Jak jsme zdolali Etnu

Vyjeli jsme z Katánie ráno ještě za tmy a rozbřesk nás zastihl na cestě vinoucí se mezi pomeračovými a citronovými plantážemi, kterými je úbočí Etny pokryté. Sopečný popel totiž půdu nádherně zúrodňuje.  Silnice se pomalu vinula v serpentinách výš a výš rozlehlými vinicemi a následně borovicovými lesy, kterými jsou pokryty takzvané parazitické krátery. To jsou takové vedlejší krátery a malé sopky a struskové kužely, kterých má kolem sebe Etna víc než 250 a právě ony jsou nebezpečné okolnímu obyvatelstvu, protože se mohou při erupci hlavního masivu sopky nečekaně probudit.

IMG_1351

Čtyři hlavní krátery jmény Bocca Nuova, Voragine, Severovýchodní a Jihovýchodní kráter jsou stále pokryty sněhem, a tak  svítily v jasném raním slunci do dálky. Až k nim se nejde bez průvodce dostat, protože by člověk mohl spadnout do nějaké trhliny nebo se otrávit unikajícími sirnými plyny. Relativně jednoduše se lze ale dostat do výšky cca 2900 metrů nad mořem, do místa zvaného Torre del Filosofo.

Postupem času lesy zmizely a zůstala jenom obrovská, do dálky se táhnoucí rozpukaná a zvětrávající pole černé lávy.

Kubovi bylo zle. Hodně zle. Kašlal, nemohl dýchat a bolelo ho v krku. Navíc si v hotelu zapomněl čepici a rukavice (myslím, že příště už nezapomene). Napřed měl telecí nápad, že vyleze na sopku od parkoviště ve výši 1800 metrů nad mořem, ale když jsem viděla, že by mi někde po cestě pošel, sice hrdinsky, ale přesto, donutila jsem ho, že vyjedeme lanovkou alespoň do půli cesty. Deni s Ráďou šli sami hezky pěkně po svých, statečně to zvládli pěšky sněhem a ledem celé nahoru i dolů. Respect!

Vyvezli jsme se tedy lanovkou s jedním přestupem do výšky cca 2500 metrů (fuj, 60 EUR, ale co člověk nadělá, když nechce přežít svého chlapa). Oblékli jsme na sebe všechny svoje vrstvy včetně podvlékaček (proč si Kuba ty svoje nevzal a šel jen v džínách? Nevim…) a vyrazili do ostrého větru.

IMG_1358

Chvíli jsme šli po cestě vyježděné obrovskými terénními autobusy, které po desítkách vyvážely na horu línější a bohatší turisty, pak nás ale přestalo bavit uhýbat každou chvíli těm monstům na kolech a schytávat plné dávky černého prachu, které vířily, a tak jsme vylezli nahoru na sníh.  Jeho vrstva byla takhle v dubnu opravdu vysoká. Dívala jsem se po návratu na fotky jiných návštěvníků hory, pořízené v létě, a ti neměli sníh skoro nikde. Za naší návštěvy byla sněžná pole od parkoviště výše. A v místě, odkud jsme vycházeli nahoru pěšky, měl sníh mocnost kolem dvou a půl metru.

IMG_1359

Vítr byl silný a velmi ledový, větrovku mi nafukoval jak balónek a jediné, co se proti němu dalo dělat, bylo omotat Kubu do několika šátků a místo rukavic použít náhradní ponožky 🙂 . Postupně jsme se však dostávali čím dál výš. Pomalu, ale přece. Z nedostatku vzduchu a velkého převýšení nás bolela hlava a špatně se dýchalo. I tak jsme se ale probojovávali směrem k vrcholku porkytému sírou a mezi tím si při krátkém odpočinku vychutnávali výhledy do krajiny. Z hlavních kráterů Etny se pomalinku a polehounku kouřilo a bílý dým stoupal vzhůru, unášen větrem.

Postupně ale začaly na modrém nebi kondenzovat mraky a původně úplně čistá obloha se zahalila napřed do jemného oparu a následně do kumulů (to jsou takové ty mraky, co jim říkáme „beránci“). Pokračovali jsme chvílemi po cestě a chvílemi jsme šli sněhem, Kuba za mnou byl čím dál tím bledší a čím dál tím víc supěl, až jsem to nevydržela a řekla mu, že se vrátíme, protože tohle nemá cenu.

Já litovala jeho, on litoval mě, že kvůli němu nevylezu na sopku, takže jsme se po zkonzultování GPS navigace v telefonu dohodli, že se pokud to je, jak to vypadá, a nacházíme se pod vrcholem, zkusíme jít ještě kousek. A když to nepůjde, tak to vzdáme.

IMG_1379

Naštěstí už jsme byli u předposlední serpentiny a za chvíli mohl Kuba odpadnout na lavičku před refugiem, kde bylo obratiště a parkoviště autobusů. Tam zůstal vyčerpaně ležet na sluníčku a já šla dál, nahoru k malému kráteru, který se dal celý obejít.  Se mnou šli všichni ti lidé, co se nechali vyvézt nahoru autobusem, takže na začátku to byla docela tlačenice, ale pak všichni zůstali stát u hrany kráteru a já lezla dál.

IMG_1368

Vítr byl v tu chvíli tak silný, že jsem se bála, že mi podrazí nohy. Podtrhával mi hůlky a zamotával mi je do nohou, hučel mi v kapuci větrovky a hrozil mne shodit dolů do kráteru (což by se přežilo, protože na dně byl jenom sníh).

IMG_1366

Nakonec se ale podařilo a dostala jsem se na úplně nejvyšší bod, kam se dalo dojít. Poblíž trochu výše je sice ještě jeden turistům přístupný kráter, ale tam se v době, kdy je všude sníh, nedá dojít. Níže zobrazené vrcholové foto je tedy z místa nad refugiem Torre dle Filosofo, kde foukal vítr tak sliný, že mi odtrhával slova od úst, když jsem prosila jednoho pána, aby mě vyfotil. Ihned poté, co cvakl foťák, jsem musela zase připažit, protože vítr by mi jinak odnesl ty hůlky i s rukama 🙂 . Zachvátila mě krátká vlna euforie z toho, že jsem na vrcholku sopky, mého oblíbeného geologického útvaru, v krásném počasí a s prima lidmi (ač tedy momentálně osamocená). Jen mi bylo trochu líto, že se zrovna ten den Etna rozhodla ani trošku nevybuchnout….

IMG_1373

A tak jsem zase slezla dolů ke Kubovi, který vypadal, že mu zbývá jen jedno stadium ke smrti, pročež jsme se nacpali do jednoho z odjíždějících autobusů a dojeli s ním až k lanovce, kde jsme počkali, až se trochu vzpamatuje, a pak jsme sjeli k autu.

IMG_1387

Dali jsme si v horské chatě oběd a Kuba pak vyspával v autě na zadní sedačce a já čekala, až se vrátí horolezci Deni s Ráďou. Za cca 2 hodiny dorazili a vyprávěli, jak sklidili potlesk od lidí jedoucích v lanovce nad nimi, když se prodírali sněhem mezi pylony lanovky.

Kuba se pak zázračně probral, a když Ráďa odřídil cestu zpět do Palerma, tak se všichni tři vydali na fotbalový zápas Palerma proti něčemu jinému. Že by to bylo Miláno?  V každém případě se ode mě vzdálili obklopeni proudem lidí oblečených do klubových růžových barev, zatímco já se v poklidu prošla a dala si nejlepší večeři, jakou jsem kdy v Itálii zažila. Designová restaurace prostě stála za to, i když  obsluha napřed dost koukala na mé cestovatelské hadry a batůžek, se kterými jsem dorazila.

Po zápase jsme se už pozdě po půlnoci vrátili domů a odpadli s tím, že si zítra přispíme a uvidíme, jak bude Kubovi druhý den a podle toho vymyslíme program. Zůstaňte na příjmu, protože v příštím postu budou nejkrásnější fotky z celé sicilské dovolené – z národního parku Zingaro.

Rubriky: Itálie, jih | Štítky: , , , , , , | Napsat komentář

Jak utratit v Palermu výplatu za doktora

Již v minulém postu jsem předznamenala, že jsme v Palermu museli k doktorovi. Historka je to z dnešního pohledu veskerze zábavná, ale na místě to zase tak legračně nevypadalo.

Kuba nám totiž v letadle a následně hned večer v Erice nastydl a začalo ho hrozně bolet v krku. Já umím poznat na sobě, jestli se jedná o nachlazení nebo o angínu, ale Kuba prostě neumí pořádně vypláznout jazyk, abych se mu podívala na mandle. Takže když nemohl druhý den polykat a měl teplotu, rozhodli jsme se, že se v Palermu radši nechá zkontrolovat od doktora, jestli nepotřebuje antibiotika.

Vyjeli jsme východním směrem a v plánu bylo vidět nádherný chrám v Monreale, potom si projít Palermo a na večer se přesunout přes celou Sicílii téměř na východní pobřeží do Katánie, odkud jsme ráno vyráželi na Etnu.

