Nojo, je to tak. Jsem tak moderní, že jsem se teprve v roce 2015 dokopala k založení vlastní domény blogu a v roce 2016 jsem jí zřídila i vlastní facebookovou stránku.
Takže, ano, je zde a čeká na vaši návštěvu, lajky a komentáře. Neváhejte a staňte se fanoušky FB stránky tohoto blogu!
http://www.facebook.com/luucestuje
Po cestě na Filipíny i zpět do vlasti jsme měli mezipřistání v Dubaji. Abychom přežili dálkový let, koupil Kuba letenky tak, že jsme po cestě tam přiletěli někdy ve dvě v noci a odlétali až za 24 hodin, a po při návratu jsme měli dokonce den a půl.
Přílet na Dubajské letiště byl tak trošku zakalen kulturním šokem ze šovinistického přístupu imigračních úředníků, kteří mě neváhali zcela ingorovat a mluvili pouze na mého pána, který stál vedle mě, a to i když hovořili O MNĚ. No, vystáli jsme si několik dlouhých front a pak lítali s batohy od jednoho terminálu k druhému a snažili se najít stanoviště hotelového autobusu. Po celkem hodině střídání vymrzlých překlimatizovaných letištních hal a dusného vlhkého horkého venkovního vzduchu jsme to vzdali a vzali si taxi, protože i když byl hotel úplně u letiště, stejně se do něj pěšky nedalo dostat. Předražený a nehezký hotel nám stačil přesně na to, abychom ve čtyři hodiny upadli do postelí, zaspali snídani a v jedenáct dopoledne vyrazili prozkoumávat krásy Dubaje.
Dubajské metro je dobrá záležitost a rychlejší než taxi, protože přes den i k večeru celé město trápí hrozné dopravní zácpy. Dojeli jsme od letiště až na zastávku Burj Khalifa, odkud jsme šli dlouhým klimatizovaným tunelem do největšího nákupního centra na světě, The Dubai Mall.
Tam jsme okouzleně bloudili mezi stovkami obchodů, jak luxusních značek, tak i názvů zcela neznámých a nevídaných. Naobědvali jsme se a pak jsme strávili tři hodiny v obřím dubajském akváriu.
Pozorovali jsme žraloky, manty a tuňáky, jak se vznáší nad skleněným tunelem, obklopeným pravými korály.
Nejlepší ovšem byla tahle jihoamerická amazonská dravá želva, která se usmívala jak zhulená 🙂
V šest hodin večer jsme usoudili, že už bude bezpečné vylézt ven, protože slunce přestávalo nemilosrdně pálit, a prošli jsme se kolem obří nádrže pod mrakodrapem Burž Chalífa, nejvyšším mrakodrapem světa. Se svými 828 metry se jako jehla zabodává do modré dubajské oblohy a tak nějak se vzpírá tomu, aby ho člověk mohl vyfotit najednou vcelku…
Každou půl hodinu pak probíhá před Dubai Mallem světelná show nádherné tančící fontány obřích rozměrů, která rozhodně stojí za vidění.
To bylo pro onen den vše a jen jsme se vrátili kolem deváté do hotelu, kde jsme se převlékli a nechali si kufřík se slušným oblečením ve skladu, nahodili batohy a trekové hadry a jeli čekat na letadlo do Manily.
Pár dní před odletem z Filipín jsme zrušili rezervaci v onom předraženém hotelu a našli si něco levnějšího víc v centru Dubaje, protože se nám nechtělo přejíždět pořád tam a zpátky. Takže to dopadlo tak, že když jsme v devět večer vylezli (po nezbytných otravných imigračních procedurách) v Dubaji z letiště, vzali jsme si taxi, dojeli do hotelu pro kufr, taxi nás vyhodilo na metru a my jeli metrem doprostřed staré dubajské čtvrti Deira, kde jsme bloudili a netušili, kde hotel najít. Nojo, měl jenom tři hvězdičky, takže se nedal naprosto najít v žádném průvodci. Ani taxikář, kterého jsme stopli, o něm neměl tušení a jezdil s námi křížem krážem po Deiře, zatímco nadával po telefonu recepčnímu hotelu, že má hotel na tak hloupém místě….Nakonec jsme dorazili, zjistili, že hotel je lepší než ten minulý, ubytovali se, usnuli a ráno vyrazili na trhy.
Zlatý souk se nachází přímo v centru Deiry a je to takové malé městečko sestávající z obchodů a obchůdků nacpaných od podlahy ke stropu zlatými šperky, diamanty, perlami a drahokamy.
Přišli jsme brzo, takže většina krámků měla zavřeno, alepo chvíli se trh začal pomalu postupně probouzet k životu. V úžasu jsme hleděli na náhrdelníky obrovských rozměrů, které musely vážit několik kilo (a stály miliony), pokryté diamanty, mamutí náramky s masivními ozdobami z perel zvíci křepelčího vejce, i velikánské prsteny, mající na výšku třeba patnáct centimetrů.
Ono je to totiž tak, že když řekne muslim své ženě 3x, že se s ní rozvádí, ona žena musí odejít z domu jen s tím, co má na sobě. A tak ženy bohatých šejků chodí těžkým zlatem skoro obalené. Jistě je to samozřejmě i známka bohatství a luxusu (něco jako, hele, moje manželka má o pět kilo náramků víc než ta tvoje), nejen syslení statků pozemských, ale našinec se nemůže ubránit myšlenkám na to, kdo asi nosí tohle „brnění“ ze zlata, které mělo tak deset, dvacet kilo…
Dospěli jsme k tomu, že to se asi dává té nejstarší manželce, co už nemá výstavní prsa, aby bylo na co koukat 🙂
Pak jsme se prošli trhem s kořením, kde jsme nakoupili dárky pro široké příbuzenstvo a vrátili se zpět ke šperkům, kde jsem ukořistila sadu s růžovými perlami. Kuba mi to krásně usmlouval, mně to moc nejde…. Jenže, jak jsem tak měla prsten a náhrdelník, hrozně se mi zachtělo k tomu ještě náramku. A tak jsme obcházeli obchůdky jeden za druhým a ptali se na náramek z růžových perel, jenže nikde neměli podobný odstín nebo stejnou velikost. Když už jsem se rozhodla, že to vzdám, protože nemusím mít všechno, vlezli jsme náhodou do takové zapadlé uličky, kde jsme objevili tajemství trhů.
