Puerto de Mogán ve slunečním svitu

Publikováno 16.4.2013 | Autor: Luu

Poslední post z Gran Canarie (pokud bych tam tedy někdy nejela znovu 🙂 ) je zde. Je o posledním dni, který jsme s Hankou na ostrově strávily, a to příjemnými procházkami po zákoutích městečka Puerto de Mogán.

113

Ano, je to onen přístav, který jsme si první noci chtěly prohlédnout v noci a málem jsme ho nenašly. Teď už jsme ale věděly, jak na to, a tudíž jsme se vydaly správným směrem a zastihly Puerto de Mogán uprostřed sobotního trhu, zalité sluncem, koupající se v záplavě květů a oslepující bílou barvou svých domků.

117

Městu se nepřezdívá Kanárské Benátky jen tak pro nic za nic – opravdu je zde jeden kanál vedle druhého. Voda šplouchá mezi domy, podél ulic, pod mnoha mosty a můstky a vytváří romantická zákoutí. Osobně mám podezření, že Puerto de Mogán vypadá tak, jak vypadá, jenom proto, aby si zde turisté mohli pořizovat kýčovité pohlednicové fotografie z dovolené – to město je prostě skanzen! Ale krásný skanzen, to se musí nechat.

110

114

Nezapomenutelné jsou zejména barevné pruhy lemující bílé fasády domků v kombinaci s bujnou květenou, pro vyprahlý jih Gran Canaria tak nezvyklou. Je vidět, že turistický ruch znamená spotřebu sladké vody ve velkém (a asi se to vyplatí). Palmy, bugenvilae mnoha barev, ibiškové keře i kvetoucí liány jsou všude. A stejně tak barevná keramika dekorativně zdobící vchody domů.

124

Stejně jako při první návštěvě, vyšplhaly jsme na vyhlídku nad město a kochaly se pohledem na kanály a bujnou zeleň v kombinaci s luxusním přístavem a obytnými loděmi.

119

Nakonec jsme okukovaly roztotivný roztančený dům plný vrtulí, koleček, převodů a šroubků…. a jely jsme domů.

129

126

Myslím, že týden na Gran Canarii ukázal, že je to místo, které se hodí i na cestovatelskou dovolenou, ne jen na opékání se na pláži. Protože ostrov může nabídnout všechno od sopek, přes poušť a kaňony, až po historická města uprostřed pustých skal. Díky Gran Canaria, hasta la vista!

Rubriky: Gran Canaria, Španělsko | Štítky: , , , | Napsat komentář

Ticho a klid starého Las Palmas

Publikováno 16.3.2013 | Autor: Luu

Být na Gran Canaria a nevidět Veguetu, starou část hlavního města Las Palmas, to by byla věčná škoda, ne-li neodpustitelný hřích. Spojuje totiž v neuvěřitelné směsici různé stavební styly, které můžete sledovat jako v učebnici architektury. Město bylo založeno na konci patnáctého století a pojmenováno jako Královské město palem. Vegueta je pak jeho nestarší částí.

Tato tabulka vypráví příběh o tom, jak Kanárské ostrovy přišly ke svému jménu. To bylo odvozeno z názvu cukrové křtiny, španělsky Flor de caňa.

73

77

74

Obrovská katedrála sv. Anny byla založena jako první kostel na Gran Canarii a zasvěcena ochránkyni ostrova. Již na katedrále můžete sledovat styl gotický, renesanční i klasicistní. Jako bonus můžete vyjet výtahem do jedné z věží až na střechu, odkud je neuvěřitelný výhled na moře i životem pulsující metropoli.

83

Las Palmas je město charakteru tropického, vysušené, živé, ukřičené, plné výfukových splodin, hlasité a divoké. Nákupní korzo je zaplaveno turisty, kavárnami a obchody, obchodní centrum zase kravaťáky, všude jezdí auta a motocykly a to vše vysušuje africké slunce.

Nejstarší část města ale taková není. Paláce i malé domy stíněné mohutnými stromy jakoby spaly v poklidu, vylidněné, tiché, zadumané. Úzké uličky lemují domy postavené ve stylu africké secese i renesance, na každém rohu stojí alespoň malý kostelík, malované tabulky vedle dveří vyprávějí příběhy a malá náměstí vypadají, jako by byla přenesena z doby minulé.

66

71

76

98

91

90

Přímo v centru Veguety se nachází zajímavé Kanárské muzeum, kde se můžete blíže seznámit s původními obvyvateli Gran Canaria. Archelogické nálezy jsou vystaveny přehledně a v muzeu se dozvíte spoustu zajímavých věcí. Guanchové byli hrdým národem se zajímavým uměleckým cítěním a touhou po svobodném životě. Španělští dobyvatelé s nimi museli svést několik bitev, než si je dokázali podrobit.

Krásným příkladem koloniální architektury je potom Casa de Colón – dům oslavující zastávku Kryštofa Kolumba a jeho posádky na Gran Canarii po cestě do Nového světa. Uvnitř je muzeum námořní dopravy a pokud se vám líbí sextanty, oktanty a staré mapy, je to místo právě pro vás.