Monrealská katedrála je řazena k nejkrásnějším na světě, pro svou zlatou výzdobu a krásné chiostro – křížovou chodbu. Je jedním z největších kostelů na světě postaveném v normanském stylu. Dost se tak vymyká běžné představě o jihoitalských chrámech. Byla zbudována tak, že sloužila i jako obranný bod, pevnost, a zároveň byla arcibiskupskou metropolitní katedrálou, takže je nádherně vyzdobená.

IMG_1304

Fasáda je samozřejmě novější, ale vnitřní výzdoba a křížová chodba pochází ze  začátku třináctého století.  Zvenčí je katedrála krásná, v příjemných a tlumených pískových barvách písku a okru. Jakmile ale člověk vstoupí bočním vchodem dovnitř, spadne mu brada.

IMG_1284

IMG_1272

Na zdi, stropu i sloupech se nenachází v podstatě žádné místečko, které by nebylo pokryto zlatem nebo nádhernými mozaikovými obrazy s výjevy ze Starého a Nového zákona. Granitové sloupy podpírají oblouky v maurském stylu, na nichž spočívá střecha z přiznaných dřevěných trámů, pokrytých zlatem. Na tetě wiki jsem se dočetla, že celková plocha skleněných mozaiek v katedrále má plochu 6.500 metrů čtverečních! Zlato se blýská všude, apoštolové shlížejí na věřící a v centru všeho dění, nad hlavním oltářem, vyjímá se obří mozaika Ježíše Krista.

Člověk může jenom tiše chodit a zírat. Celkovou atmosféru sice mírně kazí davy turistů, neboť katedrála je nejnavštěvovanějším kostelem na Sicílii, ale nevadí. Rozhodně se mi líbila mnohem víc než třeba Svatopetrská katedrála v Římě.

Chiostro je také nádherné. Celkem 216 sloupů lemuje čtvercové nádvoří s fontánou a krytou kolonádou a každý ze sloupů je jiný. Některé jsou z hladkého bílého mramoru, jiné obkládané mozaikou nebo s reliéfem.

IMG_1296

IMG_1290

V Monreale foukal docela silný vítr, protože je celkem vysoko v kopcích, rozloženo nad krásným úrodným údolím. Vypíná se nad Palermem a díky této poloze vlastně dostalo svou dnes světoznámou katedrálu, protože když Palermo dobyli v devátém století Arabové, musel se biskup přesunout jinam a kostelík v blízkém Monreale mu padl do oka.

IMG_1311

My jsme se ale nemohli zdržovat, potřebovali jsme se dostat do Palerma. V jeho zběsilém několikaproudém provozu omlácených italských malých autíček (zajímavost: na Sicílii mají většinou auta černá, bílá a sem tam stříbrná, žádné barvy) jsme našli místo k zaparkování a pak jsme se rozdělili. Deni s Ráďou šli po svém a my s Kubou šli hledat doktora, kterého jsme předtím našli na netu.

Podařilo se až napodruhé, protože pan doktor napřed nebyl ve své soukromé ordinaci – bytě v domě z mramoru a mosazi, ale venčil psa. Nakonec jsme se k němu dostali, on na pět vteřin kouknul Kubovi do krku, nic tam nenašel, ale usoudil, že za svých 150E musí nějakou práci vykonat. Takže mu strčil do nosu trubičku s kamerou,prozkoumal ho a konstatoval, že ho v tom krku určitě bolí od žaludečních šťáv,neboť má reflux……no…..takže tolik k pětiminutové lékařské prohlídce za průměrný český týdenní plat. Já asi něco dělám blbě, musím se vyptat Týny, jaká je hodinová sazba italského advokáta. Jelikož se tím odborným zásahem pana doktora alespoň prokázalo, že to není angína, bylo jasné, že se jedná o zadní rýmu, a že Kuba přežije, když mu koupíme dost paracetamolu a cucavé bonbony. Z toho plyne jedno zásadní poučení: děti, když jedete do ciziny, pojištěte se! (My pojistku měli, takže se nám peníze vrátily všechny.)

Tak jsme se alespoň prošli po Palermu, když už jsme v něm byli. Město jako takové mě nijak neuchvátilo. Je hlučné, hektické, přeplněné, lehce špinavé a obrovské. I tak jsme snad stačili vidět, co šlo, než jsme se před hlavní katedrálou sešli s Deni a Ráďou a vrátili se přes ovocný trh zpět k autu. Tímto dovolte, abych dodatečně chvíli spílala tomu hroznému klučinovi na kole, co do mě najel a vysypal mi polovinu košíčku lesních jahod, co jsem si tam koupila, na zem. Hergot, harante, dávej pozor příště!!! Doufám, že ho budou brnět trošku uši, takhle po pěti měsících 🙂 .

IMG_1321

IMG_1315

Kolem většiny památek jsme jen prošli, protože byly zavřené (to ta jižanská siesta), a Kubovi bylo navíc blbě, takže jsme museli různě posedávat. Nicméně, obrázek jsme si udělali.

IMG_1333

IMG_1335

Pak už jsme jenom jeli pár hodin přes nádherné vnitrozemí plné zelených polí, luk a krásných hor stále na východ, do Katanie, kterou hlídá (a pravidelně ohrožuje) ze svých 3.350 metrů nad mořem Etna, královna evropských sopek, zahalená takhle na jaře do závoje ze sněhu a ledu.

Přijeli jsme úplně za tmy, ale měli jsme skvělý nový designový privátní apartmán přímo na hlavní třídě a majitel nás nechal zaparkovat ve dvoře, takže jsme ušetřili. Po třech dnech jsme se navíc dostali k teplé vodě, takže jsme se všichni pořádně umyli a vyrazili se podívat na noční Katanii.

IMG_1337

Dospěli jsme k závěru, že budeme trošku šetřit a dali jsme si k večeři na schodech této překrásné katedrály gyros a hranolky. Není nad autenticitu italské stravy, že? Nevadí, nám to stačilo a šli jsme spát, abychom načerpali síly na druhý den. Bylo jich třeba, jak se dozvíte v dalším postu o tom, jak jsme zdolali Etnu.

Rubriky: Itálie, jih | Štítky: , , , , , | Napsat komentář

Řecká minulost západní Sicílie

První noc, co jsme na Sicílii spali, byla hrozná zima.  Holt jaro je jaro a v apartmánech žádné topení nemají. Kdybychom se alespoň mohli osprchovat teplou vodou, ale tekla nám jenom studená. Nezbylo nám, než se zahřát trochou historie 🙂

Najeli jsme hodně kilometrů, protože jsme se ze západního břehu museli dostat do vnitrozemí a potom přejet ostrov ze severu k jihu až na jižní pobřeží a zase zpět. S Deni jsme totiž vytvořily inteligentní a někdy i náročný poznávací plán pro každý den. A první den byly v programu dvě památky – nedokončený chrám v Segestě a zříceniny obřích chrámů v Selinunte.

Cesta byla veskerze zajímavá a poučná. Napřed jsme se poučili o tom, že je dobré vzbudit Ráďu s Deni o půl hodiny dřív, aby se Ráďa stihl rozhodnout, co si vezme na sebe a mohli jsme vyrazit včas. Dále pak, že na nákup snídaně v jejich milovaném Conádu budou potřebovat naši spolucestující další půl hodinu. A ještě pak, že Ráďa je schopen sníst dvacet croissantů za den a ani u toho nemrkne!

Pak jsme zase zjistili, že i když je v mapě namalovaná silnice přes kopce, nemá vůbec smysl pokoušet se bez offroadu tudy jezdit. Vyjeli jsme do půlky kopce rychlostí šnečí, ale i když jsme odlehčovali auto vystupováním a nastupováním na kamenitých úsecích, stejně jsme tam málem nechali půlku podvozku. Po marné půlhodině snažení jsme se tedy pokorně otočili zpět, vrátili se na dálnici a jeli hlavní cestou, která byla sice delší, ale rozhodně rychlejší.

Chrám města Segesta na nás vykoukl z dálky, nádherně postavený na úbočí zeleného kopce, uprostřed záplavy žlutě kvetoucích květin. Segestu postavil národ Elymů, kteří pocházeli možná z Tróji – možná byli potomky přeživších vedených Aeneem po prohrané Trojské válce.  Elymové vedli vleklé boje s městem Selinunte, až je to přestalo bavit a požádali o pomoc Kartagince, kteří srovali Selinunte se zemí.

IMG_1228

Segesta byla ale sama také zničena, a to právě kvůli svému spojenectví s Kartágem, dobyvateli ze Syrakus. Nicméně narozdíl od Selinunte se dokázala rychle postavit na nohy.

Chrám, který nebyl nikdy zcela dokončen, je postaven v dórském stylu, a je naprosto unikátní svou polohou na úbočí hory. Město Segesta se nacházelo na vrcholu oné hory a na svůj chrám shlíželo zeshora.

IMG_1203

Ke starověké Segestě vede silnice vinoucí se od chrámu v serpentinách stále vzhůru, ale pokud se nechcete vézt turistickým pendlujícím autobusíkem, můžete si cestu zkracovat zkratkami mezi trnitým křovím a vysokou travou. Na vrcholku tři sta metrů vysokého kopce lze dodnes vidět pozůstatky ulic a domů. A také se tam nachází krásný amfiteátr s neuvěřitelným výhledem do široké krajiny a prima akustikou. Tu jsem ověřila na vlastní uši a hlasivky zpěvem několika písní za nevěřícného pohledu ostatních turistů (ale sklidila jsem i potlesk). Exhibicionismus se prostě nezapře, nedá se s tím nic dělat….

