějak hlasitěji dávali najevo, že vlastně někam jedou – sedí, čtou a pospávají,  nevěří svým očím. Metro v DF je čisté, neuvěřitelně spletité, samozřejmě přecpané, ale hlavně, žije! Při vstupu do metra musíte projít bezpečnostním rámem (a vaše zavazadlo projet scannerem), jestli nepřevážíte zbraně. Na každém rohu stojí jeden či dva policajti. Vlezete do vagónu a stojíte na jedné noze, protože na té druhé vám stojí někdo jiný. Po zemi se plazí malé děti, které mají jejich rodiče na vodítkách. Ženy se mohutně líčí (několik nánosů čehokoliv od rtěnky, přes tvářenku, až po pudr, je v Mexiku společenský úzus). Žebráci s harmonikou a kytarou procházejí vlakem, prodírají se mezi cestujícími a vydělávají si na drobné do klobouku. A prodavači všeho možného prodávají všechno možné. Na každé stanici přistoupí chlápek s batohem, ve kterém má reprobedny, ovládačem přepíná skladby, a ty na vypálených CD prodává za 10 pesos. Po něm následuje žena prodávající lupy na čtení. Dále muž s učebnicí vyšší matematiky. Po nich paní, která prodává mazání na klouby. Opět další hudba. Pak prodavač žvýkaček. Paní, co nabízí nějaké pilulky. Další hudba nebo pohádky na CD, a nakonec třeba pán s čokoládami. Všechno maximálně za 10 pesos. Hlučné, barevné a velmi mexické.
  • DĚTI NA PROVÁZKU: jak jsem zmínila výše, ve větších městech mají rodiče na děti speciální postroje, většinou barevné a s obrázky, vypadá to jako vodítka. Dítko připnete a ani v největší motanici ho neztratíte. Některé pouliční stánky se na tento sortiment vyloženě specializují a neprodávají nic jiného. Chudší matky, které na vodítko nemají, se musí spokojit s dlouhou šňůrou nebo šátkem, na který dítě také přivážou. Je to výhodné zejména pro prodavačky ve vagónech metra – špagát mají připevněný kolem pasu, na jeho konci povlává dítě, zatímco matka má volné ruce k prodeji (čehokoliv).
  • V MEXIKU JE ČISTO: je to tak, neuvěřitelné. Všude nablýskáno, žádné odhozené odpadky. V metru se neválí po zemi žvýkačky ani papíry. Na ulicích nejsou psí hov…na, nic takového. Na důvod jsme nepřišli, ale nějak jsme se shodli na tom, že to bude extra levnou pracovní silou – všude je vidět indiánské počišťovače, na záchodě jsou rovnou tři  „hajbzlbabky“  – jedna vybírá peníze, další vám podá toaleťák a třetí podá ručníček. V McDonaldu zase mají speciální funkci člověka, který stojí vedle kolegy vytírajícího podlahu, a hlasitě všechny upozorňuje na to, že podlaha je mokrá. Asi to vyjde levněji než taková ta žlutá výstražná cedule.
  • PRAVIDELNÁ DOPRAVA: v podivnostech je tato položka jenom proto, že s něčím takovým se u nás nesetkáváme. Čisté luxusní autobusy, odjíždějící z čistých nádraží v naprosto pravidelných intervalech dle jízdního řádu (s jedinou výjimkou). Na delších autobusových linkách odevzdáte bágl stewardovi, který vám na něj připíchne lísteček jako v divadelní šatně, a potom na základě lístečku bágl vydá. Skvělý systém proti okradení. Jediné, co nám dělalo problémy, byla přepísknutá klimatizace. Nevím proč, ale v místních 40 stupňových vedrech řidiči klimatizují autobusu na 15 stupňů, což jse samozřejmě akorát tak na angínu. S elegancí sobě vlastní jsem to vyřešila cestováním ve spacáku :))
  • DRŽÁTKA NA KNÍR: jako za první republiky mají v prodejnách rychlého občerstvení i v restauracích obsluhující muži takové pásky přes kníry, aby chlupiny nenapadaly do jídla:)
  • NEUVĚŘITELNÁ HYGIENA POULIČNÍ STRAVY:  každý, ale KAŽDÝ prodavač pouličního občerstvení má a) igelitové rukavice, b) čepičku přes vlasy, c) zvyk nešmatat na jídlo a pak na peníze. Taky mají na všechno malé ledničky (nemluvíme o těch opravdu nejchudších, ale těch jsme viděli tak 10%). Kam se hrabe hygiena našich párků v rohlíku. Možná proto nám za celou dobu nic nebylo.
  • na to navazuje IGELIT NA TALÍŘÍCH: v rámci zachovávání čistoty v Mexiku vyvinuli způsob maximální ochrany talíře (s maximálním zatížením životního prostředí) u pouličních stánků s jídlem. Prodavačka vezme plastový talířek, šoupne ho do igelitového pytlíku, na to vám naloží jídlo, po jeho snědení igeliťák sundá a zahodí…a talířek je jako nový! Tramtadadááá!!!
  • NEUVĚŘITELNĚ POMALÝ INTERNET: všude, bohužel.
  • DĚTSKÁ PRÁCE: nejen žebrání, ale i běžný prodej v obchodech, restauracích, mytí nádobí, prodej drobností, cokoliv. Většinou bosé děti, se musejí otáčet, aby si vydělaly. A když si vydělají (tzn. Marian jim šoupne něco na přilepšenou), s jásotem prchají koupit si láhev Coca Coly 😉
  • KOMÁŘI ŽEROU JENOM TURISTY: neviděla jsem nikoho poštípaného. Největší sežranec jsem vždycky já, ale ostatní gringos byli taky poštípaní. Místní ne, a nepřišla jsem na to, proč. Nevíte někdo?
  • KDO NEJÍ CHILI A LIMETU, JAKO BY NEBYL! Jak jste již určitě pochopili z předchozích postů, neexistuje pořádné mexické jídlo bez něčeho pálivého. Chili a limeta se dávají na vše. Na hranolky, na chipsy, na mandarinky, na zmrzlinu, na mango, na ananas, na kukuřici, na kuře, na vepřové, na koriandr, na sýr, na majonézu. Kdybych někdy žila v Mexiku, chtěla bych být vlastníkem limetkového sadu, protože to bych určitě byla v balíku:) Faktem je, že na limetu si člověk neuvěřitelně rychle zvykne a doteď mi bez ní chipsy moc nechutnají. Dobrá zpráva je, že se v naší lednici krčí půllitrová lahev majonézy s limetkovou příchutí, kterou jsme dotáhli z DF:)
  • ZÍTRA: kde se vzal v Oaxaca tento obchod? To je podivnost nejvyššího kalibru.