100

Nezapomeňte také navštívit secesní kavárenský pavilon, kde mají skvělou horkou čokoládu a zmrzlinu:

5.10.2006 15-39-17_0235

Stojí za to vzdálit se od obvyklých turistických tras a jenom tak Veguetou bloumat, stavit se v zapadlém tapas baru na něco k jídlu a pak si sednout na lavičku a nechat staré město, ať vás vtáhne do svého srdce.

94

Rubriky: Gran Canaria, Španělsko | Štítky: , , , , , | Napsat komentář

Zlaté duny Maspalomas

Publikováno 9.2.2013 | Autor: Luu

Poušť.  Opravdová, s pískem ze Sahary, přírodní, netečná, zářící, spalující. Poušť.  I když má jen 15 kilometrů čtverečních.

Na samém jižním cípu ostrova leží kousek pouště, kam můžete jen tak jít a nikdo vás nehlídá – protože se není kde ztratit a zemřít žízní daleko od civilizace. I tak si ale můžete užít toho, že mezi dunami vysokými 30 metrů vás orientační smysl spolehlivě opustí. Ale nebojte se, na okraj pouště se dostanete vždycky. A kdyby náhodou ne, na konci každého dne nad ní přeletí vrtulník a oblast pro jistotu prohledá.

4.10.2006 17-28-57_0188

Jak už to tak bývá, písek je tak žhavý, že se na něj skoro nedá šlápnout bosou nohou. Leze všude, skřípe mezi zuby, škrábe za tričkem a vadí ve foťáku. Horký vítr přináší další zrnka z daleké Sahary a vy jste v jiném světě.

64

62

60

A když už vás nebaví kluzat se dunami, válet sudy v písku či bloudit kolem dokola několika písečných přesypů, vždycky je nadosah moře – jedna extradlouhá písečná pláž.  Na Gran Canarii je prostě opravdu celý svět na pár kilometrech.

My jsme si tento čtvrtý den daly jako oddychový, takže jsme se dopoledne věnovaly procházkám po poušti a odpoledne jsme relaxovaly u bazénu. Večer jsme se pokusily v Maspalomas objevit nějaký salsaclub, ale nepodařilo se.  V září je totiž na Kanárech mimosezóna kvůli horku, takže kluby jsou zavřené a všichni si dávají pauzu před podzimem, který vyžene zmrzlé Evropany na jih, jako tažné ptáky.

4.10.2006 17-06-17_0181

Rubriky: Gran Canaria, Španělsko | Štítky: , , , , , | 1 komentář

Sopečný kráter, Teror, hromadná sebevražda, aloe a kaňony

Publikováno 4.2.2013 | Autor: Luu

Tyto zdánlivě nesourodé pojmy propojí jeden okružní výlet po Gran Canarii, a to naprosto nenásilně.  Zkuste hádat, co je co.  Jestli jste si vytvořili představu, čtěte dále.  Dnešní post bude delší a plný fotek, protože ten ostrov je až nesnesitelně rozmanitý a fotogenický:).

Sopečný kráter – to je brnkačka, to uhodne každý. Kanárské ostrovy jsou sopečného původu a je to na nich vidět.  Obrovský kráter bývalé sopky Pico de Bandama převyšuje okolní krajinu o pár set metrů a  má kilometr v průměru. Pohled do dvousetmetrové hloubky je zcela bezpečný – sopka je již dávno nečinná. Ona je totiž Gran Canaria nejstarším ze všech kanárských ostrovů a není tak tektonicky aktivní, jako ostatní z nich.

Na kráter není potřeba složitě šplhat, silnice vede přímo po jeho okraji.

37

38

Teror – tady jsem vás určitě nachytala, ne? Nejedná se o nic děsivého, tentokrát ne. Teror je malebné, v překrásné krajině ležící koloniální městečko s bazilikou La Virgen de Pino. Rozhodně stojí za projití – úzké uličky ve stínu starých smokvoní i kvetoucích stromů jsou lemovány zdobnými vyřezávanými balkony, které jsou ozdobeny podle toho, která fiesta se zrovna slaví.  Z Teroru mi ale nejvíc přirostly k srdci donutové kobližky plněné nugátem a polité čokoládou, které jsme měly s Hankou k svačině. Já jsem nic tak dobrého asi nejedla…

39

40

47

48

51

49

Hromadná sebevražda – tak tady mne dostala paní průvodkyně.  Ač jsem hledala, jak jsem hledala, nenašla jsem žádnou informaci potvrzující následující historku, která nám byla předestřena.

„Roque Nublo neboli Oblačná skála je druhou nejvyšší horou ostrova. Když probíhaly dobyvatelské války mezi Španěly a původními obyvateli Guanchy, jednalo se o krvavé boje odvážných a nezkrotitelných původních obyvatel proti nově nastolené nadvládě. A když bylo po jedné obzvláště hrozné bitvě jasné, že Guanchové budou poraženi, tito hrdí lidé odmítli žít pod jhem španělského dobyvatele a skokem z Roque Nublo celý národ spáchal sebevraždu. 6.000 lidí skočilo, včetně dětí a žen.“

No, tak nevím. Nikde nic. Pochybuji, že by takový masakr tetě Wikipedii unikl. Na druhé straně, dočetla jsem se, že sebevražda byla u Guanchů na Gran Canarii ušlechtilý skutek a například při korunovaci nového panovníka se vybraný člen jeho družiny na oslavu této události radostně vrhl ze skály. Takže ta příšerná historka má asi reálný základ (a zbytek tvoří alkoholický opar). V každém případě je střed ostrova téměř měsíční rozeklanou krajinou, plnou neobvyklých skalních útvarů. Krajina je na konci léta vyprahlá a jedinou výjimku tvoří piniové háje na úpatí nejvyšší hory ostrova Pico de las Nieves.