IMG_1219

Z vnitrozemí jsme se (po posvačení několika croissantů, samozřejmě) vydali na jižní pobřeží, kde se rozkládá obrovské zbořeniště. Město Selinunte bylo založeno v sedmém století BC řeckými přistěhovalci a v době svého největšího rozkvětu v něm žilo přes sto tisíc obyvatel (otroky nepočítaje).  Na konci čtvrtého století BC bylo Selinunte na objednávku Segesty zcela zničeno Kartaginci. Ti jeho obyvatelstvo zotročili a vyvraždili. Nicméně, slavné mohutné chrámy byly zničeny až řadou pozdejších zemětřesení.

IMG_1234

V Selinunte tak na počátku minulého století už nezůstal stát ani kámen na kameni. Z hromad obrovských sloupových hlavic a mohutných kvádrů z  bílého kamene povstal díky rekonstrukci zatím pouze jeden z chrámů.

Jak byly místní chrámy obrovské, si můžete představit, když se pozorně podíváte na fotku níže. Deni stojí u jednoho z „plátků“, z nichž sestávaly vztyčené chrámové sloupy.

IMG_1233

V Selinunte jsme zažili dvě významné události. Napřed pršelo, což je na Sicílii dost nezvyklé, a potom jsme ztratili mojí větrovku, která se předtím sušila na batohu. Jelikož jsme si toho všimli dost pozdě, při jejím hledání jsme se dost nachodili mezi křovím, protože jsme si nepamatovali, kudy jsme předtím šli, ale nakonec se podařilo a Kuba se stal slavným větrovkovým objevitelem. To mě zachránilo, protože bez té větrovky bych dva dny poté na Etně asi pošla zimou.

Na závěr ještě přidám dvě fotky, dokumentující, jak jsou Selinuntské chrámy součástí místní přírody:

IMG_1256

IMG_1246

A to je z fotek asi pro dnešek vše. Musím uznat, že jako první cestovní den  to bylo dost náročné, ale zase takové krásné chrámy jen tak někde člověk nenajde, takže bych řekla, že to stálo za to. Co, Deni a Ráďo? 😉

Rubriky: Itálie, jih | Štítky: , , , , | Napsat komentář

La Bella Sicilia!

Některých věcí se člověk dočká rychle, jiné trvají déle. O Sicíli jsem četla a slýchala od mala, ale dostala jsem se tam konečně až letos. Kuba kdesi v hloubi internetu už v listopadu vyhrabal nabídku na výhodný balíček – zpáteční letenka, apartmán a auto, olej, víno a talíř (!) – pro čtyři lidi na 9 dní. Zlanařili jsme proto pohotově naše kamarády Denisu s Radimem a šest měsíců jsme se těšili, až na konci dubna vyrazíme.

Cesta byla sice krapánek náročnější, protože jsme museli vyjet autem ve čtyři ráno, dojet do Bratislavy a letět odtamtud, ale co bychom pro výlet neudělali, že?

Doletěli jsme v pořádku do Trapani, což je město na samém cípu západní Sicílie, tam vyinkasovali postaršího Focuse a po hodině jsme se už ubytovávali v nádherném apartmánu kousek od pobřeží, ve vesnici ležícím ve stínu městečka Erice.

IMG_1181

Jak je vidět z fotografie výše,  ten „stín městečka Erice“ není nějaké obrazné vyjádření, ale prostý geograficko-fyzikální fakt. Erice se totiž vypíná 800 metrů nad okolní krajinu k sicilskému nebi jako koruna osamělé hory Eryx.

Město založené starými Řeky, oplývající naprosto neopakovatelnou atmosférou, jsme prošli hned první večer po příjezdu. Úzké uličky dlážděné prastarými kamennými deskami se stáčejí z jedné strany hradeb na druhou a obtáčejí několik malých náměstíček, parčíků a kostelů. To vše je pak uzavřeno v mohutných středověkých hradbách.

V helénské době bylo Erice proslaveno chrámem Venuše Erické, bohyně lásky.  Oddaní vyznavači zde jako akt modlitby obřadně souložili s jejími kněžkami – posvátnými prostitutkami. Člověk se občas diví, že některé víry nepřetrvaly do dnešních dnů, vždyť to prostě muselo mít úspěch!

IMG_1167

Pro ty z vás, co se do Erice chystáte, mám radu: nezapomeňte si přibalit něco teplého na sebe. Dole na pobřeží je sice krásně teplo, ale s nahoře ve městě fouká prudký vítr, který je na jaře ještě dost chladný.  Pořádné oblečení je základ, abyste nedopadli jako Kuba, který se tvářil jako otužilec, ale odnesl si z Erice pěkné nachlazení (viz příští post o tom, jak jsme v Palermu hledali doktora….). Není nad větrovku sbalitelnou do pidikuličky do kapsy….

IMG_1180

Z hradeb je nádherný výhled široko daleko na pobřeží i do vnitrozemí Sicílie.  V dubnu máte výhodu, že ještě na ostrově není tolik turistů, takže se nemačkáte na vyhlídkách, ale můžete si užívat rozhledu, jak dlouho chcete.

IMG_1189

V záři zapadajícího slunce navíc kámen, z něhož je Erice vystavěno, dostává nádhernou barvu a všechny ulice se tiše zbarvují do růžových a fialových odstínů, než světlo zmizí úplně a město se zahalí do tmy, kterou čas od času prozáří lampa či osvětlené návěstí typické trattorie.

Do jedné takové jsme zapluli, abychom oslavili naši přítomnost na Sicílii a musím říct, že jako všude jinde v Itálii, jídlo je tu skvělé. Jelikož si tu váží sezóních potravin, nemůže se stát, že byste dostali v dubnu prosciutto s melounem, protože melouny ještě neuzrály a nikdo je sem vozit z druhého konce světa prostě nebude. Takže vám místo melounu nabídnou ananas… Anebo úplně jiný předkrm. A vsadím boty, že vám to bude chutnat. Můžete taky zkusit proslavené sicilské zákusky, drobné velmi zdobené dortíčky domácí výroby z mandlového těsta, které prodávají cukrárny na každém rohu.  Sicílie byla vždy obilnicí a zahradou Itálie, takže se tady ve velkém pěstuje nejen obilí, ale i mandarinky, pomeranče, citrony a slavné mandle Bronte, nejlepší mandle v Evropě. Zkuste si dát někdy pesto Brontese, je to lahoda! A to vše si dejte na ručně malovaném sicilském talíři, ať jste tradiční:

IMG_1192

Sicílie, to ovšem není jenom jídlo. Za ten týden jsme si užili i historických památek, přírody i měst, takže se můžete těšit na další posty z největšího ostrova Středozemního moře.

Rubriky: Itálie, jih | Štítky: , , , | Napsat komentář

A končíme! (Island VII)

Jak se podává z titulku tohoto postu, již jsme ve finiši naší cesty kolem Islandu.

Předposlední den jsme museli ujet hodně kilometrů, abychom se dostali, kam jsme potřebovali. Takže nastala nuda, nuda, šeď, šeď, a to vše prokládáno větrem a deštěm.

Ale občas nastaly i zábavné momenty. Jako například ráno, když jsme se v Grettislaugu vydali po pobřeží ve snaze najít pláž, která se pyšní miliony nádherných jiskřivých a na slunci se blýskajících křemenů. Přešli jsme několik černých pláží, pastviny, vyšplhali na útesy, ale cesta dál nevedla. Kamínky se nekonaly, byly zrovna pod vodami přílivu. Není nad dobřé načasování :). I tak jsme ale měli krásný výhled na ostrov Dragney.

IMG_2174

Radši jsme se vydali na cestu a napojili se po několika kilometrech na Ringroad, která již opouštěla severovýchod ostrova a začínala se stáčet k jihu.

Ještě po ránu jsme se zastavili v muzeu Glaumbaer. To je skanzen  představující žasnoucím návštěvníkům život na islandském venkově v devatenáctém století. Soustava spojených domků a místností propojených centrální chodbou a střechou i boky pokrytými trávovými drny, které sloužily jako izolace,  pojmula až pětatřicet lidí. Původní Glaumbaer byl založen v jedenáctém století  a farma byla postupně rozšiřována, modernizována a přestavována. Drny se nešetřilo, bylo jich v tomto štiplavém severském podnebí potřeba. Z dříví se stavět nemohlo, protože jednak na Islandu už nezbyly skoro žádné stromy, a jednak  se zbylé vzácné dřevo používalo výhradně na stavbu lodí.

IMG_2180

IMG_2175

Základem pro to, aby se lidi z několika spřízněných rodin nepozabíjeli na tak malém prostoru (například všechny postele byly v jedné velké světnici), byl naprostý respekt k soukromí ostatních. Tak praví průvodce. Hm….Osobně bych asi zemřela na nedostatek osobního prostoru do dvou dnů, a to nejen vzhledem k tomu, že moje je rodina spolek zvědavců. Spát s dalšími dvěma až třemi nocležníky najednou na šedesát centimetrů široké posteli bych prostě nezvládla.