Tam vepředu, turistům obráceny čelem, stály krámy prodávající za naleštěnými výlohami draze turistům a milionářům své zboží. A zatím vzadu, skryté, jsou malé dílny, kde se ty šperky vyrábějí. Našli jsme jeden, plný, nacpaný, přetékající šňůrami perel všech barev a velikostí, kde nákupčí kupovali nádherné obrovské perly jednotlivě, či menší a levnější po metrech.
V něm našli a navlékli mi na počkání úplně stejné perly za cenu o třetinu nižší, než bych koupila na hlavní ulici….Oooo, ta spokojenost, ta radost!! (Pozor, jedná se o sladkovodní perly. Nejsem ani žena šejka, ani milionářka, takže na perly jižních moří v tomto množství jsem mohla zapomenout…škoda).
Pak jsme se vrátili do hotelu, sbalili si, nechali věci na recepci a vrhli se do víru nákupů v The Dubai Mall. Ano, přiznávám se, nakoupila jsem. Ale ne zase tak hrozně moc, jak by se tam KLIDNĚ nakupovat dalo, takže se můžu jen poplácat pochvalně po rameni :).
Nakonec jsme se vydali hledat slavný Burj Arab, plachetnici podobný hotel, který je symbolem celé Dubaje…..No, mohli jsme si to odpustit, popravdě. Jeli jsme metrem skoro na konečnou, pak tramvají na další konečnou a pak jsme stáli uprostřed pustiny a Burj Arab nikde. Nakonec se nám podařilo stopnout taxi, který nás k němu hodil, ale bylo to zrovna tak hloupé místo, že z fotografie vůbec nevynikne elegance a krása oné stavby.
Radši jsme se tedy nechali vysadit zpět u metra, kterým jsme dojeli pro naše věci do hotelu, kde jsme se převlékli, přejeli metrem na letiště, abychom zjistili, že odbavování letu začne až za čtyři hodiny. Tak jsme se rozvalili na lavičky (já ve spacáku, protože páčka aklimatizace byla proklatě nízko) a spali. No a pak začalo odbavování, dlouhá fronta pomalu postupovala a já si řekla, že zkontroluji, jestli máme všechno.
To je taková moje cestovatelská mánie, kterou Kuba nemůže vystát, ale já si nemůžu pomoct. Pořád kontroluji, jestli máme pasy, peníze, vždy přeskládám batoh, zkontroluju vodu, ujistím se, že máme v báglu všechno, co je třeba….No, ono to zdržuje, ale zato se nikdy nestává, že by nám něco chybělo.
Až doteď. Neměli jsme pasy! Jak se ukázalo, Kuba je nechal na recepci hotelu, když jsme se ubytovávali a nějak zapomněl, že je tam nechal, takže si je nevyžádal zpět. Okamžitě vyběhl, vzal taxíka, přejel celou Dubaj, zatímco já si zoufala na letišti před stále se krátící frontou na odbavení, kde jsem nakonec zůstala sama jediná a začalo blikat blížící se otevření odletové brány. Naštěstí Kuba našel hotel i pasy a přijel zpět včas. Stihli jsme to jen tak tak a tímto prohlašuju, že příště se můžu z vysoka vykašlat na jeho: „Už to nekontroluj furt, dělej, pohníí!“, protože ty stresy mi za to nestojí…
Takže konec dobrý, všechno dobré a Dubaj byla prima. Takové nahlédnutí do světa miliard ropných dolarů uprostřed pouště prozářené sluncem, v tom největším luxusu, který si člověk vůbec dokáže představit. Ale je třeba říct, že těch pár dní stačilo. Příště zase radši mezi chudé domorodce :).
Nuže, nastal čas posledního postu o Filipínách. Jako už tradičně se ohlížím zpět a sestavuji seznam různých překvapení, která se tam cestovateli ze středu Evropy připletou pod nohy. Jak už jsem konstatovala v minulých Vtipnostech a podivnostech z Ekvádoru, čím víc cestuji, tím míň těch podivností nacházím. Asi se stávám cestovatelsky otrlou. Doufám však, že to neznamená cestovatelsky okoralou či dokonce vyhořelou. To by mě pěkně štvalo…
PODIVNOSTI:
VTIPNOSTI:
| Luu | Kuba | |
| Největší zážitek |
jeskyně Sumagong | velrybí žraloci |
| Ostrov, co doporučuji | Luzon | San Antonio |
| Nehezčí příroda |
Batad a okolí | Batad a okolí |
| Nejlepší jídlo | tuňákové špagety | krevety |
| Nejhorší jídlo | hluboce smažené cokoliv | snídaně s rýží, vejcem a slanečkem |
| Nejhorší zážitek |
moje choroba | její choroba |
| Nejhezčí jeskyně |
Sumagong | Sumagong |
| Nejlepší zvíře | žralok | nártoun |
| Nejlepší bydlení |
Marquis Sunrise v kopcích | tradiční chýše ve Batadu |
| Nejlepší vodopád |
Bangon Falls | Bangon Falls |
Posledních pár dní na Filipínách jsme strávili v podstatě nicneděláním a lenošením. Doháněli jsme tu možnost ODPOČINOUT SI na DOVOLENÉ.. A je třeba do toho praštit a přiznat si, že nám to moc nejde a hrozně jsme se u toho nudili 🙂 . Nicméně i tak jsme zažili pár věcí, které stojí za to zmínit.