55

53

Kaňony – pokud projedete hornatým středem ostrova a zamíříte směrem k jihu, dostanete se do úplně jiného světa. Místo borovicových hájů na vás čekají hluboké a nepřátelské kaňony jako z Divokého Západu, kterými lze dohlédnout až k dalekému moři, na jehož břehu se bělají písečné duny Maspalomas.

3.10.2006 17-04-54_0171

3.10.2006 17-06-03_0173

No a ta aloe? To je všude rostoucí blahodárná rostlina, kterou Kanárci ve velkém zpracovávají a vyvážejí. A dužinou s čerstvě oloupaných listů Vám za pár peněz poskytnout masáž obličeje proti migréně. Hanka tvrdí, že to pomáhá.

Rubriky: Gran Canaria, Španělsko | Štítky: , , , , , | Napsat komentář

Dračí stromy

Publikováno 3.2.2013 | Autor: Luu

Botanická zahrada Jardín Botanico Canario Viera y Clavijo je největší botanickou zahradou ve Španělsku.  Na 27 hektarech se rozkládá na severovýchodě Gran Canarie a na své si v ní přijdou zejména milovníci sukulentů a dračinců.

Vyrazily jsme hned ráno, asi hodinu jely do Las Palmas a po jednom přestupu jsme vystoupily u vstupu do zahrady.  Ta je mimo jiné zajímavá i tím, že je položena na svahu, takže vchod je nahoře a postupně se schází různými pěšinkami a chodníčky do níže položených částí zahrady. Každá část je osázena jinými rostlinami – tu je kousek pralesa, tady jsou popínavky, jinde rybníček s lekníny a samozřejmě kaktusy. Co jiného v této tropické zemi, zavlažované hlavně atlantickými větry.

33

Hned u vchodu jsme narazily na rostlinu, kterou jsem si soukromě pojmenovala „zelíčko na tyčince“, protože vypadala …hm..no..jako zelí na tyčce. Teprve později jsem zjistila, že hovorový anglický název tohoto sukulentu je Cabbage on the stick 🙂

2.10.2006 11-37-31_0043

2.10.2006 12-27-53_0077

Hlavní chloubou zahrady ovšem není ani zelíčko na tyčince, ani rozsáhlá sbírka kaktusů, ale jedny z nejstarších dračinců (dracén) na světě.  Ty maličké rostlinky, co si všichni doma pěstujeme v květináčích, tu totiž dorůstají výšky mnoha metrů a dávají jasně najevo, že Kanárské ostrovy jsou jejich původní domovinou, kde se jim opravdu daří.

15

Ve spodní části zahrady pak můžete bloudit hodiny mezi kaktusy neuvěřitelných barev, tvarů i velikostí, jejichž porost místy připomíná džungli. My jsme v zahradě strávily celý den a domů jsme se vrátily až za tmy.  Jasně, my dvě jsme všeobecně známé kytkomilky, ale nepochybuji o tom, že procházka mezi staletými dračinci by byla zážitkem pro každého.

2.10.2006 14-14-39_0099

28

30

Rubriky: Gran Canaria, Španělsko | Štítky: , , , , , | Napsat komentář

Poklidný jihozápad Gran Canaria

Publikováno 3.2.2013 | Autor: Luu

S Hankou jsme se vydaly v roce 2006 na Gran Canarii.  Cestování nám chybělo, Kanáry se jevily jako dostatečná exotika, týden byl maximum (Hanka měla v té době mini děti) a na nic delšího stejně nebyly peníze.

Stálo to rozhodně za to.

Zejména, když jsme se usnesly, že tuto dovolenou nepojmeme v batůžkářském stylu, ale že když už jedeme do čtyřhvězdičkového hotelu, rozjedeme to ve velkém. I napakovaly jsme si na každý den tři outfity, dvě kila doplňků, reprobedny na domácí diskošku a samozřejmě balík šminek. V kombinaci s tím, že jsme se rozhodly cestovat každý den a neválet se u moře, jsme pak vzbuzovaly pozdvižení, neboť jsme nezapadaly mezi turisty v plavkách a trekových sandálech – naopak, Hanka oblečena do retro hnědých puntíkovaných šatů ve stylu Sophie Loren s kamejí a na podpatcích, nesoucí si pětilitrový kanystr pitné vody z obchodu, to byl pohled vskutku malebný a nezapomenutelný.