Ještě jsme cestou viděli zajímavý kostel z 18. století, první kamennou budovu široko daleko. Uvnitř vypadá jako loď obrácená naruby, se stropem natřeným na temě modro, s tisícem zlatých hvězdiček.

IMG_2205

Dál jsme jeli podél pobřeží a zbytečně najeli asi sedmesát kilometrů, abychom spatřili kolonii tuleňů. Bohužel se však nezadařilo. Popojížděli jsme po hrozných cestách, bloudili a napojovali se  na podivné silnice, unikali šílenému větru a dešti a na mě padla deprese z cesty a špatného počasí. Prostě nezvládám ty nízké teploty nějak dlouhodobě.

Večer jsme v dešti dojeli do významné rekreační oblasti zvané Húsafell. Sem si Islanďané přijíždějí odpočinout.  Místní předimenzovaný kemp s bazeném, golfovým hřištěm a restauracemi, byl sice trošku šokézní, potom, co jsme strávili týden v divočině, ale teplé sprchy zadarmo to dost vynahradily :).

Ráno jsme se vzbudili do nádherného jitra. Nejteplejší počasí, které jsme na Islandu zažili, se rozhodlo ukázat se na rozloučenou, poslední den. Vyšli jsme nahoru do kopců, pod nejmenší Islandský ledovec, kde se dalo udělat několik treků.

IMG_2216

Plánovači zdejších turistických stezek jsou ovšem neschopní. Jen je namalují na podivnou mapku zcela bez měřítka a jakýchkoliv podrobností, v krajině pak nevyznačí nic. Tak jsme se potulovali kopci mezi chomáči mechu a nízkých křovisek, přeskakovali potůčky a lebedili si v nádherném teple pod blankytnou oblohou.

Na tomto místě je třeba odbočit a prozradit, že Húsafell je centrem dalšího historického kraje plného ság. Tentokrát se jedná o pana Snorriho, kněze, mudrce, soudce a literáta. A tak je u každého většího kamene diskrétní mosazná cedulka, která popisuje Snorriho hrdinské skutky na tom či onom místě. Ano, bylo to zde, kde Snorri ulovil lišku. Ovšem, na TOMTO místě Snorri podojil jednou rukou ovci a zároveň druhou rukou kozu. Jistě, toto je bazének, odkud Snorri diktoval své básně…. Po čase si z toho člověk chca nechca začne dělat legraci :).

My jsme však nemířili na památná Snorriho místa, ale k termálním jezírkům výš po řece řítící se hlubokým kaňonem. Hledali jsme na šílené mapce cestu, ale pak jsme se rozhodli řídit se tlustým potrubím, které přivádí horkou vodu ze zřídla do kempu. Prostě jít proti proudu trubky. Voda musí být v místě čerpání opravdu vařící, protože ještě po pár kilometrech u kempu je tak horká, že ji musí mísit s ledovou vodou z řeky.

Ano, ledovou vodou. LEDOVOU. Vím to naprosto jistě, protože cesta se několikrát ztratila, aby se po chvíli vynořila na opačném břehu řeky. To znamená, že jsme museli řeku přebrodit celkem třikrát.

IMG_2226

Výše vidíte památné foto, zachycující mne těsně před tím, než mi  následkem umrznutí odpadly nohy v kotnících. Ta voda byla tak studená, že brození fyzicky bolelo. Díky Bohu za ručník, slunce a teplé boty.

Nakonec jsme došli ke krásnému vodopádu, vedle kterého stoupala pára z termálního jezírka ve skalách. Tak jsme se svlékli a chvíli lenošili naložení do vody plné zelených řas. Ňamka. Ale řekněte, když už byste došli tolik kilometrů a přebrodili kvůli tomu třikrát řeku, přece byste nešli zpátky, aniž byste se vykoupali uprostřed panenské přírody pod modrou oblohou?

To byl nádherný a velmi důstojný konec cesty po Islandu. Vymazal úplně vzpomínky hnusopočasí z předchozího dne a naladil na to, aby člověk na potkání každému vyprávěl, jak je Island naprosto bezva:)

IMG_2243

O kousek dál jsme se stavili u posledního vodopádu Hraunfoss. Ten je jedinečný už od pohledu. Jak je vidět, nepřitéká do něj voda po povrchu, ale potůčky pod lávovým polem.

No a pak už jsme jen jeli posledních sto a něco kilometrů (z toho několik podmořským tunelem) do Reykjavíku, kde si Kuba večer nutně potřeboval zajít na zápas druhé islanské ligy – zatímco já se před větrem skrývala v autě a četla si. Stan jsme rozbili v naprosto přeplněném kempu uprostřed Reykjavíku, kde byl ten večer bohužel letní open air festival a celý večer nám do uší duněla hlasitá hudba.

Ráno jsme si jen proběhli město (už opět v dešti a větru) a už jeli na letiště.

IMG_2250

IMG_2260

Tak a je to.

Konec.

To byla cesta po Islandu, zemi, kam jsem se vždycky chtěla podívat a po níž jsem toužila od dětství. Sopky, vodopády, jezera, moře, ledovce, černé pláže a zase sopky. Spousta sopek a ještě víc vodopádů, devět nocí ve stanu, v mraze, ve větru a devět dnů překonávání sebe sama. S Kubou jako skvělým spolucestovatelem.

Díky, díky, díky! Islande, jsi skvělý. Nechť tě Snorri provází!

IMG_2257

Rubriky: Island | Štítky: , , , , , | Napsat komentář

Po severních fjordech (Island VI)

Když jsme se probudili u Mývatnu druhý den, stan opět jevil tendence k polehávání ve větru, ale sílu včerejší vichřice to nemělo. Líp se nám alespoň balilo. Nicméně, i tak se musím svěřit, že dostat tyčkou od stanu při jeho bourání pecku vedle oka, znamená mít tam další týden zajímavou modřinu…

S vulkanickou krajinou v okolí jezera jsme se rozloučili návštěvou lávové jeskyně Grótagjá.  Ve středověku bývala Grótagjá místem očistných rituálních koupelí, později se v ní myli psanci. Na Islandu totiž platil zákon, že pokud vyhnanec přežil v pustém vnitrozemí ostrova po dobu dvaceti let, mohl se navrátit do civilizace a všechny hříchy mu byly odpuštěny. Několik lidí se tedy o to pokusilo, ale záznamy hovoří jen o jednom úspěšném hrdlořezovi a jeho ženě, kteří dokonce v pustině vychovali několik dětí.  V jeskyni bývalo pěkné koupání i plavání, ale po posledních velkých erupcích Krafly v osmdesátých letech minulého století stoupla teplota vody na padesát a víc stupňů. I když od té doby voda pomalu chladne, stejně je hrozně horká na to, aby si v ní člověk zaplaval.

IMG_2085

Já jsem si v ní alespoň chvíli máčela chodidla (a pěkně jsem si je spálila), Kuba si statečně namočil nohy až nad kolena, víc to už fakt nešlo. Před námi bylo ale v jeskyni pár odvážlivců, kteří se postupným reverzním otužováním pod hladinu dokázali ponořit celí.  Asi taky záleží, na jaké straně jeskyně člověk do vody vleze, já seděla u pramene a tam byla voda ještě teplejší než ve zbytku.  I tak to byl příjemný zážitek, protože voda má krásnou barvu a v jeskyni nefouká a je tam přívětivé klima, a kdyby nebylo uřvaných Japonců, kteří přišli chvíli po nás a důležitě přeměřovali tepltou vody digitálním teploměrem, byla by to zkušenost téměř meditační.

Od Mývatnu jsme se vydali směrem na východ, do nejkrásnějšího města Islandu – Akureyri. Po cestě jsme se na chvíli zastavili u obřích vodopádů Godafoss (tedy Vodopádu bohů), které nesou jméno podle jedné historické události z roku 1000 AD. Vykladač zákonů Þorgeir Ljósvetningagoði tu rozhodl o tom, že místní lidé budou od teď křesťany a sošky pohanských bohů vhodil přímo do Godafossu.  Takto to tedy vypadá, když Islanďanům spadnou hračky do kanálu…é, totiž do vodopádu:

IMG_2096

Po Ringroad jsme dojeli do Akureyri, města ležícího na konci úzkého a hlubokého fjordu obklopeného zasněženými horami.  Jelikož jsme si k návštěvě vybrali zrovna islandský svátek nezávislosti, ulicemi procházel slavnostní průvod a mezi domy byla hlava na hlavě. Na tom liduprázdném ostrově si člověk brzo zvykne na samotu, a tak nám ty davy byly celkem nepříjemné. Alespoň jsme se ale konečně podívali na to, jak vypadá místní obyvatelstvo, které jinak turista moc nezahlédne, a přesvědčili se o tom, že pocit chladu je naprosto relativní a individuální, a že tam, kde já potřebuju dvě termotrika, mikinu a tlustou softshellku, islandské mamině od dětí stačí letní květované šaty, punčochy a šáteček kolem krku.