Po noci strávené v hamakách na vyhlídce nad jeskyní s vyvěrajícím potokem nás Bong vyzvedl, odvezl k sobě domů, kde nám jeho manželka udělala snídani, my si zabalili a byli jsme připraveni vyrazit do Lobocu. To je město na cestě do vnitrozemí Boholu, směrem na východ. Bong, hlava to nepodnikavá, přišel s nápadem své manželky, která je u nich hybnou silou obchodu, že by nás do Lobocu hodil zkratkou na své motorce se sajtnou, a po cestě nám ukáže rezervaci nártounů. Souhlasili jsme, protože se nám nechtělo jezdit složitě zpět do Tagbiliranu a odtud do Lobocu s přestupem. K našemu údivu a lehkému šoku Bongova dvanáctiletá dcera najednou z ničehož nic propukla v hrozivý pláč a s hlasitými zvuky typu „Bůůůůů, frk a béééééé“ utekla z domu. Bong nám lakonicky sdělil, že s námi do Lobocu totiž jede nejen on, ale i jeho manželka s druhým synem, protože si udělají výlet. A že dceři to zakázali, protože je po operaci. Tedy nikoliv proto, že by nás na motorce jelo šest a dva bágly.
Oněch 42 kilometrů do Lobocu bylo velmi dlouhých. Plně obsazená motorka si to dýchavičně supěla do kopců, zatáčky projížděla, jako by každou chvíli měla vypovědět službu, a o z kopců svištěla takovou rychlostí, že jsem se neubránila obavám o zachování její integrity. Slunce se do nás opíralo, lidi stojící kolem silnice nám mávali, palmy pohupovaly listy ve větříku a naše pozadí si začínala po několika hodinách jízdy na kostitřasu více než stěžovat. Oproti tomu Bongova rodinka si výlet vysloveně užívala. Tak daleko od rodného města se zjevně nedostali často. Synek, zmožen těmi zážitky, nakonec usnul vklíněn mezi rodiče a nadskakování na kamenité cestě mu u toho vůbec nevadilo.
Nás zachránila až možnost na chvíli se projít v Nártouní rezervaci. Nártouni filipínští, anglicky zvaní tarsiers, jsou stará vývojová větve primátů, nejsou to tedy ani outloni ani lemuři, což jsou alespoň poloopice a stojí na vývojové větvi výš. Na opice pak nártouni nedosáhnou vůbec. Nicméně, to nevadí, protože jsou úžasně roztomilí, když je člověk najde přilepené na větvi, jak se snaži prospat den.
Ne všichni jsou vykulení, našli jsme jednoho, který by z fleku mohl hrát velmistra Yodu.
Nártouni jsou mimo jiné zajímaví tím, že pokud jsou v zajetí, tak si tak moc stýskají, že nežerou a páchají radši sebevraždu. To ovšem nebrání různým vykukům, aby se přísně ohrožené primáty pokoušeli lovit a za pár šušňů je ukazovali turistům. Kašlete na to, raději se na nártouny jeďte podívat do rezervace, kterou tím alespoň finančně podpoříte v jejím snažení o záchranu vymírajícího druhu!
V Lobocu jsme se ubytovali v nádherném, na naše poměry naprosto špičkovém hotelu postavém na břehu krásné modrozelené řeky, s malými domečky na kůlech. Tam jsme se placatili u bazénu i v posteli, zatímco nad Lobocem řádila bouřka, a užívali si vymožeností místní restaurace, jako jsou například těstoviny či dezerty.
Druhý den ráno jsme se vydali do centra Boholu na slavné Čokoládové kopce. To je záhadný přírodní útvar, pro jehož vznik neměli vědci dlouhá desetiletí žádné vědecké vysvětlení. Jeli jsme přes hodinu a půl malým rozhrkaným autobusíkem a od něj se pěšky vydali na vyhlídkový kopec. Kolem nás svištěla auta s turisty a za celou dobu jsme byli asi jediní, kdo vylezli na kopec po svých.
Celý střed ostrova Bohol je poset stejně vysokými příkrými kopci, jakýmisi homolemi bez porostu stromů. Zatímco na celém tropickém ostrově bují hojně vegetace až pralesního formátu, na kopcích neroste nic, jen řídká tráva, v období sucha hnědnoucí tak, že kopcům přinesla jejich jméno.
Tisíc sedm set podivných kopců samozřejmě nenechalo spát lidové představivosti, takže podle místních legend vznikly pádem božských slz na zem. Jiné báje vyprávějí, že jde o pozůstatek těla zabitého božstva.
Lakoniční vědci tyto teorie sice odmítli, ale dlouho nevěděli, jak se tu kopce vzaly. Nakonec přišli s nápadem, že se jedná o pozůstatek korálového útesu, kterým býval Bohol kdysi v minulosti. Eroze pak ohlodala horniny okolo, ale tvrdé korály zůstaly. A nic se na nich dnes neuchytí, protože prastarý materiál je chudý na živiny.
No, a to je z Filipín asi tak vše. Poslední dvě noci jsme strávili v nádherném hotelu v kopcích nad mořem, který jsme měli sami pro sebe a byli jsme jedinými hosty.
Z miniaturního letiště na Tagbiliranu, velkého tak tak na jedno letadlo, jsme odlétali brzy ráno a pak jen čekali několik hodin v Manile na velké letadlo do Dubaje. A o té až příště….
Druhý den po žralocích jsme se opět ráno sbalili, nastoupili jsme do domluveného auta i s batohy a rozjeli se do východního vnitrozemí ostrova Bohol, do okolí města Antequera. Jelikož místní průvodce inzeroval možnost campingu přes noc u vodopádů, doufali jsme, že to klapne. Na místě jsme ale zjistili, že průvodce nemá vlastní stan na půjčení, protože je pro něj moc drahý, a tak že čeká, že si ho lidi sami přivezou. My ho neměli, takže jsme na něm v průběhu dne vyškemrali, že nám půjčí dvě hamaky a my v nich někde přespíme, protože nemáme zamluvený žádný hotel a nechce se nám na noc nic komplikovaně hledat. Navíc jsme byli rádi, že unikneme davům a po přelidněné Alona Beach budeme sami.