Vybrala jsem ubytování v Tauritu, malém letovisku na jihu ostrova. Ve skutečnosti to nebylo ani tak letovisko, jako údolíčko mezi vysokými útesy, oběstavěné mnohapatrovými hotely s krásným výhledem, stojícími přímo u moře.  Bylo to skvělé výchozí místo pro cesty po ostrově, protože leží hned na hlavním tahu do Las Palmas. Cestování na vlastní pěst není na ostrově nic složitého. Kolem ostrova vede jedna dálnice, po které jezdí rychlé a spolehlivé autobusy, zcela pravidelné a zcela překlimatizované. 2

Protože jsme přiletěly tak pozdě v noci, že bylo vlastně brzy ráno, první den jsme se rozhodly strávit poznáváním blízkého okolí – pláže a jachtařského městečka Puerto Rico, které je od Taurita co by kamenem dohodil. Pokud však nejste příznivci davového koupání, jachtingu a turistických hospod, nebude se vám Puerto Rico líbit. Jediné, co zde stálo za foto, byl pěkný červený maják v přístavu.

1

1.10.2006 11-20-27_0016

Raději jsme se vrátily k pláži a jakmile se setmělo, vydaly jsme se na druhou stranu pobřeží, do historického města Puerto de Mogán, nazývaného Kanárské Benátky – je celé protkáno kanály a v podstatě leží na vodě.

Autobus nás vysadil uprostřed temnoty a my se vydaly jakousi alejí, která neměla konce. Město nebylo nikde. Teprve po cca 10 minutách chůze jsme potkali místní mládež, která nám ochotně vysvětlila, že město je zcela na druhé straně a my místo k moři kráčíme smerěm do vnitrozemí, kde se teprve buduje nová promenáda, která zatím nikam nevede.  Tato zacházka nicméně nakonec měla svůj smysl, protože opodál stál v tichu noci osamělý stánek prodávající tu nejlepší mandlovou zmrzlinu, co jsem kdy ochutnala.

Teprve když jsme se otočily a došly jsme od města, zjistily jsme, jak je Puerto de Mogán krásné. I v noční tmě vynikly bíle omítnuté zdi ověnčené popínavou bugenvilií a fialovým břečťanem. Přes kanály vedly desítky mostů, akácie šuměly v lehkém vánku a my tiše nadávaly, že do tak romantického města jedeme samy, bez chlapů.

1.10.2006 22-26-07_0032

Abychom zabily romantickou náladu,  rozhodly jsme se vyšplhat po schodech na vyhlídku nad městem.

Spousta schodů, hledání cesty v neosvětlených uličkách, i občasné zaječení hrůzou při zkřížení dráhy někam prchající kočce, stály za to. Z vrcholku skály nad Puerto de Mogán bylo vidět nejen celé město, ale i přístav s pohyblivými zelenými chodníčky, lodě osazené květinami, osvětlené ulice, ale také malá letoviska na pobřeží směrem k Tauritu.

Když jsme se vracely zpátky k autobusu, zjistily jsme, že se chodník jenom hemží šváby. Ne takovými těmi velkými latinskoamerickými, ale asi tří až pěticentimetrovými. Jenže jich byly stovky, byli úplně všude a nedalo se jim vyhnout. Takže jsme s obracejícími se žaludky mířily k zastávce, zatímco nám švábi křupali pod nohama. Hanka si z toho odnesla takový zážitek, že se pak už po setmění odmítala vydat ven, aby se švábí masakr neopakoval. No, ještě nevěděla, co ji čeká za rok a půl v Kostarice 🙂

Rubriky: Gran Canaria, Španělsko | Štítky: , , , , | Napsat komentář

Veronou s větrem o závod

Publikováno 21.10.2012 | Autor: Luu

Vrátím se teď na chvilku k Veroně.  Berte to jako malou odbočku. Byly jsme loni s kamarádkami na pár dní v Miláně a chtěly jsme si udělat výlet. Zvažovaly jsme Bergamo, Veronu nebo ostrovy na Lago Maggiore. Vzhledem k počasí i našim přirozeným sklonům k romantice pak zvítězilo město Romea a Julie. Všechny následující fotky jsou uveřejněny s laskavým svolením Báry, anžto jsem s sebou neměla svůj foťák.

Cesta z Milána do Verony vlakem trvá asi hodinu a půl a je pekelně drahá (zlaté levné vlaky na jihu u Neapole).  Ale stojí to za to.  Najednou se z módního světa klasicistního Milána přesunete do středověké Verony plné starořímských památek.  Jako první vás v historickém jádru města uvítá skvěle zachovaný římský amfiteátr císaře Augusta, obležený turisty. Oproti tomu, co tvrdí Wikipedia, nejedná se o třetí největší amfiteátr římského světa. Tím je amfiteátr El Djem v Tunisu (viděla jsem ho a mohu doporučit :)).

Přestože byl říjen, teploty se blížily nule a od pusy nám šla pára. Za takového počasí je velmi náročné udržet si romantickou náladu a s nostalgií v duši se prodírat fotekchtivými davy. Vzhledem k tomu, kolik turistů v tomto počasí ve Veroně bylo, jsem ale dospěla k názoru, že je lepší jet na podzim, protože na jaře nebo v létě nemůže být v centru k hnutí.