IMG_2109

Radši jsme se vydali dál na sever. Opustili jsme Ringroad a liduprázdnými silničkami vinoucími se kolem fjordů jsme se šinuli stále blíž k polárnímu kruhu.

Cesta procházela horami soustavou děsivých neosvětlených jednoproudých tunelů s místy na čekání, kam se jedno míjejících se aut vždycky muselo odklidit, aby druhé mohlo projet. Byla to opět taková hra nervů, stejně jako na jednoproudých mostech. Kdo uhne dřív? A uhne vůbec někdo? Byla jsem ráda, že řídí Kuba:)

IMG_2117

A v jednom takovém fjordu přišel na řadu zlatý hřeb dne: Muzeum slanečků. Zní to legračně, ale v zemi, která je rybami naprosto posedlá, a jejíž ekonomika roky z ničeho jiného než ze slanečků nežila, v zemi, kde se vedly slanečkové války s okolními národy, je to jasná volba.

Muzeum v Siglufjorduru bylo dokonce před pár lety vyhlášeno Evropským muzeem roku. A rozhodně je k tomu důvod. V několika budovách staré továrny na slanečky, rybí tuk a sardinky v plechovce se nachází rozhlehlá expedice mapující celý slanečkový průmysl, jehož boom nastal na počátku 20. století.

IMG_2121

IMG_2136 (2)

Nejenže si můžete prohlédnout staré parní stroje, které zpracovávaly slanečky na rybí olej, a také prozkoumat pulty, u kterých „sleďové dívky“ kuchaly ryby a nakládaly je do sudů se solí. Také můžete projít opuštěnou společnou ubytovnu sleďových dívek, tak jak vypadalo těsně před uzavřením továrny v padesátých letech. Nejhezčí je ale expozice v obří budově bývalé loděnice, kde je vystaveno několik škunerů pro lov herinků včetně veškerého rybářského nářadí.

IMG_2128

IMG_2124

A kdopak pozná, co je tohle? Můžete si tipovat v komentářích:

IMG_2139

Slanečkové muzeum bylo prima, navíc jsme tam byli prakticky sami, krom jedné starší německé dvojice. Kdo opustí Ringroad, na turisty prostě jen tak nenarazí. To se potvrdilo, když jsme jeli dál po severním pobřeží – nikde ani živáčka, jen sem tam nějaká ta ovce, jedna farma na sedmdesát kilometrů a v dálce jen bouřlivý Severní ledový oceán.

IMG_2153

IMG_2155

Pozdě večer jsme se dostali do oblasti severovýchodního Islandu, kde se hluboko ve vnitrozemí z fjordů stávají laguny plné mořského ptactva, kraje zvaného Grettislaug. Jako v různych jiných oblastech po celém Islandu, i tady ožívá středověká islandská historie jednou ze slavných ság – zde Ságou o Grettim.  Celý kraj se jmenuje podle hrdiny Grettiho, který vykonal spoustu hrdinských skutků, jako například přeplavání 7 kilometrů moře z ostrova Drangey na pevninu, aby na hlavě donesl zpět na ostrov oheň.

Zdejší oblast je plná termálních jezírek a kouřících puklin ve skalách. A právě tady jsme zakotvili ve skrytém tábořišti daleko od všech hlavních silnic. Na pobřeží Severního ledového oceánu, hned pod zasněženým tisícimetrovým horským masivem se nachází jezírka, kde Gretti odpočíval předtím, než se s ohněm vrhnul zpět do mořských vln, aby donesl plamínky na ostrov. Ten se ostatně vznáší na dohled od pevniny jako nějaký mlžný koráb napůl ukrytý v mracích.

IMG_2167

Tady se naskytla příležitost zažít ten pravý Island. V ledovém větru plném mrholení se svléct a do zemdlení se vyvalovat ve světle půlnočního slunce v jednom ze dvou jezírek, jejichž voda měla kolem pětatřiceti stupňů, pak vylézt a zanořit se do ledových vod Severního moře. A zase zpět.  To by nebyl Kuba, aby si do moře, které má pět stupňů neskočil, že :). Já zůstala u toho máčení v horké vodě, protože jenom vylézt z ní ven na tak dlouho, aby se člověk osušil a navlíkl zpět do několika vrstev oblečení, mě stálo dost odvahy.

A to je vše, už jsme téměř na konci, zbývaly nám jen dvě poslední noci, dva a půl dne  pobytu na Islandu, a o těch napíšu příště.

IMG_2165

Rubriky: Island | Štítky: , , , , | 1 komentář

Zážitky ze sopečného kraje (Island V)

Některé zážitky bych si pro příště ráda odpustila. Třeba ten okamžik, kdy mě probudil stan naplácnutý na obličej pod náporem větru a ležící téměř naplacato. Na břehu jezera Mývatn se vám prostě takové věci klidně mohou stát. Nezbylo, než se vymotat ze spacáku, stan složit a postavit na příhodnějším místě, protože tyčky i kolíky vypadaly, že déle už nevydrží. To vše za občasného mrholení a vichřice tak silné, že se člověk mohl o ten vítr opřít.  Ještě, že je na Islandu pořád světlo. Provádět tato alotria za běžné noci by bylo asi k zešílení. Nicméně, vše jsme zvládli, a ráno jsme na sebe nabalili všechno teplé oblečení včetně lyžařských kukel a rukavic a vyjeli jsme vzhůru na svahy sopky Krafla.

Tahle extrémně činná sopečná oblast mě naprosto uchvátila. Bez ohledu na ledový vítr, který se neobtěžoval tím, že by do člověka narážel, ale prostě ho proletěl naskrz. I přes sněhová pole, která jsme ke kráterům Krafly museli přebrodit. I přes jehličky sněhu ve větru bodající do obličeje. I přes déšť padající kvůli vichru vodorovně. Bylo to bá-je-čný!!!

IMG_1996

Kraj do červena a okrovo-žluta zbarvených hornin ohraničuje místo posledního výbuchu sopky před třiceti lety. Dostanete se  k němu po stezce vedoucí kolem několika bublajících jezírek a kouřících skalních oblastí. Lávový kráter zvaný krkolomně Leirhnjúkur je vším, co jste si vždycky představovali pod pojmem sopečná oblast. Bublající bahno, sírové výpary stoupající z každé škvíry, jásavě barevná zatuhlá láva, lehké kousky ztuhlé sopečné pěny kutálející se ve větru, procházka sírou pokrytými skalami…

IMG_2013

IMG_2014

Tak tady před 30 lety tekla vařící láva….Má obsese sopkami došla plného uspokojení, zatímco jsem poskakovala mezi vývody sirného plynu a fotila kráter ze všech stran. Ani se mi nechtělo vrátit se zpátky..

Nicméně, v tom šíleném větru a brození se napůl roztátým sněhem jsem si opět stačila všimnout asijských turistů, kteří se vydávali na cestu směrem od parkoviště, oblečení v tričku a svetru, obutí v keckách. Nechápu to. Buďto museli umrznout, nebo jsem přecitlivělá a čvachtat ledovou vodou v osmi stech metrech nad mořem, kousek pod polárním kruhem, v šílené vichřici metající vám do obličeje sníh a kamínky, jen tak na lehko, je běžnou zábavou v zemích Dálného východu.

Druhá zastávka byla jen o pár set metrů dál, u kráteru Víti, což je isladské slovo pro Peklo. Tento kráter sopka vytvořila v osmnáctém století a dnes je zaplněn termální zelenomodrou vodou. Šílenství počasí zde dostoupilo vrcholu a vítr foukal tak, že jsme si na něj mohli lehnout. Voda byla po zimě ještě částečně zamrzlá a my se nechtěli zdržovat déle, než bylo nutné.

IMG_2022

Alespoň jsme v krátkosti poobědvali v autě a odjeli. Cesta se fotogenicky vinula po lávových polích, které sopka Krafla vytvořila za tisíciletí svých mnohých výbuchů. Leží totiž na obrovském tektonickém zlomu a její magmatický krb je celkem mělko pod povrchem. Na svahu Krafly využívá její sopečnou sílu i geotermální elektrárna, jejíž potrubí kříží silnici a na jednom místě se zvedá v pravém úhlu a vytváří tak zajímavou bránu, pod kterou je třeba projet, když se chcete dostat ke kráterům.

Nicméně, ani pod sopkou není nuda. Ani náhodou. Už včera večer, když jsme přijížděli k Mývatnu od Detifossu, jsme si z dálky všimli obřího oblaku bílého kouře a páry zvedající se z kamenité planiny na jednom místě.

IMG_2045

Jedná se geotermální pole Hverir. Na malé ploše se tu nachází neuvěřitelné množství bublajících jezírek, parních gejzírů, jako asfaltu černého bahna, kouřících kamenů a vůbec, jakmile vlezete na ty dřevěné chodníčky mezi nimi, přestane to kolem vás vypadat jako na Zemi. Tady jste na nějaké jiné planetě. Někde, kde je země tak horká, že není radno sestupovat z chodníčků, protože hrozí opaření. Nebo, prosím vás, moc se nepřibližujte k těm hlasitě syčícím a páru vyvrhujícím kopečkům kamení, protože určitě uklouznete a málem si pořídíte apartní otisk vařícího kamene uprostřed čela (osobní zkušenost).