Narozdíl od Pangalaa a jeho turisticky exponovaných pláží jsme byli v Antequeře jediní bílí. Vesničanům proto přišlo jako hrozná zábava, když uprostřed jejich minivesnice zastavilo auto, z něj jsme vylezli my s průvodcem, prošli jsme se zavodňovacími kanály jejich rýžových polí, došli k jeskyni a skočili do ní, abychom si zaplavali. Fotili si nás a nepochybuji o tom, že Kuba, zachycený v letu, vrhající se odvážně do hlubiny jeskyně, stane se na dlouho zlatým hřebem ukazování si fotek v místní komunitě.
Napřed jsme si zaplavali pod největšími vodopády v oblasti zvanými Mag-aso Falls. Když si porovnáte mojí fotku s obrázky na internetu, zjistíte, že vodopády jsou dnes sotva poloviční. Na svědomí to má smrtonosné zemětřesení z roku 2013, které zničilo většinu budov na Boholu, a to jen několik měsíců před tím, než na Filipíny zaútočil tajfun Haiyan. Při otřesech půdy se dle vyprávění místních na ostrově otevíraly jeskyně, o kterých nikdo do té doby nevěděl, propadaly se do nich domy, barokní španělské kostely zůstaly v ruinách a vodopády přišly o polovinu vody, protože půlka toku se odklonila jinam.
Zbylý vodopád vytvořil ve skále pod sebou dokonale kulatý bazének asi dva metry v průměru, ve kterém se dalo krásně sedět jako ve vířivce, zatímco padající voda člověku hřměla ani ne půl metru od hlavy. Koupat se uprostřed tropického lesa v nádherně teplé a průzračné vodě mě asi neomrzí nikdy…
Průvodce Bong nám pak ukázal speciální nádrže sloužící k chovu ryb na jídlo. Nejednalo se o umělé sádky, ale z přírodního toku vytvořený systém rybníčků, kterými protékala voda zavlažující rýžová pole. Jednu z těchto ryb nám pak jeho manželka připravila k obědu.
Poté jsme se procházeli zemědělskou krajinou mezi políčky, na kterých zrovna probíhala sklizeň rýže. Některá pole tak už byla hnědá, plná bahna a zbytků rýžových stébel, na některých ještě byla rýže krásně zelená, se žlutými klasy, připravená na to, až ji místní za pomoci svých vodních bůvolů posekají a usuší.
A došli jsme k díře. Ta vedla do zatopené hluboké jeskyně s krápníkovou výzdobou, v níž plaval vor z bambusových kmenů. Jak nám řekl Bong, na tom voru se schází místní mladé páry, aby zde nerušeně mohly „make babies“, protože jinde nemají soukromí. Poté, co Bong skočil po hlavě do vody a nezabil se, zopakoval si to po něm i Kuba (za přihlížení místních a nadšeného focení). Já jsem se mírnila, protože jsem nesla dva foťáky, a tak jsem na vor slezla po žebříku. Pak jsme se odstrčili od okraje jeskyně a zamířili do přítmí na jejím druhém konci, kde jsme chvíli plavali v modré vodě mezi krápníky.
Zjistili jsme že celá oblast Antequera je jeskyněmi doslova podvrtaná, poté co nás Bong vzal do další z nich. Pod útesem vyvěral z díry v kopci sytě modrozelený potok. Když jsme se probrodili do jeskyně, prošli jsme pod několika metry stropu zcela posetého obřími krápníky do jejího středu, odkud byly tři další cesty ven a jedna dál, hlouběji do jeskyně, ovšem přístupná pouze potápěčům. Prý ji po zemětřesení zkoumali japonští a američtí potápěči a zjistili, že systém jeskyní v této oblasti je velmi komplikovaný a složitý, s takovými síněmi, že se velikostí vyrovnají katedrálám. Nicméně, místní jsou prozaičtější a používají jeskyni opět jako místo, kde mohou nerušeně „making babies“…. Naprosto však netuším, jaké fígly používají, protože krápníky v jeskyni jsou nejenom stalaktity, tedy ty visící od stropu, ale taky stalagmity, trčící vzhůru. O pár z nich jsem si nakopla koleno a rozedřela ruku….
Mimo jiné se v těchto jeskyních nacházejí obrovští, tlustí a černí úhoři, dosahující délky několika metrů. Jednoho z nich jsme viděli v bazénku na zahradě Bongova kamaráda, z pod jehož domku na útesu právě vyvěral onen potok. U tohoto kamaráda nám taky Bong domluvil ubytování – tedy možnost přespat nad potokem v hamakách. Kamarád má v různých jeskyních nakladeny vrše, do kterých chytá malé úhoře, a pak je v takových sítích ponořených do vody chová, chodí denně krmit, a následně prodává do Číny, kde pijí úhoří krev.
Bong nás odvezl k sobě domů, abychom si u něj přes noc mohli nechat věci. Tam jsme zjistili, že celou stěnou jeho krásného nového domku se táhne obrovská trhlina, způsobená zemětřesením. Na opravy nejsou peníze – například nedávno se rodina zadlužila na roky dopředu kvůli nutné operaci nejstarší dcery. Prostředního syna zase neviděli už pár let, protože ho v jeho dvou letech darovali sestře Bongovy manželky. Ona sama děti nemá, takže dostala dítě od sestry a alespoň malému zaplatí školy….Život na Filipínách je prostě těžký – tajfuny, zemětřesení a chudoba…..