Podle turistické mapky jsme obešly celý střed města a viděly ty nejkrásnější historické budovy, jako třeba nádherné římské brány sloužící ke vstupu do města, římské divadlo nebo renesanční náměstí Zelný trh s domy pokrytými freskami.

Dovolte mi v krátkosti a velmi negativně promluvit o turistickém středobodu Verony, o domu Julie Capuletové – Casa di Giulietta. Tento měšťanský dům ze 12. století, ve kterém de Shakespeara vyznávala Julie noci svou lásku k Romeovi, je v současnosti jedním z nejodpudivějších míst, které jsem viděla. Nemůže za to turisty přeplněné nádvoří ani ohmataná nebohá bronzová socha polonahé Julie či pořvávající zájezd německých pubescentů, ani obří transparenty italského Vodafone  (takto sponzora rekonstrukce) přímo pod Juliiným balkonem. Nemůže za to dokonce ani krámek s upomínkovými předměty ve stylu čínské masové výroby.  Nikoliv. Důvodem je naprosto nechutná několik centimetrů tlustá vstva rozpláclých žvýkaček, kterou je oblepen průchod do Casa di Giulietta. Žvýkačky se pak prolínají s barenými grafiti zamilovaných sprejerských párečků a láskyplnými vzkazy na papírcích. Průchod touto pro mne naprosto nepochopitelnou atrakcí, které se však nelze vyhnout, pokud opravdu chcete spatřit slavný balkon, mi způsobuje neklidný žaludek ještě po roce, když si na to vzpomenu. Nechápu, nechápu, nechápu.

Nezbylo, než uprchnout z masově řízené romantiky na břehy řeky Adige, které jsou spojeny několika mosty včetně jednoho nádherného z doby starých Římanů. Z něj se pak naskýtají nejkrásnější pohledy na kopce obklopující historické centrum Verony i na město samotné.

Tak co, drazí čtenářové, stane se Verona vaším Městem zamilovaných?

Rubriky: Itálie, sever | Štítky: , , , , , | Napsat komentář

Pokojová zvířena Srí Lanky

Publikováno 22.9.2012 | Autor: Luu

Asi tři týdny po návratu jsem se konečně dokopala k tomu, abych dala na blog fotky.

Při jejich prohlížení a třídění mi došlo, že bude potřeba sepsání nového postu, který se bude zabývat živočišstvem, se kterým jsme sdíleli bydlení v různých částech ostrova.

Takže, začneme ropuchou z Dambully:

Další dvě potvory na nás čekaly v hotelu v Haputale. První z nich jsme si všimli hned při ubytování – na okně visla tato obrovská můra, která (jak je vidět i na obrázku) vytvářela na skle kokon s vajíčky. Nemusím dodávat, že při tom, jak se štítím obyčejných středoevropských malých můr, jsem měla z této obří své osobní noční můry.

Ovšem v Haputale to nebylo všechno. Stejné místo nám v půl páté ráno před výšlapem na Lipton Seat naservírovalo v koupelně štíra:

V Tangalle jsme pak marodili ve společnosti této žabky (porovnejte prosím s příbuznou z Mexika,  z indiánské osady Lacandona), která okupovala koupelnu:

To nejpodivnější zvíře se však ukázalo v koupelně poté, co se žabka odstěhovala. Tady to máte. Co to je? Pavouk? Štír? Nějaký hopsavec? Nebo všechno dohromady?

P.S.: mělo to asi tak 8 cm na šířku.

Rubriky: Sri Lanka | Štítky: , , , | komentáře 3

Jsme zelvimi rodici (Matara a Unawatuna)

Publikováno 1.9.2012 | Autor: Luu

Je to tak, pratele, stali jsme se hrdymi adoptivnimi rodici sesti morskych zelvicek,  ale o tom pozdeji.

Zacnu tim, ze jsme stravili cely den v Matara, coz melo byt dle pruvodce kolonialni holandske mesto, ale ve skutecnosti to byla ta sama srilanska dira jako obvykle – jenom stokrat vetsi. V hroznem paraku se ve meste nedalo delat nic jineho, nez se chvilku prochazet a pak se zhroutit v internetovou kavarnu.

Alespon jsme se byli podivat ve svetozname batikarske dilne, ktera dokonce vyrobila dvacet pet metru dlouhy batikovy  pas jako dar britske kralovne, a obdivovat se umeni batikarek. Batika jak takova se mi ale moc nelibi, takze jsme se dlouho nezdrzeli. Pak jsme si dali srilansky pokus o pizzu (nepodareny) a vecer pred zapadem slunce jsme se rozjeli do Dondry.

To je viska na nejjiznejsim cipu Sri Lanky, kde na brehu more stoji krasny bily majak. Z nej lze shlizet na okoli, kterak obrovske vlny atakuji blizke plazicky a mlati o utesy. Nahoru ovsem vysplhal jenom Marian, protoze zabradli vrcholku majaku bylo proklate nizko a ja zazivala pocity panicke hruzy uz jenom pri pomysleni na to, jak nahore chodim.

Tak jsem alespon stala na utesech a divala se na jih, kde neni jedenact tisic kilometru nic jineho, nez Indicky ocean a az teprve potom Antarktida.