VTIPNOSTI:

  • PROVÁZKY Z POMERANČOVÉ KŮRY: každý den v San Christobalu vyrážel Marian ráno a večer pro čerstvý pomerančový džus za 15 pesos půl litru, který vyráběl pán přímo na hlavní ulici před kostelem. Měl plný vozík pomerančů a takový stroječek na jejich loupání. Jako do svěráku do něj pomeranč upnul, začal točit klikou, pomeranč se otáčel a od něj se rolovala dloooouhá spirála kůry, kterou stroječek sloupnul v jednom kuse. Pán měl ty provázky z kůry přes rameno a hrozně hezky to vonělo. Zajímalo by mne, jestli je vyhodil, nebo zužitkoval, protože vypadaly jako barevné fangle na oslavu.
  • MEXIČANÉ MILUJÍ DĚTI: jako správní Latinos 🙂 Mají je všude, všichni, staří i mladí. Taky je všude berou, pořád chovají, pusinkují, zdobí flitry a mašličkami, nosí, hrají si s nimi a různě blbnou. Tatínkové hlídají a nosí naprosto rovnocenně s maminkami, to se mi dost líbilo. V Palenque jsme viděli obchod, kde prodával jeden pán domácí potřeby a na zemi si každý den hrálo kolem 8 dětí, takové minijesle:) Pán hlídal a ještě stihl prodávat. Jeho deti to určitě všechno nebyly, ale ten systém, ten se nám zamlouval:)
  • MEXIČANÉ CESTUJÍ: oproti třeba Kostarice, kde jsem v autobuse nepotkala jediného místňáka a při rozhovoru s nimi jsem vyrozumněla, že se 99% z nich nikdy nepodívalo dál než do sousedního města, mne Mexičané šokovali. Jsou jimi narvané autobusy. Mexičané se však nejen přepravují ve smyslu „dostat se z místa A do místa B“, oni i POZNÁVAJÍ SVOU VLAST! Oni chodí po svých památkách, jezdí na zájezdy, jezdí na výlety! V několika takových autobusech jsme byli jediní cizinci  (a taky jediní protestanti, jak se hned zjistilo, protože se místní neváhali nás zeptat). Tohle se mi na nich opravdu líbilo.
  • VYZÝVACÍ CEDULKY: národ je třeba povznést a vychovat, myslí si pravděpodobně místní vlády. Proto nad každým veřejným umyvadlem (včetně hotelů) visí podrobný návod na správný postup mytí rukou, včetně několika vysvětlujících obrázků. Dále pak například v metru najdete výzvy na sběr dešťové vody a její užívání při zalévání či mytí aut.  Stejně poučné tabulky Vám pak osvětlí, jak správně a šetrně splachovat či sprchovat se. A všude visí cedulky, že kouřit je zakázáno. Tím posledním si nás Mexiko naprosto získalo – skoro nikdo nekouřil ani na ulicích. Mexiko je od té doby pro mne nekuřáckým rájem!
  • MEXIČANÉ MILUJÍ DECHOVKU: od dítěcího věku, přes pubertu, až po věk nejvyšší, každý Mexičan miluje dechovku a s nadšením kouká na televizní estrády (o telenovelách hovořit nebudu, tam je to asi jasné), ve kterých vyhrávají valčíčky a polky orchestry čítající stovky hudebníků. Patnáctiletí u toho s nadšením podupávají, tatínkové prozpěvují, matky tančí. Dechovka prostě vede (a nikdo nám nevěří, že polka přišla od nás).
  • V DŽÍNÁCH DO VODY: na břehu Laguny de Bacalar jsme nevěřili svým očím, když jsme pozorovali místní, kterak si přinesli obrovské koše s jídly, zapiknikovali si (také  s láskou nabízeli jídlo i pivo nám, protože jsme jim tam asi s vodou a sušenkami připadali jako hladoví chudáci), aby se ve svátečních šatech, džínách i s páskem, košili, tričku, školních uniformách i v zástěrách, zanořili do vod laguny a zaplavali si. Nechápu proč, prostě se do plavek nesvlékali, ale všichni plavali oblečení. Slovo „plavali“ pak používám pouze ve volnějším toho slova smyslu, neboť moc Mexičanů plavat neumí, takže se spíš jen tak cákali. Když jsem se svlékla do plavek já, tak to sice nekomentovali, ale začali zírat. Radši jsem si oblékla tričko (a dobře jsem udělala, spodek se mi jaksi to, spálil). Prostě do teď máme jasno – když do vody, tak jedině v kabátě!
  • VW BEETLE: je všude, je to národní auto, a je ho tolik, že za den jsme jich napočítali i 300. Někdy jich v jedné ulici klidně stojí 15 najednou. Všemožné barvy, metalízy, obrázky, i různý stav. Ale pro mne už asi navždy zůstane symbolem Mexika červený brouk:)

PS: pokusím se naskenovat fotky z Peru, Malty, Turecka, Tunisu a Egypta, tedy z doby, kdy jsem nefotila digitálně, a napsat pár postů i o těchto zemích. A průběžně začnu psát o krátkých cestách po Evropě. Takže, stay connected!

Rubriky: Mexiko | Štítky: , | komentáře 4

Mexických TOP 10

Publikováno 28.10.2011 | Autor: Luu

Po dvou měsících od příjezdu jsem si KONEČNĚ udělala čas na to, abych dopsala pár věcí. Fotky už jsem vám sem naházela, zbývají tedy tradiční shrnutí a ohlédnutí.

Po ceste letadlem z DF do Paříže jsem sestavila následující žebříček toho NEJ, co nám Mexiko za pět týdnů nabídlo.