Byli jsme rádi, že Bongovi alespň dáme nějaké peníze navíc, za to, že nám takhle pomáhá. Je třeba říct, že podnikatelskými nápady Bong moc neoplýval a myšlenku na to, že by nám mohl pronajmout hamaky, jsme mu v podstatě museli do hlavy natlouct. Po krátké návštěvě další jeskyně s vyvěrajícím potokem nás dovezl na svojí motorce zpátky ke kamarádovi, kde jsme asi tři hodiny štelovali hamaky a pak odpočívali, a pak pro nás navečer přijel, protože nás pozval na oslavu. V celém městě se slavila mohutná fiesta – příprava na Dušičky. Svištěli jsme si to mezi palmami a hlubokým pralesem v naprosté tmě za svitu jediného slabého světla motorky a našich dvou čelovek na koncert skupiny AŽ Z MANILY!!!, a přemýšleli jsme, co by na takový styl dopravy řekla EU.
Fiesta na boholském venkově, jak jsme zjistili, sestávala především z dlouhé a monotonní veřejné hry binga, kapely v podobném vesnickém stylu jako u nás a amatérského tanečního vystoupení. Místní se bavili, tleskali, nakupovali cukrovou vatu, od Bongovy ženy rybičky na špejli a nepili alkohol. Na Filipínách se vůbec nějak moc nepije, takže sehnat pivo pro Kubu byl náročný úkol, kterého se ovšem Bong zhostil s úspěchem.
Pak nás odvezl zase těch sedm kilometrů z města zpět ke kamarádovi „na venkov“, my přelezli bambusový visutý most, a pokoušeli se usnout. Tedy, takhle… Já se vyspala nádherně. Měla jsem krásnou vojenskou hamaku se zabudovanou moskytierou, spalo se mi pohodlně, hlubokým spánkem, ukolébána okolo létajícími obrovskými světluškami, zvuky zvířat a hučením vodopádu pod námi. Kuba měl takovou uzoučkou hloupou hamaku s velkými oky, do níž jsem ho navečer zaoperovala, on v ní vydržel bez hnutí asi tři hodiny, protože při sebemenším pohybu by vypadl po hlavě, a pak se přesunul na lavičku, kde v pohodě dospal až do rána, kdy ho v pět vzbudili kokrhající kohouti. Já, která spím se špunty v uších, jsem kohouty ingorovala a spala jsem jak dudek. To se mi opravdu často nestává…
Zvažuju tedy hamaku i na doma, ale musím k tomu sehnat ty světlušky a pouštět si celkem nahlas zvuky pralesa. Snad mi to u sousedů projde….
Už jsme ve zdraví a v pořádku zpět, můžu tedy pokračovat v psaní o Filipínách. Dokonce jsem už přebrala a upravila většinu fotek, takže jsem o některé zajímavé z podvodního foťáku doplnila speleologicko-dobrodružný post o Banánové jeskyni v Sagadě.
Navazuji na poslední post končící naším příjezdem na Pangalao, malý ostrov propojený mostem s ostrovem Boholem, takto součástí Středních Visayas. Dorazili jsme v půl jedenácté v noci, Kubovi bylo blbě, jak nastydl z klimatizace, unavení po dvou dnech cesty, a do toho přišel kulturní šok. Po dvou týdnech, kdy jsme se pohybovali nejchudšími částmi Filipín, o bělocha jsme nezavadili a ceny byly na minimu, jsme se ocitli v ráji turistů. Alona Beach je lákadlem pro všechny Evropany, Američany a Australany, kteří se chtějí vyvalovat na pláži s hotelem za zády, potápět se, po večerech se futrovat řízkem a klobásou (nekecám, polovinu restaurací vlastní Němci) a užívat si dovolenou.
No….Nějak jsme zvládli v noci najít hotel (cca 5x dražší než naše doposavadní), velmi luxusní, s nádherným bazénem, přímo na pláži a s kmitající obsluhou. A jeden den jsme se jenom povalovali a léčili se z doposud utržených zranění a získaných chorob. Například lokálním rumem:
Nebo masáží na pláži, pod lampionovým stromem:
Ale nejsme na to typy, takže jsme si hned na další dva dny domluvili výlety. O cestě do vnitrozemí za jeskyněmi a vodopády budu psát příště, v posledním blogu z Filipín. Dneska to bude o vrcholném čísle dovolené, a to šnorchlování s největšími rybami na světě, žraloky obrovskými, zvanými též žraloci velrybí.
Museli jsme vstát v pět a vyrazit brzo ráno, protože nás čekala skoro čtyřhodinová cesta z Pangalaa na Cebu (ano, ten ostrov, ze kterého jsme se dostali rychlolodí na Bohol – jenže ten ostrov je dlouhý jak týden a z Pangalaa je k místu, kde jsou žraloci, blíž, než z přístavu, odkud jsme vyráželi na Bohol). V malé loďce, ve které byly krom posádky a nás jen dva japonské páry se šesti dětmi a podivný pár Francouz + zaplacená asijská milenka (o Filipínách coby ráji obchodu se sexem někdy příště), to pěkně házelo. Kuba nicméně, jako vždy, dokázal usnout, bez ohledu na zkroucenou polohu i vlnobití.
Po přistání jsme museli přebrodit na břeh, protože loď nemohla kvůli kamenům přirazit k pevnině. Tak jsme se pěkně zmáčeli skoro pod prsa, ale zato jsme byli na místě. Absolvovali jsme krátké školení ve smyslu: hlavně nesahejte na žraloky, smyjte si krém na opalování a neutopte se, dostali jsme šnorchl, brýle a vestu a jelo se.
Myslela jsem si, kdovíjak daleko nebudou žraloci od břehu, takže jsem se vybavila slunečními brýlemi a čepicí a šátkem proti spálení, ale veslař asi tak desetkrát zabral, kanoe zastavila dvacet metrů od pláže …. a všude kolem nás byli neskutečné obrovští žraloci. Tihle prapodivní velcí žraloci nejsou naštěstí lidožraví, protože nejsou ani rybožraví. Živí se jenom z planktonem, který polykají obrovskými ústy po kilech a filtrují mořskou vodu, jako to dělají třeba velryby.