Takze vecer to alespon trochu zachranil….Bydleli jsme sice ty dve noci v Matare v moc peknem hotelu, kde dokonce chovali mazlici kralicky, ale druhou noc v pul ctvrte rano nas najednou probudila hrozna rana, jako by se nam nekdo chtel vloupat oknem do pokoje. Na nic jsme neprisli, asi to byla okenice v poryvu vetru, ale stejne uz jsme neusnuli, takze  nasledujici den jsme byli uplne mimo unavou. Kazdopadne, stejne tu chodime spat po devate hodine, jelikoz se tu nic nedeje a od sesti je vsude mrtvo, a vstavame po sedme. V jednom obchode nam dokonce rikali: „prijdte zitra vecer, asi ve ctyri.“ Takze vlastne skoro zadna zmena.

Rano bylo lepsi a zajimavejsi. Jeli jsme tuk-tukem do nekolik kilometru vzdalene Wehereheny. Tam je chram s obrovskym betonovym Buddhou, ktery vsak neni tim nejzajimavejsim. Lepsi jsou totiz malby ve vlastnim chramu, ktery byl vybudovan po prichodu portugalskych krestanskych kolonizatoru, a to v podzemi,aby unikl jejich pozornosti.

V dlouhych chodbach chramu je vice nez 20 tisic obrazku z buddhisticke verouky, netkere plasticky vystupujici ze zdi,jine jen kolorovane naplacato, vsechny pak vyvedene ve veselych barvach. Vypada to opet jako velky obchod s komiksy, ale pro mistni verici je to misto vysoce posvatne, zejmena v obdobi uplnku, neboli poya, coz bylo zrovna vcera.

Dokonce jsme se mohli podivat do tajne skryse primo pod zaklady Buddhovy sochy, kde jsou ulozeny poklady, zlate a alabastrove sochy Buddhy a podobne. Pro vetsi bezpeci jsou vsak vsechny tyto veci ukryty v kobce, do ktere je videt jenom odrazem v zrcadle.

No a když už nebylo proč chrám ukrývat, tak proč k němu nepostavit třicetimetrového betonového Buddhu, že ?

Kdyz jsme vylezli z chramu, zapredli jsme rozhovor s nasim ridicem, ktery se ukazal byti vzdelanym muzem spolupracujicicm na charitativnich edukativnich projektech s Belgicany. Tento pak vedl obsirny projev na tema hrabivych a chamtivych buddhistickych mnichu, kteri se nedrzi praveho uceni Buddhy, ale chteji zit v luxusu. A ze nam pan ukaze prave mnichy, jestli chceme.

Chteli jsme.

Tak jsme byli zavezeni nekolik kilometru do pralesa, kde s nami pan ridic prosel kolem nekolika malinkych chatek, odkud mnisi vylezaji jenom na dve jidla denne a spolecne modlitby. Jinak pry nesmi vlastnit nic. Pomyslela jsem si neco o tom, ze mit vlastni chajdu se zavedenou elektrinou, dve tepla jidla denne (za ktera nemusim platit, protoze verici z cele zeme povazuji za poctu, kdyz mi mohou uvarit na ruzna vyroci smrti svych pribuznych, a to den po jeho smrti, tyden, mesic, a pak kazdy rok) a nemuset pracovat, je stale v mnoha zemich sveta velkym luxusem, ale pomlcela jsem. Zatimco jsme prochazeli pralesem, ridic nam vypravel, ze je odbornikem na lov kober holou rukou. A ze jezdi ulovene kobry vypoustet sem do pralesa, aby nikomu neublizily. Zabijet kobry samozrejme nikoho nenapadne. Alespon jsme zjistili, jak je to s temi termitisti. Termiti hnizdo postavi, kobra tam vleze, termity posvaci a zustane tam bydlet.

Jo, a abych nezapomnela, vcera v noci se termiti rojili. Vsude na silnicich po nich rano zbyly mliony okridlenych mrtvolek,  na prvni pohled vypadajicich jako opadane kvety, lezicich v silne vrstve, kteru hladove poziraji psi.

Pak jsme byli zavedeni do domu, kde vdecne obyvatelstvo Sri Lanky vari svym asketickym mnichum. Zrovna tam byl zajezd varicu pokrmu z Embilipitiye, kteri v obrovskych kotlich o prumeru pres metr a pul nad ohni varili ryzi a smazili ruzne dobroty. Vsichni se kolem nas shlukli jak kolem opicek v ZOO, ukazovali si na nas, chteli se nas dotknout, smali se a nakonec nas usadili do zidle a predkladali nam dobroty urcene mnichum. Pruvodce nas informoval, ze se jedna o velmi slozite a draze vyrabene cukrovi z palmoveho medu a ryzove mouky. Bylo to dobre, ale radsi jsme nejedli moc, prujem cloveka nauci davat si pozor…

Pruvodce nas jeste zavedl do klastera buddhistickych mnisek, videli jsme dve, obe na nas byly moc mile a nabizely nam jidlo, stara mniska neco brebentila a s bezzubym usmevem nam vnucovala ovoce. Zajimave, oproti muzskym mnichum, kteri na nas vrhali nepekne pohledy a povysenecky se odmitali bavit s kymkoliv, natoz s cizinci….