Z níže uvedeného přehledu vyplývá, že nejvíc naprd to bylo v Campeche, oproti tomu všechn ostatní bylo nejlepší:) Není nad reprezentativní výzkum, že? 😉

Nej nej nej Luu Marian
NEJ město San Cristobal de Las Casas Oaxaca
NEJ jídlo steak se žampiony v Palenque chile en nogada
NEJhorší jídlo hamburger v Campeche bageta v Campeche
NEJ pyramidy Yaxchilan Yaxchilan
NEJ zážitek vodopád Chiflon rybičky v Xel-há
NEJ zážitek číslo 2 vodopády Lacandona vodopád Chiflon
NEJhorší zážitek vedro v Campeche zrušení autobusu do Chetumalu
NEJnudnější den na tulumské pláži v Campeche
NEJ zvíře koťata v hostelu v Tulumu iguany
NEJ neuskutečněný nákup obří zrcadlo s kovovým rámem minidlaždičky do celého bytu 
Rubriky: Mexiko | Štítky: , | Napsat komentář

Poslední dny v Mexiku

Publikováno 25.8.2011 | Autor: Luu

Ahoj, moc teď nepíšu, protože v podstatě není co, pokud nestojíte o podrobný popis toho, jak jsme nakupovali poslední den v Meridě (a nechali tam hříšné peníze po způsobu amerických turistů), pak se ve čtyři ráno přesouvali na letiště a letěli do D.F., jak je tu oproti Karibiku šedivo a nevlídno, ale NEJSOU TU ŽÁDNÍ KOMÁŘI, a jak nakupujeme tady (už máme plný nový obří příručák a koupené obří další zavazadlo – taktéž napůl plné).

Prostě žádná zábavná novinka není. Chystám ale článek o tom, co bylo nejlepší, co nejpodivnější, co nejzajímavější, a pak klasický článek Vtipnosti a podivnosti, na nějž sbírám podklady po celou dobu, co jsme tady.

 

Jediné, co stojí za vyprávění, je včerejší návštěva Plaza Garibaldi tady v D.F. Je to koloniální náměstí, kde se shromažďují každý večer desítky mariachi kapel a za nějaký ten peníz (kolem 70 – 100 pesos) vám zahrají píseň. Je tam neuvěřitelný hluk, náměstí zase není tak velké, ale všechny skupiny jdou do toho s vervou, na každých pár metrech tak uslyšíte jinou melodii. Vzniká tak mexická kakofonie zvuků, při které místní popíjejí alkohol, zpívají, nostalgicky sebou kývají ze strany na stranu a hrozně si to užívají.

My jsme si to nakonec taky užili. Marian zaplatil jednu písničku, já jsem ji vybrala. Bylo to obligátní turistické Kukurukukuuuuu, paloooomáááá. Takže jsme se taky nostalgicky zakývali, zatancovali si, zamáčkli slzu a Marian si dal rum. Nikdo nás ani nepřepadl, ani neokradl, ani neznásilnil, ani nezabil, a tak to považujeme za úspěšný večer.

Dnes dopoledne jsme se vydali do muzea Fridy Kahlo, nejznámější mexické malířky, manželky Diega Rivery. Jedná se o dům rodiny Kahlo, kterému se z celkem jasných důvodů říká Modrý dům. Tady měli Frida i Diego své pracovny i ložnice, tady Diego dožil po smrti Fridy sám. V jejich době se po zahradě procházeli pávi a dům byl neustále plný hostů. Uvnitř muzea je velká sbírka Fridiných obrazů, jejich denních potřeb vč. Fridiných zdravotních korzetů i její slavná postel se zrcadlem, kde ležela po autonehodě a malovala neustále sama sebe.

Dům Fridy Kahlo leží v bývalém předměstí D.F. – Coyoacánu, které je dnes jeho součástí. Je to staré koloniální místo plné stromů, kostelů a parků.

Měli jsme dost času, tak jsme si poseděli na lavičce, dali jsme si grilované kuře, placky, pálivou salsu a pak jednu z prapodivných barevných zmrzlin, které Mexičané tak milují. Oni jsou vůbec nějak hrozně na sladké – na každém rohu jsou krámy se zmrzlinou, cukrárny, krámy s bonbony, sladkými džusy. A každý druhý malý mexický školák ucucává z lahve colu. Podle toho tedy také dospělí Mexičané následně vypadají 🙂

 

Když jsme se najedli a oddychli si, dojeli jsme autobusem do jiného muzea – Muzea Diega Rivery – Anahuacalli. Diego byl megaloman a jeden z nejvýznamnějších světových sběratelů prekolumbijských mezoamerických kultur. Rozhodl se, že postaví budovu připomínající pyramidu a vycházející z mayské mytologie. Budova má tři patra – podzemní, představující zásvětí, bez oken, pouze s pláty alabastru, přes které prochází trošku světla, pak patro představující běžný život a nakonec patro nebeské. Každé z pater je propracováno do detailů, plné mozaiek i úchvatných originálních kousků soch a užitných předmětů z Diegovy předkolubovské sbírky. Diegovi v posledním patře došly peníze a muzeum se stále dokončuje a doupravuje podle možností mecenášů.

Snad poprvé v Mexiku jsme narazili na průvodkyni, která hovořila krásnou plynulou angličtinou (ale protože jsme šli ve skupince s Mexičany, stejně se to nakonec zvrhlo v prohlídku ve španělštině), a protože jsme měli již lístek z muzea Fridy Kahlo, tak jsme měli tuto dvouhodinovou (!) prohlídku zadarmo.

Mexičané jsou velmi hrdí na svou minulost a svou kulturu, a tak se v Pyramidě často pořádají soaré, koncerty, výstavy a soutěže pro školáky a studenty. Zrovna v době naší návštěvy instalovali před budovu různé obří kovové sochy a průvodkyně nás srdečně zvala, ať večer přijdeme na slavnostní otevření výstavy spojené s večírkem (jak je v Mexiku zvykem) a jídlem (jak je také zvykem). A to zadarmo, protože už přeci máme vstupenku. Bohužel, bylo to od nás tak daleko, že bychom se v noci z Pyramidy nedostali.

Z horního patra Pyramidy je nádherný výhled na kotlinu, ve které se rozkládá D.F., obklopenou prstencem vysokých hor sopečného původu.

Po návštěvě obou muzeí jsme byli hrozně unavení, a večer jsme na hotelu padli za vlast. Tady je fotka, jak se tu jezdí malými městskými autobusíky, jejichž kvalitu nejde s velkými dálkovými autobusy první třídy a venkovskými collectivy vůbec srovnávat.

Dnes v poledne si Marian dal mexickou národní specialitu zvanou Chile en nogada – papriku plněnou mletým masem dvou druhů, přelitou smetanovou omáčkou, posypanou ořechy, granátovými semínky a petrželkou. Je to slavnostní jídlo, které se servíruje pouze v období zrání granátových jablek, a které má barvu jako mexická vlajka.

A to už je z Mexika všechno. Dnes nás vykopli z hotelu v poledne, ale letí nám to do Paříže až ve 23:30, takže musíme vymyslet, co tu budeme ten bezprizorní půlden provádět – asi budeme nakupovat a procházet se.

 

Mějte se pěkně a těším se na vás v Praze!