Skočila jsem do vody a naprosto u vytržení pozorovala asi sedm žraloků, kteří si to štrádovali kolem nás. Byli velcí asi jako autobus, nádherně puntíkovaní a úžasně elegantní. Plácala jsem se nad těmi kolosy, co se přišly k pláži najíst (krmí je tam krillem z kyblíku), zatímco kolem nás vířila voda, ode dna stoupaly bubliny vypouštěné potápeči a všude se míhaly nádherně barevné rybky z nedalekého korálového útesu.
Plná adrenalinu jsem fotila jako šílená a zcela zbavená smyslů. Polovinu videjí mám proto vzhůru nohama či šejdrem. Zbrzdilo mě až to, že mě na koleni a krku požahala medůza, ve vodě zcela neviditelná. Uklidnila jsem se a jen jsem se nechala unášet proudem a snažila se dosáhnout toho, abych se nedostala ke žralokovi moc blízko, protože by mne jediným mávnutím ocasu odvál daleko na moře…
To byla nádhera! Doporučuji všem, zabírá to na neduhy všeho druhu 🙂
Jelikož jsem se v San Antoniu jakž takž zmátořila, až na bolest v krku, mohli jsme odjet. Opět jsme bárkou přejeli na „pevninu“, tedy ostrov Samar, a vydali se silnicí po jeho západní straně na jih.
Jeepney, opět jako vždy plně obsazený, si to šinul skoro dvě hodiny po pobřeží plném mnoha druhů palem, a přerušovaném vždy po pár kilometrech ústím širokých, líných řek, kolem kterých byly nalepeny chatrče na kůlech se střechami z vlnitého plechu, ukrývajícími se pod stříbrno-zelenými vějíři kokosových palem. Tohle je obrázek, který nikde v Evropě nenajdete, to si prostě člověk musí odcestovat.
Dokodrcali jsme se do třetího největšího filipínského města zvaného Calbayog. V něm nebylo zajímavého zhola nic – je to prostě taková obří špinavá tropická vesnice, ale mají tu místní napodobeninu McDonald’s. V okolí je však několik vodopádů a jeskyní. Jelikož jsme ale dorazili odpoledne, nedalo se nikam jet, protože veřejná doprava k večeru skoro nefunguje a na rovníku padá brzy soumrak.
Tak jsme alespoň využili času a pokusili se navštívit doktora, protože mě hrozně bolelo v krku a už jsem si preventivně nasadila antibiotika na angínu. Jen jsem si potřebovala ověřit, že jsou správná. Po celkem komplikované anabázi s nemocnicí a soukromými ordinacemi, kde nás posílali od čerta k ďáblu, se podařilo sehnat jednu doktorku. Ta se mi podívala do krku, konstatovala angínu a pochválila mě za výběr léků. Jenom mi předepsala navíc pastilky na cucání, a bylo. Jsem prostě v odhadech svých angín už naprostý profesionál.
Ten večer jsme se už jenom poflakovali, ale druhý den ráno jsme si zabalili, nechali bágly na recepci a jeli jeepneyem zpět po pobřeží necelou hodinu k vodopádům Bangon Falls. Vystoupili jsme uprostřed miniaturní vesnice, odmítli venkovského průvodce a svezení na motorce (pozor, tady na jedné motorce dokáže jet třeba pět lidí a vézt u toho kanystry s vodou nebo pytle s kokosáky) a řekli jsme si, že se projdeme.
Několik kilometrů jsme tak šli pěšinkou proplétající se lesem kokosových palem.
To už mám nacestováno celkem hodně, ale les kokosové monokulutry táhnoucí se široko daleko (a vysoko, protože pokrýval i celkem příkré horské srázy), to jsem ještě neviděla. Užívali jsme si téměř stoprocentní vlhkosti a pařícího slunce, vekých karmínově rudých vážek poletujících přes cestu, místních polonahých dětí, které nás pronásledovaly se smíchem a máváním, a bylo nám dobře. Po několika kilometrech jsme došli ke kamenným peřejím, pod nimiž byly malé tůně, jako stvořené na koupání. To jsme samozřejmě učinili a různě se pod vodopádky placatili, plavali a nechali na sebe dopadat vodu.
Jen nám bylo divné, že nikdo z místních se k nám nepřipojil a místo toho pokračovali po pěšině dál. Po nějaké době jsme se tedy dosyta vyráchali a řekou jsme se brodili výš proti proudu. Když jsme vyšplahli po kamenech přes několik peřejí, dostali jsme se k pořádným vodopádům, pod nimiž v přírodním bazénu dováděla polovina vesnice.
Kluci se věšeli na liány a skákali z několika metrů do rozbouřeného kotle, dámy rozfoukávaly na příkrém břehu ohýnek z kokosových slupek a připravovaly barbecue. Zbytek pak (v plném oblečení, protože jenom plavky se tu nenosí) byl naložen ve vodě pod vodopádem a užíval si pohledu na dva bělochy, kteří překonávají odspodu kaskády a snaží se k nim připojit:).
Cesta na zpět byla v tom vedru dost náročná, a tak jsme smutně pozorovali místní, jak sviští na motorkách tam a zpět, aniž by se museli ploužit v tom vedru, jako my dva. Nicméně, samozřejmě jsme nakonec došli na silnici a chytili jeepney dolů do Calbayogu.
Odtud jsme původně měli v plánu jet na jih ostrova do Národního parku Sohoton Bridge. Jenže, to bylo doma a nepočítali jsme s pár věcmi. 1) s mojí nemocí, která nás zpozdila. 2) s místní dopravou, která je pomalá a nevede tam, kam by člověk potřeboval, ač je tak předem proklamováno. A konečně 3) s tím, že možná stále není park otevřen, dva roky po masivním a devastujícím útoku tajfunu Haiyan (zde známým pod jménem Yolanda), anžto se do něj nedalo dovolat a webovky nemá. V okolí lidi nejen že nevěděli, jestli je park otevřen, ale vůbec netušili, že nějaký existuje….