No a potom jsme se sbalili a hodinu jeli do Unawatuny, coz je plaz v piscite zatoce na pobrezi blizko mesta Galle, raj batuzkarskych cestovatelu a tak. Jenze my  nejsme moc morske typy, takze jsme se ubytovali, nechali zvalet vlnami v pisku, a pak se radsi vyjeli podivat do zelvi zachranne stanice.

To je domek mezi hotely, kde vykupuji od rybaru zelvi vejce, aby zachranili ohrozene zelvi druhy. Mistni totiz zelvy i jejich vejce jedi a prispivaji ke spatne situaci zelv na ostrove, kde byl vzdy jejich raj a kde zije 5 ze  vsech svetovych 7 druhu morskych zelv.

Podivali jsme se na zachranene a zranene zelvy vymotane ze siti, i na lihen s vykoupenymi vejci.

A pak jsme zaplatili 20 dolaru za sest pidizelvicek, ktere jsme smeli vypustit na plazi do more. Zelvicky  mensi nez dlan statecne padily piskem a kraulovymi pohyby ploutvi se posunovaly k vlnam, kam se s radosti vrhly….i kdyz je vlny vzapeti vyhodily zpet na plaz. Nedaly se ale a nakonec statecne odplavaly. Prejeme jim, at vyrostou a ziji 80 let, aniz by je nekdo snedl nebo jim ublizil motorem lodi. Snad doufame opravnene…

Drzte jim taky palce do zivota!

Rubriky: Sri Lanka | Štítky: , , , , , , | Napsat komentář

Uda Walawe vs. Sinharaja

Publikováno 30.8.2012 | Autor: Luu

Takze, v kratkosti narodni park Uda Walawe, ktery mi hrozne nadzvedl mandle:

Cena pro dva 9200 rupii (coz tu normalne vydame za tri dny i s jidlem), a to nepocitam naklady na cestu z Tangally do Empilipitiyie a ubytovani. Museli jsme si najmout jeep, ale tady nemaji maly, takze jsme sami platili jeep pro 9 lidi. To ale nebyla ta nejvyssi polozka. Tou bylo vstupne za 3000 na jednoho. Za to jsme jezdili cca 3 hodiny po vyprahle krajine a misto stad divokych slonu jsme videli 3 osamocene sloni samce spici pod stromem ve stoje, jednu samici s mladetem, pet pavu, ctyri vrabce, dve opice, asi sto vodnich buvolu, veverku a jednoho orla vysoko nad nami. Nechapu, za co jsme zaplatili takove penize, kdyz: a) o cestach v parku nemuze byt rec, z vymolu na stezkach mam narazena zebra…b) pruvodce si rekl o penize, protoze je pry dobrovolnik a ze vstupneho nevidi nic, c) o zvirata se v parku nikdo nestara, videli jsme jich spoustu mrtvych zizni, zadny krmelec, zadna nadrz, d) kdyz zvire pojde, nechame ho rozlozit se v parku a zamorit smradem uzemi o rozloze kilometru ctvrecniho.

Cely park Uda Walawe mi prisel jako past na bileho (a tudiz zcela ocividne milionarskeho) turistu, ktery zaplati, a my si penize nechame, aniz bychom je nasledne jakkoliv investovali do zvirat, jejich ochrany, ci do infrastruktury parku.

No a kvuli Uda Walawe jsme zabili dva dny….

A ted narodni park Sinharaja:

Pote, co jsme se dokodrcali z Uda Walawe zpet do hotelu, premitali jsme, jestli se na dalsi park nevykaslat, a nejet zpet na jizni pobrezi, kde se budeme placatit tyden, ac nam zrovna vyvalovani na plazich nic moc nerika. Nakonec, protoze prales miluju, jsme se rozhodli, ze to zkusime.

Rano jsme nasli primy bus do vesnice Deniyaya, ze ktere se do rezervace Sinharaja vyjizdi, a vyrazili jsme. Cesta byla jako vzdycky divoka, ale okolni krajina krasna. Z okna narvaneho autobusu jsme pozorovali okolni kopce plne cajovych plantazi, porostle nadhernymi kokosovymi palmami, ryzi, cukrovou trtinou, halici se do vysokohorskych mraku a mlhy. Cela krajina hyri ruznymi odstiny zelene a je nesmirne prijemna na pohled. Fakt bych se na to vydrzela koukat cele dny.

Po trech a pul hodinach cesty jsme dojeli do Deniyayie, abychom zjistili, ze se jedna o dalsi mistni diru, tedy jednu silnici obklopenou desitkami obchodu, nabizejicich naprosto totozne zbozi. Jak to, ze tu takove obchody prosperuji, mi je naprostou zahadou. Po urcitych svizelich jsme nasli krasne ubytovani v byvalem kolonialnim bungalovu, ktery asi patril nejakemu spravci plantaze, s nadhernym vyhhledem z terasy a s pokoji vetsimi, nez je nas byt.