 

Rubriky: Mexiko | Štítky: , , | 1 komentář

Odstíny modré barvy v Laguna de Bacalar

Publikováno 22.8.2011 | Autor: Luu

Před včerejškem jsme celý den strávili v Tulumu. Spálili jsme se ve stínu a celkově to bylo nic moc. V noci začalo pršet a lilo celé následující dopoledne, kdy jsme se sbalili a vyrazili na autobus do Laguna de Bacalar, i odpoledne, když jsme několik hodin jeli jih.

Večer jsme dorazili k laguně, autobus nás vyhodil uprostřed příšerné vesnické díry, nikde nic, hotel, jídlo….nakonec se nám podařilo najít hostel za neuvěřitelných 70 pesos na osobu, spíme v dormu, ale jsme v něm sami, takže je to zatím naše nejlepší ubytování. Uvidíme, co dnes, jestli nám tam někdo přibude. Po přeturistovaném a přelidněném zbytku Yucatánu to je úžasná změna a já jsem tu spokojená:)

Šli jsme se podívat na jezero a nevěřili jsme svým očím.

 

Laguna de Bacalar je druhé největší sladkovodní jezero v Mexiku, má na délku téměř 50 kilometrů a na šířku asi jeden a půl. Spojuje několik jezer, a nakonec se vlévá do řeky, která hned u Chetumalu míří do moře. Laguna má nepopsatelně modrou barvu, od téměř mléčně bílé, přes světle a tmavě tyrkysovou, petrolejovou a modrou, až skoro k černé. Všechny barvy vody má na svědomí hloubka a složení dna laguny, ale tu spoustu barev stíhá voda vždy na několika desítkách metrů. Barevné pruhy tak leží nepravidelně poházené jakoby po hladině. To vše, i když nesvítí slunce. Voda je samozřejmě teplá jako kafe (tak 27 stupňů).

Večer jsme se už nekoupali, jen jsme si prošli místní středověkou pevnost San Felipe, která byla postavena na ochranu místních obyvatel i obchodníků s tropickým dřevem před krvežíznivými a po zlatě lačnícími piráty.

Celou noc příšerně pršelo, takový ten tropický liják, i na dnešek předpověď slibovala déšť po celý den. Nestalo se tak, a když jsme se ráno probudili, svítilo slunce. Šli jsme se koupat, a opět, bylo to jak z pohádky. Modrá obloha a pod ní ještě mnohem modřejší voda. Dá se tu koupat hodinu v kuse, a pořád vám není zima, voda je tak čistá, že vidíte na dno i tam, kde nedosáhnete. A je sladká, takže se dá koupat i s otevřenýma očima, jak v bazénu! Výjimkou jsou samozřejmě velké hloubky, jako jeden cenot, který je s lagunou spojený, takže se po něm dá jezdit na lodi – jeho barva je temně černá, neboť má hloubku sto metrů!

Zaplatili jsme si výlet loďkou po laguně, projeli se po černém cenotu a zamířili do Zátoky pirátů, neuvěřitelné laguny s mělkou vodou, která měla kvůli jílovému podloží barvu modrého mléka. Splnil se mi tak můj celoživotní sen – našla jsem sladkovodní Karibik!!! Voda je stejně čistá, stejně zářivá, okolo ní rostou mangrovové pralesy a NAVÍC je sladká,a já v ní tak můžu být celé hodiny…

Miluju Lagunu de Bacalar (až na ty komáry, už zase vypadám jako leprotik), je úžasná, je skvělá a je modrá!!!

Zítra se tu ještě budeme koupat a odpoledne už jedeme pět hodin zpět do Meridy, odkud ve středu ráno odlétáme do D.F. Tak nám na náš předposlední přesun držte palce. Jdu plavat:)

Rubriky: Mexiko | Štítky: , , | 1 komentář

Rybičky, rybičky, rybičky!!!!!!!!!!

Publikováno 19.8.2011 | Autor: Luu

Taaaaaaaaaaaaakže, jsem tu, celá unesená, musím vám to převyprávět. Park Xel-Ha si mne zcela získal a rehabilitoval tak v mých očích postavení Yucatánu v našem cestovatelském plánu. Jedná se v podstatě o velkou klikatou mořskou zátoku, která je spojena s krátkou sladkovodní říčkou vyvěrající z místního skalnatého podloží kousíček od pláže, a zároveň napájí několik cenotů v těsné blízkosti moře. Celé je to ohraničené jenom plovoucím mostem, ryby mohou tam a zpátky, až na delfíny a kapustňáky, které drží zvlášť v nádržích, a kterých mi bylo líto….

Jinak je to obrovitánský ekosystém pralesa, pobřežního moře, brakické vody, jeskyní, cenotů, vyvěrající podzemní říčky, kde se dá pozorovat spousta druhů ryb (prý až 150). U vstupu dostanete šnorchl, brýle, ploutve, plovací vestu, ručníky, zámek na úschovnu, a můžete si celý den dělat v parku cokoliv. Od pozorování ryb, přes věšení se na provazové houpačky, skákání z útesu do naprosto tyrkysově modré vody, neomezeného jídla v několika restauracích, popíjení alkoholu, houpání se v hamakách a podobně. Naopak, pokud chcete plavat s delfíni či kapustňáky, či si půjčit jakýsi skafandr a procházet se po dně, musíte si zatraceně mastně připlatit (třeba 150 dolarů za delfíny, hahaha). Na to jsme se vykašlali, stačilo nám to ostatní, a ani jsme to do zavíračky všechno téměř nestihli. Normálně do moře vůbec nelezu, protože mi na kůži hrozně vadí slaná voda, ale kvůli těm rybkám (a hlavně kvůli tomu, že se zde dá hned po výlezu z moře prakticky kdekoliv hned osprchovat sladkou vodou), jsem se odhodlala.

A bylo proč! Poprvé v životě jsem takhle šnorchlovala, voda byla tyrkysová, viditelnost asi 15 – 20 metrů, ryby se nás nebály ani trošku. Viděli jsme zářivě modré neonové ryby, ryby pruhované, chodící obří škeble, co v nich byli krabi, ryby vybarvené jako papoušek, vznášeli jsme se ve vodě nad obrovskými rejnoky, kteří filtrovali oblaka písku, ihned ozobávaná hejny dalších rybek, viděli jsme téměř metr veliké obří černé ryby plovoucí ve skrytu pod molem, malinkaté rybky neonky, a dokonce i dost velkou barakudu.

To vše s přestávkami na nějaké to pití, jídlo nebo krátkou procházku mangrovovým pralesem obklopujícím říčku. Tam se dokonce dalo nasednout u vývěru řeky na nafukovací dvoukruh, podjet mangrovový porost připomínající tunel, a řeka vás poté odnesla až na moře. Komerce jak vyšitá, ale úžasná….