IMG_2040

IMG_2041

Když jsme se dosyta nadýchali síry a prohlédli si zblízka všechny ty kouřící jámy, popojeli jsme zase kousek, a to k místní verzi Modré laguny, lázním Jardbodin. Stejně jako u jejího slavného vzoru i tady vznikly lázně jako turisticky chytré využití odpadní vody z geotermální elektrárny. Nám se líbila mnohem víc, protože byla levnější, nebyla tak turistická a z jejích jezírek byl výborný výhled. Navíc, po tom šíleném dopoledni se udělalo najednou krásně a obloha byla jako vymetená.

IMG_2063

Po vymáčení (hurá, příležitost si KONEČNĚ umýt vlasy) jsme se rozhodli projet se kolem jezera Mývatn. Na jeho březích se nachází další známky okolní sopečné aktivity. Tahle země si prostě chvíli neodpočine. Jen co se vzdálíte od oranžových svahů Krafly a minete modravou lagunu a kouřící díry v zemi, už se před vámi tyčí k obloze Hverfjall, dva a půl tisíce let starý sopečný kráter, o kousek dál se zase nachází lávové skalní město Dimmuborgir.

Rozhodli jsme se nelézt na Hverfjall, protože obcházení kráterů jsme měli dost ještě z Ekvádoru (tady a tady) a vzhledem k pozdní hodině jsme v jeho stínu pouze uvařili druhý oběd a radši jeli do Dimmuborgiru. Islandský název opět zcela vystihuje jím popisované. „Temné hrady“ jsou skulptury obrovského lávového pole, které vznikly prouděním horkého magmatu komíny z měkčích hornin. Ty postupem času zerodovaly a vítr je odvál pryč, zatímco láva zatuhlá do nejroztodivnějších věží, skal, bublin, oken a výdutí zůstala stát nad okolním terénem. Tudy můžete bloudit mnoho hodin, nebo jít jenom na krátkou procházku po hlavním okruhu. My si vybrali něco mezi a strávili tu asi dvě hodiny.

IMG_2072

To už se udělalo vysloveně nádherně a slunce pálilo, mezi skalami navíc ani nefoukal vítr, takže jsme ze sebe sundavali vrstvu po vrstvě a nakonec se chvíli i slunili.

Poslední zastávkou byl jih Mývatnu, kde na výběžku pevniny mířícím do jezera leží vedle sebe přes deset pseudokráterů. To jsou útvary, které sice vypadají jako sopečné krátery, ale jak název napovídá, přesně to vůbec nejsou. Vznikly totiž tak, že se horká valící láva přehnala přes bahno vedle jezera a voda, která se z bahna horkem uvolnila, se v podobě páry obřími bublinami drala na povrch. Tyhle pseudokrátery tvoří i všechny ostrůvky, které v jezeře najdete.

IMG_2075 (2)

Chtěli jsme si jich pár obejít, ale poté, co na nás zaútočila hejna štípajících mušek (ano, ne nadarmo Mývatn znamená Muší jezero), jen jsme vylezli na dva nejvyšší a potupně prchli zpět do našeho větrného kempu u kostelíka, odkud byly všechny mouchy nemilosrdně vyfouknuty.

Tak a to je pro dnešek vše, bylo to dlouhé, ale jistě uznáte, že to stálo za to!

Rubriky: Island | Štítky: , , , , , | Napsat komentář

Cesta na sever (Island IV)

Po dvou nocích strávených ve Skaftafellu jsme ráno složili stan, všechno naložili do auta a vyjeli na cestu. Byl to dlouhý den, protože jsme se museli dostat z jižního pobřeží na sever Islandu (cca 450km). Na okaji parku Skaftafell směrem na východ po Ringroad se nachází jeden z největších přírodních divů Islandu, ledovcová laguna Jökulsárlón. To si takhle jedete po silnici a najednou na vás zpoza kopečku u cesty jukne nebesky modrá kra. Když se na ten kopeček vyškrábete, s úžasem hledíte na jezero  s hladinou pokrytou stovkami plovoucích ker, a to jak těch neskutečně a nemožně šmolkově modrých, i těch šedobílých, které se postupně odlamovaly z ledovce pomalu stékajícího z okolních hor směrem k moři.

IMG_1941

Jakožto jedno z největších přírodních lákadel celé země je samozřejmě laguna Jökulslárón v obležení turistů, kteří si dopřávají možnosti napodobit tuleně plovoucí lagunou či Jamese Bonda, který zde ve dvou filmech na ledovém příkrovu nad jezerem zachraňoval svět a pořádek Jejího královského veličenstva, a prohánějí se po hladině na rychločlunech. Pro ty pomalejší či chudší turisty je možnost vyjet si obojživelnou lodí. Ta se na souši chová jako autobus s otevřenu korbou, pak vjede do vody, řidič přepne pohon a z autobusu je rázem člun. Laguna je nejhlubším jezerem na Islandu (kolem 250 metrů) a vznikla postupným odtáváním ledovcového splazu. Dříve zpod ledovce vytékala prudká a dravá řeka plná ker, která byla tak nebezpečná, že karavany v minulém století radši přecházely ledovec, než aby se pokoušely překonat řeku na člunech. Od počátku století se však začalo vytvářet pod ledovcem jezero, které se od sedmdesátých let zvětšilo téměř čtyřikrát. Neví se, zda takový nárůst plochy laguny to důsledek globálního oteplování či se jedná o běžnou „životní etapu“ ledovcového jezera, ale turistickému průmyslu je to jedno. Čím větší laguna, tím víc turistů se na ni vejde, ne?

IMG_1951

Rozdíl mezi modrou a bílou krou spočívá ve vodě, kterou je kra nasáklá. Čas od času se kry ve vodě převrací – sice je z nich 90% vždy pod hladinou, ale když kra nahoře na slunci vyschne a voda vklíněná mezi krystalky ledu se vypaří, ledovec zbělá. Poté se převrátí, nahoru se dostane modrá část, tedy led plný vody, a proces se opakuje.

IMG_1961

Na některých plošších krách se vyhřívají a odpočívají tuleni. Malé kry, které nad hladinou nejsou už skoro ani vidět, prý v ledové vodě odtávají i pár desítek let. A led tvořící kry je starý třeba i tisíc let.  Je to led úplně čistý, velmi tvrdý a jak byl vytvořen pod velkým tlakem, molekuly vody jsou stlačeny velmi blízko k sobě. To způsobuje, že pomalu odtává. Průvodce nám z jedné kry trochu odsekl trochu a rozdal na ochutnání. Následující foto je opět raritní. Není to Vochomůrka, ale Kuba zírající přes 1000 let starý led:

IMG_1954

Další fotka zase ukazuje pohled od pláže přes řeku směrem k laguně a ledovci. Jak je vidět, slunce se nám zase schovalo a z vnitrozemí přišel déšť. Radši jsme tedy jeli dál.

IMG_1963

Následovalo celé dopoledne plné hnusného počasí a projíždění malými pěšinkami uprostřed hor. Nicméně, v okolí bylo stále co vidět. Rozhodli jsme se, že nebudeme objíždět západní fjordy, ale jeli jsme přímo na sever k jezeru Mývatn, kde jsme chtěli strávit dva dny.  Cesta vedla středozemím ostrova, které se každých pár kilometrů měnilo. Chvíli jsme jeli kolem vodopádů, pak sněhovými poli. Ty zase vystřídaly březové lesy a jezera. Čas od času jsme se zastavili a proběhli, zejména, když bylo v okolí co vyfotit. Dokonce jsme zahlédli u jednoho jihozápadního fjordu dva soby. Pásli se u silnice a na můj výkřik „Zastav, chci si je vyfotit“, Kuba odvětil, že jich ještě uvidíme, že zastaví příště. No, jiné už jsme neviděli:)

IMG_1967

Pro našince je zajímavé, že takovéto vodopády nikdo na Islandu nemá touhu pojmenovat či je dokonce vyznačit na mapách. Každý z nich je desetkrát mohutnější než jakýkoliv vodopád u nás, a desetkrát vyšší. Navíc má většina z nich krásnou modrou barvu. Ale v konkurenci takových obrů jako je Detifoss (viz dále) prostě nemají šanci obstát. Možná, že by vývoz vodopádů mohl oživit ekonomickou krizí zničené islandské hospodářství…. Na severu se krajina zase změnila a ze zalesněné a příjemné jezerní oblasti jsme se dostali do sopečné pouště. Vítr se točí nad hnědou mtvou zemí plnou znuděných balvanů, v dálce tu a tam zasněžená sopka a jinak kilometry a kilometry nic, jen měsíční pustina.

IMG_1978

Uprostřed téhle pustiny se řítí hlubokým korytem směrem k dalekému Severnímu ledovému oceánu největší vodopád Evropy, kaskáda Detifoss a jeho dva vodopádoví bratři. Tam, uprostřed nikdykde, ve zcela turistůprosté dálavě, mezi čedičovými skalami a  hroudami sněhu, které odcházející jaro zapomnělo vzít s sebou…

IMG_1987

Zejména, když se k vodopádům dostanete v půl desáté večer jako my. Byli jsme tam v podstatě samotní. Od Detifossu jsme dojeli do kempu na břehu jezera Mývatn, vyznačujícího se tím, že se nachází hned vedle obrovského lávového pole, jehož lávové proudy se zastavily jen pár metrů vedle kostelíka. Lidé v něm se skrývající před běsněním sopky Krafla tak přežili a mohli tuto událost označit za zázrak. A na další, přírodní, zázraky v okolí jsme se jeli podívat následující den (wait for it). A abyste věděli, že nelžu s tím islandským nočním sluncem, dávám sem fotku kostela uprostřed tuhé lávy, focenou přesně o půlnoci.