Tam jsme si zajistili i vypravu do destneho pralesa, kterym Sinharaja je (a to jedinym na cele Sri Lance a prisne chranenym organizaci UNESCO), pricemz nam bylo receno, ze ted odpoledne uz bychom to nestihli a navic, odpoledne je v pralese spousta pijavic. Tak jsme se tak ruzne placatili po okoli, spratelili se s panem, ktery sbira mince a starozitnosti, a kdyz zjistil, ze jsme Cesi, pozval Mariana na kafe a koupil nam kokosy, protoze je Cechum velmi vdecny, ze srilanskemu narodu poskytli spoustu zbrani pri valce se separatistickymi Tamilskymi tygry….. No, z tohoto duvodu s nami zatim jeste nikdo nekamaradil.

Hrozne slozite jsme se aspon dostali na pet minut na net, abychom odpovedeli na maily a sli jsme spat.

Rano jsme vstavali pred sedmou, nasnidali jsme se a jeli asi pul hodiny tuk-tukem po neuveritelne rozmlacene ceste k rezervaci. Je fascinujici, jakym terenem zvladne ridic tuk-tuku sve vozitko provest, aniz by jej prevratil, prasknul gumu nebo zlomil napravu. Cesta se vinula mezi ryzovymi poli, posleze cajovymi plantazemi a nakonec jsme skoncili pred vstupem do pralesa. Tesne predtim jsem ovsem vyhodila nas batoh z tuk-tuku uprostred jizdy, protoze kdyz jsem ho otevrela a hrabala v nem pro satek, vykoukl z nej asi sesticentimetrovy svab, zamaval na mne peticentimetrovymi tykadly a vyrazil mi na cestu vzhuru po ruce k rameni….tuk-tuk zastavil, svab utekl a batoh jsme sebrali (tropy, no, opakuji si to stale dokola pro uklidneni, tropy, TROPY).

Tam jsme vyfasovali pruvodce, ktery nam hned na zacatku dal pytlik se soli, at si ji nasypeme do bot a obalime si s ni ponozky, ze totiz pijavice nemaji sul rady. S podivem jsme tak ucinili, zejmena proto, ze pruvodce sel v kratasech a zabkach, zatimco my meli trekove boty a podkolenky. Kalhoty jsme si zahrnuli do ponozek a slo se.

Nadhera!!! Sinharaja je stoprocentni destny prales plny zvere. Diky pruvodci, ktery mel oci na stopkach a skvely pozorovaci talent, jsme videli pavouky velke jako otevrena dlan, patnact centimetru dlouhe stonozky a mnohonozky, obrovske sneky, nekolik druhu gekonu, varana, ptaky, hady…. jo a pijavice.

To jsou neuveritelni neradi, merici kolem jednoho centimetru, kteri se prisaji na podrazku, odkud se presouvaji pidalovitym zpusobem – ohnou se vejpul, nasledne se vytrci a posunou o celou svoji delku vzhuru po bote, aby zalezly do ponozky, nebo, jeste lepe, tkanickovou dirkou rovnou do boty, a pricucly se. A nejdou setrast ani seskrabnout….Takze jsem vyvinula zpusob chuze, pri kterem jsem si pravidelne kazdych deset vterin kontrolovala obe boty a pijavice sundavala klackem….jedna se mi chtela chytit prstu a tri jsem musela vyklepat ze sundane boty, kam jsem je na posledni chvili videla zalezat dirkou od tkanicky. Tato taktika slavila uspech, nemela jsem na konci pijavici ani jednu. Mariana jedna ulovila, pekne ztloustla…a on ji buddhisticky nechal jit. Tady se nezabiji nic. I kdyz pruvodce sundal ze sve nohy napitou pijavici, ohleduplne ji odcvrnknul zpet do pralesa, protoze zive tvory proste nezabijime (prestoze kure a ryby jime o sto sest), a basta. Ony se stejne moc zabit nenechaly, i kdyz jsem je posolila, stale zily.

To vsak nic nemeni na skutecnosti, ze Sinharaja byl muj zdejsi nejsilnejsi zazitek spolu s vystupem na Sigiriyi a s jizdou na slonovi. A mozna ze vseho uplne nejlepsi.

Prales voni, je uzasny na pohled, hraje hudbou tisicu cikad a ptaku a navic je uplne mokry. A to tak, ze kdyz se nekolikrat spustil pravy tropicky lijak, nezbylo nez rezignovat na jakykoliv pokus o zachovani sucha, a jenom kryt plastenkou fotak.

Jo a Sinharaja od osmi do pul treti nas stala i s dopravou a pruvodcem pet tisic pet set rupii 🙂

Zpatky na haciendu jsme se dostali naprosto promoceni, uplne a kompletne. Prevlekli jsme se, snedli na posilnenou polevku a tri hodiny se trmaceli busem zpet na pobrezi, tentokrat do mesta Matara. Celou dobu pokracovalo v desti, ridic v tech privalech vod nadsene predstiral, ze misto na silnici jsme na slalomove trati, a v sedm jsme dojeli.

A ted jsme zase na plazi, u more, a premyslime, co budeme pachat dal.

Mejte se pekne a piste mi!

Rubriky: Sri Lanka | Štítky: , , , , , , , | komentářů 5