Také jsme několikrát každý skočili do modré hlubiny ze čtyřmetrového útesu a vykoupali jsme se ve sladkovodním cenotu. Viděli jsme nosálí rodinku včetně novorozeňat, z dálky si prohlédli kapustňáky i delfíny, najedli se….a já jsem si spálila velmi spodní část zad. Holt při šnorchlování člověk nejvíc vystrkuje na slunce zadek, no. V rámci ekoturismu je v rezervaci povoleno používat pouze nechemické opalovací krémy, a ty asi nemají potřebnou ochrannou sílu. Tak trošku při psaní tohoto postu poposedávám, ale rozhodně to stálo za to!

Jsme hrozně spokojení, takhle dobré zážitky už jsme nenasbírali dlouho.   Teď musíme vymyslet, co dál. Já si budu číst ve stínu na pláži, Marian bude plavat, a pak vyrazíme na jih ke sladkovodnímu jezeru Laguna de Bacalar. Do rezervace Sian Kaan se nedostaneme, protože se tam nedá jet jinak, než s cestovkou za příšerné americké ceny. A na to se můžeme víte co….vyvrtět.

Rubriky: Mexiko | Štítky: , , , | komentáře 2

Tulum – mayská pevnost nad vodami Karibiku

Publikováno 18.8.2011 | Autor: Luu

Tak jo, jsme u Karibiku.

Hm….

Když to srovnám s výletem na Kokořín……

Pardon, asi je to neúcta, ale viděla jsem daleko krásnější pláže v Kostarice i Panamě, tak mne asi jen tak něco hned nenadchne….navíc je tu příšerně moc komárů, a k tomu ještě novinka – mouchy sající krev, takže mne to tu fakt nebaví.

Z idilických fotografií není seznatelné vedro, moskyti, mouchy sající krev, miliony turistů, pořvávající taxikáři, kšeftaři s vodou, ani agilní hlídači památek….

Abych začala od rána: dojeli jsme do Tulumu kolem jedenácté, po obstrukcích našli hostel, dvakrát dražší než naše předchozí ubytování, ač srovnatelné kvality, a pak jsme se vydali na pláž. Je to asi kilometr po silnici a po cestě na nás troubilo několik taxíků, pokřikovalo asi dvacet taxikářů a nakonec nás odchytli informátoři turistického ruchu místní vlády, kteří nabízejí předražené výlety do okolí. Nechceme, děkujeme….Oproti tomu, jak to tu vypadalo před deseti lety, jak to popisovala Vekovka, je tu vidět turistický boom neuvěřitelně. Škoda.

Nakonec jsme se dobrali mayského obchodního sídla Tulum, které viděli španělští conquistadoři již daleko ze svých lodí, přijíždějících z Portorika, a byli jím unešeni. V té době svítilo několik nádherně barevných věží vysoko na útesu, uprostřed pralesa, a všude pod útesy se hemžily obchodní mayské lodě plavící se na sever po Mexickém zálivu i na jih až k Hondurasu.

 

Z nádherného Tulumu je dnes pár zřícených stavbiček, do kterých je pro jistotu zakázán vstup (jako u všech památek zde na Yucatánu, opět významná změna proti Chiapasu či Oaxaca – tady se na pyramidy lézt prostě nesmí). Navíc je tu plno pořvávajících italských a amerických turistů. Takže člověk jenom vysolí peníze, a nic z toho nemá.

Jediné, co se nám líbilo, byla vyhlídka z jednoho útesu na druhý – úplně bílé pláže omývané tyrkysově zeleným mořem. Plážička přímo pod mayskou stavbou je však uzavřená – je želví sezóna a želvy sem chodí v noci klást vejce.

 

Tak jsme Tulum rychle opustili a vydali se na jinou blízkou pláž, o které mohu říci jediné pozitivum – je to ten nejbělejší písek, který jsem v životě viděla, opravdu, mnohem bělejší než v Panamě nebo na Kapverdách. Jinak obyčejná pláž – turisti, slunečníky, palmy, restaurace. Nic, co by mne uchvátilo. Navíc mi hrozně vadí pomyšlení, že ještě před padesáti roky bylo celé pobřeží státu Quintana Roo až nahoru k Cancunu pokryto pralesy, mangrovovými porosty, všude létali papoušci a dusali agouti. Ale protože se Mexičané vykašlali na ekoturismus (na rozdíl od Kostariky), postavili všude mamutí hotely, vymýtili mangrove a zasadili kokosové palmy apartně rozložené mezi restauracemi a cabanas pro turisty….prostě mi tenhle styl nevyhovuje:(

Bohužel, jsem zarytý neválecí neplážovací typ, takže pokud se po pláži nemohu procházet, abych odněkud dorazila někam (například od mangrovové řeky ke korálovému reefu nebo pralesu), tak mne pláže nesmírně nudí. Tady mi navíc vadili pořvávající a kouřící Italové, kteří jsou navíc samozřejmě VŠICHNI hnědší než já (a hubenější).

Oproti tomu Marianovi se tu líbí, poprvé v životě se ráchal v Karibiku, má to tady teplotu kolem 28 stupňů, válel se v písku a je spokojen. Budiž mu přáno, taky se nemusí pořád lítat po památkách, žejo:)

Na zítra plánujeme velkou změnu – budeme TURISTI. Za celých 80 dolarů každý si koupíme celý den v obrovském parku plném vodních atrakcí, zejména však pozorování delfínů, ryb, šnorchlování v cenotech a podobně – jedná se totiž o jednu z největších původních přírodních lokalit, ve kterých se slévá sladká říční voda s mořem a žije tu spousta zvířat. Vzhledem k obrázkům na letácích se nesmírně těšíme a očekáváme něco jako Disneyland s jídlem all inclusive….nebojte se, včas a řádně vám preferuji, jak jsme to přežili.

A pak se rozhodneme, co dál. Ráda bych víc na jih, je tam víc pralesa, míň turistů a hlavně, malé, liduprázdné pláže.