Zjistili jsme, že musíme jet s přestupem víc než pět hodin a musíme přejet po silnici na jiný ostov, Leyte, ze kterého se potom následně další den do parku dostaneme ráno, po hodině cesty zpět na Samar. Rezignovaně jsme tedy nasedli do překlimatizovaného vanu, který tu slouží místo dálkového autobusu. Bohužel, tyhle vany jsou dělané pro lidi menší velikosti, tzv. Filipino size. My, průměrní Evropani, se v nich krčíme s koleny pod bradou a mrzneme v proudech ledového vzduchu řinoucích se z na plné koule puštěné klimatizace.
Proto, když jsme dojeli v noci (po stání v zácpách na mostě mezi ostrovy) do Taclobanu, hlavního města Leyte, Kuba měl teplotu a bylo mu zle. Zaplatili jsme první hotel, který jsme našli a ráno, když mu bylo stále blbě a bolelo ho v krku, učinili jsme rozhodnutí vykašlat se na Sohoton Bridge park i na plážový ostrov Biliran a malé ostrůvky kolem něho na severu Leyte, kam jsme měli původně v plánu dojet. Cestování a chorob jsme měli tak plné zuby, že jsme se rozhodli jet přímo do posledního cíle naší cesty, na ostrov Bohol.
Museli jsme k tomu přes tři a půl hodiny zase strávit ve vanu, abychom se přes hory poseté palmami a malá chudá městečka dostali do města Ormoc, odkud jezdí trajekt na další velký ostrov, Cebu, ze kterého teprve jede trajekt na Bohol. Znamenalo následných cca 6 hodin v trajektech a pár hodin čekání navíc. Bylo to VELMI únavné, ale nakonec jsme v 10 večer dojeli na Bohol, odkud jsme taxíkem dojeli po mostě na plážový ostrov Pangalao. Tam jsme našli na přeplněné a turistické pláži nádherný hotel a ihned usnuli.
Divíte se? Za dva dny jsme se dostali přes Samar, Leyte, Cebu a Bohol až na Pangalao. A tady na Pangalau a Boholu jsme strávili zbytek dovolené, který stál jednoznačně za to. Počkejte si na vyprávění o potápění s obřími žraloky, skákání do jeskyní, nocování v hamakách a vůbec!
PS: Jo a pište komentáře, vidím, že to čtete, ale flákáte komentování!
To jsme se takhle ráno probudili na jižním konci Luzonu v termálních lázních u Irosinu. A všechno se zdálo být skvělé. Zaplavali jsme si v bazénu, sbalili a vydali se k hlavní silnici čekat na jeepney do Matnogu, na samý okraj ostrova, odkud jsme se chtěli trajektem dostat na Samar, součást souostroví Visayas.
Ještě jsem v pořádku došla k silnici a sedla si do stínu, a najednou, jako bych dostala ránu palicí. Začala mě hrozně bolet hlava, klouby, kosti a svaly.
Myslela jsem si, že je to pozůstatek jet lagu, takže jsme chytli nacpaný jeepney a dvě hodiny se s ním kodrcali do Matnogu. Tam už mi bylo opravdu na omdlení, takže jsem byla ráda, když nás hned v přístavu pustili na obří trajekt. Na něm jsem upadla na lavičku a s prvním paralenem v sobě jsem čekala, až se mi udělá líp.
Nedočkala jsem se, protože a) jednak lodi trvalo skoro dvě hodiny, než naložila všechny kamiony a vyplula, b) paralen zabral jen na chvíli, c) na lodi bylo karaoke. To je národní zábava všech Filipínců. Jakmile mají chvíli čas, není co dělat a v dohledu je televize a mikrofon, spustí karaoke. Hrozně falešně a nahlas zpívají procítěné romantické písně ve špatné angličtině a sledují se u toho pozorně navzájem, ale na konci si nikdy nezatleskají, jen předají mikrofon dál….
Nakonec loď přeci jen vyplula, a já už s horečkou přes 38 stupňů jsem si na sobě shledala příznaky horečky dengue a čekala na zázrak.
Ten se nedostavil, takže za další dvě hodiny jsme se vylodili na severu Samaru, a bylo jasné, že nemůžeme pokračovat dál podle původního plánu. Rozhodli jsme se dojet na malinký ostrůvek v blízkosti, na kterém byla podle průvodce i malá nemocnice. Cestu tricyklem a následnou třičtvrtě hodinku na lehce rozbouřeném moři v rybářské bárce s vahadly si už moc nevybavuji, jenom vím, že jsem byla hrozně zoufalá, že mi pořád něco je.
San Antonio je malý podlouhlý ostrůvek v Samarském moři, kde je jen jedno městečko stejného jména, sestávající z jedné velmi dlouhé ulice.
A v něm malá nemocnice o několika pokojích, jednom doktorovi a deseti zdravotních sestrách. Musíte pochopit, že běloch na Samaru, to je exotická vzácnost, na kterou se chodí koukat lidé z širého okolí. Natož, když běloška s batohem na zádech vleze do nemocnice a dožaduje se doktora! To byl frmol. Hned mě uložili na lůžko, zavolali doktorovi na mobil, ten přiběhl, prohlédl mě a konstatoval, že nemám dengue, ale pravou chřipku.
Předepsal mi paraleny, léky na horečku a bolesti, které jsme si museli koupit v lékárně – budce se zamřížovaným okénkem naproti přes ulici, a propustil mě do domácího ošetřování.
Našli jsme nejlepší hotel ve městě, což byl maličký resort na pláži, já zůstala ležet, Kuba do mě cpal léky, srážel mi zábaly horečku, která lezla přes 39, a personál hotelu se chodil ptát, jak mi je. Noc jsem přečkala, ale neulevilo se mi.