IMG_2079

Rubriky: Island | Štítky: , , , , , | Napsat komentář

Trekking ve Skaftafellu (Island III)

Probudit se ráno v Národním parku Skaftafell, to je zážitek. Celou noc byla opravdu, ale opravdu zima. Vítr foukal a ve křoví vedle stanu pořvával jakýsi podivný hýkavý pták. Nicméně, jakmile člověk otevře stan, pozná, že to nepohodlí stálo za to.

IMG_1891

Největší evropský ledovec Vatnajökull, který zabírá desetinu rozlohy Islandu, je zatraceně blízko a v raním šikmém slunku vypadá, že se tak nějak růžově vznáší nad okolními horami. Když už jsme u okolních hor – tady je opravdu vidět, jak Island geologicky mladým ostrovem. Skalní masivy jsou příkré, špičaté, ostré a dosud neobroušené miliardami let.

Rozhodli jsme se pro cca šestnáctikilový trek s větším převýšením, kdy jsme chtěli dolézt nad jedním z ledovcových údolí na vrchol nejbližší hory a po její druhé straně sejít nad jiným ledovcových údolí dolů zpátky do tábora. Poslušni varování v průvodci jsme se nabalili mnoha vrstvami, vybavili se hůlkami a šlo se.  Islandské počasí si s námi ale opět neváhalo pohrát. Když jsme vyráželi do kopce směrem k nejznámější scenérii Skaftafellu, vodopádu Svartiffos, bylo vedro. Opravdové vedro, žádných běžných islandských deset stupňů. Muselo být alespoň šestnáct(!). Postupně jsme tedy odkládali vrstvu za vrstvou a blížili se podél vodního toku, který padal z několika menších kaskád směrem ke Svartiffosu.

IMG_1897

Černý vodopád (překlad jména) je pojmenován po barvě neskutečného, ztuhlými lávovými čedičovými proudy vytvořeného amfiteátru, do nějž se vodopád řítí. Kombinace černého kamene, modravě bílé zpěněné vody a jedovatě zeleného mechu v okolí je až kýčovitě nemožná. Jak něco takového mohlo jen tak vzniknout?

IMG_1899

Jak je vidět, na Islandu je možné pravdu leccos. Jak lávové proudy tryskaly ze země, ve vzduchu se ohýbaly, a tím dávají dnes vodopádu nádherně vyniknout. Svartifoss je pro Island takovou ikonou, že hlavní katedrála v Reykjavíku a její menší bratr  kostel v Akureyri byly inspirovány právě čedičovými mnohostěny Černého vodopádu.

Když jsme se vynadívali, vydali jsme se dál k vrcholu Kristínartindar, když tu nás v půli kopce na vyhlídce zvané Sjónarnípa zastavil provaz přes pěšinu s cedulí sdělující, že cesta nahoru je uzavřená kvůli sněhu a špatnému počasí. To se nám na Islandu stalo poprvé, ale ne naposledy. Léto holt letos přišlo pozdě a bylo studené, takže v tuto roční dobu běžně otevřené trasy byly stále na mnoha místech nepřístupné. Nicméně i tak byl z vyhlídky krásný rozhled do širého kraje, s nekonečnou bledě zářící stěnou Vatnajökulu po jedné straně, přes tenkou linku moře na obzoru, lávovou pustinu a ledovec na druhé straně údolí. Na straně nad Vatnajökullem se už ale začínala zvedat hradba šedých mraků, takže jsem si říkala, že je dobře, že nelezeme až na Kristínartindar, protože v mlze či dešti bych si tento výstup opravdu radši odpustila…

IMG_1906

Otočili jsme se tedy východním směrem a místo toho, abychom lezli na vrchol  hory, pustili jsme se hlubokého  a širokého údolí, které mezi jednotlivými ledovcovými splazy, opouštějícími hlavní Vatnajökull, vytvořila obrovská krajinu přetvářející síla ledu, vody, větru a kamení.

Sestupovali jsme z úbočí Kristínartindar nádherným březovým lesem rostoucím na jeho svazích v nižší výšce. Na tomto místě mi, prosím, dovolte malou odbočku stran islandských lesů. Je to totiž tak. Na ostrově nejsou skoro žádné stromy, protože původní břízy kdysi Vikingové vytěžili a použili na stavbu lodí. Půda pak mnohem rychleji podléhala erozi způsobené prudkými a stálými větry, a žádným stromům se na ní nedařilo. Za posledních dvacet let ale různé ekologické organizace bojují za znovuzalesnění Islandu a vysazují spoustu mrňavých zakrslých odolných stromků, které sahají do výše maximálně dvou metrů. Těmito lesy se pak Islanďané nadšeně procházejí a bez ohledu na to, že jim hlavy vyčuhují z korun stromů, v nábožném vytržení sledují, jak roste listí.

Březový porost ve Skaftafellu je původní a je to velká vzácnost. Na jaře a v létě tu rozkvétá spousta barevných květin, potůčky zurčí na každém kroku a čmeláci pracují ostošest, aby za ty dva měsíce tepla všechno stihli. My jsme si naopak udělali pauzu a pod přicházejícími deštovými mraky jsme posvačili slavného islandského lososa, a to nedaleko vodopádu, který jsem pojmenovala Luukubafoss. Jelikož měl na výšku asi metr a půl, nedělám si starost, že by se někdo jiný obtěžoval pokusem o jeho pojmenování, takže si na tomto jméně trvám.

IMG_1909

Po hodině jsme slezli až na dno údolí a po jeho pravém okraji jsme se vydali do vnitrozemí, k ledovci Morsárjökull. To už začínalo drobně poprchávat a foukal silný vítr. Postupně jsme tedy zase nabalili všechny vstvy na sebe a blahořečili si, že se zrovna nenacházíme nahoře na Kristínartindaru. Cesta přes valounky, které po sobě nechává jak postupující ledovec, tak řeka z něj vyvěrající, byla celkem náročná. Dalších osm kilometrů cesty jsme si krátili hrou „Vidím!“ zaměřenou na vodopády, kterých z okolních hor padalo nepočítaně.

Nakonec jsme se dostali až k čelu Morsárjökullu, který se malebně vypínal nad ledovcovou lagunou s plujícími krami.

IMG_1921

Tady Kuba uvařil jelení guláš (i když se vzhledem k pachuti domnívám, že víc než jelena obsahoval starou kozu), chvíli jsme se dívali na ledovec a pak se vrátili stejnou cestou zpět. Po visutém mostě jsme přešli řeku Mórsá, která mě zaujala tím, jak se najednou objevila. Z laguny totiž vyvěrají drobné potůčky, a ty,  stejně jako voda z vodopádů po stranách údolí, zamíří mezi kameny lávového pole. A najednou zmizí v zemi. Chvíli jdete podél potoka a najednou potok není. Vsákne se do země. A o kus dál je z této vody velká řeka, která bývala před deseti lety ještě větší, než v důsledku zemětřesení změnila tok. Proto je most, co přez ní vede, lehce naddimenzovaný.

Cesta zpět do tábora byla celkem fádní, kilometry a kilometry šedivé kamenité pláže a písku, ozvláštněné z jedné strany pohledem na ledovec v dálce a z druhé na březový les. Tu a tam ležely kamínky jiných barev – růžové, fialové, do zelena, žluté. A díky tomu, že jsem se po cestě nudila, přišla jsem na Teorii puklého kamene.

Je to totiž zvláštní – všude na Islandu lze uprostřed všech těch kamenů najít některé, které jsou zajímavě puklé. A nejen jednou, ale třeba na několikrát, takže vypadají jako naplátkované. A buďto ty kousky drží ještě pohromadě a těsně u sebe, nebo se válejí tak, že je vidět, že ještě nedávno tvořily jeden kámen. Myslím si, že to vzniká takhle: kámen, který už tisíce let leží s myriádou těch ostatních na dně údolí, se nudí. Nemá co dělat, jenom leží. Občas zaprší, občas zasněží, či v dálce vybuchne sopka. Ale to nemá na kámen vliv. Žádní známí se nezastaví na pokec, stále v přítomnosti těch stejných sousedních nudných šedých kamenů po celá staletí. Prostě nuda. A nudí se tak hrozně, tak strašně, že to nejde vydržet. Ta nuda je šílená, ubíjející a jednotvárná. A jednoho dne to kámen prostě nevydrží ………….a přepětím ze samé nudy se rozskočí! Kuba má jinou teorii, a totiž že takto se kameny množí – dělením. Nechávám laskavé čtenářstvo, aby zvážilo, čí teorie je lepší (tato teorie je má, protože je moje a tudíž ji vlastním – děkuji, Monty Pythoni), můžete debatovat v komentářích.