Rubriky: Mexiko | Štítky: , , , , | komentářů 8

Cenoty Valladolidu

Publikováno 17.8.2011 | Autor: Luu

Začnu dnes krátkým dovětkem ke včerejšku. Vydali jsme se večer do Chichen Itza na Luz Y Sonido Show (což znamená něco jako Show světla a zvuku). Dorazili jsme dřív, pustili nás dovnitř na naši původní vstupenku, což nás mile překvapilo, a za 40 pesos jsme si každý zapůjčili sluchátka, která přes vysílačku chytala anglický překlad. Ta, jak se později ukázalo, byla víceméně na nic, protože vysílače byly tak slabé, že se ze sluchátek většinu času ozývalo jenom praskání a šumění. Celkově však představení stálo za to, neboť pyramida i ostatní stavby byly krásně nasvícené a byla k nim vyprávěna celá historie, představen účel staveb, i povyprávěno o mayské mytologii. Nejlepší bylo nasvícení hlavní pyramidy tak, jak vypadá dvakrát ročně, když její schody hrou světla a stínů představují obrovského okřídleného hada Quetzalcoatla. Dojem kazili domorodci i turisti, kteří nějak nepochopili, že jejich foťáky nedoblesknou na pyramidu vzdálenou 350 metrů, a tak stále rušili mohutnými výboji světla. Oproti tomu dojem vylepšovaly světlušky, které létaly všude okolo nás a nádherně blikaly.

Show světla a zvuku při posledních pěti vteřinách představení ovšem dostala grády, neboť se ozval hrom trhající oblohu, začaly lítat blesky, a v okamžiku úderu posledního tónu hudebního doprovodu se spustil tak příšerný liják, že všichni hromadně prchli do foyer, kde postávali další půl hodinu a čekali, jestli se déšť trochu umoudří. Blesky praskaly, hromy třískaly, větve ze stromu lítaly a my si říkali, že to je opravdu Luz y Sonido 🙂 Alespoň jsme si ve slevě koupili krásnou knížku plnou fotek mexických památek dělaných z balónu a ulovili jsme taxíka. Stejně jsme ale za tu půl minutu, než jsme k němu doběhli, měli v botách rybníky a sušili jsme se do rána.

Ráno byla obloha opět jako vymetená (zdejší tropická klasika), a my se přesunuli do Valladolidu, koloniálního města, druhého největšího ve státě Yucatán. Líbí se nám tu víc než v Meridě, protože město není ani přeplněné turisty, ani tak hlučné. Je plné malých, barevných, maximálně dvoupatrových domků, a jak pravil Marian, chcípl tu pes. Je tu prostě tak nějak uvolněně přátelsky (a samozřejmě vedro).

Do Valladolidu jsme však nepřijeli za koloniální architekturou, ale za cenoty. Ty jsou yukatánskou specialitou, neboť tento poloostrov nemá ani řeky, ani potůčky, ani jezera, ani rybníky. Veškerá voda, která tu naprší, se shromažďuje na nepropustných podzemních vrstvách, odkud stéká do některé z jeskyní. Když se do jeskynního dómu proboří vchod, propadne strop, nebo prostě provalí stěna, je tu cenot. Někdy je v cenotu voda zelená, někdy modrá, většinou však průzračně čistá a plná rybek. Mayové cenoty uctívali, neboť v nich dle jejich víry přebýval vodní bůh Chac, který ovládal životně důležitý déšť.

Nejznámějším cenotem je asi ten v Chichen Itza, kam Mayové naházeli mnoho tun obětin, mezi nimi zlato, jadeit, náhrdelníky, stély, sošky, ale i třeba i lidi (počítáno ve stovkách). Tenhle cenot jsme viděli taky, ale je v něm odporně zelená voda plná řas a koupat se v něm by mne ani nenapadlo. Leda pokud by mi jako druhá varianta hrozilo obětování.

 

V okolí města Uxmal je cenotů kolem stovky, několik jich je i u Meridy a tady ve Valladolidu jsou tři. Jeden je přímo ve městě, asi dvě stě metrů od Zocala, jmenuje se Cenote Zaci. Tento cenot je částečně otevřený, částečně je pod jeskynním překryvem. Krásně je vidět, jak je to v podstatě polorozbořená provalená jeskyně, neboť od části stropu visí spousty krápníků. Mezi nimi létají vlaštovky, které po desítkách hnízdí u stropu, krouží nad hladinou a loví hmyz (a kadí do vody). V tomto cenotu se nám moc koupat nechtělo, ačkoliv několik místních se vesele ráchalo.

Ve skutečnosti byla v jeskyni mnohem větší tma, fotky jakž takž vypadají proto, že jsou na dlouhou expozici….a proto jsou pohyby tak rozmazané. Když jsem se pokusila natočit video, vyšli z toho akorát černoši v tunelu (éééé, totiž v cenotu). Jeli jsme tedy asi 7 kilometrů taxíkem k druhým dvěma cenotům. Na místě jsme zjistili, že přestože jsou od sebe cenoty vzdáleny asi 50 metrů, do každého z nich se platí poměrně vysoké vstupné, a samozřejmě, za každý zvlášť. Rozhodli jsme se tedy jít jenom do jednoho z nich, a to známějšího a krásnějšího cenotu Dzitnup.

Vlezli jsme po schodech dolů do díry, a najednou jsme stáli uprostřed velké jeskyně, kde bylo nádherné jezírko s čistou vodou, nad ním všude mohutné stalaktity připomínající sloní tělo, padající od stropu spolu s kořeny stromu alamo, které jako provazy visely až k hladině, přičemž jedinou dírou ve stropě jeskyně dovnitř svítilo sluneční světlo, které vytvářelo ve tmě okolní jeskyně sloup označující hladinu modré. Opravdu, voda ozářená sluncem byla jasně a zářivě modrá. V tom všem se producírovaly až 20 centimetrů velké černé rybky, sem tam prolétla dírou ve stropě vlaštovka. Kupodivu, ani v jednom cenotu nebylo moc lidí.

Byla to nádhera. Opět se ve mně probudily staré speleologické sklony, hned jsem si v jezírku zaplavala a pokusila se dohonit sluneční kužel. Marian si zase zkusil vyšplhat se po kořeni stromu z vody nahoru, ale hned mu to pískáním hlídač zakázal. Naštěstí se o to někdo z návštěvníků pokusil každých pět minut, takže jsme nevypadali jako burani:) Koupání bylo skvělé, ale voda byla na místní poměry a tělo přehřáté sluncem docela studená, takže jsem ve vodě nevydržela dlouho, pak už jsem se jenom kochala. Mám pár fotek, ale obávám se, že v té tmě vůbec krása jezera pod zemí nevynikne tak, jako v reálu….

Teď jsme si jenom došli na večeři (dokud si dobrou můžeme dovolit, v Tulumu asi budeme žít vzhledem k místním cenám na konzervách), a teď si jdeme koupit lístky na zítra, na karibské pobřeží.