Po dalším dnu, kdy se přidaly průjmy, jsem Kubovi v noci brečela, že asi umřu, jak mi bylo zle. Byl tak zoufalý, že když jsem halucinovala něco o tom, že jsou všude okolo hadi, sebral mě v jednu v noci a odtáhl znova do nemocnice. Tam zase zavolali doktora, a ten, když mě viděl, rovnou mi naordinoval pobyt v nemocnici na kapačkách. Kuba mi chodil naproti do budky pro infuze dextrozy a antibiotik. Nepamatuju si nic moc, jenom, že mi bylo hrozně zle, střídaly se u mě sestry a bylo mi vedro…
Na celé dopoledne vždycky na San Antoniu nejde proud, takže dopolední pobyt v neklimatizované nemocnici při venkovních pětatřiceti stupních se stal novou verzí mého osobního pekla. A bylo mi pořád hůř a hůř…. Když jsem se odpoledne rozbrečela sestrám, že umřu, Kuba trval na tom, aby zase zavolali doktora. Dostala jsem nějaké další léky proti křečím a průjmům a večer se mi konečně udělalo líp.
Majitelka hotelu po personálu poslala Kubovi povlečení, aby se mnou mohl být na druhém lůžku na pokoji a mně poslala iontové nápoje. Z nemocniční kuchyně mi nosili tácy s jídlem a přemlouvali mě k jídlu. Personál hotelu mi vzkazoval brzké uzdravení, doktor nám vyměnil dolary na místní měnu, protože na ostrově nebyl bankomat a my nepočítali s náklady na léčbu. Sestry mi chodily říkat, ať se nebojím, že bude líp…
A bylo. Druhý den dopoledne mě doktor propustil s náručí dalších léků, unavenou k smrti, lehce pohublou, ale zato bez bolestí. Zdravotní sestry se se mnou rozloučily potleskem a kolektivní zdravicí a po cestě do hotelu se rozkřilo, že běloška už jde domů z nemocnice. V důsledku toho se pak u mě v hotelu zastavovali neznámí lidé a ptali se mě, jestli už mi je dobře a přáli mi zdraví…..
Zůstali jsme v San Antoniu přes noc a jediné, na co jsem se zmohla, byla krátká procházka po pláži.
San Antonio je malý tropický ráj plný kokosových palem, obklopený tyrkysově modrým mořem a lemovaný bílou pláží tvořenou různě velkými úlomky korálů. Nikdy jsem tolik korálů pohromadě neviděla, takže jsem se jejich obhlížením a tříděním na pár hodin krásně zabavila.
Druhý den ráno jsme tak mohli po čtyřech dnech, mimo plán strávených uprostřed zapomenutého ráje, na další cestu. Díky takto dodatečně všem, kdo se starali, i když si to nikdy nepřečtou. Kromě Kuby, samozřejmě, ale tomu už jsem to řekla :)).
Ze všech stran, nejvíc pak z domova, se na nás valily informace o tajfunu, který se chystá přejít přes Filipíny. Naštěstí se měl vyskytnout zejména nad severem Luzonu a to době, kdy my jsme trávili svůj čas na jihu.
V pět ráno jsme totiž dorazili na autobusák do Manily a hned vzali taxíka na letiště. Tam jsme přijeli o pět hodin dřív, než bylo pro náš přelet do Legazpi nutné, ale jelikož tady je místní letecká doprava něco na způsob dražšího autobusu, bez poplatku nám vyměnili let za dřívější. Kolem desáté hodiny jsme tak už přistávali na jihu Luzonu, v Legazpi.
Bohužel, okrajové síly tajfunu zasáhly i do počasí nad Legazpi, takže od našeho příjezdu až do noci nepřetržitě hrozně lilo. Byli jsme na tom z předpovědí počasí tak mizerně, že jsme celý večer hledali letenky do příznivějších krajin, třeba Vietnamu nebo Kambodži, ale nakonec se ukázalo, že tajfun má ovlivnit počasí v celém regionu a moc bychom si nepomohli.
Napůl rezignovaně a napůl se skrytou nadějí jsme si tedy řekli, že vytrváme podle původního plánu a holt zažijeme dovolenou v tropickém dešti.
Celou noc pršelo, jako kdyby se protrhla hráz moře…
Ráno bylo na obloze sice zataženo, ale závěsem mraků prokukovalo slunce! Nevěřili jsme svým očím a urychleně jsme se vydali k ruinám kostela Cagsawa. Toto fotogenické místo je celosvětově známé obrázky kostelní věže napůl zalité lávou, trčící z rýžového pole, črtající se oproti siluetě nejsymetričtějšího vulkánu světa, Mayonu. Kvůli tomu jsme sem koneckonců taky jeli.
No….níže můžete vidět, že kostel jsme sice viděli, ale Mayon, který jinak tvoří dominantu okolní krajiny, tvrdošíjně zůstával ponořen v bouřkovém mračnu. Dobře, ale i tak můžu říkat, že jsem Mayon zahlédla, protože úpatí vidět bylo. O tom nehodlám debatovat…..
Raději jsme dojeli trojkolkou (něco jako motorka s velkou sajtkárou se stříškou) do jeskyně zvané Hoyop-Hoyopan, neboli Větrné jeskyně.
Ta sloužila za v pravěku pralidem jako pradomov, za druhé světové války filipínské guerille jako úkryt v bojích proti japonským okupantům a v 70. letech jako tančírna v době policejní hodiny za diktatury generála Marcose. Nekecám, pod všemi těmi stalagtity je vylit z betonu taneční parket, na kterém to neposlušná mládež roztáčela….
Nakonec jsme se odpoledne sbalili a autobusem jeli asi dvě hodiny do Irosinu, místu uprostřed výběžku jižního Luzonu, kde pod aktivní sopkou vzniklo přírodní termální koupaliště.
Dorazili jsme už za tmy a místní osazenstvo nevěřícně zíralo na dva bělochy, kteří sháněli budku k pronajmutí. Sice se běžně pronajímají jen na pár hodin jako hodinový hotel u bazénu nebo odpočívárna, ale my se v té spartánské místnosti vyspali taky.
Tady je fotka, jak před budkou do noci pro vás sepisuji blog:)
4
Cesty kolem světa a já 