Ale vraťme se k našemu treku. Po dvaceti kilometrech jsme doklopýtali do stanu, vysprchovali se – POZOR, při sprchování je dobré věnovat svou pozornost počítadlu, které ukazuje, kolik času ze tří zaplacených minut vám zbývá!, takže ne abyste si namydlili břicho a zjistili, že šlus, jak se stalo jednomu nejmenovanému členovi výpravy (a já jsem to nebyla) – a šli jsme spát. Ráno nás totiž čekal jeden dlouhý přesun na sever ostrova, ale s mnoha zajímavými zastaveními. Počkejte si na příští post 🙂 .

IMG_1920

Rubriky: Island | Štítky: , , , , , | Napsat komentář

Ty výhledy! (jihozápadní pobřeží Islandu)

Vlastně jsem v minulém postu nepopsala zábavný konec prvního dne na Islandu. Zatímco jsme jeli po Ringroad směrem k Eyjafjallajökullu, lilo jak  z konve a okolní rovinatá krajina byla přikryta nad zemí se převalujícími šedými mraky. Když jsme se blížili k prvním horám, podařilo se nám dešti ujet. A toho jsme využili a postavili stan na nejhezčím tábořišti, které jsme na Islandu viděli: asi sto metrů od jednoho ze čtyř vodopádů padajících z převisu přímo nad stany.

IMG_1784

Ještě než jsme šli spát (ráda bych napsala, dřív než se setmělo, ale takhle to na Islandu prostě v létě nefunguje), jsme se podívali na první, nejvyšší a nejmohutnější z vodopádů, šedesátimetrový Seljalandsfoss. Na tomto místě si již jistě pozorný čtenář všiml, že vodopád se řekne islandsky foss. Gratuluji, naučili jste se právě jedno z mála slov, které dokáže neislanďan vyslovit, aniž by si zlámal jazyk nebo poprskal lidi kolem sebe…..

Po kluzké pěšince se můžete dostat až za vodopád a nahlížet na plochou krajinu směrem na západ skrz závoj vody hřmící okolo vás.  To už sice začínalo trochu pršet, ale jelikož se nedal déšt nijak rozlišit od drobné vodní tříště, která by nás stejně byla promáčela až na kůži, kdybychom neměli s sebou pláštěnky, bylo nám to jedno.

IMG_1782

Pak  se ale  rozpršelo opravdu hrozivě, nicméně se to dalo přežít, potože na farmě, k níž patřila louka pro stany, měli sprchu s teplou vodou, huráá. Kuba si ještě předtím jako jediný před telkou zafandil českým fotbalistům, zatímco zbytek osazenstva oslavoval zvítězvší islanský tým.

Celou noc děsivě lilo.

Poslušno přísloví o islandském počasí, ráno svítilo slunce jak o život a bylo dokonce třináct stupňů (!). Hned, jak jsme sbalili stan, šli jsme k vodopádu, pod kterým jsme spali. Čtyřicetimetrový Gljúfrabúi, to je něco neskutečného. Je z jedné strany skoro neviditelný a turisté, kteří se jedou podívat na Seljalandsfoss si ho někdy ani nevšimnou. A přitom stačí projít úzkou štěrbinou ve skále, širokou sotva metr, a vodopád se před vámi zjeví v celé své kráse. Voda padá do jakési jeskyně s příkrými stěnami, rozprašuje vodu, která se točí ve větrných vírech a ledově studí na obličeji. Níže vidíte důkaz, že pláštěnka je sice krásná a praktická věc, ale někdy na Islandu dost nepoužitelná :).

Toho si važte, je to doposud jediná Kubova fotografie na tomto blogu:

IMG_1793

Když jsme se dosyta vynadívali na padající vodu – a přiznávám, že se mi chtělo ječet nadšením -, ještě jsme vylezli po řetězu nahoru na skálu a obdivovali pohled na vodopád tentokrát zeshora. Pak jsme nasedli do auta a vydali se po pobřeží dál na východ, přičemž jsme nestihli zírat na nádherné vodopády, jejichž prostřednictvím se ledovec pokrývající sopku Eyjafjallajökull zbavuje vody. Jeden za druhým se řítí z dlouhého a vysokého útesu připomínajícího stolovou horu, a kdybych vám sem měla dávat jejich fotky, tak byste tady neviděli nic jiného. Dočetla jsem se, že ten útes kdysi býval pobřežím Islandu, ale dnes už je od něj asi pět kilometrů daleko, jak ho zvedly sopečné síly. Sopka je v krásném počasí vidět na dálku, jak se zvedá nad zelenými loukami posetými ovcemi, a na jejím úpatí se choulí tu a tam nějaká farma.

IMG_1826

Nicméně, vodopád Skogafoss za zmínku rozhodně víc než stojí. Mohutný proud padá ze šedesáti metrů do tiché klidné zátočiny, kolem něj se vznáší duha a člověk se nemůže ubránit myšlenkám na to, odkud se pořád bere v těch horách tolik vody, že si mohou dovolit tak nádherné vodopády.

IMG_1841

Jak je vidět na fotce, i v nádherném počasí, které ten den panovalo, jsem měla rukavice, čepici a několik vrstev oblečení, takže jsem vypadala jako panáček Michellin.. Vítr foukající od ledovců je prostě studený a nevybírá si, kým zrovna proletí. Dokonale to ilustruje fakt, že když jsme se vrátili domů, Kuba se na mě podíval kritickým okem a prohlásil:  „Ty jsi zhubla!“ Já pak s tváří pokrového hráče odvětila, že nikoliv, že jsem se pouze svlékla. 🙂

Kolem vodopádu vede stezka, kterou se dá po železných schodech vystoupat nahoru nad vodopád, chvíli obdivovat jeho dvacet pět metrů širokou hranu, a pak se natáhnout do trávy, pozorovat kozovce (je to tak – v mládí to vypadá jako ovečka, ve stáří pak jako koza) a kochat se krásou okolí a výhledy na ledovec Mýrdalsjökull, pokrývající sopku Katla.  To je ta potenciální vražedná supersopka, která když vybuchne, zabije půlku Evropy otravou ze svého popela (ano, vzrůšo, že?)…..

IMG_1850

Na krátko jsme se také zastavili u čela jednoho z ledovcových splazů, který je součástí Mýrdalsjökullu.

IMG_1864

O kus dál leží nejjižnější bod Islandu, skalní výběžek Dyrholaey, od kterého se na obě strany táhnou nádherné pláže z černých sopečných oblázků. Je to nejdeštivější část ostrova, ale nám vyšlo nádherné počasí. Ty výhledy, ty barvy, ty skály, to moře! A nikde žádní papuchálci. No vážně….na Dyrholaey mají být největší kolonie těchhle legračních „severských tučňáků“ s pruhovanými zobáky, kteří jsou maskoty celého ostrova…A nic. Ani jediný. Asi na ně bylo nějak brzo nebo co, ale prostě jsme na Islandu neviděli za celou dobu ani jednoho. Nicméně, to nevadilo, protože mi stačí vzpomínka na ten pocit, ležet nabalená v několika vrstvách na černé pláži na břehu Severního ledového oceánu, zatímco vítr v závětří skoro není cítit, do tváře se opírá sluníčko a do dálky ubíhají kilometry pláže poseté černými valounky všech tvarů a velikostí.

IMG_1873

IMG_1869

IMG_1882

A pak už jsme zase jeli po Ringroad, stále a pořád na východ, ale tentokrát jsme projížděli kilometry a kilometry šedé pustiny ledovcové pouště, ploché a nevýrazné, zatímco v dáli se začal rýsovat největší evropský ledovec zvaný Vatnajökull. Jeho 8300 kilometrů čtverečních rozhlohy pokrývá desetinu Islandu a  nedá se jen tak přehlédnout.  Několik hodin se k němu prostě jenom blížíte, a on vypadá pořád stejně daleko, růžově se leskne v odpoledním slunci jako fata morgana, zatímco kilometry šedé pouště tiše ubíhají za okýnky auta. Po cestě není vůbec nic zajímavého. Tedy na islandské poměry. Samozřejmě vidíte krásné řeky, každých pět minut nových deset vodopádů, příkré skalní stěny, bizarní skalní útvary, ale jak říkám, rychle si na to zvyknete. Naštěstí, po pár hodinách jsme dojeli k takové malé geologické zajímavosti. Jmenuje se to v překladu Kostelní podlaha:

IMG_1886

A vypadá to jako kostelní podlaha, ale není to kostelní podlaha. Jsou to přírodními živly do hladka obroušené lávové sloupce, krásně pravidelné, mozaikovité a jen tak stojící uprostřed louky. Jestli pak najdete na fotce jeden desetiboký? My ho nenašli, ale to proto, že byla dost zima, tak se nám nechtělo zbůhdarma postávat hodinu a počítat. Protože jsme měli namířeno do Skaftafellu, národního parku na úpatí ledovce, kde jsme chtěli zůstat dvě noci a udělat pořádný trek, protože to popojíždění autem už nám lezlo trochu na mozek. Cože se podařilo – o tom víc v příštím postu.

Rubriky: Island | Štítky: , , , , , | Napsat komentář