 

Rubriky: Mexiko | Štítky: , , , | komentáře 3

Chichen Itza – choroba a turisti

Publikováno 15.8.2011 | Autor: Luu

Píšu až dnes, neboť včera v noci mne sklátila nějaká zimnice, bylo mi zle, bolelo mne v krku, asi jsem měla teplotu a celkově mi bylo na padnutí. Tak jsme se jenom přesunuli do Chichen Itza, kam už jsme měli koupené jízdenky, a tedy jsme celý den strávili na hotelu. Já v posteli na práškách a Marian v pozici pečovatelky. Šlo mu to dobře, dneska už je mi neporovnatelně lépe.

Dnes kolem poledního jsme se vybabrali na ruiny Chichen Itza, což je mayské město, avšak od ostatních mayských měst se velmi liší kvůli puuckým, chenesským a zejména stedomexickým aztéckým vlivům. Jeho architektura je tak odlišná. Je významně barevné, s krásně zachovanou kamennou výzdobou a podobně. A oproti všem ostatním polozříceným historickým městům, ve kterých jsme v Mexiku doposud byli, je taky plné lidí.

Ale hrozně. Všude stánky, všude obtloustlí Američané nebo nos zvedající Francouzi, Japonci pod deštníky a zbohatlí přetučnělí Mexičani. Příšerné, děs, hrůza. Mezi památkami se skoro nedá ani hnout, Marian to vystihl tak, že se cítí jako na Václaváku. Vstupné oproti Chiapasu opět trojnásobné.

Chtěli jsme si výjimečně jednou vzít průvodce, protože podle lidí, které jsme v Meridě potkali, to stojí za to. Půl hodiny jsme tak čekali, jestli by s námi šel někdo do skupiny a o služby průvodce se podělil. Američani a Japonci odmítali, že si zaplatí sami svého, Francouzi nechtěli průvodce anglicky hovořícího a 98% návštěvníků přijelo hromadně. Nakonec nás vzala na milost skupinka Švýcarů. Průvodce stál ale stejně za prt, neřekl nic jiného, než říkal náš průvodce knižní, dokonce nás ani nevzal k jedné z nejdůležitějších staveb celého města – kulaté astronomické observatoři, která je v celé Mezoamerice naprosto výjimečná. Takže jsme každý vyhodili sto pesos a památky si pak prošli ještě jednou sami. Marian při té příležitosti někde ztratil svůj klobouk, takže jdu doplnit článek  Ztráty a nálezy.

Teď se jdeme najíst a na osmou hodinu se do Chichenu vrátíme, abychom shlédli večerně nasvícené pyramidy (a nechali se ušlapat Američany), zítra pojedeme do Valladolidu a odtud už ke Karibiku do Tulumu. Celkově jsme zatím Yucatánem zklamaní a Chiapas se nám líbil mnohem víc. Doufáme, že v nejhorším utečeme z Tulumu směrem dolů k opuštěné pralesní rezervaci Sian’Kan a pak ještě níže k lagunám u Chetumalu.

Mějte se všichni pěkně!

Rubriky: Mexiko | Štítky: , , | komentáře 2

Severní Yucatan – chci DEET!

Publikováno 14.8.2011 | Autor: Luu

Pokračuji tam, kde jsem minule skončila – nasedli jsme na noční autobus a dojeli do Campeche. Důvody znáte – nebylo možné dojet do Chetumalu na druhé straně Yucatánu. Do Campeche jsme jeli proto, že průvodce jej vynachválil jako koloniální skvost Mexika chráněný UNESCO jako památka kulturního dědictví lidstva.

Dojeli jsme ještě za tmy, ale naštěstí hned první hostel přímo na hlavním náměstí měl volný pokoj a dokonce nabízel i možnost vyprat si věci. Pokusili jsme se projít po městě, ale nešlo to. Bylo neuvěřitelně horko a vlhko. Nikdy v životě jsem takové vedro nezažila, a to jsem byla v několika pouštích. Nedalo se být ani ve stínu, natož na slunci. Během půl minuty jsem propotila veškeré oblečení. Pokusili jsme se vedro přespat, ale i pod větrákem jsme se potili přímo do ručníku, nešlo spát. A ještě nás požírali komáři.

Tak jsme si prošli alespoň místní muzeum naprosto úchvatných mayských stél posbíraných z celého yucatánského poloostrova, kde byly nejen popisky v angličtině, ale navíc dávaly smysl. Byly to krásně přeložené mayské nápisy s vysvětlením, co který znak znamená.

Pak jsme se opět pokusili projít si město, když se kolem sedmé večerní udělalo trošku menší horko. Nevím, jestli za to může naštvání z předchozího večera, nevyspání, vedro, komáři, nebo co, ale v každém případě bych Campeche nikomu nějak zvlášť nedoporučovala, koloniální město to je, ale co….takových už jsme tu viděli několik a rozhodně hezčích.

…ono to tedy vypadá z fotek nádherně, ale to je fakt výběrem a zkušeným okem fotografa 🙂

Po příšerně propocené noci jsme radši nasedli na ranní autobus a dojeli do Meridy, hlavního města státu Yucatán. Má také název „Bílé město“, neboť je postavena převážně z bílého kamene. Ale nevím proč, protože pak je to zase celé přetřeno barevnými mexickými odstíny zelené, červené, tmavě žluté a podobně. Merida je také na můj vkus nějak moc v průvodcích přechvalována. Je to to tu hezké, ale třeba Puebla se mi jako koloniální město líbilo více. Prošli jsme si centrum, dosyta se přepili různých zdejších ovocných nápojů, na které jsme si vytvořili závislost už v Palenque, a po poradě s knižním průvodcem jsme si chtěli udělat odpolední výlet do Izamalu.

Izamal je významné mayské duchovní centrum, kde uprostřed moderního města stojí jedna vysoká pyramida a na druhé, která je kousek od ní, postavili španělští conquistadoři obrovský kostel Sv. Antonína z Padovy. Na nádraží nám řekli, že cesta potrvá hodinu, takže jsme si naplánovali pobyt v klášteře celém nabarveném nažluto a přilehlém, taktéž nažluceném městě, s večerním návratem do Meridy.

Už po cestě, která nakonec trvala téměř dvě hodiny, se spustil příšerný liják, který nepolevil po celou dobu, kdy jsme procházeli kostel a u toho mokli. Tím pádem jsme neviděli ani město, ani pyramidu, jenom kostel, který však už vypadá značně ošuntěle. Tak jsme zase jeli domů. Tyto dva dny se prostě nějak nevyvedly.Dovršili jsme to tím superdrahým hotelem, který měl sice nádherný bazén s vodou takřka vroucí, ale kterého jsme si pro pobyt mimo skoro neužili. Také jsme si užili snídaně, kterou nám naúčtovali za dvakrát vyšší cenu, a tedy jsme přeplatili naši běžnou snídani několikrát (místo obvyklých přibližně 15 pesos jsme utratili příšerných 200, které nás mrzí do teď).

Vylepšili jsme si náladu až dneškem, kdy jsme ušetřili peníze za výlet do Uxmalu. Zdejší cestovky totiž nabízí cestu do Uxmalu za víc než 400 pesos pro jednoho, bez vstupu. Dali jsme si tu práci a zjistili, odkud jede autobus, a dojeli tam sami za 80 pesos pro oba za zpáteční jízdenku. Na místě nás překvapila trojnásobná cesta za vstup oproti všem památkám, které jsme viděli doposud. Jak jsme slyšeli, vypadá to, že Yucatán je předražené místo pro americké turisty, takže si budeme muset začít zvykat.

Výzdoba uxmalských staveb je skutečně ohromující a odlišuje se od všeho, co jsme tady zatím viděli. Každá z kultur měla jiný styl výzdoby i architektury, jiný plán měst, ale všechny mají své hřiště na pelotu. Tak to mu bylo i zde, ale tady jsme viděli velký kruh na prohazování míče zabudovaný přímo ve stěně.

Každá budova má na sobě vlysy a mozaiky s antropomorfními detaily, hady požírajícími válečníky, stébly a svazky rákosu, kamenné tašky napodobující doškové střechy běžných obydlí, chobotnatým bohem deště Chacem a dokonce i středomexickým starým dobrým Tlalokem, což dokazuje, že i na ty tisíce kilometrů vzdálenosti přes pralesy, řeky a hory spolu různé mezoamerické civilizace komunikovaly. Prohlédnout si dopodrobna výzdobu všech staveb by tvalo týdny. Bohatost a originalita výzdoby mi připomínala evropské rokoko – každý kousek povrchu prostě MUSÍ být ozdoben….A všude okolo se vyhřívají iguany, létají motýli a samozřejmě, pískají moskyti.

Nakonec jsme vylezli na velikou pyramidu, z níž byl úžasný výhled na celé město, jak vždycky říkám, těšte se na fotky. Celou atmosféru města dotvářely iguany, které se po desítkách vyhřívaly na kamenných schodech jednotlivých chrámů. Na začátku jsem je fotila, celá nadšená, ale když jsem zjistila, kolik jich tam je, a že to pravděpodobně je jenom místní škodná, nechala jsem toho. Některé kousky byly skutečně obrovské, s hřebínkem na hlavě i na hřbetě a dlouhým ocasem, mohly měřit i něco k metru.

Pak jsme museli, bohužel, téměř tři hodiny čekat na autobus, protože do města zpět žádný nejel, ale nakonec jsme to zvládli. Teď jsme potkali dva Čechy, co už mají Yucatán projetý skrz naskrz, a nevim nevim, jestli se mi chce jet dál podle původní trasy – všechno je prý třikrát dražší, nepříjemní lidé chtějící dýžka a davy amerických turistů. Uvidíme, co bude dál, zítra v poledne jedeme do Chichen Itza a pak se přesuneme dál do Valladolidu.

A název dnešního postu? Jsem sežraná. Aktuálně jsem napočítala 46 štípanců (zahojené nepočítám), jen každou noc jich přibude kolem deseti. Už mne to unavuje, vypadám jako leprotik, svědí mne celé tělo a vůbec. Je to nejproštípanější dovolená, na jaké jsem kdy byla. A podle zpráv to nemá polevit. Marian má štípanců asi 35.

A v žádné lékárně se tu nedá sehnat repelent s obsahem DEET, což je chemická látka, která jako jediná proti komárům zabírá. V Kostarice se sehnat dal, tady ne. Tady mají uprostřed komářích mračen plných malárie pouze bylinkové sprejíčky z citronové trávy, které nejen že komárům nic nedělají, ale navíc vyloženě přitahují vosy…..

Teď se nám podařilo v lékárně sehnat něco nového, tak uvidíme, mám za poslední čtyři hodiny jenom jeden nový štípanec, to by byl pokrok.

Mějte se, napíšu zítra víc. A omlouvám se za překlepy, je tu nějak špatně nastavená obrazovka a nevidím na text.

 

Rubriky: Mexiko | Štítky: , , , | komentáře 4

Ach jo – vynucená změna cestovních plánů

Publikováno 12.8.2011 | Autor: Luu

Nuže, tak jsme do Chetumalu nedojeli, neboť poté, co jsme si koupili pro jistotu tři dny předem lístek a vyčkali v tom příšerném vedru čtyři hodiny na nádraží, nám mile s úsměvem oznámili, že spoj byl zrušen a nikam se nejede.

Jen tak.

A že zítra v noci možná taky nic nepojede (jezdí jen noční spoje).

Křičeli jsme, prosili, nadávali, úpěli, trpěli, ale nic nepomohlo, a s úsměvem nás místní první autobusová třída poslala do prdele…

Takže nezbylo, než absolutně a nesmyslně překopat plány a koupit si noční jízdenku do Campeche. Máme koupenou letenku z Meridy za čtrnáct dní do D.F. Do té doby bylo v plánu projet Yucatán v protisměru hodinových ručiček, přes Lagunu de Bacalar, Tulum, cenoty ve Valladolidu, Chichen Itza, Uxmal a skončit v Meridě.

Tak prt.

Jsme na druhém konci Yucatánu, dnes jsme byli v Campeche a zítra se přemisťujeme do Meridy, odkud to všechno objedeme v opačném směru a předposlední den se budeme muset vrátit složitě zpět do Meridy. Naštěstí z Tulumu by to nemělo trvat víc než maximálně 6 hodin. Bohužel se obávám, že už se nedostaneme do jižní části Quintana Roo (tedy laguny a prales), ale asi zato strávíme víc dní na pláži.

Pokud se podíváte na tuto mapu, pochopíte to lépe.

Neskutečně mne to štve a je třeba říci, že jsem byla včera sprostá až hodně. Co se dá dělat, musím to nějak promyslet, abychom viděli, co se dá, a nepřišli o čas.

Na zítra jsem jako drobnou náplast v Meridě alespoň koupila dražší hotel s bazénem, protože je tu takové vedro, že jsem se sprchovala dneska šestkrát, jsem propocená až na kost a od jedenácti do pěti se kvůli vedru nedá ani vystrčit nos ven.

Mějte se a myslete na nás. Sušence přejeme všechno nejlepší k svátku.

 

Rubriky: Mexiko | Štítky: , | komentáře 4